UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na tajné stezce – 1.kapitola

Kapitola první

„Vidíš ho? Podívej se dobře.“

Za kládami ležela dvě chlapecká těla přitisklá k obnaženému dřevu. Jirka skrčen a opřen o Karlova kolena, dával jen úsečné rozkazy:

„Dobře si jej prohlédni. Znám už takový pohled. Uvidíš, že se nemýlím.“

Karel byl napjat až k prasknutí. Uši napínal k Jirkovi, jehož šepot přehlušovala voda, která tleskala o kameny. Oči koumaly kupředu. Tam.

Jirka se protáhl jako žížala. Chodidly zapřel se do škvíry mezi dvěmi kládami, provlékl pod Karlovým břichem, takže rukama dosáhl až ke krajům narovnaných klád. Vystrčil hlavu, vysunul bradu a zraky napjal. Velitelsky zasyknul:

„Teď. Teď se dívej. Vidíš?“

Karlova trochu ježatá hlava se zakymácela proti modrému nebi a po rtu svezlo se mu bláznivě:

 „Vidím.“

Nepočítejte prosím ani do desíti, neboť už je to zbytečné. Jirka už sedí ve stínu za kládami a jemu po boku Karel. Zde se musí jednat a to rychle. Proto už oba mládenci v bujarém věku třinácti a čtrnácti let sedí ve stínu pod kládami. Jak se sem tak rychle dostali, to oni sami nevědí. Jirka jen sebou švihl, tak jak to dělají ty drobné vosičky na písku a svezl se po hladkých oblinách kmenů. A Karel? Jako obvykle sesunul se taky, vždyť Jirka ležel pod ním. Jak se mohl udržet.

Srdce jim tluče a nedá se zastavit, a to právě teď když je to málo vhod. Jirka pěkně začervenalý sahá si pod košili (to jen tak mimochodem, ani se při tom na Karla nedívá) jakoby tam hledal nějakou páku, kterou by se dal zastavit nebo utišit ten kousek rozkvedlaného svalu v prsou. Pak se podívá na Karla. Vidí, jak jeho brada plachtí ve vzduchu. Ten spodní ret se mu tak nějak podivně ohrnul, že se ukázala běloba spodních řezáků a za nimi suchý jazyk. Celá brada trčela tak beznadějně ve vzduchu, že se Jirkovi chtělo zasmát takovým smíchem, který býval pověstným v celé třídě. Sotva zazněl někdy ten jeho smích, který připomínal tolik jasné zaklinkání zvonku na vánočním stromku, rozlehl se hlahol smíchu celou třídou.

Starý profesor Smetánka, který zaučoval některé lidské mládě u tabule do tajů algebry, se obvykle zastavil, stáhl si brejle z čela do rýžky na kořeni nosu a zahleděl se káravě do třídy, která se ještě chvěla ozvěnou Jirkova smíchu. Přísná slova byla již odhodlána opustiti jeho ústa, když k uchu jako klinknutí od kapičky doletěl ještě poslední trylek Jirkova zasmání. Obyčejně to nějak divně trhlo v dobrých starých očích Smetánkových, které skryty daleko za skly brejlí pod vysokým čelem se tak měkce dívaly do čupřinaté třídy, hlas zastavil se na poloviční cestě. Někdy se neozvalo ani jeho známé: „No“. Obrátil se a dopočítával „a na druhou plus …“

Jirka nevěděl ještě ničeho o moci smíchu, tím méně o kouzelné moci svého smíchu. Seděl tu nad Karlem a nesměl ztratit svou vážnost. Proto podíval se zhluboka na svého druha a povídá:

„Viděl jsi dobře?“

Konečně sklapla ta Karlova brada visící na čelisti jako slaneček na ulici. Začal vnímat a nechtěl přece být u svého přítele človíčkem nejmenším. Snad ani neslyšel otázku a jen tak po paměti povídá: „Viděl.“

Jirka spokojeně zakýval hlavou a jedním prstem se poškrábal pod bradou, kde se podřel o nějakou třísku, která se mu postavila v cestu při jeho pádu. Pak vytáhl z kapsy kapesník, utřel do něj nos a s přivřeným pravým okem jal se poučovat Karla:

„Karle, to ti povídám, tady bude nějaká čertovina. Ten pilař se mi nelíbí. Představ si: zde hluboko za světem o samotě pila. Prosím, nemohl by to být mlýn? Jaký je v tom rozdíl? Tam řežou desky a ve mlýně mele mouka. No o to by tak nešlo. Ale podívej se opuštěná pila, opuštěný mlýn. Karle, cožpak nechápeš? Neříká ti to naprosto nic?“

Karel se díval na svého přítele, aniž víčkem mžiknul. Teď přišla jeho chvíle, cítí ostrý Jirkův pohled a bude muset promluvit. Otázka byla tak naléhavá.

„Můj dědeček byl taky jednou ve mlýně a říkal, že se tam stalo neštěstí.“

Jirka vtáhl několikrát do nozder vzduch jako kůň připravený k výběhu, překvapeně zamžikal na kamaráda, který tak nemohoucně se skroutil u jeho nohou a vyjekl:

„Výborně, člověče, ty mi čteš myšlenky. Povídej, jak to bylo.“

„No, to už je dávno. Dědeček přišel jednou do mlýna a některý soused tam přepřahal krávu, když v tom spustili ve mlýně všechna kola, no a ta kráva se splašila. Utíkala, moc utíkala a přímo k dědečkovi. Dědeček se polekal, uskočil, chtěl zakřičet, ale v tom mu vypadla fajfka a spadla do řeky pod kolo. Už tu fajfku nikdy nedostal, ale často na ni vzpomíná.“

„A mrtev nebyl nikdo? Co se stalo s tou krávou? A nebyl to nějaký zločinec, který spustil ten mlýn?“

„To už dědeček neříkal. On jenom říkává: „To bylo tenkrát hrozné neštěstí, já myslel, že bez té fajfky to nepřežiju.“ Ono se dědečkovi i ve spaní o té fajfce zdávalo.“

Jirka by se byl nejraději poptal po té fajfce, ale vážnost chvíle mu to nedovolí. Nesmí ztratit zájem svého druha.

