UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 10.kapitola

Kapitola desátá

Poplach v Osadě.

Každý řádný osadník musí vědět a hlavně musí zažít, co je to poplach.

Ten přijde jedenkrát znenadání, když sladce spíš a zdá se ti sen, který bys chtěl, aby trval bez konce. Je ti tak blaze, že ani necítíš, že jsi na světě, když zazní to hrozné slovo: Poplach. Bylo skoro třiadvacet hodin, když zazněl poplach kolem staré pily. Rozumějme cvičný poplach. Nejprve v dolní ložnici. Milan Odvaha, který měl již důkladně vyléčenou angínu, probudil se první. Otvírá oči, tak udiveně se kolem sebe kouká a pak pochopí:

„Probudit kamarády.“

To je první příkaz.

Chlapci s očima jako koťata rychle si sbalují nejdůležitější věci do batohů a utíkají na nástupiště. Jirka byl první na místě. Má z toho radost. Také Oskar si toho povšimnul.

Pak už zas přibíhají hoši z horní ložnice a než všichni nastoupili, rozdělal vrchní inspektor Martan oheň v polním ohništi. Jen nemnoho minut bylo třeba, aby se chlapci shromáždili, a tak projevili svou způsobilost pro případ skutečného poplachu. Oskar již chtěl dát: Rozchod, když mu napadlo, aby chlapce přepočítal, a zjistí skutečně, že jeden z nich chybí.

Kdo?

Milan.

Kde je Milan?

„Milane. Milane.“

Milan se neozývá. Není ho. Hledají jej po nádvoří, v kůlně. Milan jako by se do země propadl. Konečně zašel Václav do spodní ložnice, kam nikomu nenapadlo se podívat. Zde zastihl chlapce spokojeně spícího. Vzbudil jej a Milan nechápavě se dívá na Václava. Pak pochopí. Vezme rychle svůj již sbalený batoh a pádí na nástupiště.

Tam vše hned vysvětlí. Milan všechny hochy probudil, sbalil si batoh, ale v tom jej přepadla náhlá dřímota a Milan neodolal. Padl na své polní lůžko a usnul, čehož si ostatní chlapci ve spěchu vůbec nepovšimli a všichni se domnívali, že je už dávno na nádvoří.

Byl pochopitelně přivítán nadšeným pokřikem a chlapci v necelé čtvrthodině stvořili aspoň třicet vtipů na Milanův spánek. Milan to ovšem nezůstal nikomu dlužen a hned to splatil Dušanovi, který byl mezi posměváčky:

„Dušane, já jsem si pospal, to je pravda. Leckdo by to nedovedl. Ale přece nejdu na nástupiště se šlemi přes kabát.“

A teď vybuchla bouře smíchu, neboť zraky všech se upřely na Dušana, který si v rychlosti natáhl šle přes kabát.

Smích je zázračné uhlí. Žádný z chlapců necítil nočního chladu. Hoši byli by snad dováděli až do rána, kdyby se nebyl ozval Oskarův hlas:

„Tož mládenci, teď ještě si obujte správně boty, bude jistě některý z vás mít obě levé, pořádně se navlékněte, budeme mít noční cvičení.“

Ukázalo se, že Oskarovy obavy o obou levých střevících nebyly marné. Snad to opravdu Oskar postřehl nebo se v něm ozvala zkušenost starého táborníka. Při veselém žertování zjistily se nejrůznější závady a hlavně dvě – pravé boty – na Václavových nohách.

Pak se už nastupovalo k nočnímu cvičení. Noční cvičení ať mají námět jakýkoliv, to je vždy největší svátek pro chlapce. Není to maličkost někdy sám procházet za tmy lesem. Nikdy nevíš, zda za některým stromem na tebe někdo nečeká. Oči ti obyčejně nejsou mnoho platny, musíš mít uši jako srnec. A pak se děsíš zase každého šustnutí.

Znáte tu hrůznou mapu lesních pohyblivých nočních stínů, když z mraků povyskočí měsíc? A co když je tma, jak tomu bylo dnes. Měsíc těšil se zase z pohledu na zem ozářenou sluncem a noc nechal hvězdičkám na pospas. Bylo jich jako maku, nebyly však také o nic větší, a proto ta tma.

