UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 12.kapitola

Kapitola dvanáctá

Ztemnělá půlnoc bez měsíce.

Horká tma prolne ovzduší a chce se ti spát.

Tisíce hmyzů opustí své denní skrýše a všichni se vydají do temného prostoru. Slyšíš je zpívat. Tichým mávnutím proletí vzdušným proudem netopýr nebo sova.

V takovou chvíli vyzývá každý ležící kmen, každý pařez i kámen k posezení. Hlavou ti projde v okamžiku tisíce vzpomínek. Nestačíš je sledovat. Čas není jejich vládcem. Hluboká tma jako rozlehlé moře tě zve, aby ses ponořil do jejích hlubin. Vyzývá a láká jako pohádková víla. A tisíce hmyzů zase pokračuje ve svém mihotavém reji v bezměsíčné temnotě.

Jiří má dnes svou noční hlídku. Probudil se po půlnoci a teď stojí sám v rose. Ten protější břeh, který je ve dne chlapcům tak blízký, najednou se vzdálil. Místo něho je tu černá stěna, na níž ničeho nerozeznáš. Teď ani neuvidíš zábradlí u lávky přes propusť a šumění je tak blízko, jež způsobuje jemný vánek, že bys je mohl rozdělit ve zvuky jednotlivých lístků. U potoka zaslechneš narazit každou kapku a každé hnutí stébla.

V noci cítíme bezprostředně samotu. Zapařená temnota chladí do nohou. Chlapec postavil se ke dveřím vedoucím do budovy pily a mimoděk se přitiskl k jejich výplni. Na druhé straně už několik okamžiků čeká Vojtěch. Právě přišel z obchůzky. Oba chlapci hleděli do neurčité dálky a nebylo jim nějak do hovoru. Snad oba si nedovedli ještě uvědomit, že jim byl přerušen hluboký spánek a teď, že bdí nad bezpečností svých druhů.

Nespali však.

Jiří procitnul nějakým zavanutím a otevřel dokořán své černé oči a díval se překvapeně před sebe. Teď už si i Vojtěch uvědomil, že se zde něco děje. Bez hnutí sledoval Jirkův pohled.

Na menším prostranství se zjevila srnka. Jala se docela klidně pásti na drobném bílém jetelíčku, který vyrůstal na nádvoří. Její obrysy se daly jen velmi těžko pozorovat, přesto však bylo vidět zvíře v jeho bezbrannosti. Blížilo se k chlapcům stále více. Úplně zatajili dech, když uviděli tento poklad našich lesů ze vzdálenosti necelých pěti metrů. Zvíře bylo velmi klidné a už se zdálo, že přijde tak blízko, že si chlapci budou moci pohladit jeho hladkou lesklou hnědou srst. V jediném okamžiku však se srnka zachvěla, otočila se a krokem lehčím než vítr vyběhla z tohoto zákoutí. Odběhla někam do hloubi lesa.

Hoši vydechli jednak stísněně, neboť dlouhou chvíli se báli vydechnout, aby nevyplašili vzácného hosta, a plíce jim hrozily v prsou jen puknout a jednak zachvěla jimi lítost, že je opustil krásný tvor.

„Tak nám utekla,“ posteskl si Jiří, „bylo to velmi pěkné podívání na ni.“

„Není dnes právě nejpěknější čas na pozorování zvěře,“ odpovídal mu Vojtěch, „je tuze tma a není zde taková pastva, aby se zde srnčí zvěř zdržela delší dobu. Lépe je to na nějaké vydatnější pastvě za měsíční noci s dobrým dalekohledem. To je potom skutečně krása. Zvlášť v tuto dobu se dají ještě někdy zastihnout celé rodiny s mláďaty. A vidět na pastvě koloucha nebo čiplenku v jejich strakatém hávu, to potěší srdce každého člověka, který má trochu pochopení pro les a jeho obyvatele.“

Hoši vydali se zase na obhlídku kolem celé Osady, aby rozehnali ten chladný pocit, který se jim vkrádal do kloubů.