„Rozuměj Karle, opuštěná místa, to je jedno ať už je to mlýn nebo pila, jsou místa vhodná pro zločiny. Proto ti to povídám, rozumíš?“

Karlovy vlasy se již více nenaježily, protože to jednoduše nebylo více možným, ale jeho ústa se zase otevřela tak dokořán, že Jirka jen zaslechl:

„A koho tady zabili?“

„To právě nevím, kdybych to věděl, tak nebudu zde sedět s tebou. To snad přece víš, že každý zločinec chce svůj zločin skrýt a nenapíše si na chalupu firmu: zde bydlí František Novák, zločinec. Zločin se musí nejprve odhalit, musí se nalézti oběť a pak usvědčíš zlosyna, předáš spravedlnosti a tvé jméno se objeví v novinách a staneš se slavným.“

Jirka cítil, jak nabývá převahy nad tím čupřinatým klukem u svých nohou a věděl, že v tomto okamžiku nesmí ztratit ani vteřinu.

Nic si nevšímal, že se voda ve stružce valí přes kameny jako pěna k jeho nohám a že snad již jen dvacet kroků od něho ozývají se chlapecké hlasy. Ne, Jirka nemůže jednat jinak. Sám cítí, že jeho síly nestačí k dílu, jež po něm budou žádat příští dny, a proto sdílí své tušení s kamarádem. Ať je Karel slaboch a bláznivec. Jeho strach a slabost ztratí se, jakmile bude s Jirkou. Jirka potřebuje jen vědět, že je někdo s ním, že někdo ví, co koná a pak bude už jednat sám. Cítí, že po boku kamaráda rostou jeho síly, jeho odvaha a rozhodnost.

Vždyť Jirka se napřemýšlel. A namlčel. Než Karlovi svěří plody svých myšlenek, přeletí mu hlavou jako kratinký film vzpomínka na události několika dní.

Bože, ten spěch poslední den ze školy. Všichni kluci postávali u školních vrat, hlavně ti, kteří nedopadli nějak slavně. Právě těm se vůbec jaksi nechtělo od školy. Snad čekali, že z toho slovíčka nedostatečný se časem aspoň ta dvě první písmenka vypaří. Jirka utíkal domů. Táta je dnes doma. Ať uvidí brzy jeho vysvědčení. Táta se podívá na papír, a když uvidí, že všechno dobře dopadlo, zasměje se takovým basem jako Mikuláš. Dosud vždy tomu tak bylo. Bude tak i dnes, myslí si Jirka. A dobře hádal. Táta chytil Jirku a povídá:

„Dobré je to, Jirko, držel ses statečně, mám z tebe radost,“ a pak jen tak mimochodem dodal: „a copak bys tak měl rád za to vysvědčení?“

To bylo Jirkovo heslo dne. Na toto slovo již čekal několik dní. Teď anebo nikdy. Jirka si představoval vždy večer před spaním tuto scénu docela přesně. Každý rok to bylo stejné.

Táta seděl v téže houpací židli a na sobě měl týž tmavý kabát a v něm ty malé, sotva znatelné skvrnky, o kterých si Jirka myslil, že je nikdo nevidí jen on. Máma v tuto bodu nebývá nikdy doma a také dnes nebylo tu cítit ten větřík, který za sebou nechávala, jak se míhala s místa na místo. Jirka cítil na sobě velké nazelenalé oči tátovy, které čekaly na jeho odpověď. Uvědomuje si, že v hlavě je trochu tepleji než obvykle a s plamínkem ve zřítelničkách chtěl by říct jako silný muž:

„Táto, prosím tě, kup mi revolver.“

Hlásek se mu dostal tak nechtěně nějak do výšky, jako když sestavoval první slovíčka a říkal:

„Táto hup.“

Táta se obrátí k svému prvorozenému a zabouří krakonošským smíchem:

„Překvapil jsi mne ale, Jirko, dnes už po druhé. Vysvědčení jsi měl lepší, než jsem počítal, také však máš vyšší touhy. Tak revolver? A jakou ráži?“ ptá se smíchem dále otec.

Jirka nevědomky opouští svůj přetažený hluboký hlas, jímž začal a vysvětluje již svým obvyklým domácím klukovským altem:

„Stačil by mi šestiranový revolver, ráže šest milimetrů.“

„A k čemu vlastně chceš to dělo?“ táže se s úsměvem zase táta jakoby nic.

Jirka tomu vůbec nerozumí. Takhle si to vůbec nepředstavoval. Čekal, že táta kývne, tak jak tomu bylo před rokem, před dvěma roky a tím že bude věc vyřešena. Při obědě pak mu táta řekl:

„Ve svém pokojíčku máš nějaké ty drobnosti za vysvědčení. Těším se, že za rok, budu-li na světě, budu ti moci zas něco koupit.“

Nebo čekal druhou možnost, táta se zachmuří a řekne:

„Nic, to není pro tebe.“

Tím bylo vyřízené každé nesplnitelné přání. To očekával Jirka nejspíše. A zatím táta neřekl dosud to obávané „nic“, ani nekývnul, nemračí se, jen se usmívá a vyptává se jej, jakoby počítali spolu třeba jen obyčejný početní příklad. Jirka neví, splní-li se jeho přání nebo ne. Rád by získal touženou zbraň, a proto s důvěrou vysvětloval otci:

„Víš, táto, zbraň, to je dobrá věc. Kdyby mě někdo přepadl, mohu se bránit. Však čteš denně v novinách, kolik zločinců se potlouká světem. A pak, člověk si může ulovit nějakou zvěř, rád bych měl ve svém pokoji nějakého vycpaného orla, a i mamince by se líbila u postele kůže z medvěda. Není nad dobrý revolver.“

Jirka teď mohl využít všech těch svých nápadů, jež za večerů spřádal v pásmo této rozprávky. Vždy sestavoval si všechny své vývody, jak je přednese svému otci. Byl se svým výkonem spokojen a otec, zdá se, že souhlasí s názory svého syna. Poslouchal upřeně, jako když mu jeho synek vykládal, jak se daří tetě Amálii. Jirka cítil, jak pomalu nabývá půdy pod nohama. Táta dívá se tak plnýma očima na Jirku a povídá:

„Jirko, stává se z tebe pomalu myslící člověk, myslíš i na zadní kolečka. Co kdyby tě někdo přepadl? Budeš se bránit, výborně. Bude z tebe aspoň jednou muž. A statečný muž. Vidím-li tě v takového člověka dorůstat, věř mi, mám z toho radost. Jsem také rád, že jsi mi zcela upřímně řekl svá přání. Doufám, že i dále budeš semnou tak upřímně mluvit jako dosud. Prosím tě, co jsi vykládal včera tomu vrahovi?“

„Kterému vrahovi?“ hrklo v Jirkovi jak se ve starých hodinách, že až zbledl.

