UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Recenze knihy Angolská anabáze

Od jedné z našich pravidelných čtenářek nám zaslala recenzi na jednu starší knížku, pojednávající o útoku organizace UNITA na české občany v Angole, který se odehrál na začátku osmdesátých let. Jistě to bude zajímavé čtení i pro ostatní čtenáře:



 



„66 Čechoslováků (z toho 18 žen a 21 dětí), lidí,narozených v míru a vyrostlých v éře kachlíkovaných koupelen, televizních seriálů o správné výživě a pohybu spíš po čtyřech kolech, prožilo v africké Angole pravý válečný útok, třináct set kilometrů dlouhý pochod divočinou s minimálním vybavením, dávkami jídla i tekutin, a posléze dvacet z nich ještě několikaměsíční věznění v těžkých podmínkách. 65 z nich to přežilo“.



Útlá knížečka z edice Magnet autora Josefa Klímy s názvem Angolská anabáze vypadá na první pohled jako každá jiná detektivka…je z roku 1984 a je poplatná své době. Popisuje události co nejlahodněji,politicky je mlží,ale mnohé je zde představeno tak,že je to poučné i pro ty, kdo se zajímají o přežití v drsné přírodě.



Několik svědectví účastníku angolské anabáze…I po 20 letech je mnohé aktuální, ač se režim tehdy snažil věci banalizovat.Já chci dnes upozornit na jeden aspekt tohoto problému: přežití.



66 lidí zhýčkaných civilizací, bylo postaveno do drastické situace, mnozí z nich v tričku a trepkách vyrazili na zmíněnou anabázi. Několik jedinců mělo štěstí vzít si pár kousků prádla, konzerv, někdo dokonce nůž. Toť vše.



Pro ty, kdo vůbec neví, o co se tenkrát jednalo: Českoslovenští pracovníci papíren v Alta Catumbelo v Angole byli uneseni povstaleckou organizací Unita (se všemi rodinnými příslušníky), vlečeni 1300 km přes hřebeny hor,bažiny a podobně aby byli vyměněni za uvězněné povstalce. Po více než třech měsících dorazili na základnu, kde byli za týden propuštěny ženy, děti a nemocní muži a odletěli domů. 20 mužů strávilo dalších 11 měsíců v zajetí než byli nakonec propuštěni i oni.



 



Děti.



Nejmladšímu nebyly ani 2 roky. Nikdo nedoufal, že přežije. Ukázalo se, že děti vydrží víc, než si myslíme. Jediným problémem je termoregulace – dítě si neudrží tělesnou teplotu jako dospělý, a proto dřív umrzne. Tento problém naštěstí v Angole nebyl, i když noci byly chladné, teplota byla stále nad nulou.



Zpočátku děti fňukaly únavou a hlady. Někdy si i hrály. To vše časem ustalo. Kupodivu nezhubly tolik co dospělí(ani neměly z čeho) a všechny na strastiplném pochodu předčasně dospěly, zvážněly: přestaly se smát, přestaly si hrát. Přežily všechny.



 



Dospělí.



Pár vysportovaných chlapů si myslelo, že mají kondici a strčí do kapsy i domorodé podvyživené průvodce…Časem se všichni do jednoho proměnili v pochodující stroje, ploužící se stíny jako ostatní.



Žebříček životních hodnot se měnil až zůstaly jen dvě: jídlo a spánek. Jejich pořadí se měnilo podle toho, čeho byl zrovna větší nedostatek.



Hlad je naučil jíst všechno, co se dalo sníst. Kdo si ošklivil některé druhy potravy, ztrácel sílu. Sbírali cestou kukuřici, trhali bobule, oříšky, jakékoliv ovoce. Jedinou věc neochutnali: tlusté chlupaté housenky, které si domorodci labužnicky opékali nad ohněm. Kdo ví, zda by i tato bariéra nakonec nepadla, kdyby pochod trval déle a byl ještě svízelnější?



Hygiena vzala za své. Ve městě úzkostlivě převařovali vodu, tady se vrhali ke každé kaluži a pili vodu kalnou jako bílá káva. To byla jediná alternativa jak neumřít žízní.



Kdo si vzal sebou foťák či rádio, nebylo mu k ničemu – vojáci jim cennosti sebrali. Cenu zlata mělo malé šitíčko s jehlou, které si jeden šťastlivec vzal.