V tom velkém chrámu, jehož klenbou bylo nebe s miliony hvězd, bylo slyšet jen jejich kročeje, vodu potoka a dýchání lesa. Z velké dálky dolehlo sem slaboučké zapraskání ze žitniště. Po procházce usadili se na poraženém kmeni statného smrku nad horní studánkou, odkud měli dobrý přehled přes celé prostranství a hlavně i ve tmě by uviděli, kdyby se někdo blížil k pilařově budově, neboť by musel jít tak, že by se jeho silueta odrážela od prázdného prostoru.

Jirka využil této příležitosti, kdy bude dosti dlouho prodlévati s Vojtěchem, aby se poptal, jak je to vlastně s tou jeho rosnatkou.

„O té budete asi vy všichni už vědět víc než já. Velmi rád bych ji našel někde v přírodě, abych ji mohl pozorovat na jejím přirozeném stanovišti. Je cosi tajemného v té masožravé rostlince.“

„Poslouchej, Vojto, snad to nemyslíš doopravdy s tou masožravostí. Myslím, že to chlapci si z tebe dělali jen žerty, když si vykládají o masožravých rostlinách. Přece není možné, aby rostlinka, třeba jako dub veliká, se živila jitrnicemi, salámy nebo dokonce šunkou.“

„To víš, že si mně hoši často dobírají, ale ony skutečně jsou na světě rostlinky masožravé a není jich málo. Ovšem jitrnice nepojídají. Avšak i malá muška má svalstvo, tedy maso, a stane se najednou kořistí takové rostlinky. Ostatně snad sis povšimnul u výpustě rybníka té rostliny s kulatými lístky jako taštičkami. To je také masožravá rostlina, jedna z našich nejčetnějších – bublinatka. Její kořistí jsou hlavně drobní vodní korýšci a červi, kterých je ve vodě plno.“

„Tak ani v pralesích nejsou rostliny, které by požíraly lidi, viď?“

Myslím, že ne. Pokud jsem slyšel, je největší masožravá láčkovka Rajah (Nepenthes rajah) na Borneu a ta chytá zvířata do konvic o velikosti až tři decimetry, takže její kořistí se mohou státi i berušky, hlemýždi a snad i nějaká malá myška. Ale na lidožrouta ještě žádná z těchto rostlin nedorostla.“

„A co ta tvá rosnatka?“

„To je rašeliništní rostlina. Lapá hmyz tím, že sotva dosedne nějaká muška, skloní se k ní četné chloupky opatřené žláznatými paličkami a muška jednak nemůže uletět, ale i její tělo je rozpouštěno trávícími látkami, které rostlinka vyměšuje. Posud pátral jsem zde v okolí po tomto tvoru marně. Doufám však, že se s í ještě setkám.“

„A proč vlastně se živí ty rostlinky takovým nezvyklým způsobem?“ pokračoval Jiří ve svých zvědavých otázkách.

„Inu, na otázku proč, se v přírodopise odpovídá nejhůře. Odpověď je téměř vždy jen domněnka a ty se časem mění. U rosnatky zjistili někteří přírodopisci, že rostlinky živené živočišnou potravou, vytvoří mnohem větší plody než nekrmené, a proto by zde snad byla oprávněná domněnka, že tímto způsobem si opatřuje rostlinka živiny – hlavně soli – jichž má nedostatek ve své půdě. Rosnatka roste přece v rašelinité půdě. Ovšem nemůže to platit pro všechny masožravé rostliny. Vždyť jsou známy některé, které žijí v půdách velmi živných, takže masožravost je zde spíše jakýsi přepych. Ano, na světě je spousta záhad ještě, které čekají na své rozluštění.“

Chlapci strávili ještě dlouhou chvíli vyprávěním o tom, co život přináší. Jiří rád poslouchal Vojtěcha, zatímco někteří z osadníků si Vojtěcha jen dobírali pro jeho lásku k zeleným bytostem, neboť Vojtěch Bylinka byl ke svým druhům velmi otevřený a svěřoval se každému se svými botanickými starostmi.

