UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Hiró Onoda – Nejdelší záškodnický boj

 



Vojáci, zařazení do výcvikových kurzů záškodnického boje se velmi často ptají jak dlouho lze vlastně vydržet. Jak dlouho lze vyvíjet bojovou činnost, pokud dojde k přerušení jakýchkoliv vazeb na mateřskou armádu? Osamělý voják bez přísunu potravin, munice, lékařské péče a informací má podle mnohých armádních „odborníků“ nulovou bojovou hodnotu. To může být pravda, ale také nemusí. Vše záleží jen na tom, zda je dotyčný bojovník jen „kusová položka“ schopna pouze plnit zadané rozkazy (někdy ani to ne), nebo jde o samostatně uvažujícího, dobře odborně a fyzicky připraveného bojového profesionála.



Na dotaz: „jak dlouho tedy…?“, lze s klidným svědomím odpovědět, že v podstatě neomezeně. Úspěch či neúspěch vaší osamělé bojové akce je totiž závislý čistě na vašich schopnostech a motivaci. Ta je u každého velmi různá, ale lidské tělo není limitováno nějakým jiným omezením. Chápu, že takovéto nekonkrétní vyjádření zaznamená u mnoha materiálně zaměřených lidí nedůvěru. Proto chci čtenáře seznámit se zdokumentovaným příkladem záškodnické praxe. Jedná se o příběh japonského vojáka pana Hiro Onody.



Jako mnozí japonští kluci přiměřeného věku narukoval i on v druhoválečném období do tehdejší japonské císařské armády. Po určité době běžného výcviku byl přeřazen do tajného školícího střediska diverzních a sabotážních oddílů. Zde se učily pradávné bojové metody japonských Ninjů, ale i tehdy nejmodernější postupy z oblasti špionážních a zpravodajských praktik. Ruku v ruce se vstřebáváním obrovského kvanta znalostí šla i velmi tvrdá fyzická příprava. Některé metody a cvičení jsou téměř nesplnitelné i na dnešní dobu a dosahované limity budí bezpodmínečný respekt.



Jen pro zajímavost, váha standardní záškodnické plné polní byla dle tehdejšího předpisu plných 30 Kg. S touto váhou museli japonští vojáci dosahovat při pěších přesunech průměrné rychlosti 8km za hodinu… a to prosím nepřetržitě několik hodin za sebou!!! Komu se již tohle nezdá poměrně impozantní chci ještě upozornit, že průměrná výška tehdejšího japonského záškodníka byla 162 cm a váha pouhých 60 Kg. I s touto tělesnou konstitucí byli schopni po intenzivním výcviku plnit požadované normy.



Mnohým zasvěceným je známo, že k podobnému přizpůsobení lidského těla jsou nutné některé speciální postupy, z nich mnohé manipulují s lidskou psychikou a podvědomím. Obrovský význam mělo i působení akupunktury (spíše akupresury a moxace) na neviditelné toky tělesné energie, ovlivňující funkce vnitřních orgánů a celý chod těla. Západní svět se dlouhou dobu zdráhal přijmout tyto odbornosti jako nevědecké a tedy nefunkční. Dnes již je civilní veřejnosti mnoho východních umění důvěrně známo coby moderní léčebné metody. Stále je však většině ukryt ten úžasný bojový potenciál, který se působením na lidské tělo může otvírat…



 (Jak jsem podrobně popisoval ve své knize Záškodník, převzal mnohé tyto výcvikové postupy po skončení války sovětský Specnaz. Z Japonska byli do „Svazu“ převezeni představitelé několika ninjovských rodin a vojenští experti na sabotáže ochotní spolupracovat. V rámci klasických vševojskových Specnaz byly založeny dobře utajené speciální útvary a jednotky, kde se tehdy nové metody zpracovávaly a upravovali pro ruské použití. K těmto útvarům byli přijímáni jen vysoce motivovaní jedinci, kteří navíc neměli psychické problémy přijímat nové, neověřené a „nevědecké“ metody speciálního výcviku. Právě kusé úniky informací z výcviku a nasazení těchto jednotek vedly v průběhu let k vytvoření téměř pohádkových zkazek o nadlidských výkonech specnazovců. Hodně z toho jsou samozřejmě pověry, ale nad skutečnou realitou se i tak často tajil dech. Právě zde vznikaly klasické rozdíly mezi poněkud východním pojetím speciálního výcviku a mezi západní klasikou v níž se mnoho lidí stále ještě domnívá, že vrcholem speciální bojové přípravy je každodenní návštěva posilovny a „pumpování železa“. )