Když se chlapci rozdělili v Osadě na dvě skupiny, střídili si vedoucí obou skupin hodiny a vydali se podle plánu různým směrem, aby hledali utajený poklad. Jejich cesty se mnohokráte vzájemně křížily. Vždy šli směrem, který jim byl udán v obálce, kterou museli vyzvednout na určeném místě.

První družstvo vedl Oskar. Vyšli po stráni a pak zabočili ke kříži, pod nímž našli v plechové krabičce udání dalšího směru. Další lístek, který jim označil cestu k cíli, nařizoval pochůzku k osamělé kapličce. Dostali se tam úplně tiše bez jakéhokoliv přerušení, patrně se minuli s druhou skupinou. Oskar šel v čele a ostatní hoši šli za ním jako stínové docela bez hlesu.

U kapličky se značně zdrželi, neboť zpráva nebyla k nalezení. Konečně Dušan měl štěstí a našel lístek připevněný připínáčkem na spodní desce schůdku. To vrchní inspektor dnes odpoledne si udělal vycházku a jednotlivé lístky poschovával.

„Teď mládenci oči do hrsti. Musíme jít jako andělé“ a chlapci věru se drželi, vždyť jejich kročeje snad ani sova neuslyšela. Dušan měl dnes svůj šťastná den – lépe svou šťastnou noc.

„Oskare, pozor, tam,“ jen zasykal a všichni hoši se v okamžení položili na zem. Mezi dvěma křovinami se něco pohybovalo, nedalo se však nic rozeznat. Bylo tma, věru nádherné počasí pro noční cvičení. Až teď. Pozor. Dušan jen zasyčel:

„Jirka.“

A věru už byli všichni jisti, že to byl Jiří. Ten to dnes vyvedl. Jak se vydal na noční cvičení. V bílých střevících a vůdce Václav si toho vůbec nepovšimnul a Jiří snad byl v domnění, že gumové podpatky mu umožní tichou chůzi. Sunul se sice jako had, ale nevěděl o tom, že bílé střevíce svítily nocí do značné dálky a tak chlapci prvního družstva si získali první bod, vždyť několik minut pozorovali světélka Jirkových končetin.

Jinak v husté tmě neviděli ničeho.

Když druhé družstvo přešlo, rozběhli se chlapci k místu, kde pozorovali své soupeře a zabodli do země své praporky. Zítra sem zajdou a povědí, kde chlapce spatřili.

Pak už se družstva vůbec nesetkala. Chlapci Oskarovy družiny vyběhli na levou stráň, kde pod kamenem u i triangulační věže našli poslední lístek, který jim oznámil, že je třeba, aby se rozestoupili a čekali, až se z nádvoří ozve třikrát táhlé zatroubení. To bude znamením, že se mají nepozorovaně vplížit do tábora a zapálit narovnanou hranici chrastí. Ještě ani nedočetli a už slyšeli známý zvuk Václavovy trubky oznamující, že chlapci obsadili své hlídky a že jsou připraveni.

Každý z chlapců řekl Oskarovi svůj plán, kudy se hodlá dostat do nádvoří a Oskar je podle toho rozdělil a určil, jak se dostanou k určenému místu.

„Milane, nepůjdeme spolu?“ zeptal se Oskar chlapce. Milanovi se věru mnoho nechtělo s Oskarem do party. Nemohl jen tak zapomenout, jak jej Oskar zavedl s těmi hvězdičkami a najednou uslyšel: „to ten hvězdář“. Pro takovou poznámku se zlobíval Milan nejvíce, ačkoliv na oko nikdy neslyšel, za to v jeho nitru hlodala zmínka o hvězdách tím více. A teď, měl by jíti s Oskarem? Už měl v hlavě divoký plán, jak se nejlépe dostati k připravené hromadě chrastí.

Chtěl se plazit pod dnem vantroku až k pilské budově, odtud na střechu, po jejím hřebenu až na konec a odtud na malý smrk. Ze smrku chtěl skočit přímo na hromadu chrastí a zapálit ji dříve, než by sem doběhli chlapci z druhého družstva. Tedy vidíte, divočina, jaké byl schopen Milan. Než zítra se přesvědčil, jak nebezpečný to byl plán. Neboť krytina pily zvlášť nad strojírnou byla velmi chatrná a jistě by se byla pod ním prolomila a kdož ví, kolika zlomeninami by byl Milan Odvaha zaplatil své přízvisko. Milan zůstal s Oskarem (nedalo se vlastně ani jinak udělat) a čekal, až se všichni chlapci rozejdou. Pak se tiše sesuli po stráni, až došli k plotu, který ohrazoval pilové nádvoří. Předtím museli ovšem přeběhnout cestu, která vedla kolem plotu. Přitiskli se těsně k plotu, takže by je tam nespatřilo ani nejbystřejší oko.

