UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 11.kapitola

Kapitola jedenáctá

Zas se ukázaly krásné dny. Dny, kdy slunce roztopilo zemi do žhava. Hlína praskala nedostatkem vláhy a obilí sklonilo své klasy naplněné božím darem. Osiny se již rozestupovaly a bělostné mléko v zrnech měnilo se v chléb.

Chlapci osmahli a vyrostli v Osadě. Po několik dní chodili se vždy odpoledne koupat do rybníka vysoko nad Osadou. Ve dnech, kdy se horkem i mozek v hlavě roztaví, trávili svá odpoledne zde u vody.

Bývalo to veselé dovádění ve vodě i venku. Náhodou uměli všichni hoši dobře plovat, a proto využili vodního živlu, kolik to jen bylo možné.

Dnes zase už seděl Karel mezi nimi. Týden poležel si v nemocnici, pak několik dní u strýce na venkově a pak už se nedal zdržet. Osada stala se jeho domovem, volala jej. Nedal jinak, až mu povolili vrátit se na starou pilu. Musil toho ovšem hodně slíbit, co bude a hlavně, co nebude dělat. Slíbil to všechno velmi rád, jen když mohl zase mezi své kamarády.

Bylo to radostné uvítání Karla, když ho maminka přivezla. Div, že se Karlovi oči nezarosily, když stál uprostřed klubka vítajících chlapců a vedrala se k němu jeho stará známá – Kozena – a velmi přítulně i přátelsky si o něho otírala svou hlavu.

A pak už Karel uvázl. Hoši mu vykládali, co se přihodilo za jeho nepřítomnosti, vodili jej po nádvoří, ukazovali mu, kde byli hlídkou chyceni chlapci plížící se do tábora, kudy proběhl Milan Odvaha, nezapomněli mu ovšem povědět, kterak Oskar boural pec. Karel všemu dychtivě naslouchal, že skoro zapomněl i na matčinu nepřítomnost.

Maminka měla radost z Karlova živého zájmu o život v Osadě, ač chvílemi ji napadlo, zda se jí zde chlapec nadobro neodcizí. Loučení bylo krátké, neboť Karlovu matku očekávalo nad Osadou auto, které ji rychle odvezlo.

U rybníka se Karel jen slunil. Nesměl ještě do vody, ale i tak bylo mu dobře. Oskar vydal se dnes do vsi za zvláštním posláním. Zahlédl, že rychtář Sukáč přichází ze sousední vsi, měl tedy naději, že jej zastihne doma. Prošel rychle dvorem a síní a najednou se octl v rychtářově kuchyni.

„I to jsou k nám hosti,“ vítal jej přátelsky rychtář.

„Přicházím k vám, pane rychtáři, se zvláštní věcí, a prosil bych vás, kdybyste mi mohl věnovat trochu času,“ začal úvodem Oskar.

„No, no, copak to bude tak vážného?“ zasmál se Sukáč.

„To víte, že vám rád udělám, co jen bude v mé moci.“

„My totiž tentokrát, pane rychtáři, nic nechceme a spíš bychom chtěli něco udělat,“ pokračoval Oskar.

„Tedy zas nějaké představení myslíte, no to si také rádi poslechneme, ať už zde u nás na sále nebo u vás na pile,“ dodal rychtář.

„Tak ne, pane rychtáři, chlapci z města chtějí a dovedou víc než nějaké představení. Vy i zdejší lidé přijali jste nás velmi srdečně, a proto chtěli bychom se vám aspoň částečně odvděčit. Pozoruji dobře, že snad již zítra nastane doba horečnaté práce a že zde máte nedostatek lidí na práci. Proto jsem se rozhodl, že celá naše Osada vypomůže vší silou při sklizni.“

„Poslyšte, pane profesore, čekal jsem od vás vše, jen toto ne. Věřte mi, jsem překvapen. A to velmi příjemně,“ řekl rychtář Oskarovi, „přicházím právě ze sousední vesnice, kde jsem byl shánět lidi na žně a vaše nabídka přichází mi velmi vhod. Od nynějška, věřte, vážím si vás tím více.“

S podanou pravicí rychtář ještě dodal:

„Nevyužiji vaší nabídky jen pro sebe. I někteří sousedé budou vám vděčni, když jim chlapci pomohou, ovšem pokud budou na to stačit. Na dobu žní můžete klidně zavřít svou kuchyni, neboť o žních dostává každý pracovník také stravu a o mzdě to již dohovoříme.

