UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na tajné stezce – 2.kapitola

Kapitola druhá

Jako dnes vidím divoké koryto, jehož dnem proudí syčící a nespoutaný tenký proud vody. Ten malý potůček je tepnou údolí, nad nímž jsou k nebi vypjaty dva břehy. Na nich řady stepilých smrků a mezi nimi sem tam jedlička, která si jako vyšnořená panenka rozčísla jehličí pěkně na pěšinku. Nesmíme zapomenout ani na rozdováděného mládenečka, jímž je modřín. Z jara najednou povyskočí, vyšvihne se mezi svými vážnými druhy smrky a roztomilými jedlemi a zavýskne svou mladou šťavnatou zelení a září v jarním slunci nad temným pozadím ponurých kopců a do dáli zpívá svou píseň mládí. Později ztratí dech a ztratí se v nové zeleni svých kamarádů. To už nebývá kolem modřínů tak veselo, jak bylo před tím, když bystré oči venkovských kluků hledaly mezi jeho kořáním chutné smrže. A na zimu zrezaví ty bývalé půvabné chuchvalečky jehličí a štíhlý mladík přestrojí zimu v kabátě notně zastaralém a roztřepeném.

Oskar přivedl sem do tohoto zapomenutého údolí hejno kluků z města. Jako student-universitán potuloval se z jara v těchto koutech a lovil si rozličné potvůrky v horských potůčcích a na několik dní se ubytoval také v neobydlené místnosti v domku, v němž bydlil starý pilař. Plán měl brzy hotov. Vzal si seznam svých známých, zvážil jejich vlastnosti a během tří schůzek domluvil se s nimi o všem a mohl zajeti zase sem do opuštěného údolí. Vypravil se tentokrát nahoru do vsi k majiteli pily, ke kostnatému rychtáři Sukáčovi.

S domluvou byli velmi brzy hotovi, neboť Sukáčovi naprosto nezáleželo na penězích. Pila už několik roků stojí, není naděje, že by se její kola mohla zase rozběhnout, a tak dal za poměrně nepatrný peníz celý pozemek i s budovami k užívání Oskarově družině. Oskar měl vzácný dar, že dovedl jednati s lidmi. Sukáčovu nedůvěru, která je už vrozena všem lidem žijícím v horách, vyvrátil hlavně svými kamínkářskými znalostmi. V uplynulém roce totiž chodil do mimořádného běhu nerostopisného a seznámil se zevrubně s velmi mnoha nerosty, hlavně za svých „sedění“ v museu v mineralogických sbírkách. Byl už tam tak obeznámen, že mu vrátný půjčoval židli, aby se mohl pohodlně posaditi k některé zasklené skříni a oddati se hloubání nad kousky nerostů, které sem byly dovezeny snad ze všech koutů naší vlasti. Jaké bylo jeho překvapení, když mu rychtář Sukáč po představení donesl s nesmělým pohledem krabici plnou kamínků, „aby pán byl tak laskav a ráčil se na to podívat“. Oskar rád sáhl do krabice a jal se rychtáři rozkládati po stole jednotlivé kousky minerálů i hornin, jež byly většinou opatřeny lístky s čísly a známé kousky skoro z paměti určovati „to je pěkný kousek galenitu, zde máte cínovec, a zde opět chalkopyrit, zde zase kyz železný v pěkných krystalcích, baryt, nebo zase nějaká rula, zde je několik vápenců, na tyto kousky bylo by dobře vzít dmuchavku. Ty se nedají jen tak určit“. Rychtář přestal být najednou ponížen a snad i trochu šibalským venkovanem, které pečlivě zkoumá každého měšťáka a povídá:

„Máte pravdu, pane študente. Mám to většinou tady sepsáno a byl jsem s těmito kamínky u několika pánů profesorů na určování. To jsem vždycky rozbil některý ten kamínek a dal každému tomu pánovi jeden kousek na určení, abych to měl jisté. Ty, které jste určil zde na stole, určovali mi také ihned na pohled jako vy. Ty ostatní většinou zkoumali delší dobu, patrně nedají se bezpečně určit jen tak od oka. Chodí sem také někdy páni do úřadů, studenti, učitelé a jim dávám vždycky hádat tyto kamínky, a když mi to ihned pojmenují, aniž se na to podívají pořádně, poznám ihned, že tomu rozumějí méně než já hvězdářství. Nemusím Vám ovšem moc vykládat, že to určují špatně a myslí si: „dobré je to starého rychtáře na konci světa“. Vy, jak vidím, umíte se na to podívat, a proto můžete se všemi těmi vašimi kamarády bydlet na mé pile, jak dlouho se vám tam bude líbit. Páni z města mají ovšem peněz dost, a tak to zadarmo nebude. Dáte všeho dohromady jednu korunu denně nájmu a můžete užívat na pile všeho, co tam stojí. A slámu na spaní dostanete ode mne už bez placení, to jsem si započítal.“ Oskar nechtěl svým uším věřit a velmi rád přijal na důkaz uzavření smlouvy tvrdou ruku rychtářovu. Rychtář jej ovšem nepustil ještě ze stavení, a tak musil Oskar vyslechnout ještě mnoho věcí, které se většinou točily kolem kamínků.

„To máte, pane studente, tak. Vy nejste z naší dědiny, a proto víte, že jsou také jinačí páni než rychtář Sukáč a sbírají kamínky. Nesbírám to však jen tak, aby se mi to povalovalo v krabici. Začal jsem s tím už asi před patnácti lety a trochu z podivné příčiny. Ani byste tomu nevěřil. Jdu jednou večer ze sousední obce domů. Bylo to už jistě nějak tak k půlnoci, měsíc už dobíhal pomalu do třetí čtvrtky, myslím, že asi nebyl na nebi déle než půlhodiny. Ani jsem si jej valně nepovšimnul, neboť byl většinou za mraky. Přijdu nahoře k zátočině u jeřábku a chci si nablížit cestu pěšinou kolem skály. Lidé z naší vsi chodí tudy obvykle, i když je to za tmy dosti nebezpečné, neboť jak jste viděl, jsou tam vybrané jámy a v jedné je vody několik metrů. Ale my domorodci známe tam už každý kámen. Nedívám se napravo ani nalevo a chvátám domů. V hlavě se mi honí spousta myšlenek, neboť jsem tehdy věru měl starosti nemalé. Zahýbám právě k tomu strmému hřbetu, když uvidím ve světle měsíce, který právě na chvíli z mraků povyskočil stín. Stín se jen mihnul a já ucítil prudkou bolest v hlavě. Co se dělo dále nevím. Soused Domkař, který se vracel z nějakého výdělku, našel mě tam a dopravil domů. Byl bych tam asi do rána, než odcházejí lidé z naší obce do továrny, vykrvácel, neboť upadl jsem na ostrý kámen, kterým jsem se velmi zle poranil na krku.