Vojtěch zase velmi miloval Jiřího, kluka dumavého, jak mu někdy říkával. Jirka se dovedl na leckterou věc podívat jinak, než chlapci v jeho stáří a měl již také své zkušenosti. Vojtěch s napjetím poslouchal, když mu Jiří vykládal, jak letos v květnu pozoroval téměř hodinu jezevčí mámu s dvěma mláďaty. Jak ta malá zvířátka s oslnivým pruhem přes čumáček, se dvěma tmavými pásy, z nichž se odrážely bílé skvrnky uší, si hrála, navzájem se kousala a převalovala pod dohledem pečlivé mámy, které občas olizovala obě mláďata tlamu, snad jako odměnu za všechnu její obětavou lásku. Toto pozorování svědčí již o velkém cviku a sebeovládání. To jsou staří lesáci a nemohou se často pochlubit podobnými znalostmi. Vojtěch byl si toho také velmi dobře vědom a věděl, že Jirkovy zkušenosti nejsou čerpány z nějaké knížky.

Hoši byli zabráni do tichého rozhovoru, když je najednou vyrušily kroky v bezprostřední blízkosti. Oba byli tím tak překvapeni, že zděšeně vyskočili a Jirka zamířil světelným kuželem své elektrické svítilny k místu, odkud dolehl zvuk, nespatřil však ničeho.

„Tady, Jirko se podívej,“ zvolal Vojtěch a ukazoval na zem, kde se objevil nezvyklý pohled. Uviděli několik ježků.

„I to jsou nějací pozdní ježci,“ divil se Vojtěch, zatímco Jirka si prohlížel statnou samici se třemi mláďaty.

Všechna zvířata však byla kupodivu nezvykle čilá. To nebyl ten vážný patron ježek, kterého znal Jiří ze strýcova hospodářství, kterého krmívali mlékem a zavírali do stodoly, kde ježek Ferda vypořádával se s drobnou havětí, která se usídlila v uskladněné slámě. Tyto pichlavé děti přírody dostaly se naštěstí několika krůčky ke křoví, kde se jim podařilo rychle a bezpečně zmizet.

Pak postřehli ještě nějakou sovu, když se ubírali zase na obhlídku kolem všech stavení.

Další část noci odhodlali se chlapci strávit u stěny strojovny pily. Nad potokem byl výstupek stěny, za nímž se dalo pěkně skrčit a hlavně ochránit se proti nočnímu chladu. Odtud dala se také dobře přehlédnout celá zastavěná plocha a brzy se také měli přesvědčit, že se odtud dá pozorovat i stráň, ačkoliv tma v tuto dobu, brzy před rozbřesknutím, byla nejhustší. Stáli k sobě schouleni a očekávali, že brzy se snad objeví první paprsky rána a že budou moci jít spát.

Vojtěch snad upadal do polospaní, neboť se mu zdálo, že mu hlava klesá, a proto se najednou procitl. Poplašeně podíval se kolem sebe a zaposlouchal se do zurčení potoka. Byl to jen okamžik. Sáhl vedle. Nahmátl ruku svého souseda, zatřepal jí a zašeptl:

„Jirko, poslouchej.“

Jirka nechoval se jinak než Vojtěch před malou chvilkou. Otevřel udiveně oči a pak se tichounce zasmál:

„To nás dnes ježci pronásledují.“

Vojtěch zasyknul:

„Pst, to nejsou ježci. Pozor. Teď tiše za mnou.“

Než bys do desíti napočítal, vyskočil mrštně a předběhl polní cestu a už byl u lávky přes hlubokou příkopu. Jiří bez rozmyšlení následoval jeho příklad.

V několika vteřinách přeběhli lávku a sunuli se po strmé stráni vzhůru, neboť už mohli docela zřetelně zaslechnout kroky a tlumený mužský hovor. Asi několik lidí šlo po úzké stezce, která vedla při samém vrchu stráně. Divné však bylo, že se tady ubírali. Vždyť pokud chlapci o té stezce věděli, málokdy na ní spatřili člověka. Pohodlnější bylo jíti po polní cestě kolem pily.

Zvlášť záhadné bylo to, že tito lidé šli teď za noci touto stezkou, která nevedla ze žádné bližší obce a byla velmi neschůdná i za dne. Museli tedy tuto cestu znát, neboť ani ve dne nemohl tudy každý jít.