„No, to já jen denně čtu v novinách, kolik zločinců se potlouká světem, no a dosud jsem neměl to štěstí, abych některého potkal a tak si myslím, že ty snad máš větší štěstí na tyto na tyto nešťastné lidi, zvláště když tvůj poměr k nim je už takový, že se obáváš přepadení. To jsi tedy musil jistě s některými již jednat a pak chápu, že potřebuješ revolver. Zbraň, to je dobrá věc.“

Táta se neposmívá, ale tak samozřejmě se ptá a opakuje Jirkovy vývody, o kterých se on po tolik večerů napřemýšlel. A teď to nějak neklape. Jirka chápe, že mu táta nějak špatně rozumí, a proto již trochu tišeji vysvětluje:

„S těmi vrahy nemyslil jsem to, táto, tak doopravdy, chtěl bych nějaké zvíře ulovit, třeba medvěda, až bychom jeli do Karpat, nebo u nás, za dědečkovou loukou některého ptáka zastřelit, abych se mohl dívat na něj stále jako na vycpaniny v muzeu. Živá zvířata, ta zde v městě se tak těžko vychovávají.“

„Věřím, Jirko, v tvé dobré úmysly a také v to, že se dobře dohodneme. Chceš-li revolver, mohl bych ti snad darovat svůj.“

Jiří nevěří svým uším. Tak přece. Už se ve své duši loučil pomalu se svým snem, neboť tušil, že táta nesouhlasí s jeho přáním a myslil si, že táta jej svými otázkami natáhne na skřipec, až Jirkovi nezbude nic jiného, než říci, že revolver nechce. Několikrát to již tak dopadlo a Jirka tušil, že teď to dopadne také tak. Jen překvapeně vzdechne:

„Ty máš, táto, také revolver?“

„Ano. Nemám jej ani na obranu proti vrahům ani na lov medvědů, je to pro mne památka, drahá památka na mého bratra, po němž ty neseš jméno, a proto ti jej chci také dát. Revolver má své zvláštní osudy. Jeho dějiny ti přidám k němu.“

Táta otevřel zásuvku psacího stolu, tu nejspodnější. Zvedl několik složek papíru a vyňal předmět zabalený v tenkém papíře. Pomalu rozbalil obal a na stole se objevil revolver, lesknoucí se jako stříbro. Jeho rukojeti byly vykládány nějakou bílou hmotou a kovány rovněž stříbrem. Otec položil jej vážně na stůl a Jirka hladil jej očima jako dar s nebe spadlý. Nikdy neviděl tento předmět v otcově stolu, nikdy mu otec neřekl, že má tuto zbraň. Jirka srovnává tuto zbraň s jinými, které viděl za výklady zbrojířů. Žádná pistole se nemůže vyrovnati tomuto revolveru, který se stává majetkem Jiřího. Otec se dívá před sebe a Jirka přece byl by již tak rád, kdyby otec podal mu svou pravici a v ní tento skvějící se poklad. Sám nevěří svým očím a netroufá si sáhnout po předmětu svých snů.

Otec jen jej klidně vyzývá:

„Posaď se, Jirko, bude to trochu delší.“

Jiří s očima jasnýma jako rozkvetlé třešně sedá si proti tátovi tak, aby mu viděl do očí, aby dobře slyšel jeho mikulášovský hlas a aby se mu také s obzoru neztratil revolver. Tak rád se podíval, jsou-li v něm náboje. Dnes se zavře do svého pokojíčku a bude celé odpoledne prohlížeti si ozdobné kování. Jen kdyby věděl, kde jej může vyzkoušet. Půjde s kamarády někam daleko za město, k řece, tam to zkusí. Ten bude houkat! Jestlipak dobře nese? Teď právě si prohlíží na konci hlavně mušku. Takový kousíček kovu a jak na něm záleží. Na jejím hrotu poskakují nějaká světélka, Jiří nechápe, že je to odraz světla, jež dopadá oknem do místnosti. Myslí si, že jen u tohoto revolveru muška tak svítí, aby on dobře mířil.

„Tento revolver byl majetkem tvého dědečka, který se jmenoval také Jiří jako můj nejstarší bratr a ty. Dostal jej darem. Nevím ani přesně zač jej dostal. Tatínek nám o tom nikdy mnoho nevykládal. Někde na frontě pomohl svému plukovníku z nějaké rokle, do které tento upadl a byl by tam asi zahynul, nebýti pomoci mého otce. Za to dostal od svého velitele tuto drahocennou zbraň. Otec nemiloval zbraně vůbec, ač dovedl velmi dokonale střílet. Nestřílel ani o pouti do vyfouknutých vajíček, nechodil na hony, ačkoliv byl jedním z nejzámožnějších rolníků ve vsi. Revolver míval pověšen na stěně bez nábojů jen jako ozdobu. Dívali jsme se jako chlapci s chloubou i s touhou na tuto zbraň. Dědeček říkával, že po jeho smrti dostane Jiří revolver, a tak jsme jej doma nazývali již revolverem Jiřího.“

Táta vykládal Jirkovi klidným hlasem stejně, jako by mu vyprávěl nějakou příhodu z dějin svého rodu, jež Jiří tak rád poslouchal. Otec dívá se kamsi oknem ven a Jirka by tak rád četl v jeho očích aspoň stopu své radosti. A zas slyší tátův bas:

„Všichni jsme Jiřímu záviděli tento rodový odkaz. Jiří byl asi v tvém věku, když jsme jedenkráte skotačili na sadě. Snad jsme odpalovali špačka, hráli pasáka, nevím již. Hra nás již omrzela, jali jsme se proto srážeti jablka s naší žňovky. Nevím, ani jsem později již nikdy nezjistil, jak se to stalo, že najednou se objevil Jiří s tímto revolverem a s návrhem, že budeme střílet. To byla pro nás událost, to si snad dovedeš představit. Vždyť jsem nebyl ještě ani deset roků stár. Rychle sehnali jsme nějaký starý střep, který nám měl sloužit za terč, pověsili jsme jej za hromadu chrastí a odměřovali jsme dvacet kroků od terče. Jiří opatřil si několik nábojů od svých kamarádů. První střílel Jiří. Postavil se na metu, zamířil na cíl a spustil. Sledovali jsme dychtivě výsledek jeho střelby. Rána byla tak silná, že jsme vůbec nemohli postřehnout zásah. Byli jsme ránou všichni tak polekaní, že jsme v první chvíli se nemohli ani s místa pohnout.

V tom však ozval se nářek z našeho dvora a hlas maminky:

„Proboha, vždyť jste mi zabili Amálku.“

Do nás jako by vystřelil, rozběhli jsme se do všech koutů celé vsi.