Tím ovšem má nehoda neskončila, jak jistě sám dobře uhodnete, neboť jsem přišel také o peníze, které jsem si nesl. Byl jsem totiž jako mladý hospodář v nemalé tísni, neboť musil jsem v jednom roku vyplácet věno třem sestrám a provoz na pile, která jinak byla zdrojem pěkných příjmů, začínal už povážlivě váznout. Musil jsem teda vypůjčit si v záložně, která je v sousední obci, dosti značnou částku. Na vesnicích se úřaduje v záložnách, až se jejich představitelé vrátí s pole a poklidí si dobytek, proto se jistě nebudete divit, že jsem šel hodně pozdě domů. Peníze byly pryč. Po pachateli nebylo nejmenší stopy, snad jediná věc, která snad mohla přivésti na stopu pachatele, byl kámen, kterým jsem byl uhozen. Soused jej tehdy zvednul a přinesl zároveň se mnou. Bohužel byl ten kámen málo platný. Zde se povaluje všude takových. V necelém měsíci stál jsem zase už na nohách a díval jsem se s těžkými obavami vstříc nejbližší budoucnosti, neboť zlosyn nebyl dopaden a nebylo také naděje, že by se tak vůbec mohlo někdy stát. V hospodářství uhynulo mi tehdy několik kusů, kroupy zničily velkou část úrody, takže jsem nemohl sehnat často ani úvěr, abych zaplatil dělníkům.

Stával jsem se zasmušilým, utíkal jsem z domova a oddával jsem se trudným myšlenkám. V kapse jsem vždy míval ten nešťastný kámen. Obvykle jsem se zatoulal, často aniž bych si to byl uvědomil, k místu svého přepadení. Lidé mne tak často i v noci zahlédli a začali pochybovat o mém dobrém rozumu. Já jsem si nejednou sedl do opuštěné skály, vytáhl z kapsy kus kamene, původce mého neštěstí, prohlížel si jej a nejednou měl jsem v úmyslu zahodit nevzhledný kus nerostu. Bohudíky, neučinil jsem tak.

Jednou když jsem zase seděl ve skále, napadlo mi srovnati můj kámen s těmi, které se povalovaly kolem. Nebylo zde postřehnutelného rozdílu. Přece však vzal jsem si asi kousky domů, každý zabalil jsem do papíru a napsal jsem si na každý jeho naleziště. Tak jsem to dělal dosti dlouhou dobu, aniž jsem si uvědomil, proč tak činím. Žena mi to shánění kamení trpěla snad z útrpnosti a snad si i myslila, že je lépe, když sháním kamínky, než kdybych se pustil do kořalky, jak by jistě mnohý na mém místě učinil. V neděli jsem se obvykle přehrabával ve svých kamenných pokladech a skoro dětinsky jsem se těšil z jejich barvy, lesku, nebo z pravidelných hran některého krystalu. Žena mne obyčejně nevyrušovala, ba naopak odstraňovala i děti z mé blízkosti, aby se z tichého bláznovství nevyvinulo bláznovství zuřivé, jak jí poradila některá babka ve vsi.

Jednoho dne dostal jsem nápad. Sbalil jsem všechny kamínky do bedny a oznámil jsem manželce, že jedu na několik dní do Prahy. Žena propukla tehdy v pláč, neboť byla již toho domnění, že vypuklo u mne to zuřivé šílenství, na které ji babka ze vsi neustále připravovala. Dalo mi to dost práce, než jsem ženu i plačící děti uklidnil, a když jsem šel za švakrem, aby se mnou jel do Prahy, vypravila mne žena skoro klidně do světa, ač nemohla pochopit, k čemu beru s sebou bednu plnou kamení.

V Praze po nějakém hledání jsem našel mineralogický ústav a tam jsme se vypravili s bednou kamení. Požádal jsem profesora, zda by mi mohl určit, jestli kámen, kterým jsem byl omráčen, nepochází z některého místa, odkud jsem přinesl vzorky. Slíbil jsem mu tehdy celou chalupu za to. To vám byl dobrý pán. Tak pěkně se zablýskly ty jeho oči za zlatou obroubkou brýlí a povídá:

„I to bude snad přece jenom trochu lacinější,“ a se zájmem prohlížel přinesené kamínky.

Pak povídá:

„Přijděte si sem pro výsledek pozítří, půjde-li to zjistit, povíme vám to.“

Za dva dny přišel jsem zase za ním a hned mi povídá:

„Tak to bude asi kámen z klanovské skály, jestli tam u vás nemáte takových skal více, neboť složení obou kamenů je naprosto stejné. Je to pravděpodobné, že odtud pochází, neboť ostatní kameny se značně liší svým složením od toho jediného, o který jste projevil tolik zájmu.“

Čekal jsem tehdy se strachem na účet pana profesora a velmi bázlivě jsem se jej ptal, co budu mu dlužen.

„I nic, co byste mi byl dlužen. Chcete-li však mi něco dobrého udělat, darujte našemu ústavu ty vaše minerály. Mají pro nás cenu hlavně proto, že jsou opatřeny označením místa výskytu. My si takto ušetříme cestu k vám, a vy se nemusíte s tím plahočit zpátky, a když vás to bude těšit, nasbíráte si jistě hodně jiných. Máte-li chvilečku času, posaďte se, povím ještě jednu věc, která vám snad nebude ke škodě.“

Rád jsem se posadil a tu mi prozradil pražský profesor, že není vyloučeno, že se v našem kraji nacházejí cenné rudy. Aspoň vzorky, které jsem přivezl, tomu dosti nasvědčují.

Věřte mi, pane studente, jel jsem tehdy domů jako v ohni, neboť si nedovedete představit, co to všechno v mé tísni znamenalo.