Děkuji vám, pane profesore, a těším se na pomoc vašich chlapců. Máme na zahradě nějaké rané ovoce, pošlu vám je tedy dnes večer na pilu. A nastoupit mohou již zítra ráno. Večer dohodnu se se sousedy, jak se o ně rozdělíme. Sekáče nemáte mezi sebou jistě, a tak vás budeme čekat v šest hodin. Promiňte, že nemohu s vámi déle prodlíti, neboť zítra sečeme a to je nějakých příprav. Jako pravý muž přišel jste s pomocí v pravý čas. Děkuji vám a nashledanou.“

Tím měl Oskar vyřízenu tuto záležitost, o které velmi často přemýšlel. Teď ubíral se vesnicí, aby zastihl chlapce ještě u rybníka, aby se okoupal s nimi a svěřil jim také hned program na příští den. Neučinil však ještě ani sto kroků, když zaslechl ženský hlas:

„Pane profesore, pane profesore.“

Ohlédl se a zjistil, že je to paní radová Kořená, kterou poznal teprve po několika vteřinách, neboť měla na hlavě velký slaměný širák, který úplně zastiňoval obličej. Doběhla k němu zarudlá žárem i během stěží popadajíc dechu:

„Pane profesore, prosím vás, pojďte honem k nám. Jsem z toho celá zoufalá. Myslím, že zešílím. To je hrozné. To je hrozné.“

„Co se vlastně přihodilo, milostivá paní?“ zeptal se udiveně Oskar, neboť se naprosto nemohl dovtípit, oč se jedná.

„To je hrozné, to je hrozné“ zaúpěla paní radová. „Já to asi nepřežiji.“

„Někomu se něco přihodilo, milostivá paní?“ snaží se vyzvědět Oskar.

„Je snad někdo nemocen?“

„Ano, Mireček, snad je už mrtev,“ vykřikla srdcervoucně již cestou k svému příbytku.

„A co se mu vlastně stalo?“ pátrá dále Oskar.

„Hadi jej poštípali na stráni,“ vydechla zmučeně Mirečkova matka.

„Že by zmije?“ ptá se zase Oskar.

„A kdy se to stalo? Je to už dlouho?“

„Teď před malou chviličkou. Mireček jenom zakřičel: Mami, had. A v tom omdlel a zůstal ležet na zemi. Zahlédla jsem jen prchajícího hada. Byl hrozný. Utíkám hned pro nějakou pomoc, naštěstí jsem narazila zde na vás,“ vykládala již klidněji rozčílená žena.

„Nechala jsem manžela u chlapce. Pane profesore, prosím vás, pomůžete našemu Mirečkovi, aby neumřel? Já vím, že jste vždycky tak dobrý.“

„Ono to snad nebude tak hrozné, milostivá paní. Strach má vždy velké oči. Dovolte, prosím, okamžik. Zde je nějaký vesnický hoch, pošlu jej do Osady pro lékárničku, máme tam sérum proti hadímu uštknutí.“

„Poslouchej, chlapče, jak se jmenuješ?“

„Prosím Matěj,“ potáhl nosem chlapec.

„Znáš mne?“

„Ano, vy jste Oskar z pily,“ zazubil se chlapec svou znalostí. Oskar se rovněž usmál, jak jej už všichni vesničtí hoši znají.

„Znáš Vojtěcha?“ ptal se jej dále Oskar.

„Pravda, to je ten, co chodí k Babce,“ povídá Matěj již se samozřejmostí venkovských kluků.

„Tak poslouchej, Matěji. Zajdeš nejprve nahoru k rybníku a tam se koupají naši chlapci. Najdeš Vojtěcha a dáš mu tento lístek, ano?“

Chlapec kýval za řeči hlavou, že dobře rozumí a přijal lístek od Oskara, na němž bylo napsáno, aby Vojtěch vzal lékárničku a přišel ihned do bytu pana Kořeného.

Pak dodal ještě k chlapci:

„Až to vyřídíš, vydáš se za doktorem Hroznem, víš, kde bydlí?“ chlapec přikývl.