Teprve k večeru odvážili jsme se domů. Poznali jsme, jaké neštěstí zavinil Jiří. Koule proletěla chrastím na dvůr, kde chovala maminka malou Amálku. Odrazem od stěny zasáhl projektil dítě do nožičky, nedbalou shodou okolností do kolínka. Amálka se sice z rány vyléčila, nožka však nenabyla již své dřívější pohyblivosti a tak víš, proč teta Amálie tak těžce nohu ovládá. Jiří byl hodný chlapec a tímto neštěstím zcela zdrcen. Tři dny nešel domů a toulal se někde o hladu v lese, než jej lidé našli vysíleného. Stal se z něj zádumčivý chlapec, kterého již nikdy nedovedli zlákati ke svým hrám. Když zachvátila naši obec epidemie záškrtu, stal se první její obětí necelého půl roku po tomto neštěstí. Revolver se tehdy někde ztratil, snad jej zahodil pryč některý chlapec. Teprve před několika roky jsem jej objevil někde na půdě za trámem pohozený. Poněvadž jej bratr Jiří nemohl již zdědit, vzal jsem jej, abys jej dostal ty, zase Jiří našeho jména, jak si přál můj otec a tvůj děd. A zde ti jej předávám.

Otec se zavlhlým hlasem podává vzácnou zbraň Jirkovi. Jirka bojí se už na nástroj sáhnout. Je to zbraň, která nadosmrti zmrzačila jeho dobrou tetu Amálii, která by s ním snad srdce rozdělila. Jirka nevěří, že mohl tak toužit po této strašné věci. Cítí se zase malým batoletem, kdyby nebyl již velkým studentem, přitiskl by se tak rád k svému tátovi, jehož hlas je hučivý, jako když voda naráží na pilíře velkého mostu. Obrací se k zelenavým očím tátovým, které dostaly nyní takový podzimní odstín:

„Táto, děkuji ti, prosím tě, schovej mi to. Přijdu si pro to, až budu taky tátou. Pro svého Jirku.“

Odešel s tichým pozdravem.

Táta se podíval oknem a povídá té perličce, která se blýskala na vousech:

„Inu je to Jiří, a ti bývali v našem rodě rozumní a dobří.“

Jirka však přesto nepřišel o svůj dárek za vysvědčení. Za dva dny povídá při obědě táta:

„Byl za mnou Oskar, že by tě rád vzal na prázdninové táboření na nějakou opuštěnou pilu. Řekl jsem, že nemám nic proti tomu, chceš-li. K babičce můžeš zajet až po táboření. Táboření je dobrá škola pro budoucí muže. A ve svém pokojíku máš něco za vysvědčení.“

Jirka vyběhl jako jelen do svého pokojíku a vidí tam pěkný fotografický přístroj a celou výbavu pro fotografování. Rozbíhá se za tátou, aby mu poděkoval, ten však již odešel, jako obyčejně když někomu něco daroval, a tak se těší Jirka s mámou a večer balí celá rodina batoh Jirkovi na jeho cestu.

Po několika dnech dospělo devět hochů pod Oskarovým vedením k pile. Obsadili obě budovy, tak jak je Oskar pronajal. Byla to jednak menší budova, v níž měli v přízemí jednu místnost a celou půdu, jednak velká dřevěná budova, bývalá to pila, v níž se již před delší dobou stroje odmlčely. V domku bydlel ještě také pilař Karas ve dvou místnostech se svou ženou. Pilař nebýval přes den vůbec doma, chodil asi někam na práci. Byl to již starší člověk zasmušilého pohledu, který se s chlapci nikdy nestýkal a na jejich pozdravy odpovídal dosti nevrle. Tak se to všem zdálo aspoň.

Chlapci spávali jednak na půdě a jednak ve spodní místnosti v domku. Jirka spával dole. Po prvním dni cestování usnul hned z večera tvrdě a byl by asi spal celou noc, kdyby se nebyl probudil pro nějaký hluk v předsíni. Někdo šel síní a shodil asi nějaký hrníček, jichž tam na poličce měla několik pilařka připraveno. Jirka sebou uleknutě mrskl a překvapeně se díval kolem sebe. Nemohl si honem uvědomit, kde vlastně je. Pod ním ležela sláma, zakryt byl jen houní a pod okny tak nezvykle hučel malý potok. Vedle něho chruněl Karel. Pokrývku měl přetaženu přes oči a zhluboka oddychoval. Leželi tu ještě dva chlapci, jejichž obrysy pozoroval Jirka v dopadající záři měsíce. Tak mu bylo najednou krásně, když si uvědomil, že to zlaté světlo sypající se sem dvěma malými okénky je dar měsíce a ta hudba, že jsou šplouchavé tóny tisíců kapek, jež naráží na balvany za své rychlé cesty do řeky a do moře.

Jirka se chtěl obrátit na druhý bok a snít, když kročeje v chodbičce mu připomněly příčinu jeho probuzení. Postavil se těsně ke stěně, aby viděl, kdo bude vycházeti z domku.

„Snad některý z chlapců na půdě,“ myslil si, zvláště když zahlédl za kládami obrys postavy Oskarovy. Držel dnes za všechny hlídku. Jirka uviděl v září měsíce vousatou tvář pilaře Karase, jehož ještě tehdy neznal, neboť Karas přišel, když již menší chlapci spali. Byl tím velmi překvapen i polekán, neboť se vůbec nenadál toho, že by z domku mohl vyjíti cizí, jemu tehdy neznámý muž. Měsíc osvětloval klobouk a konečky vousů, kdežto tvář byla ve stínu, takže vypadala pro polekané oči chlapcovy strašně. Karas se sklonil k plotku a několika rychlými kroky dostal se k budce, která chránila vodu ve studánce před znečištěním. Odtud vytékala malá stružka dolů do potoka. Teď se podíval Karas do okna, u něhož stál Jirka. Jiří sebou trhl, hned však si uvědomil, že ho muž nemůže vidět, neboť tento roh okna byl právě ve stínu. Než měl Jirka čas se rozhlédnout, přeskočil neznámý potůček, seběhl k cestě, přešel na druhou stranu a přeběhl lávku, která se klenula přes hlubokou štěrbinu ve skále, a dostal se do hustého lesa na druhé straně strže. Jirka nevěděl, co má dělat. Chtěl v prvním okamžení vzbudit Karla, to se mu však nepodařilo, neboť ten byl námahou předchozího dne tak zmožen, že jím Jirka marně cloumal. Karel spal a jak ještě uslyšíme, také uměl spát. V tomto oboru by snad vyhrál i mistrovství světa. Jiří položil se zase na své místo do slámy a přemýšlel o záhadném muži, který vyšel z jejich chalupy.