Švakr díval se na mne s vyjevenýma očima, když jsem si každou chvilku ve vlaku něco vykládal, a když jsme přijeli domů, největší radost měla žena, že se nám nic nepřihodilo. Její bratr jí vyprávěl, jak laskavě nás přijal pražský profesor a děti potěšily i dárečky, které jsme jim z té zlaté naší krásné Prahy přivezli. Lidé scházeli se k nám večer a vyptávali se, jak jsme se měli v Praze, zda jsme jeli také elektrikou, zda jsme byli v Národním divadle, nebo na hradě. Teprve k půlnoci všichni odešli a i u nás všechno brzy usnulo. Já jsem byl sice utrmácen celodenní cestou vlakem, řekl jsem si však:

„Jene, dnes nesmíš usnout.“

Přemohl jsem skutečně dřímotu a asi ke třetí hodině, když celá chalupa spala, vykradl jsem se z domu jako zloděj. Bylo tehdy venku černo jako v kalamáři. Přeběhl jsem dědinou, dal jsem se polní cestou a v necelé čtvrthodině dostal jsem se skoro během k samotě. Přeskočil jsem plot a opatrným potlačením dveří vyskočila petlice, já vkročil do síňky a přímo jdu dovnitř. Nic jsem na to nedbal, že jsem něco v síni shodil. Uvnitř spal skalák Kučera. Zaslechl hlomoz, rozžíhá lampu a ptá se:

„Co je tam?“

Vidím jej, jak sebou trhnul, když mě spatřil ve světle lampičky. Povídám mu:

„Kučero, sedni si sem. Víš, že jsem byl v Praze a dej mi sem ty mé peníze, které jsi mi ulovil, aby nemusila tvá duše do pekla.“

Beze slova shýbá se pod postel, odsouvá nějaké prkýnko a podává mi plechovou krabičku. Ještě teď vidíte jeho tvář, jež měla tehdy zabarvení skoro jako pytel od brambor. Vzal jsem krabičku a spěchal jsem domů, aniž jsem se do ní podíval nebo si všimnul, že teprve nyní se rozštěkal Kučerův pes, který snad byl někde zalezlý.

Ráno, když jsem se probudil, a odešel se svým tajemstvím na sýpku, nevěřil jsem svým očím, když se mi z krabičky vysypalo třicet tisícovek, tak jak jsem je tehdy nesl ze záložny. Cítil jsem se zcela novým člověkem. Viděl jsem najednou, že mi začíná nový život a snad poprvé od svého přepadení prošel jsem celé hospodářství s písničkou na rtech. Vidím jen ten zpytavý pohled ženin, když mne zase viděla zpívat. Byl však nejvyšší čas, neboť ve třech dnech uzrávala mi jedna velmi nepříjemná směnka.

Druhého dne přišel Kučera za mnou k pile. Na pilu za mnou nešel, čekal na mne za lávkou, aby jej nikdo neviděl. Přišel mne odprosit. Bylo mi jej tehdy líto. Vykládal mi, jak pracoval ve skále u Klanova a jak den před mým přepadením při výstřelu těsně vedle ucha udeřil do křoví, v němž byl skryt ten neblahý kámen. Uschoval si jej do pracovní haleny. Když se vracel kolem mého stavení, zaslechl, jak povídá žena švakrovi, že jsem šel pro peníze. A od té chvíle neměl stání, neboť kde kdo ve vsi věděl, že potřebuji mnoho peněz. Čekal na mne proto u skály, a když mne spatřil, sáhl v rozrušení do kapsy a udeřil z několika kroků kamenem, který jej před několika hodinami jen tak tak minul. Tentokrát zasáhl dobře. Uloupil mi peníze a chvátal domů. Kučera bydlil na samotě jen se svou hluchou matkou, která zemřela asi po dvou týdnech, takže nikdo nevěděl, že Kučera nebyl v noci doma. Ptáte se, pane studente, jak to, že jsem se v tu noc vypravil za Kučerou? To mi napadlo teprve ve vlaku, když jsem se v Praze dozvěděl, že kámen pochází asi z Klanovské skály. Tam totiž pracovali jen tři dělníci, které jsem vesměs všechny znal a Kučera se mi po mém přepadení dosti nápadně vyhýbal, ač před tím jsme se stýkali docela přátelsky a nejednou vypomáhal u nás při polní práci. A je-li člověk v obavách o vše, jako jsem tehdy byl já, věřte, není mnoho třeba, aby vzniklo u něho podezření. Ve svém vzrušení cestou z Prahy udělal jsem si ten divoký plán, o jehož provedení jsem vám právě vyprávěl. Teprve později jsem přišel na to, jak jsem mohl nevinnému člověku ublížit. Ale prozřetelnost mi tehdy přála. Kučerovi jsem rád slíbil, že se nezmíním nikomu o tom, jak jsem se dostal ke svým penězům. Kučera prodal po čase chalupu a odstěhoval se na Šumavu a tam hospodaří. Známým jsem řekl, že jsem dostal poštou krabičku se svými penězi a s dopisem, kterým mi útočník celou částku vrací. Tak jsem tedy začal s kamínky.“

Po celou dobu vyprávění pohlížel Oskar se zájmem do obličeje rychtáře Sukáče a byl plně přesvědčen o pravdivosti vyprávění. Rychtář vyprávěl jako člověk, který také něco pročetl. Dobře se poslouchal a jeho křaplavý hlas nebýval příjemného odstínu a jeho tváře s hustou spletí vrásek chvílemi se začervenaly. Živé oči pobleskávaly na obou stranách ostrého orličího nosu. Když si Sukáč poněkud oddýchl, osmělil se Oskar k poznámce:

„Tak, pane rychtáři, ty kamínky vám vlastně zachránily majetek.“

„Nejen to, drahý pane, ale mnohem víc. Zachránily mi zdraví, neboť na pokraji zkázy rodinného majetku mohly mé nervy vydržet snad ještě půl roku, stěží déle. Za několik měsíců jel jsem opět do Prahy s bednou kamínků. Tentokrát jsem navštívil několik pánů, kteří se zabývají nerosty, ne že bych snad nevěřil tomu milému pražskému profesorovi, ale chtěl jsem mít jistotu. A tak po několika cestách nabyl přesvědčení, že skutečně budou na mých pozemcích nějaké rudy, ne sice zlaté, jak jsem si myslil po své první cestě, přece však tolik výnosné, aby se snad jednou mohlo začít v našich krajích s jejich dolováním. A proto jsem se odhodlal ještě k jinému kroku. Zajistil jsem si v obvodu šesti zdejších obcí kutací právo. Zde právě se můžete podívat do úředního dekretu a nyní pochopíte, proč sbírám ty kamínky, proč si opatřuji i z jiných krajů minerály a srovnávám je s tím, co nacházím u nás. Koupil jsem si i dosti knih a všechno to dělám dnes už skoro s jakousi vášní, vždyť to by znamenalo povznesení našeho chudého kraje, ovšem i mé rodiny. Sám se do kutání bohužel pustit se svými prostředky a zkušenostmi nemohu. Byli zde v kraji i takoví lidé, kteří se do toho pustili, bohužel málo peněz, znalostí i zkušeností bylo příčinou jejich pádu a konce. Svůj úkol vidím v tom, abych dětem tuto cestu připravil.