Válečný plán sdělí Oskar svému druhovi několika slovy:

„Vysadíme plot ze sloupku, prosmekneme se do nádvoří. Až dám znamení, poběžíš tudy k peci a odtud teprve ke hromadě chrastí. Skloníš se, poběžíš. Nesmíš se zastavit. Poběžíš za všech okolností.“

V nádvoří bylo ticho. Hlídači byli asi někde skryti a nechtěli nějakým hlukem zbytečně na sebe upozornit. Oskar opatrně nadzvedl celý díl plotu a bez hlesnutí proklouzli oba chlapci do nádvoří. Pak se opět přitiskli a čekali.

Milan napínal nohy a hledal chodidlem na zemi nějaké pevné místo, kde by se mohl odrazit. Opakuje si v mysli Oskarův příkaz a najednou poznává, že mu Oskar vlastně nařizuje, aby běžel ke hranici se značkou oklikou. Oč snazší by to bylo, kdyby se rozběhl přímo. Chce se Oskara na to ještě přeptat, ale zatím už se ozývá na protější straně nějaký šustot. Oskar jen zasykne:

„Pozor, připrav se.“

Milan už nemá času se optat, rychle přemýšlí, když zaslechne ostré Oskarovo:

„Pozor, teď.“

Vyběhne jako vystřelený šíp. Nepřemýšlí už vůbec. V posledním okamžiku přece se rozhodne, že proběhne podle Oskarova plánu, a to se ukázalo býti jeho záchranou.

První šum se ozval dole pod studánkou. To Dušan se vydal na svůj běh do Osady. Současně s ním vyrazil jiný chlapec od vantroků a další vyrazil ze zahrádky za kůlnou na dřevo. Aniž by se byli hoši domluvili, vyběhli současně, takže posádka na pilském dvoře byla najednou překvapena.

Václav však to asi předvídal a věru dobře si sestavil stráže. Dušana opustilo už dnešní štěstí. Vběhl Václavovi přímo do rukou a nejinak se dařilo i ostatním chlapcům. I vrchní inspektor dal se stihnout proudem hry a hlídal také.

Podívejme se, jak se dařilo Milanovi a Oskarovi. Sotva Milan vyběhl, vyrazil za ním i Oskar a co Milana nejvíce udivovalo, Oskar běžel za ním jako stín, div že se bradou nedotýkal Milanových zad. Milan nasadil své pekelné tempo, Oskar se držel statečně na jeho patách. A teď. Přeběhli místo ozářené malým ohníčkem a Milan se dostal do stínu, který zde asi Oskar předvídal. Kdyby byl Milan běžel sám, kdož ví, zda by se byl úkol zdařil, neboť Václav ač nepředvídal příchod z této strany, přece měl stráže výborně rozestaveny a počítal se všemi možnostmi.

Zdeněk rozběhl se jako kamzík a už doháněl Oskara. Teď měl Oskar nehodu. Byl asi náhlým svitem ohně oslněn, takže ve své krátkozrakosti přehlédl starou první, nyní již opuštěnou pec, zakopl o obrubeň a zřítil se jako vysoká věž do popela. Jak se to všechno přihodilo, ani Oskar nevěděl. Vyhrabal si z popela brejle a s úsměvem vstává a dívá se na překvapeného Zdeňka, který zděšeně vykřikl, že přivolal i ostatní strážce.

Když přibíhali chlapci – strážci – v čele s vrchním inspektorem Martanem, byli již všichni hoši z družstva, jež mělo vniknout do Osady, pochytáni. Divili se, jak Oskar setřásá z kalhot a z kabátu popel, čistí si brejle a prohrabuje své nemnohé vlasy. Václav přibíhá poslední. Stál kdesi u vantroků na místě nejméně pohodlném, odtud zahlédl Dušana a jeho polapením získal stráži jeden cenný bod. Je poněkud překvapen i polekán Oskarovým pádem, ale úsměv vůdce Osady mu říká, že se nic nepřihodilo.