„Nic nenesl, tedy zde asi nic také neukradl.“

„A což, jestliže chtěl chlapcům ublížit. Mohl třeba i požár zde založit“

Jirka opustil ještě jedenkrát své lůžko, otevřel tichounce dveře do chodby a vydal se po dřevěných schodech na půdu. Tam spali spokojeně všichni chlapci. Všude bylo světlo jako ve dne. Prohlédl celou předsíň, půdu i spodní ložnici, a když neshledal nic podezřelého, zase ulehl a únavou opět usnul.

Ráno čekalo jej zase překvapení, neboť když se vracel od náhonu, kam se chodili chlapci mýt, uviděl u vrátek neznámého muže, který mu v noci nahnal tolik strachu. Mluvil právě s Oskarem, který pak vysvětlil Jirkovi, že to je pilař Karas.

Jirka měl své tajemství. Ani sám nevěděl, proč neřekl Oskarovi o noční Karasově vycházce. První cesta Jiřího ráno byla na místo, kde viděl v noci sedět Oskara a odtud se díval dolů k domku. Poznal ihned, že Oskar nemohl Karase vidět, neboť několik keřů zastiňovalo výhled ke studánce, také nemohl vidět Karase v úžlabině a na lávce, neboť ta byla také skryta za několika lískovými keři.

Proč odešel v noci potají Karas z chalupy?

Proč se skrýval, aby jej Oskar neviděl?

Jirka si umínil, že přijde tomu všemu na kloub. Když šel kolem dřevníku, prohlížel si zevrubně Karasa. Viděl jeho poněkud předkloněnou postavu, hlavu pokrytou popelavými vlasy a nos jako z kamene vytesaný. Takový zvláštní orličí, že když se člověk s boku podíval, měl dojem, že nos uletí při prvním nárazu větru. Čněl z jeho tváře jako výstraha i jako výhružka. Vybledlé modré oči byly jen obtaženy víčky, jež v koutcích byly sřaseny v podivné uzlíčky. Od očí ke spánkům rozpínal pavouk stáří své sítě vrásek. Jiří prohlížel si starce s jakýmsi zájmem, že tento se obrátil ke zvědavým očím Jirkovým s otázkou:

„Tak, jakpak jste se vyspali, mladý pane?“

Jirka poprvé viděl nyní Karase tváří v tvář. Otázka jej překvapila, že mimoděk sebou trhl, a když se setkal se zraky starého pilaře, zalil jej pocit nejistoty, bázně i hrůzy, že nevěděl, kam by se podíval. Snad něco vykoktal, snad ani ne. Nevěděl. Byl rád, když odběhl a na slámě si rovnal svůj kavalec tak, jak to dělají vojáci. Když seřazoval stébla slámy pod napjaté prostěradlo, zdálo se mu, že kolem oken se mihl stín. Bylo to napjetím jeho mysli a tísní mladého srdce, jež uchvátilo poprvé v životě tajemství a chtělo v statečnosti vyrůst k jeho rozřešení.

Dalšího dne neobjevil se vůbec starý Karas v chalupě. Přišel asi opět pozdě z večera a odešel dříve, než se první sluneční šípy zabodly do stěn chalupy desíti chlapců. Jirka, ačkoliv si umiňoval, že musí dočkati se Karase, nevydržel. Ráno vstal rozmrzelý jako tenkrát, když se chystal s dědečkem na Jitřní a nedostal se tam, protože tetám se zželelo spícího chlapce vzbudit, a když se tehdy probudil, bylo jeho první otázkou, zda již půjdou na jitřní. Dítě Jiří rozplakalo se tehdy nad sluncem ve výši. Dnes byl by Jirka učinil nejraději podobně, kdyby jej nebylo brzdilo skoro čtrnáct chlapeckých let. Tak úpěnlivě počítal chvíle na loži, jež pod každým jeho pohybem ujíždělo, až ucítil pod svými lokty tvrdou zem a … usnul. Čekal na pokračování záhady minulé noci a zatím spal. A jak spal. Vždyť neslyšel ani Václava, který dnes venku hlídal, když dvakrát se přišel podívat na spící chlapce. A při budíčku vyskočil Jirka sice jak vyplašený srneček, ale už jen pro potěšení tří kamarádů, kteří byli již venku. Venku zaslechl jen Karlovu poznámku o ospalé slepici. Jinak nic, neboť o Jirkovi bylo známo, že jeho jazyk dovede vyvinout výkony závodní a jeho pěsti, bylo-li toho třeba, nezůstávaly pozadu.

Dnes to Jiří snášel lhostejně, avšak stěží přenášel přes srdce, že neviděl Karase. Že přišel o pokračování k události uplynulé noci. Byl přesvědčen, že Karas se zase vydal v noci na tajuplnou výpravu, jen on, Jirka, skutečně ospalá slepice, spal. Snad chruněl tak, jako včera Karel. Ostuda.

Den strávil Jirka v kuchyni. Seděl na lávce ze čtyř kolíků a desky, škrabal brambory a přemýšlel. Byly to hotové dostihy myšlenek, zatím co nůž se loudal přes hnědou pokožku bramboru a nejednou se zastavil. Odpoledne, když se celá chalupa, kluci říkaly Osada, vypravila na seznamovací výlet do okolí, hlásil se Jiří u Oskara, že bude hlídat. Bylo mu velmi rádo vyhověno, neboť za pěkného dne neměl nikdo chuti zůstat doma.

Karasová vypravila se s trávnicí někam za vysoký břeh, aby donesla chutného krmiva pro strakatou kozu, která měla sice pobývat ve svém chlívku, avšak návštěva tolika neznámých pánů z města vylákala ji ven a koza se s nimi nejen brzy seznámila, ale i spřátelila tak, že ji nebylo lze za celý den dostati zpátky do chlívku. Jindy to snad bývalo docela hodné a mírné zvíře, ale těch deset veselých hochů přineslo koze nějaké pohnutí. Cítila se mezi nimi dobře a snad její kozí rozum nařídil jí, že musí projevit i trochu vděčnosti k těm svým novým druhům. Cítila se býti jejich oddanou služebnicí i přítelkyní. Kde se jen objevili dva chlapci, tam v několika vteřinách přiběhla pilařčina koza. První den zavřela odpoledne Karasová kozu do jejího vzdušného paláce, leč půlhodiny později se ukázalo, jak mocná pouta vznikla mezi společností chlapců a kozou. Milá dodavatelka mléka rodiny pilařovy začala vášnivý rej ve svém obydlí a za nějakou minutu bylo již viděti kymácející se střechu jako za zemětřesení nebo za nějakého strašného vichru. Údery jejích kopýtek ozývaly se v nepravidelném rytmu, do čehož vřeštivě zazní zabečení. Kozena zabečela si jako trubač na frontě k útoku. Asi se opřela o žebřinu na seno, vzepjala se jako arabský hřebec v trojspřeží a vyvrátila stříšku s chatrného krůvku, takže tato se s rachotem sesula a milá, statečná koza uzřela zase aspoň kousíček jásavého modrého nebe. Ale kámen úrazu: Sesouvající střecha zachytila nějak hlavu této udatné bojovnice, jež sklouzla se žebřiny a ztratila tak půdu pod nohama. Koza visela ze vzduchu a ucítila najednou svobody více, než si přála a více než bylo zdrávo její kozí přirozenosti. Zabečela žalostně a viděla se jistě již na cestě do ráje všech koz.