A ještě něco, pane studente. Jsem rád, že jste se zaposlouchal. Jednou mě čekalo i překvapení v Praze. Vozím tam totiž aspoň dvakrát do roka těm pánům kamínky z dalekého okolí. Jednou jsem zase u toho milého pana profesora a vykládám mu svůj příběh s Kučerou, který jste právě vyslechl. Pan profesor se na mne dívá udiveně skrze své zlatem vroubené brejle a pak najednou povídá:

„Který to byl ten váš kámen?“ Pověděl jsem mu to. Profesor hrabe se chvilečku v zásuvce v nějakých poznámkách a pak povídá:

„To jste ale měl štěstí.“ Ptal jsem se jej proč.

„Inu teď tady v té sbírce, kterou jste za ta léta sem přivezl, vidím, že ve vašem okolí jsou celkem tři skály, ze kterých mohl pocházet váš kámen. Inu měl jste štěstí,“ a já jsem poznal, jak snadno jsem mohl obvinit někoho nevinného.

„A proto jsem teď i v těch kamíncích tak opatrný.“

Za těchto slov vešla do světnice rychtářka nesouc něco k jídlu.

„Jak vidím, zkoušel vás, mladý pane, rychtář taky z kamínků a jak vidím, dobře jste obstál, neboť jinak by se nebyl s vámi pustil do těch dlouhých rozprav. Tak tady máte něco na posilnění. U našeho rychtáře nejsou zkoušky nijak lehké. Tady už jich propadlo.“

Rychtář se jen usmál a povídá:

„Pravdu máš, rychtářko, pan student skvěle obstál, takový kamínkář tady ještě nebyl, a proto jsem mu pro jeho kamarády pronajal pilu, na jak dlouho bude chtít. To ovšem hlavně proto, abych toho pana studenta měl taky co nejvíc po ruce. A teď, mladý pane, pusťte se s chutí do toho, co vám můžeme na horách poskytnout.“

Oskarovi mládenci hned po příchodu na pilu, naplnili celé údolí nebývalým hlukem, ale také prací. Ráno od sluníčka ozývaly se jejich hlasy všemi kouty této zapomenuté oasy a zdálo se, že se celý les dal do pohybu, neboť tam, kde dosud bývalo ticho a pokoj, každou chvíli objevila se postava některého mrštného kluka. Ten sbíral chrastí, jiný zase sekal je k topení, jinde opět dva tři mládenci hloubili tůňku, aby se tam dalo koupat, protože k rybníku bylo dosti daleko a mládenci toužili hned po ránu ponořit se do vody. Na prostranství před pilou postavili pěkné topeniště s kotlíkem a sháněli už potřebné kůly, aby se mohla brzy nad topeništěm brzy objevit stříška, a tak, aby zde vznikla pohodlná kuchyně, která by hlavně byla zabezpečená před deštěm. Dosud sice měli počasí velmi příhodné, nedalo se však s tím počítat na velmi dlouhou dobu, neboť zde na horách je déšť jako rychlík, než se nadáš je tu a než se vzpamatuješ, je zase pryč.

Ráno rozběhli se obyčejně dva chlapci do vesnice pro mléko, zatím co ostatní s bojovným nadšením rovnali své polní kavalce, uklízeli ložnice, chystal se program oběda a v rychlosti se ještě dopisovaly dopisy, neboť hned po snídani nastupovala už předem určená parta, vzala dopisy ze schránky, peníze od Oskara a seznam věcí k nákupu od chlapce, který byl toho dne vrchním kuchařem a ve chvilce zmizeli na kolech v zátočině a ujížděli asi osm kilometrů do blízkého městečka, odkud donášeli potraviny, pokud nebyly u vesnického kramáře k dodání a odnášeli na poštu dopisy a přinášeli opět psaní, lístky, leckdy i balíky, které sem mladým osadníkům došly. Chlapců bylo jako prstů na rukou, a proto si vzájemně výborně rozuměli a první dny nepadlo mezi nimi jediného rozčepýřeného slovíčka. Tam sedí dva vážní muži u škopíku a důležitě škrabou brambory, vždyť „náš lid chce také jíst“, říkával Oskar, proto už třetího dne říkali hoši, když byla na nich řada ke škrabání brambor „dnes má: náš lid chce také jíst“.

Denně vídali hoši jak z rána, již tak kolem sedmé kráčel kolem kulaťoučký pan farář ze vsi. Když poprvé spatřil tu společnost divokých kluků, kýval nějak nedůvěřivě svou bílou hlavou nad tím, co se tady děje. Zastavil se u výběžku lesa a trochu zvědavě nahlížel do prostranství, kde pobíhali kluci a bzučeli z dáli jako čmeláci. Druhého dne zahlédl oknem spodní ložnice, jak se dva mládenci potýkají s kořínkovým kartáčem a čistí prkennou podlahu. Neodolal a podíval se dovnitř otevřeným oknem, až jeho kolárek bledší sněhu chlapce uvnitř polekal. Podívali se na něj překvapeně a nemohli si honem srovnati v hlavě, kdo se to na ně vlastně dívá. Pan farář jen spokojeně zakýval hlavou a povídá jim:

„No pěkné to tady, chlapci, máte. Jako v Betlémě, povídám jako v Betlémě.“ Pak ťukl špičkou boty do své hůlečky, trošku sebou potřásl a vyšlápnul si zase dále po polní cestě.

Pak přišla také venkovská mládež, podívat na tu podivnou věc na pile. Hned z rána vypravili se kluci do desíti let na výzkumnou cestu. Jistě se dlouho předcházejícího dne dlouho domlouvali, jak se sem vypraví a vznikla z toho nejedna slovní půtka, když řekli mladšímu kamarádovi, že jej, takového šušně, s sebou nevezmou, že by dělal jim ostudu. Někteří se v noci jistě probouzeli a viděli se již na pile, mezi těmi podivnými hochy z města, o kterých se teď stále ve vesnici mluvilo. Ráno dělali plány. Napřed šel nejkurážnější Matěj, ten se dal vždy první do řeči i s komedianty, když sem přišli o pouti s kolotoči a býval také na kolotoči vrchním točákem, neboť on vždy rozhodoval, kdo bude točit nahoře kolotočem, aby se potom směl bezplatně svézti. Jako vrchní točák, dostával za točení i několik haléřů, které zase komediantům velkomyslně vrátil a prohoupal je na houpačkách. Dnes vedl výpravu zvědavých kluků do Osady na pile. Celý svůj voj jako dobrý vojevůdce rozdělil do několika hloučků, které kráčely ve slušné vzdálenosti za sebou. Matěj obešel celou pilu lesem a z lesa na svahu pozoroval, co se děje na pile. Bylo tam už klidno, neboť u škopíku škrabali dva chlapci se svým vrchním kuchařem, právě jím byl Vojta Bylinka, brambory, jinak byla Osada opuštěna. Chlapci odešli jednak na dříví, do městečka na nákup a se dvěma chlapci odešel Oskar na nějakou výpravu do okolí. Kolem chalupy pobíhala kozena a u chalupy cosi kutila stará Karaska. Tak si to Matěj představoval. Bylo tam nějak málo lidí, myslil si, že tam bude chlapců, jako u nich o posvícení a že se snad mezi nimi nějak ztratí. A zatím tam byli celkem tři chlapci a to ještě větší a silnější než on. V tom však zahlédl pilařku a v mžiku byl plán hotov. Sjel po stráni jako had a už byl na nádvoří před pilou. Na druhé straně, tam kde les vybíhal k cestě, stáli již jeho kamarádi, někteří drželi na ruce nebo na zádech své mladší sourozence, a jako by na domluvu řekli:

„Matěj už je tam.“

Sledovali jej všichni zvědavými zraky. Matěj přeskočil vantrok, otřel se kolem dřevěné stěny a přišel ze zadu k pracujícím chlapcům, takže ti jej v první chvíli ani nepostřehli. Kousek za nimi ležela už a přežvykovala kozena. K ní se obrátil Matěj, jako pravý vesnický kluk, nejprve. Škrabal ji pod bradou, hladil na hřbetě a potichu ji oslovuje:

„Kozena, Kozena,“ myslí si „tak mi nemohou nic udělat, vždyť nepáchám nic zlého.“

Chlapci si ho nějak nepovšimli, a proto začal opět hlasitěji:

„Kozena, Kozena.“

Tentokrát měl štěstí, uviděl jej Vojtěch. Povídá:

„Jak se jmenuješ mladý muži?“

Matěj se zazubil. Byly na něm jen ty jeho zuby bílé. Objal rukama koleno, jež vylezlo si dírou v kalhotech na sluníčko a povídá tak samozřejmě:

„No, Matěj.“ Matěj už věděl, že tady může být, a proto opustil hned milou kozenu, jež už splnila své zprostředkovací poslání, a posadil se ihned ke škrabajícím chlapcům, při němž neopomněl ukázat svým kamarádům v zátočině, že je dobře vidí.

Kluci mohli si oči vykoukat a snad byli by za to dali ten svůj nejlepší bič, kdyby věděli, jak udělal Matěj, že se dostal tam na pilu.

„A už tam sedí s nimi, možná že tam bude i obědvat,“ vykládá v klubíčku kluků i několika děvčat Franta.

Pepík žárlí na Matějův úspěch, a proto dodá si odvahy a povídá:

„Pojďme tam taky.“

A již se nese sám, kurážně před ostatními avšak s nejistým pocitem v srdci kupředu, přímo k pile. Před nádvořím vytéká za stráně jeden z nesčetných praménků a tvoří několikametrové mokřisko. Pepík, ač kdykoliv jindy by vždycky šel přímo, dnes se rozhodl mokřisko obejíti, jako by měl kostelové boty. Kráčí vážně až nad pramínek, neboť tak nejlépe zmizí aspoň na několik okamžiků zrakům chlapců a hlavně ostrému nenávistnému pohledu Matějovu. Cítí, že je třeba sebrati hodně odvahy. Konečně se dostal za pramen a už stojí u polozbořeného plotu a jde si přímo k pile. Matěj vidí již jasně úmysl Pepíkův, a proto se ještě odvažuje k poslední zbrani, která se mu již tolikrát u kolotoče osvědčila. Postaví se a volá:

„Sem se nesmí chodit.“ Ale Pepík se nedá již zadržet, a jen s předstíranou odvahou se mu ozývá:

„Však já jdu jen k tetičce Karasové.“

Vojta pozoruje tento souboj a nechápe trochu postavení obou chlapců a zavolá jen na Pepíka:

„I jen se neboj a pojď se na nás podívat,“ a když nahlédne na svahu ještě houf dětí, dodá:

„A ti ostatní ať sem taky přijdou.“

Pepík se podívá vítězně na Matěje a hned se rozběhne přímo přes mokřisko za svým houfem a vykládá mu, že mají se přijít podívat na pilové nádvoří. Tak se šourají jeden za druhým, mladší děti drží se bázlivě starších a všichni si prohlížejí zvědavě změny, které provedli chlapci na prostranství.

Matěj, když vidí, že všichni kluci i holky mohou volně na prostranství, jasně chápe, že tím utrpí také jeho autorita a chce svou vážnost udržet stůj co stůj. Nahne se proto mezi chlapce a řekne velmi důležitě:

„Já vím o třešních.“

Vojta prohlédne si s úsměvem usmoleného kluka, který mu nabízí své klukovské tajemství a aniž by se dal zlákat třešňovou nabídkou, zeptá se Matěje:

„Kdopak tady u vás sbírá byliny na čaje pro všelijaké nemoci?“

Matěj překvapeně zaklapl ústa nad tím, že není zájmu a jeho třešně. Hned však v bystré hlavě pochopil, že by mohl těžit z Vojtovy otázky. Podrbal se důležitě ve své rozevláté hřívě a pak po kouskách, jak to vídával u rozvážných hospodářů, když prodávali krávu. Povídá:

„Tady sbírá všelicos po lese, třeba jalovec, mateřídoušku, Babka z horního konce. V loni sbírala taky Babka z dolního konce, ale ta nebyla tak chytrá, a proto v loni umřela.“

Matěj pozoruje už přivřenýma očima účinek své odpovědi.

„A jak se jmenuje ta Babka z horního konce?“ ptá se dále Vojta.

„Ona se vůbec nejmenuje,“ tvrdí Matěj, „to je jenom Babka na horním konci. Jestli chcete, já vás k ní dovedu, ale dnes není doma. Já přijdu sem zítra pro vás.“

„Dobře, dobře,“ souhlasí Vojtěch a domlouvá se na zítřek s Matějem.

Matěj zachránil si svou vážnost, neboť když již děti odcházejí z Osady, volá za ním Vojta:

„Matěji, nezapomeň zítra.“

Matěj nadme se jako holub mezi kluky a vítězně zaječí:

„Nezapomenu.“

Ve vsi pak vykládají si chlapci o všem, co viděli a hned zase dělají si plány, že se půjdou zase podívat na chlapce na pile. Matěj má zase svou vážnost ve svém houfu a všichni se dívají na něj jako na prvního, neboť jedině za ním bylo voláno, aby zase přišel.