Hoši už byli tak blízko, že viděli cestu. Jirkovi šlo se dosti dobře, neboť touto cestou kdysi sledoval starého Karasa, ovšem ve dne. Dnes se mu však nějak v hlavě rozsvítilo, že šel, jako by den byl.

Právě dostihli chlapci skupiny několika malých smrčků, které jim byly výborným úkrytem, když zaslechli kroky již z nepatrné vzdálenosti. Jen se položili na holou zem a cítili, jak se chvěje pod údery několika párů mužských noh. V této části lesa byla temnota tak hustá, že dosud nemohli postřehnout obrysů žádné postavy, ač podle zvuku dopadajících bot, přiblížili se lidé k chlapcům na několik kroků.

Jirka našel si rychle nad strání širší skulinu mezi dvěma stromy, kde bylo trochu vidět nebe. Tato světlejší skvrna byla těsně nad stezkou, a když viděl, že se najednou zakryla pohyblivým stínem, ihned poznal, že to je postava. Stiskl jen Vojtěchovu ruku a napjatě zíral dále.

„Kdybych tu měl revolver.“ Blesklo mu najednou hlavou. Dále už nedomýšlel. Viděl před sebou kráčet šest postav. Byli to velcí silní muži s holemi, jimiž se opírali. Na zádech nesli asi něco těžkého, neboť stoupali pomalu, jakoby nohama teprve ohmatávali stezku. Když kráčeli kolem třesoucích se chlapců, zdálo se spíše, že se po stráni šplhají. Rozmlouvali mezi sebou polohlasitě, takže i Vojtěch zaslechl zmínku o splašených koních.

Oba chlapci zkřehlí napjetím i chladem mohli si oči vykoukat. Snad chtěli poznat tyto muže nebo aspoň vrýti si do paměti jejich postavy, podoby nebo krok. Tma však byla tak hustá, že všechna jejich námaha byla marná, ačkoliv byli od stezky jen několik kroků. Vojtěch, i když zaslechl několik slov jednoho z nich, nemohl určitě říci, že by ten hlas ještě někdy poznal. Hlas byl změněn nezvyklým prostředím a smysly chlapců byly očekáváním nějaké nezvyklé události velmi přepjaty. Teď už slyšely jen z dálky několika desítek metrů slaboučkou ozvěnu po odcházejících lidech.

„Tak už jsou zase pryč,“ vydechl první Vojtěch.

„Škoda, že jsem neměl revolver.“ Opakoval dnes již podruhé Jirka.

„A co bys s ním dělal?“ zeptal se Bylinka nějak nedůvěřivě svého druha.

„No, střílel bych jím po těch mužích“.

„Proč?“

„Vždyť to mohou být lupiči nebo nějací vrahové.“

„Odkud to, Jirko, všechno víš? Já jsem tam ležel jako ty a nic takového jsem nepozoroval.“

„Vždyť šli tou tajnou stezkou v noci. Slušní lidé teď v noci spí.“

„Tak ty bys, milý Jiří, postřílel každého člověka, kterého bys potkal v noci. Nu, pak je věru lépe, že nemáš žádné zbraně. Jistě by tě to mrzelo, kdybys ve svém pobláznění připravil jednoho člověka o život. Ti lidé, které jsme pozorovali, jsou snad dělníci, kteří spěchají na nádraží k nočnímu vlaku, kterým odjedou do světa shánět živobytí, jež jim nemůže poskytnout zdejší ubohý kraj. Slyšel jsi jistě dosti často, že z některých obcí odcházejí muži do světa jako pokrývači, zedníci, tesaři apod. a ty bys je jen tak na potkání střílel.“

Jiří pocítil dobře oprávněnost Vojtěchových vývodů a mlčel. Vzpomněl si na podobný rozhovor se svým otcem o střílení, který měl několik dní před tím, než se vydal s Oskarem do Osady. A zase dopadl jako tehdy. Zas to byla jeho unáhlenost a nerozvážnost. Cítil se před Vojtěchem poněkud pokořen a domníval se, že se již nebude moci na něj obraceti se svými nápady, neboť bude mít neustále obavy, aby to nedopadlo jako dnes. Aby se zase nedozvěděl, že jeho nápady jsou neuzrálé a nevyzkoušené, tedy dětské. Chtěl si říci hloupé.

