UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Volavka – upoutávka na zajímavou knihu

V nakladatelství NAŠE VOJSKO, s.r.o. vyšel na konci roku 2013 už druhý thriller Moniky Maratové VOLAVKA, který se opět odehrává nejen v ryze českém prostředí, ale zavádí čtenáře i na Slovensko. Námět čerpala autorka ze skutečného života a své příznivce znovu nenechá vydechnout. Ti, kdo knihu otevřou, ji neodloží, dokud ji celou nepřečtou, slibuje autorka a dodává, že VOLAVKA je ještě propracovanějším příběhem než první dobrodružství pilota Petra Tefflera, které se velmi úspěšně prodávalo pod názvem Smrtící odkaz.  

 Stejně jako v předchozí knize, se autorka nechala inspirovat životem. Její příběhy vycházejí ze skutečnosti. Nevěříte? Máte pocit, že v naší malé české kotlině nemůže vzniknout opravdu napínavý thriller o intrikách velitele vojenského zpravodajství? Nedávné události z nejvyšších sfér české politiky tyto pochybnosti přesvědčivě vyvrací. Sice to nebyla přímo tato aféra, která autorku inspirovala, protože příběh začala psát už před třemi lety, dokazuje však, že Maratová přesně ví, o čem píše, a tak nám v knize přibližuje prostředí armádních zpravodajců takové, jaké opravdu je – plné lži a klamu.

ANOTACE:

Volné pokračování úspěšného thrilleru Smrtící odkaz, tentokrát se špionážní zápletkou. Pilot Petr Teffler, který se vrátil ke svým milovaným bitevním vrtulníkům, má nelehký úkol. Musí se vypořádat s minulostí, která mu vtrhla do života tím nejméně příjemným způsobem. Aby pomohl nejmocnějšímu muži českého Vojenského zpravodajství, riskuje v roli volavky svůj vlastní život. Přitom se současně stává terčem rafinované pomsty překupníka drog.  A aby toho nebylo dost, jeho vztah s lékařkou Teri je v troskách…

Napínavý příběh, ve kterém si všichni hlavní protagonisté sáhnou až na samé dno, snad nejlépe vystihuje citát filozofa Gibrana Khalina ze záhlaví knihy:

 „Bez utrpení by nevznikly ty nejsilnější duše. Ty nejsilnější osobnosti jsou cejchované jizvami.”

 

MONIKA MARATOVÁ, * 1968 v Praze

Po studiích pracovala v zahraniční redakci Československého rozhlasu, v nakladatelství, v softwarové firmě, ale zejména jako asistentka režie ve Filmovém studiu Barrandov a produkční Paláce kultury a Krátkého filmu.  

Mezi její koníčky patří i plastikové modelářství, z čehož částečně vyplývá její současná publikační činnost v odborném časopise Modelář a práce redaktorky a administrátorky modelářského internetového serveru Modelforum.

Už na střední škole ráda psala krátké detektivní povídky do školního časopisu. Její knižní prvotina byla dramatickým příběhem člověka, do jehož života vtrhl s ničivostí laviny organizovaný zločin. Thriller Volavka, který na předchozí knihu volně navazuje, je o pomstě, intrikách a špionážní hře, ve které nic není takové, jak to na první pohled vypadá.

Autorka Monika Maratová: monika@modelforum.cz

Webové stránky autorky: www.monika-maratova.eu

A zde je několik ukázek přímo z textu knihy:

…Pavel Gradić si nechal od svého klienta a přítele v jedné osobě nalít druhou sklenici drahého suchého šampaňského. Byla na oslavu úspěšně uzavřeného kontraktu. Šlo to rychle. Od chvíle, co opustil vrtulníkem rezidenci na pobřeží Černého moře, neuplynulo ani dvacet čtyři hodin a on už měl na kontě tučnou zálohu. A peníze nebyly jediným důvodem jeho povznesené nálady. Tím hlavním byl muž, kterého poznal na fotkách. Byl mezi ostatními lidmi, kteří se podíleli na projektu, o něž se jeho klient zajímal.