A teď potkalo první štěstí milou kozu, jak jí říkala pilařka. Představte si. Karel. Boulička Karel. Seděl kousek dál a díval se s potěšením, jak se koza má k světu. Vzpomínal, jak to bylo krásné, když v zoologické zahradě zařval tygr, zavrčel a skočil, no ať si skočil, však tam byla mříž, tehdy se nebál Karel vůbec nic. Aspoň se nebál, když vykládal o tom klukům na koupališti. A teď zas. Koza řádila a on se vůbec ani nepohnul.

„Však je uvázaná a ven nemůže,“ myslil si.

V tom však kozena provedla svůj poslední nápor a ve své poslední snad chvilce tak hrozně zakoulela na Karla, že ten se nezdržel a v hrozné úzkosti očekávaje něco úžasného zakřičel drásavým hlasem: „Pomoc, koza utíká, koza utíkáááááá…“

Oskar byl na štěstí jen kousíček a než měl Karel čas ohlédnout se, odhadl situaci a v několika okamžicích byla koza opět mezi živými. Podívala se snad vděčně na Karla, o němž jí možná její kozí tušení řeklo, že jí zachránil život. Když se pilařka dozvěděla, jak jen věru o kozí chloupek unikla její kozena záhubě, nechávala ji již volně venku pobíhat.

Kozena byla Karlovi přítelkyní věrnou, neboť nejraději se potloukala v jeho blízkosti a byla ochotna jísti i z jeho talířku, čímž ovšem Karel nebyl příliš nadšen. Neodháněl jí avšak nikdy. Snad se to bál udělat. Tak to aspoň říkávali za jeho zády kamarádi. Možná že to byla jen pomluva, vždyť i v jeho duši dřímala někde statečnost. Zatím však spala ještě dosti tvrdě.

Jirka zůstal sám v celé chalupě. Kozena přišla za ním a nějak důvěřivě se o něj otírala. Pilařka zmizela za vysokým břehem a Jirka pustil se do obchůzky kolem osady. Pod vysokou střechou bylo narovnáno mnoho prkem. Zde nejčastěji prolézal a myslil si, že hledá něco, aniž by měl nejmenší tušení, co. A právě proto musí míti dvojnásob oči na stopkách. Prohlídka prken byla opět bez výsledku. Neobjevil nic. Když vytáhl několik nejspodnějších prken, ploužily se rychlým pohybem se světla žížaly zarývajíce se do zavlhlé prsti. Pak nějaký ten brouk a víc nic.

Na zahrádce nedařilo se mu lépe. Za několika slezovými růžemi hověly si na spodu zelených listů žlutozelené housenky, na jednom záhonu smutně bujela neprotrhaná mrkev, jež byla poseta drobnými mšicemi. Lépe dařilo se petrželi a celeru. Rajská jablíčka volala po nějaké opoře. Jirka neměl pochopení pro tuto rozrostlou zahradní divočinu. Hledal stopy. Těch našel zde opravdu více, než potřeboval. Zvláště pod okapem zahlédl několik zaschlých otisků po botách, jak ženských, tak i větších mužských. Vzal si zápisník a pečlivě kreslil i měřil. Pak prohlédl okolí studánky, avšak ani zde nenašel ničeho, co by mu mohlo nějak přispěti k řešení záhady. Chtěl se dostati ještě do dřevěné budovy. Bylo tam zamknuto, proto zanechal tohoto plánu a vydal do chalupy. Předsíň stala se první předmětem jeho pozornosti. Podíval se všude, kam to jen trochu možné bylo. Pod police, za schody, do hrníčku, pod slaměnou rohožku u dveří, za začernalý svatý obrázek, nad veřeje, nikde však nic.

„To je zajímavé,“ povídá si, „všecko to tu vypadá jako u docela pořádných lidí. Tady se bude muset vzít rozum do hrsti, to bude tvrdý oříšek.“

Jirka sám neví, odkud se mu to tyto věty přibatolily do hlavy. Není to jeho řeč, cítí, že jeho tón zní nějak falešně, ale ta někde vyčtená věta je mocným mámidlem. Rozum mu říká:

 „Nic tady není, nechej toho, jdi si lehnout do stínu k vysokému smrku a napiš tátovi, jak jsi dojel, jak se ti daří, napiš babičce, bude mít o tebe strach, a což tetám? Snad aspoň pohlednici. Jiří má dobrou vůli, nedopsal však ještě ani otcovu adresu, už zase vidí kostnatou postavu starého Karase. A přece. Přemohl hejna svých neklidných myšlenek a dopisuje listy svým drahým doma i babičce a tetě Amálii.

Kozena se dívala chvíli nechápavě na svého společníka a zvědavě se dívala na záhadné útvary, které vznikaly pod Jirkovými prsty. Několikrát ucítil chlapec na své ruce chlupy její brady, tak zblízka si chtěla prohlédnouti ty nové plody lidské činnosti. A pak snad uznala, že rozhodně bude pro její kozí život zdravější, podívá-li po svazích na nějaký ten mls a opustila s důstojným klidem svého osamoceného přítele.

Na zčernalé desce jednoduchého stolu pod smrkem kreslily stíny divotvorné plány božího tvoření. Zde snad dělníci pily, dokud se tu ještě pracovalo před ranní směnou a tím svým obvyklým způsobem řeči, jak už zde na horách lidé mluví, jen tak na půl úst, sdělovali si novinky ze své vsi, řekli si, jak se daří ženám a dětem, kde pracuje nyní syn, zač by soused prodal tele a kterak občasně odloupnutý balvan ve skále přiskřípnul nohu starému Navrátilovi.

„No, tomu se bude asi již těžko předříkávat, a pouť už za dvě neděle.“

To snad byl už konec rozprávky a nejstarší z nich se zvedl tím, že se opřel levou rukou o kraj stolu, hlavu otočil ještě jedenkrát směrem do údolí, jako by odtud čekal ještě nějakou novinku a pak jen trpně se obrátil ke svým kamarádům s pohledem tak měkkým, jak tvrdé byly jeho dlaně. Byla to němá výzva do práce.