„Vyřídíš mu, že tě posílám, že Mirečka u radů uštkla zmije. Rozuměl jsi?“

Chlapec odpelášil, až se za ním zaprášilo. Ještě v dálce bylo vidět, jak Matěj krouží svou pravicí, aby se mu lépe běželo.

Oskar odcházel pomalu s paní radovou k jejich domku. Paní Kořená se jakžtakž uklidnila.

Když vešli na zahradu, ležel tam na lávce Mireček. Byl při vědomí. Vedle něho stál vyděšený pan rada. Musel se asi velmi polekat, neboť jeho košile byla úplně propocena. Tak na něj působila hrůza okamžiku. Přivítal Oskara tichým hlasem, jak vítáme u těžce nemocného:

„Pane profesore, to je hrozné.“

Mireček se podíval užasle na Oskara a zbledl ještě více. Snad teprve teď si uvědomil, jaké hrozné dobrodružství prožil.

„Zakázal jsem pohybovat se. Přenesl jsem jej sem na lávku,“ upozorňuje ještě šeptem pan rada.

„A kde je vlastně ta rána?“ ptá se Oskar.

„Já … nevím … já … nevím…,“ ozve se konečně Mireček. Jsou to jeho první slova, která proslovil.

„Tak nezbývá, než abychom ji hledali,“ rozhoduje se Oskar a začíná prohlížet na boso obuté nohy Mirkovy.

„Zde sice je nějaké škrábnutí,“ říká paní radové, která úzkostlivě pozoruje jeho počínání „avšak velmi bych pochyboval, že je to od zmije.“

Na celém těle chlapcově nenašel Oskar místa, které by svědčilo pro hadí uštknutí. Sice několik škrábnutí měl Mirek, ale to má v létě každý kluk.

„To je nějaké divné,“ řekne potom panu radovi. „Tak mám dojem, že chlapce ani zmije neuštknula. Někdy jsou sice ty rány nepatrné, přece však dají se obvykle zjistit. Pane rado, byla to vůbec zmije?“

„Já ji neviděl, já jsem byl na zahradě, ale manželka ji viděla.“

„Milostivá paní, mohla byste mi laskavě ukázat, kde byl ten had?“

„Prosím, račte jen zde vrátky nahoru na stráň. Tak, já jsem seděla zde a Mireček si hrál nebo četl na tomto místě. Najednou slyším výkřik dítěte a vidím vztyčeného hada, který se pak rychle odplazil,“ vypravuje paní radová na vypražené stráni nějak nevěřícímu Oskarovi.

„Jak byl asi velký ten had?“

„Myslím, že to nebyl ani metr.“

„Viděla jste na zádech klikatý pruh?“

„Ano, pane profesore, byl to tuze zlý had. Bála jsem se, že skočí na mne nebo ještě jedenkrát na to ubohé dítě. A ten pruh byl právě takový, jaký měl ten had, který byl vyobrazen v našem přírodopise, když jsem chodila do školy. A když odlézal, slyšela jsem šustění.

„Inu, strach má velké oči a uši. Člověk vidí a slyší všechno, čeho je potřeba, aby se řádně polekal,“ pomyslil si Oskar a vracel se nějak bezradně na zahradu, kde ho už očekával Vojtěch s lékárničkou.

„Milostivá paní, nejsem nijak přesvědčen, že byl Mirek uštknut. Nemohu totiž najít poranění. Pro každý případ však dáme chlapci sérum proti hadímu jedu, neboť ten je v této době velmi účinný. Popřejte chlapci klidu, dejte mu černé kávy a bude to všechno jistě dobré.“

S těmito slovy potřel Mirkovi nohu nad kolenem tinkturou, stiskl dvěma prsty svalstvo a rychle vbodl jehlu pod kůži. Mirek leknutím zapomněl jistě plakat, zato několik slziček ukáplo paní radové.

Oskar rozhlédl se po zahradě, až konečně našel vhodnou hůlku. Upravil z ní rozštěpec a vypravil se společně s Vojtěchem na stráň, zda by se jim snad nepodařilo chytit hada, neboť bylo pravděpodobné, že jich tu je více.  Zatím mohl přijít lékař. Poprosili ještě pana radu, aby je zavolal, až přijde doktor Hrozen.