Zolotoj malčik, tak říkali jeho klientovi a příteli v jedné osobě. Byl bezcitným obchodníkem se zbraněmi, kterému šlo jen o peníze. Vážil si ale loajálních lidí a podle toho je platil a i Pavlu Gradićovi šlo jen o peníze. Pečlivě vypočítanými riziky vyšrouboval cenu za tento kontrakt do astronomické výše. Obchodníka se zbraněmi zajímaly všechny tajné informace o bezpilotním průzkumném prostředku Anux Imperator který se za účasti armády testoval v České republice. A právě zájem armády a Vojenského zpravodajství o projekt znamenal velké bezpečnostní riziko. Gradić si byl vědom, že po dokončení práce bude muset na pěkně dlouho zmizet a tomu odpovídala částka, kterou požadoval.

Hned po příletu z Krymu měl první schůzku, na které se dozvěděl objednávku a předložil své požadavky. Mezi nimi byly nejen provozní finance a odměna, ale i zajištění zázemí v České republice. Tohle všechno měl ale malčik už předem připravené. Bylo vidět, že se o projekt zajímá delší dobu. Předložil Gradićovi nejen kontakt na člověka, který měl zařídit vše potřebné, ale i fotografie lidí, co o projektu měli dostatečné informace, protože na přísně utajovaném testování spolupracovali.

Probíral se fotkami, aby si udělal předem představu, koho by tak asi mohl zmáčknout a vyždímat z něj všechno co ví. Byl dobrým psychologem a dokázal odhadnout charakter. Vybíral si nějakého slabocha, který by mu práci usnadnil, ale přitom toužil po opravdovém soupeři, kterých bylo zatraceně málo. A pak uviděl tu tvář. Fotka byla momentka, ale oči svých zajatců Gradić nikdy nezapomínal. Byl zvyklý na hrůzu, strach a pokoru. Vídával úzkost, bolest a utrpení. U tohoto muže ale nic takového čekat nemohl. Jediné, co v jeho očích kdysi četl, bylo pohrdání a povýšená arogance, jako by se díval na obtížný hmyz a ne na svého mučitele, před kterým by se měl třást.

„Zjisti mi všechno o tomto muži,“ požádal malčika a hodil před něj zvětšeninu. „Chci vědět, i jakou značku toaletního papíru používá.“

Obchodník se zbraněmi se podíval na druhou stranu fotky na poznámky. „V tomto případě to nebude zrovna jednoduché, ale pokusím se.“

S těmito slovy skončila první schůzka Pavla Gradiće se zákazníkem, mafiánským bossem s přezdívkou Zlatý chlapec a dnes Gradić v požadované informace dostal, dokonce v rekordním čase.

„Sakra koho tam máš, že dokáže vyšťourat tohle všechno?“ optal se jen, když si přečetl zjevně utajované informace o člověku, kterého se chystal unést a všemi prostředky z něj dostat co ví o projektu Imperátor.

„To není tvá starost,“ odvětil malčik stroze. „Navíc si myslím, že sis vybral špatně. Toho muže nebude snadné zlomit. Na tom projektu pracují i slabší články řetězu.“

„A tohle zase není tvoje starost!“ odsekl Gradić pohotově. Že se muži z fotografie už jednou postaral o doslova bezesné noci, a celá záležitost se pro něj stala jakousi otázkou cti, protože poprvé svého vězně mučením nezlomil, si nechal pochopitelně pro sebe.

„Kdy pro mě budeš mít doklady, abych mohl odletět? Chci to mít co nejdřív za sebou,“ optal se a vložil do otázky tolik znuděnosti, kolik jí byl schopen, aby zamaskoval nedočkavost. Snad nikdy se na žádnou zakázku netěšil jako na tuto. Sladká a lákavá možnost vyřídit si staré účty mu zvedla hladinu adrenalinu i náladu…

…Petr neměl vůbec tušení, že se Rosťa žene za ním. Zajímalo ho jen, co se děje před ním. Nebe začalo mít nepříjemně olověnou barvu a blesky v mracích byly čím dál častější. Začal se zvedat vítr. Přemýšlel, jestli by se opravdu neměl schovat. Pochopil, že ho bouřka zasáhne právě při přechodu sedla a to by byl konec. Nárazy větru na čele bouře by ho mohly klidně z uzoučkého sedla shodit a i kdyby přechod zvládl, zastihl by ho živel právě na smrtících řetězech, které v bouři fungovaly jako bleskosvod.