S tímto znamením rodí se už zde na horách. Bez slova zapřahají se denně k bezhlesné modlitbě dřiny. Pak jednoho dne si řekli:

„Tož dnes už naposledy. Jak dlouho to bude asi trvat?“ A odešli. Zůstal stůl se začernalou horní deskou, po stranách dvě lavičky přitlučené hrubými hřebíky a ustal rachot pily.

Zde Jirka plnil obálky svými pozdravy, zkušenostmi a zážitky. Bílé obálky pro otce, matku, bábu i tetu. Sem pod smrk zazněl k němu zase šumot domova, odkud jej před několika dny pustil táta na první zcela samostatný výlet do světa a „do života“, jak připojil. Byl by si rád i postěžoval, neboť najde-li člověk ráno na zádech pod košilí stébla slámy, věřte, není to věc vůbec příjemná. A pak, slámy bude snad trochu málo na spaní, neboť bývá z rána tak rozhrabaná, že Jirka zvedává své údy přímo ze země, ze země, která je tu tak tvrdá, jako nikde na světě. Hlava se pak komíhá tak švandovně na krku, že Jirkovi bylo do slzavého smíchu, když viděl jak Boulička Karel je po první noci z toho docela naměkko, a Jirkovi nebylo jinak. A teď měl chuť napsat to všechno mámě, tátovi ne, vždyť ten by byl asi na to všechno zapomněl a ani by se starostlivě jej nezeptal, zda se mu už lépe spí. Ale máma, ta ano. Ví, že by jej těšila. Jiřího teď už nic nebolí, ale stýská se mu po trošce vatovaných slovíček a snad i po kapičce obdivu.

„Což abych napsal, jak jsem se hned nešikovně sesul po hladkém kamení do náhonu a vymáchal se ve studené vodě?“

Tak se to nehodí napsat a pak nikdo o tom ani neví. Chlapci z dolní ložnice se na něj dívali proto trochu i s obdivem, neboť Oskar přistihl Jirku, jak se osušuje skropen nenadálou lázní a jen tak samozřejmě u snídaně prohodil:

„Jirka, to je pane tvrdé chlapisko, on se koupe hned ráno v šest a to ještě v náhonu. Zkusil jsem to po něm a nebylo mi tam ve vodě zrovna vesele. A to se kluk ani nezmíní. Dobře Jirko.“

Chlapci si jej prohlédli vážně a Jiří cítil, že i ti studenti z půdy s ním počítají už jako se sobě rovným. Druhého dne pustil se Jirka srdnatě zas do vody v náhodu a s ním již i několik chlapců. Všichni ještě ne. To, že Oskar dobře viděl, jak komicky a nešikovně sebou Jirka poprvé bouchl do vody, to se Jiří nikdy nedověděl a také nikdo jiný.

Byl by toho Jiří jistě hodně napsal, nejraději byl by vypsal tetě Amálii, své důvěrnici, jaké je zde záhadné tajemství, kterému by se chtěl dostat na kobylku, uznal však, že muži nesvědčí mnoho řečí, jak říkával táta, a proto všechny dopisy byly stručné a omezovaly se jen na povrchní vylíčení denního programu v Osadě. Zalepil dopisy, vhodil do schránky, kterou si ke dveřím připevnili chlapci, a pustil se do přípravy ohně pod kotlíkem, neboť se blížila hodina, kdy se chtěl Oskar s chasou vrátit.

Karasová se už také vrátila, šukala něco v kuchyni a sotva Jirka roztopil své topeniště, pozoroval, že i z komína utíká kouř v jemných chuchvalcích.

„Karasová bude vařit asi oběd již na zítřek,“ pomyslil si Jirka, neboť za těch několik dní, které zde strávil, již vypozoroval, že Karaska připravuje obyčejně k večeru oběd, a to asi na příští den, neboť dopoledne nikdy netopí. Obyčejně nebývá před polednem ani doma, bývá někde na práci ve vsi.

Ruch svěžího pochodu ozval se v zákrutu nad strání.

„Vaši už jdou,“ hlásila Karasová Jiřímu.

Jirka proběhl ještě celou Osadu, podíval se, je-li vše v pořádku na svém místě, přiložil dvě hrsti dřeva na oheň a vyšel vstříc chlapcům. Oskarovi ohlásil, že v Osadě je vše v pořádku a připraveno. Karasová přivítala také s úsměvem rozezpívané chlapce, kterým se nějak nechtělo skončit, neboť ačkoliv se všichni rozběhli prostranstvím každý po své práce, z každého koutu vytryskl občas akord některé písně.

Když seděli chlapci při večeři, vrátil se zase zasmušilý pilař. Jen tak nějak bručivě odpověděl na jejich pozdrav a ztratil se v chalupě. Podíval se nějak šikmo na Jiřího, který seděl mu v cestě. Jirka ochotně uhýbal a mimoděk pozoroval Karase, dokud nezmizel v síňce. Po večeři trochu žertů v kruhu a písniček a pak chopil se Václav trubky a odtroubil do údolí i přes vrchy táhlou večerku. Chlapci chystali si své pelíšky a snad v půlhodině odešlo všechno na kutě, jen Vojtěch, zavalitý průmyslovák, měl dnes hlídku, a proto odebral se na horní stranu nádvoří, kde prohlížel mladé smrčí. V dolní ložnici oddychovali chlapci spokojeně, Jiří sebou vrtěl se strany na stranu, nemohl a nechtěl usnout. Čekal na pokračování svého dobrodružství. Když i v horní ložnici, tak se teď říkalo půdě, kde spávali chlapci, utichl dušený hovor, zvedl se Jirka, natáhl si tmavou halenu a vydal se za Vojtěchem. Nebylo mu dnes vůbec do spaní.

Uviděl Vojtěcha na nízké stříšce, kterou byla zakryta nějaká místnůstka při pile. Vojtěch hověl si na hřebenu a díval se do dálky.

„Vojto, mohu za tebou?“

„Stoupni si zde na vantrok, pak na okno a sem už se nějak vyhoupneš. Podej mi ruku. Tak.“

Oba chlapci stáli na střeše a dívali se k bílé cestě. Svítila do stmívajícího se večera a nad ní odrážel osamocený jeřáb.

„Vylezeme si ještě na horní střechu,“ navrhl Vojtěch a první se dal po dřevěné krytině vzhůru.