Vojtěch s Oskarem jali se opatrně prohlížet stráň nad zahradou. Ani jeden kámen nebo keř neušly jejich pozornosti. Proštěpec byl stále připraven, aby do něho chytili hada. Před několika lety cestoval Oskar v Tatrách a tam měl dosti často možnost potýkat se zmijemi, a tak znal dobře jejich způsoby.

Na této stráni však nebylo po hadech ani vidu ani slechu. Teprve až skoro dole na úpatí stráně vyplašili nějakého hádka, avšak ten se jim téměř okamžitě ztratil v křovinách a nebylo naděje na jeho chycení.

Když se vrátili do zahrady, srazili se právě s Jirkou. Když Václav u rybníka zjistil, že Matěj má jít pro lékaře, nařídil raději Jirkovi, aby tam zajel na kole, neboť takto dalo se značně času ušetřit.

Jiří přijel od lékaře jen se vzkazem. Doktor Hrozen mu řekl:

„Na procházky nemají doktoři čas, tady žádní jedovatí hadi nejsou.“

Mirkovi bolela teď vlastně nejvíce rána od injekční jehly. Nebylo tu naprosto žádných příznaků otravy, o čemž Oskar ubezpečil paní radovou a s Vojtěchem odešli. Jirka zůstal ještě s Mirkem. Snad vzpomínali na to, jak opravovali mraveniště.

Cestou povídá Oskar:

„Což abychom se zastavili ve škole?“

Když přišli ke škole, zastihli pana řídícího u okna. Na jejich pozdrav odpovídal velmi srdečně. Jeho pozvání využili a vstoupili do malé jednotřídní školy a pověděli mu, co se právě událo nahoře u Kořených.

„Rád bych vás, pane řídící, poprosil o to, abyste mi řekl, co tady o těch zmijích víte. Sám jsem tu dosud žádné neviděl. Ovšem v těchto vysokých polohách mají zmije léto velmi krátké, takže je docela možné, že mi ušly, ačkoliv jsem po nich velmi bedlivě pátral.“

„S těmi zmijemi, pánové, to je u nás skoro tragedie,“ vysvětloval oběma chlapcům pan řídící ve stínu pod hruškou, kam usedli na lavičku za stoleček k nějakému pojezení, které jim rychle přinesla Jitka, která také přisedla.

„Náš kraj, jak jste už jistě také sami poznali, je kraj velmi chudý. Podle toho mnoho nevydají a lidé si musí přivydělávat, jak to jde. V naší obci je to hlavně obšívání knoflíků. Pánové, to je hrozná práce a za pár haléřů. Sotva děcko dovede udržet jehlu, už obšívá. Děti umějí spíš obšívat než se podepsat. A to obšívání je zdejším lidem údělem až do smrti. Přál bych vám, abyste někdy přišli k nám do školy.

Učíval jsem také dole na rovinách a vzpomínám, kolik to bývalo života vždy o přestávkách. Zde je tomu obráceně. O přestávkách hrozné ticho. Děti nechtějí z lavic ven, aby se proběhly, neboť vytahují z lavic drátěné prstýnky a ty úžasně hbitě obšívají, aby pomohli rodičům ve skrovném výdělku.

Zde se chudě žije. V celé vesnici najdete snad jen tři rodiny, kde se sladí cukrem po celý rok. Jinak dává se do kávy „sladké“, tj. umělé sladidlo, které kupují naši lidé od pašeráků. Maso bývá v některých rodinách na stole jen třikrát do roka a koblihy smažené na loji ne častěji.

Proč vám to vypravuji? Protože našim lidem je každý haléř vítaný. A co Bůh ubral našemu kraji na chlebě, to mu zase přiděl na kráse. Proto jsme vítali, když v létě přicházeli sem lidé z měst, aby strávili zde své dovolené a dali našim horalům vydělat nějakou tu korunu. Začalo to velmi pěkně. Náš kraj měl dobrou pověst a těšili jsme se, že v několika letech tu bude řada letovisek a lidé budou mít větší skývu chleba.