Rychle zvažoval všechny možnosti. Vítr, který přicházel od jihozápadu, v minutě zesílil a už dosahoval v nárazech pomalu vichřice. Ještě že ho hlavní hřeben pohoří a zejména štít Východnej Vysokej chránil před nejhorším. Otočil se a udělal pár váhavých kroků dolů ze sedla, když mu v kapse pípla doručenka zprávy. Nejdřív jedna a hned druhá. Chvíli poté, kdy se mu těsně nad hlavou přehnal nádherný shelf cloud, typický čelní mrak silných bouří, který vyběhl po návětrné straně pohoří, se setmělo a rozpršelo. S posvátnou hrůzou sledoval rotaci bouře. Věděl, co to znamená, jako pilot dobře znal strukturu bouřkových mraků. Tohle nebyla žádná obyčejná letní bouřka, ale živel, který ničí a pustoší – supercela.  A pak mu začal zvonit mobil. Doslova se po něm vrhnul. Byl to Karel. Z hlasu mu zněl stres a vyčerpání.

„Jsme pod Prielomem. David je zraněný. Zatím jsem ho zvládl podpírat, ale žlabem nahoru po řetězech ho sám nedostanu.“

„Co mu je?“ řval Petr do telefonu a letěl nahoru bez ohledu na nebezpečí, jež věstily temné mraky, zbarvené až do zelena. Neklamné znamení, že jádro bouře přináší kroupy.

„Krvácí,“ odpověděl jen bodyguard a to úplně stačilo.

Petrovi se zatočila hlava. Proboha! Chňapl vysílačku a poslal tu špatnou zprávu dál. Davidova hemofílie byla strašákem, který ho pronásledoval od chvíle, co do Tater vyrazili. Zranění bylo to jediné, čeho se obával. I proto riskoval, aby mohl poskytnout Karlovi pomoc. Neptal se proč, odkud a jak moc David krvácí, to nebylo důležité. Podstatné bylo, dostat ho v tomhle psím počasí alespoň do chaty, když ne rovnou do nemocnice. Díky Maťovi měli pro případ Davidova zranění na Jastrabke veškeré vybavení, včetně plasmy a dokonce i krve v lednici.

A pak se začaly sypat kroupy a byla jich spousta. Za chvíli pokryly strmý terén pod sedlem životu nebezpečným kluzkým nánosem. Petr se skrčil za veliký kámen pod vrcholem stoupání, který ho chránil před nejhorším a vytáhl znovu mobil. Kupodivu se i v běsnící bouři dovolal.

„Karle, jen co to nejhorší přejde, jsem u vás. Mám to k sedlu pár metrů.“

Odpověď už ale Petr neslyšel. V tu chvíli projel oblohou vlevo oslňující záblesk, přímo do úbočí Východnej Vysokej, ve kterém se krčil. Vzduch ohřátý blízkým výbojem blesku expandoval a mrštil jím jako hadrovou panenkou z úbočí dolů…

…Dnešní den mu dal dost zabrat, ale víc psychicky, než fyzicky. Bolest a šok od paralyzéru se daly vydržet a byl rád, že si to vyzkoušel na vlastní kůži. Strach byl ale horší. Chvíli si opravdu myslel, že se sesype a vůbec nebyl rád, že to na něm jeden z psychologů poznal. Vždycky se ovládal a nedával své emoce najevo. Říkal si, že do toho, jak se cítí, nikomu nic není. Rosťa si z něj občas utahoval, že by svým sebeovládáním a klidem zapadl i do britské královské rodiny.

„Nedal by sis místo toho čaje radši Neronet?“ Roman se s láhví červeného objevil tiše jako přízrak.

„Že váháš! Kdes to vyhrabal? Petr se natáhl po láhvi, aby prostudoval vinětu. Ve vínech se docela vyznal.

„Prostě jsem si ji přivezl s sebou. Na protialkoholním léčení tady nejsme a dneska je důvod, ji otevřít.“ Roman se rovnou vyzbrojil vývrtkou a Petr zašel pro sklenice.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ začal instruktor váhavě, když si spolu ťukli, jen tak na zdraví.

„Zeptat se můžeš, ale odpověď nezaručuju,“ Petr se usmál, ale myslel to úplně vážně. Tušil, o čem to bude.