Václav podává Oskarovi ruku:

„Tak si ten maličký táborový oheň přece zapálíme sami. Hlásím, že jsme si jej dobře uhlídali.“

„Ani se mi nezdá,“ odpovídá se smíchem Oskar. „Aspoň to, co vidím, nenasvědčuje tomu, že bys měl pravdu.“

Chlapci se obrátili teprve nyní tváří k hranici, která najednou zaplála jasnou září a u ní stál Milan Odvaha s úsměvem širokým jako hradní vrata.

Hoši totiž zapomněli na Milana, neboť počítali s tím, že to bude Oskar, který proběhne a vyhraje palmu tohoto nočního vítězství. Proto se všichni sběhli, když zjistili Oskarův pád.

Jásali však poněkud předčasně.

Nejméně radosti z tohoto nočního cvičení měl Václav. Stále si říkal:

„Což jsem nemohl s tím svým hlášením počkat několik minut. Mohl jsem si ušetřit pěknou ostudu. Příště …“

Nemusíme se snad ani zmiňovat, že největší radost měl Milan Odvaha. Zářil, když chlapci zasedli kolem táborového ohně, aby si zazpívali svou táborovou píseň ke spánku. Chlapci se zase na něj dívali s obdivem a nikdo nemohl pochopit, jak to Milan provedl, že se dostal nepozorovaně ke hranici.

Milan sám to najednou pochopil. Vzpomněl si na noc s hvězdami, kdy hlídal – několik kilometrů od Osady – tehdy to byl Oskar, který jej poučil tak zvláštním způsobem. Dnes dostalo se mu jiného poučení a zase od Oskara. Pochopil dobře, že kdyby se byl vydal podle svého úmyslu přímo k hranici, že by musel přeběhnout velkou osvětlenou plochu, kdež by jej jistě někdo zahlédl a pak by bylo veta po jeho úspěchu. Poznal, že Oskar usuzoval lépe než on.

Pak přišel Oskarův pád. Někteří chlapci vysvětlovali si jej jako Oskarovi nešikovnost, ne však Milan. Vždyť to ještě teď cítí, jak mu srdce tlouklo v hrudi, když dosáhl první větvičky chrastí. Dobře si vzpomíná, jak se cítil najednou toporným a nepohyblivým, když zapaloval hranici. Jak úzkostlivě pohlížel k obrubni pece, kde se hoši shromáždili kolem Oskara a na Milana zapomněli. Když se objevil červený jazýček ohně pod smrkovými a borovými větvemi, pocítil velkou vděčnost k Oskarovi.

„To on úmyslně se převrátil do pece, aby odvrátil ode mne pozornost“ blesklo mu najednou hlavou.

Oskar toho večera často uslyšel o zhroucené peci, avšak všechny žerty i narážky přijímal s úsměvem, i když věděl, že při táborovém ohni dozví se o této příhodě ještě jedenkrát.

Se vzrušením odcházeli tentokrát chlapci na kutě. V ložnicích se ještě dosti dlouho vyprávělo.

Ve spodní ložnici tentokrát vedl hovor Jirka hlavně o Oskarově pádu. Nechtěl a nemohl se nějak přiznat k tomu, že se podobná nehoda může přihodit vůdci Osady.

„Což je na tom něco divného“ odporoval mu Milan. „Vždyť přece víš, že Oskar je velmi krátkozraký, že špatně vidí večer i za tmy. Co je tedy na tom špatného, že v noci zakopl. Představ si, vyběhl ze stínu do ostrého světla a něco podobného se může přihodit i tomu, kdo dobře vidí.

A pak je tu ještě jedna věc, Jirko, o které ty nevíš“, pokračoval tlumeně, ale rozhorleně Milan. „Oskar běžel přímo za mnou a vlastně mě svým tělem kryl před očima střežících chlapců. Sám mohl dobře dostihnout hranice, neboť měl lepší plán než já. Poznal jsem to, až už jsem byl u hranice. Ale on pustil mne a sám raději padl do pece. Zdržel stráže Osady, aby mě nelapily a stal se raději terčem mnoha vtipů, jak jsi to ostatně u ohně také dobře slyšel.“

„No, udělal bys to ty?“ zaútočil Milan přímo na Jiřího.

„To bych asi neudělal“, přiznal se Jirka poněkud zahanbeně.

„Vidíš“, končil Milan tento rozhovor. „To by udělal jen vůdce Osady.“