Mezi návštěvníky, které zdejší lidé nazývají letňáky, byl také redaktor Konipas, který uveřejňoval občas v novinách zprávy o zdejším kraji. Byl zde na dovolené. Chodíval každý den na četnickou stanici a tak každá zlomená ruka, ukradená slepice nebo splašená kráva se dostala do novin. Nejednou jsem s ním rozprávěl a často jsem jej žádal, aby raději uveřejnil něco o životě zdejšího kraje, o jeho krásách, o tom, že v sousední obci si vybudovali krásné koupaliště, že naše obec postavila pěkné hřiště pro mládež a podobně.

Nemohl jsem jej k tomu přimět. Říkával:

„Pane řídící, ta zpráva nemá v sobě žádného života, to by byl suchý popis bez krve, “ a šel raději zase pátrat po nějaké splašené krávě. A tento člověk velmi poškodil zdejší kraj.

V naší obci se nejednou rozběhla zpráva, že had uštkl děcko.  Obyčejně se ani nevědělo, čí to bylo dítě. Tak nějak s nebe sama od sebe se ta zvěst objevila. A pan redaktor neváhal a poslal takovou zprávu do novin. Nevím, zda to sám tak složil, nebo mu to v redakci změnili, neboť v novinách se objevilo oznámení, že děvčata ze zdejší obce se při sbírání jahod v lese dostala do klubka zmijí, z nichž jedna uštkla osmileté děvče. Její desítiletá družka chtěla prý jí přispěti ku pomoci a byla rovněž hady napadena a o život připravena. Tak prý si jen třetí děvče zachránilo život.

Na této nebylo ovšem ani slova pravdy a ve třech dnech nebylo v naší obci ani jediného letňáka. První zmizel ovšem pan redaktor Konipas. Nemusím vás, pánové, snad upozorňovat, že naši lidé utrpěli tím velkou ztrátu. Ostatně důsledky můžete pozorovat i letos. V celé obci kromě rodiny rady Kořeného, který asi nečetl ty noviny, není jediného letňáka. A to všecko zavinily ty zmije.“

„Dovolte, pane řídící, jsou tu vůbec nějací hadi?“ připojil se Oskar k vypravování.

„Inu, jsou, sem tam nějaký. Chlapci někdy donesou nějakého utlučeného. Musím se vám však přiznat, že to nepoznám. Bojím se hadů. Vím jen to, že za deset roků se nepřihodilo ani jediné uštknutí.“

„To by ovšem nevylučovalo, že tu zmije skutečně jsou,“ dodává Vojtěch. „Nebylo by to ovšem žádné neštěstí, neboť zmije je velmi bázlivá, a proto i v krajích, kde je hojně zmijí, jsou uštknutí vzácná.“

„Pane řídící, prosím vás, řekl byste laskavě chlapcům, až uloví nějakého toho podezřelého hada, aby ho přinesli k nám do Osady. Může to být nám všem snad i ku prospěchu,“ poprosil Oskar ještě před loučením.

Než odešli ze školy, vrátil se pan řídící ještě do kuchyně pro klobouk, neboť chtěl oba studenty ještě vyprovodit.

Této přestávky využila Jitka a zeptala se Oskara, co je s Jindrou.

„I ten se toulá po okolí a hrává po hospodách. Z Osady jsme jej vyloučili. Nemůžeme potřebovat takové ptáčky mezi sebou. Ostatně nevím, zda jej tento život už neomrzel a zda snad už nejel domů, on potom bude zas dlouho pořádný a bude ho to mrzet. Jenže v Osadě se takové kousky dělat nesmějí. Těšíme se však, že zase někdy přijde si s námi zazpívat.“

Jitka odpověděla jen smutným úsměvem.

Mezitím však se již vracel pan řídící. Hoši se rozloučili s dívčinou a vydali se s jejím otcem na cestu. Sotva vyšli z vesnice, srazili se s doktorem Hroznem, který vjížděl do vesnice na koni. Když poznal Oskara, zastavil koně, seskočil a povídá:

„Ty naturalisto, pokousala toho kluka skutečně zmije?“

„Nevím, pane doktore, nedalo se to zjistit. Ale dal jsem mu sérum proti zmijímu uštknutí,“ odpovídá Oskar.

„Poslouchej, já ti něco povím,“ pokračuje lékař, „už tu trápím lidi pětadvacet let a ještě tu nebylo jediného uštknutí, a teď, že by najednou? Rozmyslel jsem si to, když mi kluk řekl, že ty ho posíláš. Myslil jsem si, snad naturalista přece pozná zmiji. Ale tak je to dobré. Když však už jsem tady, tak se na to mládě zajdu podívat.“

Vyskakuje na koně a už pádil jako starý dragoun do vsi.