„Jak jsi přišel k těm tvým jizvám?“

Přesně tohle Petr čekal, stejně jako od Davida v Tatrách. Už při testu paralyzéru si všiml, jak se Roman zarazil, když mu na popáleninami poznamenaný hrudník dával snímače srdeční činnosti. I teď instruktorovi občas na ty jizvy pohled zabloudil. Petr se za své jizvy nestyděl, ale chtěl předejít nepříjemným otázkám a tak si dával pozor. Když si na zahradě srubu užíval sluníčka, svlékal se, až když byl z dohledu. Při elektrošoku však neměl jinou možnost, než to abstraktní umění předvést.

„To by bylo na dlouhé povídání,“ řekl nakonec tiše. Nechtěl Romana rovnou poslat do háje.

„Máme spoustu času,“ namítl instruktor. „Je mi ale jasný, že o tom nechceš mluvit. Promiň.“

Petr se napil těžkého červeného vína a ten doušek si opravdu vychutnal. Pak se podíval Romanovi do očí. „Uděláme dohodu. Ty mi řekneš, kdo vlastně jsi a já ti pak povím něco o nejhorším roce mého života.“

„To nechceš zrovna málo,“ hlesl Roman překvapeně.

„Věř tomu, že ani ty ne,“ opáčil Petr ledově.

„No dobře,“ kapituloval Roman po chvíli váhání. „Zůstane to ale jen mezi námi.“

„Chceš tím říct, že Velký bratr spí?“ ušklíbl se Petr pochybovačně. Předpokládal, že celý srub je prošpikovaný odposlechem.

„Tady štěnice nejsou. Generál to tu nechal pečlivě vyčistit. O účelu našeho pobytu se nesmí nikdo ze zpravodajství dozvědět.“

Petr jen přimhouřil oči. Nevěděl, jestli má Romanovi věřit. Pak si ale uvědomil, že instruktor by v odposlouchávaném objektu asi taky nemluvil a uklidnil se.

„Byl jsem odstřelovač, a jestli se mě ohromeně zeptáš, co jsem při zabíjení lidí cítil, tak tě nejdřív nakopu do koulí a pak ti odpovím, že zpětný ráz,“ Roman oběma dolil víno a sledoval, jak Petr pravdu stráví. Petr ale o sniperech věděl svoje. Pár jich znal nejen z Prostějova, ale zejména ze střelnice, na kterou dost často chodil. Dva kluky z URNA počítal mezi své kamarády a kdykoliv měl příležitost, zastřílel si z nějaké úžasné pušky, kterou na střelnici přitáhli. Nikdy o nich neuvažoval jako o zabijácích. Bylo mu jasné, že jejich náročná práce je nepostradatelná a zachránila už tisíce životů, byť oni sami to odnášeli psychickými problémy, o kterých měl málokdo tušení.

Romanovi jen vážně přikývl a ten pokračoval: „Rodiče se rozhodli emigrovat, ještě když jsem byl na střední škole. Už jako kluk jsem střílel ze vzduchovky a pak z malorážky a byl jsem sakra dobrej. O zbraních jsem věděl všechno a tak jsem zamířil do cizinecké legie.“

„Myslel jsem si to,“ přitakal Petr. „Jak ses ale dostal od pušky k paralyzérům?“

Roman se napil vína a sklopil oči k temně rudé tekutině, kterou pomalu kroužil ve sklenici. Pak pohled zvedl a Petr v jeho očích uviděl tu důvěrně známou prázdnotu a bolest. Najednou přesně věděl, co mu instruktor odpoví.

„Jednoho svinskýho dne za války v Zálivu jsem to koupil. Blbě jsem se pohnul a nepřítel to zaznamenal. Mýho spottera dostali hned, ale mě několik hodin pronásledovali. Byl jsem sám, zraněný a bez šance dostat se zpátky ke svý hlídce, takže jsem nakonec zdrhal na druhou stranu, abych úkryt kluků neproflák.“

„Dostali tě,“ bylo to spíš konstatování, než otázka.

Roman přikývl. „Dva měsíce jsem strávil v rozkošném zařízení Saddáma Husajna a pak mě propustili v rámci výměny zajatců. Než mě zlomili, skoro nepřetržitě mě vyslýchali. Teď se tomu říká taktický výslech. Vznešený eufemismus! V iráckém pojetí to ale byl ten nejobyčejnější brutální sadismus, kterej neměl s taktikou nic společnýho. Zkopali mě a zmlátili klackama do bezvědomí ještě dřív, než se mě zeptali, kdo vůbec jsem a dál to pokračovalo v podobném duchu, jen občas vyměnili nástroje třeba za biče,“ hlas se Romanovi vytratil a on zůstal chvíli mlčky pohroužený do vlastních vzpomínek.