Už dávno nebylo po tajemné skupince lidí ani vidu ani slechu. Chlapci seděli ve svém skrytu a přemýšleli. Les pomalu ožíval. Už se ozvalo sem tam některé ptáče a temnota se zřeďovala. Před východem se začínalo jasnit.

Vojtěch si zamnul několikrát zkřehlýma rukama a pak vstal:

„Dnes už jsme dosloužili, mohli bychom si jít ještě trochu pospat.“

Již jaksi veseleji se rozběhli dolů strání, až doběhli k lávce. Zde se zastavili, aby si očistili obuv i šaty, takže se zdrželi několik minut.

„Vojto, podívej se, že je to on,“ zašeptal pojednou Jiří překvapeně svému kamarádovi do ucha,

Vojtěch se jen ospale ohlédl a zeptal se?

„Kde?“

„Teď je u vrátek, u zahrádky, vidíš jej?“

„Vždyť to je pilař Karas,“ zasmál se Bylinka, „toho bys snad nestřílel,“ a podíval se na rudnoucího Jirku.

„To já ti říkám jen proto, že teprve ráno jde domů,“ vymlouvá se Jiří tak pěkně chlapecky, že cítí, jak se mu uši zapalují a při tom si uvědomuje, že vlastně by byl málem prozradil své tajemství Vojtěchovi. Celou noc se k tomu odhodlával, že poví mu o svých pozorováních a teď si říká, že dobře učinil, že mu ničeho nepověděl. Snad už nikdy neřekne o tajemném počínání Karasově Vojtěchovi ani slova. Vždyť celé tajemství by mohl odbýt jen tím svým úsměvem a snad i nějakou poznámkou. To by asi Jirka nesnesl. Cítil, že není na světě nic hroznějšího než zjištění, že jsme přemýšleli a bádali o věci malicherné.

Když Jiří uléhal ve spodní ložnici, měl najednou chuť zopakovati si celou dnešní hlídku. Chtěl vše ještě jedenkrát v mysli proběhnout několika uplynulými hodinami a hledat tajemnou souvislost mezi lidmi jdoucími po tajné stezce a pozdním příchodem pilařovým, s tajemnými číslicemi vyrytými na kmeni modřínu a vůbec se vším, co zde sledoval už od svého příchodu. Cítí, že se tu kolem něho kupí houf událostí, jež nestačí pochopit a s nimiž se svěřil jen Karlovi, který však pravděpodobně na vše v nemocnici zapomněl, neboť po svém ozdravení nezeptal se Jiřího ani jediným slovem, jak pokročila jeho pátrání.

Karel sloužil své Kozeně a pobíhal bezstarostně Osadou, slunil se. Vůbec se staral vším způsobem o své zotavení, četl nějaké knížky, stavěl mlýnky. Onehdy jej Jiří přistihl uprostřed několika vesnických chlapců, jimž vládl jako paša. Ukazoval jim, kterak se dá nožem udělat klapací mlýnek. Skutečně do večera postavili spojenými silami velký mlýnek asi s desíti dopadajícími sloupky a tak vodní kolečko pohánělo tuto maličkou továrnu na hluk ve dne v noci. Pěkně to klapalo. Jiří byl by se sice také rád připojil k této práci, musel však odjet pro doktora Hrozna, a když se vrátil od Mirka, byl již mlýnek hotov. Pak šel rychle ulehnout, aby se vyspal na hlídku.

Teď už na to vše nevzpomíná, myslí na tajemství staré pily. Tuší, že je to hrozné tajemství, ale ví, že je to dnes ještě také tajemství jeho. Jeho přemítání ukončí velmi brzy hluboký spánek, který pojme unaveného chlapce ve svou náruč.