„Ten náš doktor, to je podivný člověk. Nenašli byste však v kraji člověka lepšího. Vždy huláká, jako by chtěl svět zbořit. Mám však ten dojem, že to dělá proto, aby lidé neslyšeli, jak mu pro ně srdce bije. A k tomu má vždy své nápady. Před dvěma měsíci přijel k jedné nemocné výměnkářce jako obvykle na koni.

„Podrž mi koně,“ povídá děvčeti, které stálo před domem.

„Já se ho bojím, uvažte si ho k plotu,“ nějak kurážně mu odvětila děva.

„Můj kůň není zvyklý být uvázán u plotu,“ zakřičel doktor Hrozen na děvče, až se toto polekalo své odvahy. A Hrozen, jako by se nechumelilo, vzal koně a přišel s ním do světnice nemocné výměnkářky. Ta se ovšem hrozně polekala a myslila, že to jde pro ni čert. Doktor Hrozen ještě tak povykoval, že výměnkářka byla v týdnu zdravá jako fík, ač před tím celý rok stonala. Jo, to je náš doktor Hrozen,“ loučil se před Osadou s chlapci pan řídící.

V Osadě už byli chlapci zpátky z koupání. Před večeří sesedli se po kládách, a tak Oskar využil hned tohoto shromáždění a oznámil chlapcům, že zítra začnou Osadě žně a že se domluvil s rychtářem o tom, že hoši vypomohou lidem ve vsi při sklízení úrody z polí. Chlapci přijali kupodivu Oskarovo oznámení radostně. Snad těch několik týdnů, které zde trávili, dodalo jim zase touhu po něčem novém, a proto ta změna působila na ně konejšivě. Chlapci se těšili. Hlavně ti, kteří ještě nepoznali, co je to polní práce a na žně měli pěkné vzpomínky z nějakého filmu. Pro ty, kdož už zažili, co je to svážení obilí z pole, naskytla se příležitost, aby se mohli pochlubit svými znalostmi před kamarády.

Tento večer debatovalo se o tom, jak se odebírá za sekáčem, jak za strojem, jak se kladou povřísla, jak se svazuje snop, jak se staví snopy do stříšek, panáků nebo mandelů. Zítřejší žně daly najednou chlapcům hodně látky k rozhovoru.

Po večeři přišel čeledín od rychtáře Sukáče s košem žňových jablek. To bylo velmi vítaným osvěžením kuchyně chlapců, a když jejich zuby začaly se bořit do nakyslé dužiny jablek, bylo to slyšet v celém údolí.

S čeledínem přišli také dva chlapci a přinesli Oskarovi zabitého hada. Ještě odpoledne ho utloukli a ze zvyku zanesli panu řídícímu. Ten jsa věren svému slovu, poslal chlapce s tělem mrtvého hada za Oskarem.

Zatímco chlapci chrupali chutná jablka, položil Oskar si na dvě klády tělo ubitého hada a jal se je bedlivě prohlížet. Když byl s prohlídkou hotov, svolal chlapce a ukázal jim hada se slovy:

„Hoši, prohlédněte si toho hádka. To je totiž nebožák, který své přirozenosti děkuje za to, že je od lidí velmi pronásledován. Velikostí i zbarvením se podobá poněkud zmiji, ba je mnohem odvážlivější než zmije. Když je překvapen, projeví svou statečnost. Proto už mnoha lidem nahnal strachu a také mnoho těchto hadů bylo ubito pod jménem zmije. Zmije to však není, je to zcela nevinný druh užovky – užovka hladká – jedna z neužitečnějších užovek vůbec.

Dnes jsem se dozvěděl od pana řídícího, že neznalost lidská dokonce na účet těchto nevinných hadů velmi poškodila celý tento kraj.“

Dále vyprávěl Oskar chlapcům o tom, co se dozvěděl od pana řídícího a hned ukázal, jak se pozná užovka hladká od jedovaté zmije, která není naprosto tak nebezpečná, jak se domnívají hlavně městští lidé.

Toho večera usínali chlapci v Osadě s myšlenkami na zítřek.