Petrovi se také vybavila vzpomínka na Davidova záda, posetá ranami bičem. Možná že by měl Mirka upozornit na arabskou oblibu tohoto nástroje. Třeba by to mohla být stopa.

Po chvíli se Roman napil vína a pokračoval: „bylo to hodně zlý a já už se pak nemohl ke svý práci vrátit, protože mi natřikrát přerazili ruku. Ve svý tradiční muslimský pohostinnosti ale nějak zapomněli na lékařský ošetření. Nakonec jsem byl z legie s poctami propuštěn. Měl jsem dost peněz ale taky dost psychických problémů. Posttraumatický stres jsem musel nějak řešit. Trvalo mi dva roky, než jsem se z toho jakž takž dostal a v tý době už jsem věděl, co bych chtěl dělat dál. Rozhodl jsem se, že pomůžu lidem jako já, s praktickou přípravou na to nejhorší. My jsme sice šli do akce vycvičení i pro případ, že nás nepřítel dostane, ale realita pak byla mnohem a mnohem horší.“…

…Za pár minut už byl nepozorován na ploché střeše. Přikrčil se a přeběhl k místu, odkud byl nejlepší výhled na vedlejší pozemek. Zajímalo by ho, zda úředníci tuší, k jakému účelu slouží budova za zdí, se kterou sousedí. Pozemek Lovcova klubu byl obdélníkový a odnikud z ulic nebylo vidět na dům. Kolem dokola byla zeď osazená kamerami, na které byly nahoře, skryté pohledům zdola, zabetonované skleněné střepy. Každý, kdo by sáhl na korunu zdi, by skončil na chirurgii.

Postavil si stativ, na který připevnil fotoaparát a objektiv zaměřil na budovu. Na rozdíl od úřadu, na jehož střechu by se dostal každý, u Lovcova klubu bylo zabezpečení na vysoké úrovni. V zahradě rostlo jen pár skupin poměrně nízkých dřevin, ve kterých se nikdo nemohl ukrýt. Mezi skupinkami byly velké plochy trávníku, který byl pro vetřelce nepřekonatelný, jelikož na něj byly zaměřeny kamery. Ukrýt se u domu také nebyla šance. Tam byla dokola vydlážděná plocha a ani píď stínu, protože celý pozemek byl velmi dobře osvětlen.

Pomalu začal klouzat brýlemi pro noční vidění po budově. Předpokládal, že okna budou jištěna elektronicky, protože na nich nebyly mříže. Pravděpodobně na nich budou i bezpečnostní fólie. Zaznamenal také kamery, snímající fasádu. Celý dům vypadal jako nedobytná pevnost a tento poznatek ještě podpořili strážní, kteří chodili kolem domu v nepravidelných intervalech. Byli dva a na rohu, který měl Petr přímo proti sobě, se občas míjeli. Také brzo objevil senzory, které rozsvěcely lampy po celé zahradě. Byly propojené do sekcí. Když kolem domu prošli hlídači, nerozsvítily se jen lampy na budově, ale i část zahrady až ke zdi. Nevítaný návštěvník proto neměl moc šancí proklouznout.

Přesunul se ke stativu s fotoaparátem a začal fotit. Nejdřív celek, budovu i s pozemkem a poté záběry postupně přibližoval až k detailům jednotlivých kamer, senzorů a oken. Bylo mu divné, že za žádným oknem není vidět ani světlo, ani pohyb. A pak mu to došlo. Okna byla poloprůhledná a celá ta šaráda s nedobytností pozemku byla proti paparazziům, kteří by možná rádi pořídili nějaké šťavnaté, pikantní fotky známých osobností, navštěvujících klub. Proto tedy ta nesmyslná bezpečnostní opatření, která si Petr do té chvíle nedokázal vysvětlit. Z toho důvodu byl celý pozemek zajištěný pomalu stejně, jako srub, ve kterém trávil týdenní výcvik před rekreací v bunkru s Gradićem.