Po úspěšném absolvování záškodnického výcviku byl pan Onoda, spolu s dalšími vojáky a zásobami, umístěn na filipínský ostrov Lubang v jihočínském moři. Zde očekávali invazi postupujících amerických vojsk, proti nimž měli vést sabotáže. Válka nakonec vzala rychlý konec a řadoví japonští vojáci dislokovaní na ostrově buď padli v závěrečných bojích nebo se vzdali. Záškodník Onoda spolu s dvěma druhy se stáhnul hlouběji do horské džungle, odkud začal vyvíjet záškodnickou činnost.



Postupem let zůstal ze skupiny sám, což mu však nezabránilo plnit bojové úkoly. Zcela bez možnosti přístupu zásob, munice a informací toho samozřejmě nezvládnul mnoho. Přesto se železnou pravidelností zapaloval úrodu „nepřátelským civilistům, znepokojoval a vyháněl veškeré osoby z míst, kde způsobil. Také neustále shromažďoval potenciálně vojensky využitelné informace, které by mohly přijít vhod japonské armádě, která, jak skálopevně věřil, ostrov znovu dobude a obsadí.



Tuto činnnost vydržel vykonávat neuvěřitelných 30 let (slovy třicet !!!!), od roku 1944 až do roku 1974. Nutno uvézt, že se nejednalo o nějaký zapomenutý ostrůvek, ale území s třemi velkými městy, přístavem, vojenskou i policejní posádkou a spoustou civilních obyvatel. Každá jeho záškodnická akce vyvolala vlnu bezpečnostních opatření a vyslání trestné jednotky o síle 50 – 100 mužů, kterou však Onoda dokázal „vodit za nos“ po horách několik týdnů.



Samospráva ostrova už byla z Onodova působení tak nešťastná, že ozbrojené složky měli přímý rozkaz k jeho okamžité likvidaci, při jakékoliv možné příležitosti. Stejné pokyny měli i ozbrojení civilisté pohybující se občasně v Onodově prostoru (dřevorubci, atd.). V pozdějších letech byly do pátrání občasně nasazovány i vrtulníky a pátrací letouny. Onoda se dokázal skrývat s pomocí výcviku čtyřicátých let i před technikou sedmdesátých let. Jeho nepolapitelnost spočívala v naprosto důsledném dodržování v podstatě primitivních, někdy a zvířecích technik skrývání a přežití, které vyvinuli a rozvíjeli už japonští Ninjové před několika tisíci lety. Tyto postupy jsou platné dodnes a stále se vyučují v sabotážních kurzech a školeních bojového přežití v týlu nepřítele. Mimo jiné jsem je podrobně popsal v knize Záškodník.



Onoda byl skálopevně přesvědčen o tom, že válka ve světě stále pokračuje a časem se vrátí i na místo jeho působení. Před vysazením na ostrov dostal přímý a bezpodmínečný rozkaz o vykonávání diverzní a pozorovací bojové činnosti do doby, než bude rozkaz odvolán osobně jeho tehdejším velitelem. Filipínská vláda už byla v postupu proti němu bezradná a tak pravidelné pátrací vojenské jednotky zanechávali na místech v horské džungli Onodovi balíky časopisů a novin, aby ho přesvědčili, že válka skončila již před několika desítkami let. Přelétávající pátrací letadla vysypávala do prostoru jeho pobytu stovky informačních letáků. Onoda vše považoval za dezinformační kampaň, která v něm jen posilovala vůli vydržet a plnit zadané bojové úkoly.