Odpoledne přihnali se z vesnice zase dva kluci a přinesli koš třešní od rychtářů se vzkázáním, aby se dnes večer přišli páni podívat na rychtu. Oskar zaplatil rád oběma chlapcům od donesení, pověřil Karla, aby provedl oba hochy celou Osadou, zatímco ostatní se pustili do ovoce. Mezi veselým žvýkáním sladké dužiny a střílením peckami, oznamuje Oskar chlapcům, že po večeři se dnes jde do vsi. Je třeba, aby se chlapci představili rychtáři a vsi. Václav, trubač Osady dostal za úkol sestaviti program, kterým se Osada dnes uvede do sousedského spolužití vsi. A tak odpoledne dnes bylo ve znamení všemožné muziky, chlapci vytáhli své nástroje a rozlezlí po celém údolí, dávali dohromady něco, co by mohlo býti muzikou a uplatňovali při tom i roztodivné své nápady, vzpomínali na písničky a popěvky, takže pan farář, který se zase odpoledne vydal na procházku kolem pily, kroutil povážlivě svou stříbrnou hlavou:

„I toto, toto, to jakoby o soudném dnu mrtvé sháněli.“

Snad měl i trochu pravdy, bylo toho hlasu tolik, že i ta drozdí máma tam dole v křoví byla z toho docela vyjukaná a poskakovala s větvičky na větev a nevěděla kudy kam.

Po večeři byly rychle sklizeny misky, udusán oheň a ložnice v několika mžicích připravena ke spaní a v tom už se ozývá Václavova trubka k nástupu. Mládenci ve vykartáčovaných teplácích a s ulíznutými cestičkami na hlavě vypravili k vesnici, obtěžkáni svými nástroji a s písní na rtech. Ve vsi vykukovaly zvědavé ženské i mužské hlavy ze stavení na ten neobvyklý ruch, který sem doneslo deset chlapců. Před rychtou objevil se rychtář i s rychtářkou a chlapci sborově je pozdravili a Oskar představil jim své kamarády.

„Tak, páni studenti, pojďte jen dále. Vítám vás do své chalupy i do naší vsi a přeji vám, aby se vám tu líbilo.“

Chlapci zašli na rozlehlý dvůr rychtářova hospodářství a prohlíželi si zvědavě tento jim nezvyklý svět. Na rychtářovo pobídnutí odvážili se i do stájí, kde Karel celý vyjevený hleděl, jak se dojí krávy, neboť toto ještě nikdy v životě neviděl. Zato Jirka byl zase jednou ve svém živlu, neboť strávil již nejedny prázdniny u strýců na venkově, a proto uměl se postavit i ke koňovi a když zcela jistě otevřel pěknému hnědákovi tlamu a ukázal chlapcům, kterak se podle zubů pozná stáří koně. Rychtář i Oskar se na něj podívali trochu s obdivem, neboť toho se neodváží ani mnohý vesnický kluk, aby ve čtrnácti letech se podíval cizímu koni do tlamy. Uviděli chlapci pěkné hospodářství, čisté stáje opatřené samočinnými napajedly, vzdušné sýpky, v tuto dobu ovšem již prázdné a prostranný čistý dvůr. Zde se usadili a zahájili svůj koncert.

Rychtářova rodina vynesla si ze světnice židle, později i židle z hostince, neboť k rychtě patřila také hospoda, pro hospodáře a hospodyně, čeleď a děti si posedali na lavicích nebo i na zemi. Václav se postavil před své kamarády, otřel náustek trubky a začal tichými tóny přehrávat dojemnou večerní píseň, takže všechno ševelení utichlo a na rychtářově dvoře obyvatelé celé dědiny poslouchali se zájmem skloněni pěkný výkon štíhlého mládence. U dveří do síně stáli nejstarší občané, výměníci a pokyvovali vážně hlavami, v ústech jim fajfka nejednou poskočila a mezi prořídlými zuby vypadla poznámka o těch časech, kdy oni ještě byli na vojně a tam měli také trubače…

Když Václav ukončil, rozšuměl se zase dvůr hlasy, které si libovaly, že to bylo krásné a neměli ani dosti času, už tu byl Jindra se svými zázračnými houslemi. Chlapec s očima jako trnky, s vlasy do modra lesklými, spustil na svých houslích z počátku jako nezkušený školáček tu písničku Holka modrooká, tak to i někdy skříplo, že pan řídící, který právě přišel se svou dcerkou, podíval se přes brejle podezřívavě na hrajícího mládence, na něhož se díval už rychtář, o němž bylo známo, že je také dobrý muzikant. A Jindra dále soukal smyčec po strunách a vždy nějak zakvílel, že to posluchači až trhlo. A teď:

„Copak se to kočky splašily nebo co?“ pomyslil si pan řídící a všichni se dívali nějak poplašeně na hudce, ale už se mihl smyčec a předvedl akrobacii, jakou zdejší lidé ještě neviděli.

Krásným divadlem samo o sobě bylo přebíhání a stavění prstů na strunách jakož i vedení smyčce. Člověk nechápal, jak je to vůbec možné, že často za klidným a jistým smykem se zjeví tolik tónů. A zase zazvonila známá píseň o dívčici, která snad nějak ráda chodila se svěřovat k hluboké vodní tůni. Ty prosté tóny vypravil Jindra do světa vyšnořeně několika desítkami nápadů, hned to byly flažolety, takové jemné a měkké, jakoby se malovaní andílci rozezpívali a jemně varovaly dívku před zrádnou vodní hlubinou, a hned zase ostré a tak důtklivé vábné hlasy a v pozadí se nesmělý tremolovaný vzlykavý hlas dívčina utajeného bolu a do toho zas jásavý rytmus mládí, jež překoná všechny překážky a jde do všeho svým jarým odhodlaným nástupem. Byl to pan řídící, který po ukončení Jindrovy písničky mu zatleskal a s ním celý dvůr. Když přišel za Jindrou, potřásl mu rukou a pogratuloval:

„Kakra, kakra, to bylo ale pěkné.“

Mládenci se nedali dlouho prosit a spustili dvojhlasně s doprovodem mandolín píseň z dob našich dědečků a babiček a to zase bylo něco pro hospodyně a děvčata. Nejedné se objevily slzy v očích, když zaslechly, co všechno musila babička vytrpět, než se dostala za dědečka, a když se chlapci dostali ke druhé sloze, ozval se už nejeden dívčí hlas sebou a při třetí sloze zpíval snad celý dvůr. A tak to šlo dál. Píseň za písní. Pak se ještě ukázala zvláštní skladba určená pro dnešní večer, kterou její skladatel Václav nazval Osadní nokturno. Spáchali to chlapci dnes za odpoledne. Václav odešel na záhumenní a odtud ozval se svou trubkou z tichého pianissima, jako by se hlas zdáli blížil, až se mu na dvoře ozvaly dvoje housle s kytarou a s podivným nástrojem, který nikdo nemohl ani v houstnoucím příšeří poznati. Byl to starý klukovský nástroj, který zde na pile byl pozvednut na řádný muzikální instrument: hřeben potažený tenkým papírem, který byl rozechvíván hudebníkovy rty do příslušných akordů. Hudebníci byli tak sehraní, že tato skladba působila dobrým dojmem na posluchačstvo zvláště, když trubka v dáli pěkně odpovídala lahodnými tóny rozveseleným muzikantům na dvoře. Tím byla tato produkce ukončena, neboť vzduch vlhnul a struny na houslích počínaly se povážlivě rozlízat. Poznal to i rychtář a pozval chlapce i sousedy dovnitř, zatím co maminky sháněly drobotinu domů na kutě, neboť už nejedno mládě tak horlivě měřilo si pusu na knedlíky, až usnulo mamince na klíně.

Ve velké kuchyni připravila rychtářka chlapcům nějaké občerstvení a v nálevně sešli se dnes sousedé jako v neděli, aby povykládali. Když chlapci pojedli, pozval je rychtář mezi sousedy do nálevny. Oskar podíval se nějak rozpačitě na rychtáře a měl připravenu už nějakou výmluvu, ale rychtář jej hned upokojil, že se tam nebude nic nalévat.

„To jen proto vás tam zvu, abyste se seznámili trochu s našimi sousedy, a tady v kuchyni není na to místa.“

Chlapci posadili se mezi sousedy, vyslechli si jejich pochvaly a docela klidně nebojácně se dali s nimi do řeči, vykládali, jak se jim tady v horách líbí, co jinak dělávají ve městě a dlouhý kostnatý rychtář nad tím vším bděl, dodával života a nejednou utichli všichni, aby si vyslechli jeho názor nebo zkušenost. Teď právě si jej dobíral některý z mladších hospodářů, cože je to za hospodského, když nic nenalívá a ani vína nemá.

„No, víno bych měl, což o to,“ povídá rychtář, „ale dnes je všední den a zítra jdeme do práce a nemůže se dospávat, přišlo by trochu draho a pivo se musí dopít. Však budeme bez toho.“

Pak se Sukáč podrbal trochu za uchem, odkud mu vykukoval chomáček zašedlých vlasů a zahledí se náhle do zatichlého výčepu po přítomných a povídá:

„Ono se říká, že je ve víně moudrost, myslím však, že to už je ten poslední, kdo ji tam musí hledat. Mohu Vám povědět o tom příhodu, jak vůl hledal ve víně moudrost, protože, jak ji tam hledali lidé, o tom sami jistě znáte příhod dosti. Poslechněte si. Sukáč si poposedl na židli, jak jen to bylo co nejpohodlnější, a spustil:

„Když jsem přišel z vojny domů, táta se nijak neměl k tomu, aby mi předal rychtu. Vždyť vy starší to všichni víte. Byl chlap jako hora, v obci leckomu dobře poradil a hospodář byl toť, a tomu všemu byl by býval konec, kdyby byl šel na výměnek. Výměnkář ten už jaks aby myslil jen na spasení své duše a na to si myslil táta, že má dosti času. Ne že by byl nějaký neznaboh, ale cítil se ještě dosti silným, aby se dřel na svá děcka. Já jsem se už viděl trochu hospodářem, a tak mi bylo doma trochu úzko a pak bylo i peněz v chalupě třeba, proto jsem se snadno s tátou domluvil, že půjdu na nějaký větší statek tak na zkušenou a dobrý bude groš, který si donesu. Tak jsem se dostal na cesty, až jsem se usadil na jednom velkostatku na Slovensku. Byl to tam docela jiný kraj než tady u nás. Řekl bych jen nebe a řepa a sem tam nějaký ten vinohrad. Ve vinohradu tam bylo práce po celý rok, od jara do zimy, ba co víc i v zimě se tam musily někdy ohně zapalovat. S řepou to nebylo jinačí. Na úbočích rostly hrozny a na rovině zase řepa. Dělal jsem tam zpočátku sice jen práce velmi podružné, mně to však nikterak nevadilo. U nás na horách nemáme na poli řádnou sladkost a přišel jsem tehdy s vojny otvrdlý jako kůň a každá práce byla mi hračkou. Brzy si však správce mne nějak povšimnul a za nějakou dobu dostával jsem už samostatné úkoly a v necelém roku stal jsem se jakýmsi šafářem. Práce mě tady těšila. Mohl jsem totiž o velmi mnohých věcech samostatně rozhodovat, a když se mi něco zdařilo, měl správce i ředitel s toho radost a nejednou dostalo se mi různých odměn a já jsem s radostí sledoval, že cifry v mé záloženské knížce rostou. Zkoušel jsem tam rozmanitá umělá hnojiva, kupovali jsme stroje, stavěli stáje a já se o to všechno zajímal a přemýšlel o tom, jak by se to dalo zlepšit. Méně jsem se zajímal o vinohrady, neboť jsem si byl toho od počátku vědom, že z těch našich skal tady nikdy réva vyrůst nemůže. Ač věřte, jsou z těch vinohradů výdělky nemalé. Byl jsem na tomto statku právě druhý rok. Tenkrát vám, drazí přátelé, byla taková úroda vína, že o podobné nebylo před tím nikdy slýcháno. Hrozny byly nalité šťávou, a to šťávou sladkou jako cukr. Jídali jsme tehdy hrozny skoro po celý den, až jsme se na ně ani podívat nemohli. Ten rok se vinohrady ani nehlídaly, neboť nebylo vůbec možno všechny hrozny zpracovati. Po celé vesnici bylo cítit nakyslý zápach po šťávě vylisované z hroznů a mezi statky neustále pobíhaly děvečky, aby vyprosily od souseda nějaké prázdné nádoby na šťávu, neboť vlastní ani zdaleka nestačily.

Nejinak tomu bylo i u nás. Kdejaký sud byl narychlo vysiřován, staré kádě vymývány vařící vodou, ale to všechno nepostačovalo. A tak přišlo i na kádě, ve kterých bývala dešťová voda. I ty byly několikrát prolity vřelou vodou, kartáči vydrhnuty, znovu vypařeny, až byly shledány způsobilými k tomu, aby se mohla do nich nalíti sladká hroznová šťáva k svému prvnímu kvašení. Všechny nádoby byly přeplněné a v několika dnech voněla kvasícím vínem celá vesnice. Tím více ovšem to zaváděla u nás, v největším zemědělském podniku v širokém okolí.