Hostům zjevně nevadilo, že klub před několika dny prohledával policejní útvar rychlého nasazení. Nablýskaná auta zajížděla na pozemek každou chvíli, dokud se kapacita klubu nenaplnila. Mizela kdesi za domem, kam na ně Petr nedohlédl, ale z fotomapy věděl, že je tam parkoviště. Napadlo ho, že s využitím skrýší mezi auty by se mohl nepozorovaně dostat do domu, jenže to by musel prozkoumat režim parkingu. Tušil, že bude jistě dobře hlídaný a nebude na něj odnikud vidět, protože i auto na pozemku erotického klubu usvědčovalo svého majitele z návštěvy klubu a novináři měli o vozovém parku celebrit a politiků velmi dobrý přehled. Vyfotit auta, zaparkovaná na parkovišti určitě nebude nic snadného.

Chtěl vědět, jak to v noci kolem přísně hlídaného objektu chodí. Rozladily ho nepravidelné obchůzky hlídačů a tak chtěl znát aspoň jejich morálku a profesionalitu. Jestli se třeba ve službě místo nekonečného obcházení kolem domu zastaví na pokec a cigárko. A v neposlední řadě chtěl zjistit, jestli mají na pozemku psy.

Uprostřed noci se spustil déšť. Sice ne hustý, ale studený a pořádně vlezlý. Petr se rychle přikryl přehozem, aby byl nejen on, ale hlavně zrcadlovka s objektivem v suchu. Po čtyřech hodinách téměř bez pohnutí toho měl opravdu dost. Byl neskutečně unavený a bolel ho každý sval v těle. Zranění způsobená autonehodou i ta od Gradićových kratochvílí se hlásila o pozornost tím nejnepříjemnějším způsobem. Snažil se jejich chorál nevnímat a dál se soustředil na dům. Zajímalo ho, jak se projeví déšť v práci strážných, ale ti byli zjevně dobře placení. Nadále obcházeli v náhodných intervalech, jakoby je nic nemohlo vyvést z míry.

Ve dvě ráno přijelo do domu tmavé čtyřdveřové Maserati. Jistě se jednalo o někoho významného, protože auto objelo dům rovnou do podzemních garáží. Petrovi se v posledním okamžiku, než auto zabočilo do vrat, podařilo vyfotit registrační značku. Potom Maserati zmizelo z dohledu, roletová vrata se zavřela a pozemek potemněl.

„Nelekni se,“ ozvalo se za ním potichu.

Petr skoro vyletěl z kůže. Příchozí byl profík a uměl se pohybovat opravdu tiše. Vůbec ho neslyšel. Šumění deště zcela překrylo ostatní zvuky, ale zejména byl vinou únavy trestuhodně neopatrný. Ani se neohlédl, poznal příchozího po hlase.

„Romane, málem jsem dostal infarkt,“ zašeptal s očima stále přilepenýma k hledáčku.

Bývalý odstřelovač zalehl vedle něj pod přehoz. „Co to tady nacvičuješ?“

„Dělám průzkum objektu,“ Petr na Romana mrknul. „Nech mě hádat. Můj stín ze zpravodajství podal hlášení generálovi, ten se vyděsil a poslal tě ověřit, jestli jsem se nevydal na válečnou stezku.“

„Když generál zjistil, co je to za barák, tak mu moc dobře nebylo. Povídal něco o pomstě.“

„Lovec má na svědomí i jeho syna,“ zašeptal Petr tak tiše, že ho šumění deště málem přehlušilo.

„Pane jo! Že by tu pro mě byla po letech práce?“

Petr se na Romana vážně podíval. Poznal, že za jistých okolností by byl schopen vzít znovu pušku a zabíjet. Zavrtěl hlavou. „Unesl mýho kamaráda, takže bych se ho chtěl jen zeptat, kde ho vězní.“

„Aha, takový přátelský pokec u skleničky,“ sarkasmus z Romana jen ukapával. „Doprdele, co to na mě zkoušíš?“ ostřelovačův hlas byl najednou chladný jako ocel. „Chceš toho gaunera zabít? Odpověz mi!“

* * *

volavka

Komentáře: 1

1 Na specnaz.cz vyšla upoutávka na Volavku | Monika Maratová { 23.01.14 at 20.56 }

[…] Marek Chlíbek, majitel serveru http://www.specnaz.cz, na který chodím čerpat spousty zajímavých informací do svých knížek, uveřejnil upoutávku na Volavku, včetně dobře vybraných ukázek z knihy. Celou upoutávku si můžete přečíst TADY. […]

Vložit komentář

Doplňte *