Potravu si získával jen z přírodních zdrojů, a ozbrojen byl stále jen svojí vojenskou puškou z roku 44, kterou udržoval v naprosto střelbyschopném stavu po celých třicet let. Náboje měl také původní válečné, ze zásob které si na ostrov přivezl. Uchovával je v uzavřených sklenicích a často je přebíral, ošetřoval a třídil. Poslední roky už mohl vystřelit jen třicet nábojů ročně. Podle svých slov nikdy nedal pušku od sebe na větší vzdálenost než na délku natažené paže a veškerou činnost včetně spánku konal oblečený. To vše po celých třicet let. O tom, jak dokonale o svou zbraň pečoval svědčí i fakt, že po třiceti letech používání v drsných přírodních podmínkách byla nejen plně funkční, ale na 300 metrů „zanášela“ jen nějakých 10 cm od záměrného bodu.



Nakonec vše došlo tak daleko, že z Japonska přijížděli členové Onodovy rodiny, bývalí spolužáci a přátelé. Ti s pomocí filipínské armády vysílali své vzkazy do džungle s pomocí silných megafonů. Ani tato emočně vypjatá kampaň nepřinutila Onodu vzdát se svého bojového úkolu. Řečníky považoval za dobré imitátory nebo i své pravé blízké ,které však vzal „nepřítel“ do zajetí. Na mysli měl i svůj bojový slib, zanechat své činnosti opět jen po přímém rozkazu, svého tehdejšího nadřízeného důstojníka.



Nakonec došlo na náhodné setkání v džungli mezi panem Onodou a korejským studentem. Na skrytém místě spolu dva dny rozmlouvali, při čemž se ho korejec snažil přesvědčit o dávném konci války a zbytečnosti jeho počínání. Onodu přesvědčil tak napůl a odešlel se slibem, že pokud dostane ten přímý rozkaz, tak se vzdá.



Filipínská vláda okamžitě dopravila na ostrov z Japonska jeho tehdejšího nadřízeného důstojníka majora Tanigučiho, z něhož se mezitím už stal spokojený postarší knihkupec s klidným civilním životem. Po jistých peripetiích se spolu tito dva muži sešli na kótě Wakajama v uvedeném sektoru a Onoda obdržel ústní rozkaz zanechat své bojové činnosti a vzdát se. Poté již z džungle odejel spolu s japonskou výpravou a filipínskými vojáky.



7.března 1974 na audienci u filipínského prezidenta Marcose mu předal pan Onoda svůj samurajský meč (který celou dobu opatroval v dutině stromu) spolu s omluvou za škody, které na Lubangu způsobil. Prezident jeho omluvu přijal a meč mu s úctou vrátil. 12. března 1974 se vrátil pan Onoda do Japonska, kde byl v Tokiu na mezinárodním letišti přivítán jako národní hrdina. Jeho příběh se stal na dlouhou dobu světovou senzací. Po osmnáctidenních testech v nemocnici byl shledán fyzicky i duševně zcela zdráv a v daleko lepší kondici než jeho vrstevníci. Podle svého vyjádření by byl schopen plnit bojový úkol pravděpodobně dalších patnáct až dvacet let.



Pro někoho bude tento příběh důkazem o existující vojenské cti, která může znamenat mnohem víc než život. Jiný může vidět zase jen neplodný fanatizmus „vymytého“ vojenského mozku.



 



Mě šlo hlavně o to, ukázat vám, že to prostě jde…



  



Marek Chlíbek                                                                          ( napsáno 24.02. 03 )



chlibek@specnaz.cz



 



 


komentáře 2

1 miroslavŠkop { 07.11.11 at 20.17 }

Zajímalo by mě jestli více japonců ještě bojovalo po kapitulaci,a jak dlouho .Šli takové fámydíky.

2 Jan Remsa { 06.04.11 at 14.24 }

Kdysi jsem tuhle knížku četl. Tenhle příběh je naprosto fascinující a doporučuji každému, aby si to přečetl a zjisil, že člověk skutečně dokáže mnohem víc, než si myslí.