Jirka za ním jako kočka. Leckde zavadili o hřebík nebo o vyčnívající třísku, přesto však dostali se dobře na nejvyšší strmou stříšku nad pilou, odkud byl otevřený výhled do okolí. Se dvou stran táhly se strmé stráně zalesněné jehličnany, napříč se zvedal ponurý hlinitý břeh a nad ním teprve se otvíral výhled do světa. Několik vesniček bylo rozseto za vzdálených vršcích. Soumrak obklopoval pomalu nejbližší okolí a v dáli se rozsvěcovala okna. Jedno za druhým, jako kdyby tajemná ruka rozžíhala svíce na vánočním stromu země. Tam, kde se v temnu ztrácela již chalupa, přiblížila se okamžitě oběma chlapcům svým světlem. Za tmy blížily se k nim světy vzdálené a mluvily k nim ševelem večerního horského vánku, který se opět odrážel od příkré stěny za jejich zády a snad s jejich pohledy vracel do kraje tisíce svíček.

Hoši mlčeli a pozorovali houstnoucí večer. Kolem nich se mihl jen tak jako vzpomínka, netopýr, který se vydal také na cestu za živobytím.

Jirka prohlížel si ve chvílích, kdy měsíc opustil záclonu mraků Vojtěcha. Byl to skoro osmnáctiletý mladík, kulatého obličeje a širokých ramen. Chodíval do průmyslovky a nejčastěji jej bylo vidět, jak se potýká s velkým rýsovacím prknem, z něhož čouhaly dva nebo tři příložníky. Prkno dosahovalo skoro až k zemi, a tak se Jiřímu najednou zdálo, že zavadí prstními články o dlažbu, neboť podle toho poznáte Vojtěcha mezi tisíci průmyslováky, že nemá u desky drátěný nosič, nýbrž nosí ji jen v modrém lepenkovém obalu přímo v rukách. Snad oč mu chybělo na výšce, že o to měl delší ruce a ani o tom nevěděl. Vojta byl chlapec veselý, takže jej snad znali všichni chlapci ve městě, protože to byl Vojta, který dodával studentským podnikům „říz“. Kde byl on, tam bylo veselo a živo. Jedinou jeho vášní byly rostlinky. Dovedl na trhu mezi prodavači květin probloudit třeba celý den, běhával po okolí města a s malou motyčkou vyhrabával trosečníky z říše rostlin, o něž snad po několik generací nezavadil lidský zájem. Doma pak lisoval, nalepoval, řadil, určoval, na všech možných stranách vyměňoval. Jeho kamarádi na průmyslovce nechápali této vášně, neboť oni raději sbírali známky, cigarety, rysy, knihy a podobné, „co však Vojta v tom seně vidí“, nechápali vůbec. A to už provozoval prosím od sekundy. Nikdo neví, kdy přišel k svému přízvisku Vojta Bylinka, neboť pod tímto jménem jej všichni znali a Vojta viděl své pravé jméno jen na rysech a na vysvědčení. Jinak si na nové jméno zvykl tak, že když v automatu telefonoval některému kamarádu, ozýval se vždy:

„Zde Vojta Bylinka.“

Hoši dlouho mlčeli a pak konečně sdělovali si své zážitky z posledních dnů. Vojtěch dával Jirkovi přímo najevo, že jej nepovažuje za příslušníka „ložnice mrňat“, jak leckdy uklouzlo z úst mládenců na půdě ocenění mládeže v dolní ložnici. Jiří dobře to vystihnul, že pomalu mizí přehrada mezi ním a starším Vojtěchem. Ještě příliš si vzpomínal na několik pochvalných slov Oskarových o své domnělé otužilosti a začínal mu být vděčným.

Čas už hodně pokročil, když oba chlapci sklouzli se střechy a Jiří s přáním dobré noci odcházel na kutě. Dnes zase marně vyhlížel, kdy odejde starý Karas. Na svém polním lůžku přemýšlí, až jej v zádech bolí. Jak to udělat, aby objevil, kam tehdy odešel pilař. Poznává, že musí někomu svěřit, kdo by se mu nevysmál. Studená lázeň výsměchu, byla by mu mnohem méně příjemná než to ranní protivné koupání v chladné vodě, které si způsobil svou vlastní nešikovností. Když vylézá ráno jako zmoklá slepice, hřejí ho pohledy kamarádů, avšak výsměch snáší Jiří velmi špatně. Proto se bojí jíti za Oskarem, kterému by se byl nejraději svěřil, neboť jej považuje za prvního člověka v celém obvodu staré pily, kdyby,…. Ano, včera zaslechl Oskarův hlas „ti dobří Karasovi lidé, dělají, co nám na očích vidí“. A teď Jirka každou chvilku slyší v uších a zaznít Oskarův hlas „ti dobří Karasovi lidé“ a on by přišel za Oskarem a řekl:

„Oskare, mám vážné podezření, že starý Karas provádí velmi nekalé skutky, neboť jsem jej zastihl, když opouštěl chalupu za okolností velmi podezřelých a hlavně štítil se nápadně světla a měl strach, aby nebyl spatřen.“

Ne, o těchto věcech se nedá s Oskarem jednat. Oskar je sice vážný a dobrý chlapec, spíše už muž, ale snad je až příliš dobrý a důvěřivý, on snad ani nečetl, jak hrozné věci se dějí ve světě. On jistě nečetl v novinách ten hrozný článek o mlynáři, který v osamoceném mlýně uschovával uloupené skvosty španělské šlechtičny a což lupičská doupata ve starých zříceninách. Strašidla, výmysl lidský, výtvor bláznivých myslí zbabělců a výborná záštita pro ukryté zlosyny. To vše je Jiřímu velmi dobře známo, avšak neví, kolik toho ví Oskar. Škoda, jinak by šel za ním a vše mu řekl. S Oskarem „to by byla aspoň práce“.

Probírá v mysli přítomné chlapce a hledá, s kým by se mohl pustit do tohoto odvážného podniku a komu by se hlavně mohl bez obav svěřit. Jen Karlovi. Karel byl sice „boulička“, jak mu kamarádi říkali, bál se, byl nemotorný, leckdy si i poplakal, ale nikdy ještě nezradil. A to rozhodlo. Karel důvěřoval Jiřímu více než sobě. Viděl v Jiřím svého vůdce a nikdy se nedovolil pochybovat o jediném jeho slově a tak se stal také účastníkem velkého Jirkova pátrání, při kterém jsme zastihli oba chlapce příštího dne hned na počátku této kapitoly. Karas toho dne zůstal totiž doma a řezal polena. Jirkovi to stačilo, aby ve volné chvilce odvedl Karla za hromadu klád a tam pozorovali počínání pilařovo a jeho hrozný pohled, pod jehož nenadálým zablesknutím se oba chlapci sesuli s klád a tam teprve v bezpečí zcela šeptem rozdělil se Jirka s užaslým Karlem hrozné tajemství staré pily. Bez dechu pak utvořili si plány pro nejbližší budoucnost.