V těchto prvních zářijových dnech obstarávali jsme téměř všechny potažní práce s volky. Vždyť znáte ty slovenské volky, jejichž hřbet je lemován bílým prutem, takže mi často připomínal naše hory, které si na vrcholku udržely bílý proužek špinavého sněhu, zatímco pod nimi již černaly lesy. Takový chlapík byl volek Max. Byl to krásný kousek, čtyřletý vážný mudřec, který si svou cestu přesně vyměřoval a do světa se díval rozumnýma očima a hlavně nikdy se neukvapil. Koně byly všechny zapřaženy do prací ve vinohradě a na pole jsme jezdili s volky.

Géza, nejstarší čeledín přijel s volky na dvůr a vypřáhl celý pár a s jedním zvířetem odešel do stáje a Max se rozhlíží svýma velkýma očima po dvoře, hledá, kde by se napil, neboť obvykle chodil do kádě s dešťovou vodou. Kádě tu nebylo, neboť, jak jsem již řekl, byla naplněna šťávou z vylisovaných hroznů a stála na druhé straně dvora. Max poznal ji zdaleka a obrátil se proto k ní, aby uhasil svou žízeň. Mlaskavě ochutnal toho neznámého truňku. Podíval se kolem sebe a pak se s chutí pustil do lahodného nápoje, neznaje jeho účinků. Když přišel Géza ze stáje, bylo již pozdě, neboť Max už pobíhal po dvoře a pozoroval nejpodivnější tanec svého života. Představte si, prosím, že zvíře vážné a důstojné jako vůl Max pobíhá a poskakuje po dvoře jako kůzle, nohama vyhazuje, chvílemi se položí opět na záda a nechává nohy trčet k nebi a pak zase vyskočí a pobíhá po zadních nohách jako kůň v cirkuse. Géza zůstal úžasem stát zcela bez sebe, zvláště když jeho miláček Max, nechtěl se svým ošetřovatelem nic mít. Když jej chtěl odvést do stáje, zakoulel Max hrozně očima a rozehnal se rohy proti Gézovi. Géza tak tak, že se zachránil útěkem. Myslil si, že Max podlehl nějakému kouzlu, že jej posedl snad zlý duch, který v něm rozpoutal všechny ukryté vášně, aby se vymstil lidem za staletí, po něž museli jeho předkové sloužit. Na tančícího Maxe nezapomenu do smrti, byl to pohled veselý i hrůzný, neboť nikdo se nesměl ke zvířeti přiblížit. Uznal jsem tehdy za nejvhodnější poslat pro zvěrolékaře, ten však bydlel až ve městě a než by sem do dvora dojel, uplynulo by jistě několik hodin a nejednou se nám stalo, že jsme přijeli pro zvěrolékaře a musili jsme zase několik hodin čekat, neboť býval na dalekých pochůzkách na venkově a leckdy došel teprve druhý den. Proto jsem se rozhodl, že zavoláme raději lékaře, který snad bude rozuměti tomuto poblouznění vola Maxe.

Mezitím asi sedm silných chlapů svázalo vola, neboť byly jednak obavy, že by mohl někomu ve dvoře ublížit a pak mohl si sám přivodit úraz nebo zlomeninu. Max už leží spoután na dvoře, u tlamy má špinavou pěnu a hrozivě kroutí očima po každém, kdo se k němu přiblížil. Lékař přišel v necelé hodině, podívá se na zvíře, čichne k jeho dechu, rozhlédne se po dvoře, zajde ke kádi a pak řekne s úsměvem:

„Inu, on ten váš vůl zdá se být velmi inteligentní, neboť se pustil taky již do alkoholu, a jak vidím, nehnul si pořádně a to co zde vyváděl, no to už patří k řádné opičce. To když se stane lidem, ti provádějí jinší věci. Ono bude nejlépe, když se volek z toho dobře vyspí.“

A tak inteligentní vůl Max spal toho dne na dvoře a druhého dne dal se již poslušně odvést do stáje a tam celý den prospal, nemoha si asi ve své hovězí hlavě nikterak srovnati, co se s ním dělo. Po třech dnech byl zase Max způsobilý k tahu.“

Rychtář došel až sem, podíval se po svých posluchačích, kteří jej sledovali se zájmem, neboť rychtář doprovázel svou řeč i zajímavými posunky. Odkašlal si a za ticha pokračoval dále:

„Nejzajímavější věc se však přihodila toho dne, kdy byl Max zase zapřažen na své staré místo k ojeti. Z kádě totiž byl opojný mok pochopitelně odstraněn, do kádě dostala se zase voda a káď stála zase na svém starém místě u vrat. Max dá se klidně zapřáhnout vedle svého druha a jde pokojně známou cestou ke vratům až ke kádi. Podívá se na káď a snad něco blesklo jeho volskou hlavou. Max začne se vzpínat a ne a ne jít okolo kádě ven. Zastavil se a snad za žádnou cenu by nebyl prošel kolem kádě, která jej už jedenkrát tak šeredně oklamala. Nezbylo nic jiného než Maxe vypřáhnout, a vyvést zvlášť ze dvora. Kdykoli uviděl tuto káď, odvrátil milý Max svou hlavu na druhou stranu. Tak hluboko byla zakořeněna v jeho mysli vzpomínka na jeho první opití. Když přišel k nám nový čeledín, tu obvykle starší čeledíni nechali jej vyjíždět s Maxem kolem kádě, neboť Max ani po dvou letech kolem kádě neprošel, ba nikdy se k ní ani nepřiblížil. Vidíte, tak si často myslívám, že mnohým, moudrým lidem mohl by být docela pěkným příkladem ten inteligentní vůl Max.“

Sousedé pokyvovali hlavou a chlapci dívali se s obdivem na výřečného rychtáře, z jehož rozsochaté hlavy nikdy nečekali docela příjemné vyprávění.

Zatím čas dosti pokročil. Oskar poděkoval rychtáři za pohoštění i za vyprávění, poděkoval sousedům za dobrou vůli a pozval všechny na sobotu na pilu, aby zase viděli, jak se žije v Osadě a slíbil jim velmi rád, že chlapci zas něco zahrají a sousedům i jejich dětem nějakou tu kratochvíli předvedou.

Chlapci vydali se večerem tiše jako stínové ke své Osadě. Cestou prohodil Václav k Oskarovi:

„Tak dnes jsme byli na abstinentní přednášce, kterou měl hospodský ve své nálevně.“

Oskar jen dodal:

„Nevěřil bys, kolik tvrdé a prožité moudrosti se skrývá v mnohé hlavě i chudáka zde na vysokých horách.“