Co byste si vzali sebou, kdybyste věděli, co víte dnes?, ptali se jich. Konzervy, polévky, zkrátka více jídla. Pak dobré boty, aspoň dvoje a spousty obvazů. Nůž. Pláštěnku, deky.



  



Informace



Od začátku do konce jim lhali: za pár hodin, za tři dny, za týden, zítra budeme na místě. Propustíme vás. Brzy na to všichni přišli a začalo je to psychicky deptat: nic nebyla pravda, nic nebylo jisté – ani to, jak dlouho půjdou, ani to, že je nezabijí. Pochod ztrácel smysl když mizel cíl a umírala naděje.



Důstojníci se střídali a někteří z nich používali vůči zajatcům to, čemu se na vojně říká šikana.To byly další kapky beznaděje.



Časem přestali věřit čemukoliv. Vzácné lidumilné gesto některého z velitelů občas dokázalo vlít mízu do žil pochodujících mrtvol.



Jeden ze zajatců, který byl předtím zdatný sportovec, v polovině pochodu ztratil síly, víru i naději a nemohl dál. Zemřel.



 



Samota



Těch 20 mužů bydlelo po zakončení pochodu a odletu žen a dětí 11 měsíců v chatrčích po dvou mužích. Nesměli se jinak mezi sebou stýkat. Neměli co dělat. Shodli se na tom, že pochod byl pro ně psychicky přijatelnější, protože se aspoň pořád něco dělo a byli ve styku s lidmi.



Aby se nezbláznili, vymýšleli činnost. Vyprávěli si své životopisy, dělali si navzájem přednášky o čemkoliv, učili se jazyky, četli nějaké příšerné braky v různých jazycích, které jim dali. Všichni se naučili hrát šachy – i ti co předtím nerozeznali koně od královny. Jeden hudební analfabet se naučil obstojně hrát na kytaru a stovku písniček k tomu. Tady platí stoprocentně pořekadlo o tom, jak bída naučila Dalibora housti. To byste se divili, co všechno jste schopni se naučit v zoufalé situaci! Jak velkou fyzickou zátěž je člověk schopen zvládnout! Když si myslí, že už nemůže, tak ještě může hodně!



 



Motivace



Nemá-li člověk zájem, víru, motiv, důvod žít, tak umře.Problém zajatců byl ten, že chtěli přežít, ale ztráceli víru: pokud to vydrží fyzicky, pořád ještě mohou být zastřeleni. Neměli informace, nevěděli kam je vedou a proč, ani na čem závisí jejich život.



Na druhé straně kdyby jim někdo ukázal mapu hned na začátku a vylíčil co je čeká – možná by to někteří zabalili hned: tak tohle není pro mně, tohle nemůžu zvládnout!



Pro přežití v přírodě je důležité možné situace předem nacvičit, aby člověk věděl a pak až se s takovou situací setká, nebyl zaskočen. Např. zkusit si skok do ledové vody v oblečení (pod dozorem přátel, samozřejmě!) – po druhé už to nebude nikdy takový šok, protože to zažil a ví. Naši hrdinové nevěděli vůbec nic a vybaveni byli přímo katastrofálně.



Ta knížka je poučná i dnes – zajímavé jsou i úvodní pasáže jak ti, kterým bylo dovoleno něco si sbalit, nevěděli, co popadnout a pak celou dobu trpce litovali, že nevzali to nebo ono.



O přežití v drsné přírodě by měl něco vědět každý. Jako kdysi  žáci ve školách nacvičovali poplach s přesunem do krytu (oblíbená zábava žactva – ulili se z učení a ještě mohli kluci v našlapaném krytu osahávat holky), mělo by se učit o přežití.


komentáře 2

1 Nika { 19.11.11 at 21.15 }

Tu knizku jsem cetla, nekolikrat. Naprosto neskutecny pribeh. V Alto Catumbele jsem zila jako mala s rodici, ale kratce pred timto unosem otec dostal praci v jine rozvojove zemi a tudiz jsme se stehovali.

2 Lubomír Sazeček { 10.03.11 at 18.19 }

Až na několik faktografických chyb (gramatické nepočítám) je to docela slušně napsáno. Osobně jsem jako přímý účastník té události vděčný za každý vysvětlující příspěvek.