Chlapci, kteří měli hlídku po půlnoci, vstávají obvykle o hodinu později než ostatní. Nedělají totiž toho dne úklid ani nevaří snídaně, a tak mohou dohnat spánkem, co v noci probděli. Pak teprve jdou vůdci Osady hlásit události, jež se přihodily za jejich hlídky. Vojtěch s Jiřím vyhledali proto také Oskara a hlásili mu průběh své hlídky. Vojtěch popsal skupinu mužů, která šla tajnou stezkou, a vysvětlil, že to byli asi zedníci, kteří šli k nočnímu vlaku a své počínání označil jako cvičení v plížení. Oskar s tím souhlasil. Jiří však byl zarmoucen, neboť očekával, že Oskar zařídí nějaké pátrání po skupině mužů. Ten však dnes měl starosti, aby co nejdříve odvedl chlapce do vsi, kde je už čekala žňová robota. Tak si aspoň Jirka vysvětloval Oskarův nezájem o tajemnou tlupu. Když Vojtěch domluvil, přihlásil se ještě Jiří a doplnil kamarádovu zprávu tím, že pilař přišel teprve ke čtvrté hodině ráno domů.

„Pro toho neplatí naše večerka,“ usmál se Oskar, „i když s námi bydlí v Osadě. Ostatně se zdá, že mu na to vyspání stačí, neboť už je zase z chalupy pryč. Jedině snad Kozena je s námi v Osadě zajedno, že chodí spát a vstává podle Václavovy trubky.“

Tím byla vyřízena Jirkova poznámka, které přikládal takovou důležitost.

Na dvoře zatím už byl čilý shon. Všichni se chystali k odchodu a sotva zaznělo vyzvání Václavovy trubky, nastoupili do dvojstupů a ubírali se zpěvem ke vsi, kde už byl horečnatý život. Ze vrat vyjížděly již žebřiňáky. V polích už bylo vidět sekáče, kteří si přivstali a sekli za rosy. Děvčata se šátky na hlavách se ubírala do polí. Na některém žebřiňáku se vezly i děti. O žních je věru velmi časná ranní hodina.

„Mladí přátelé, vítám vás. Kolik je vás?“

To už chlapci došli do rychtářova statku, odkud Sukáč právě vyjížděl. Když je viděl, kynul jim přátelsky a vítal, jak jsme právě zaslechli.

Dozvěděl se, že je chlapců osm. Jindra byl někde ve světě a okřívající Karel hlídal dnes na pile.

„Tedy čtyři půjdete ke mně na pole a čtyři k sousedovi Novákovi. Můžete jíti všichni pohromadě, neboť pole máme vedle sebe.“

Chlapci došli společně na pole. Zde se rozdělili a už se zaučovali v pracích, které souvisejí se sečením a vázáním. Poněvadž jim tyto práce byly většinou nové, byli pověřeni odebíráním za žacím strojem, jiní pokládali povřisla k vázání snopů a jen Jirka dovedl se postavit s vroblíkem a hbitě vázal do snopů.

Vesnické dívky nechtěly věřit, že tento student z města se dovede stejně hbitě jako ony prohánět v práci na žitništi. Děvčata i rolničtí chlapci pozorovali hochy z Osady s nedůvěrou, neboť nevěřili, že by tito páni z města mohli jim účinně pomoci. Hoši však nechtěli se dát zahanbit a dali se hned ze začátku plnou parou do práce. V žáru pálícího slunce objevily se jim brzy na skráních krůpěje potu.  Po necelé hodině začalo se bránit nezvyklé tělo úpornou bolestí. Když chlapci však postřehli úsměvy vesničanů, kteří pozorovali jejich prohýbání, nechali toho a raději trpěli, avšak od práce se zbytečně nepostavili, ačkoliv bylo k tomu třeba velkého sebezapření. Zde trpěli všichni stejně, Oskar jako Dušan, Václav jako Vojtěch, jeden jako druhý. To byla chvíle, kdy se dívali s obdivem na slabá děvčata i ženy, které kolem nich jen poletovaly a to ještě s fůrou řečí, ba chvílemi si i zazpívali, zatím co chlapcům nebylo ani do řeči.

Ale čas při tom utíkal. Poznali zas jedenkrát práci, při které nikdo neporoučí, při které to jde jak v nějaké velké továrně. Každý se chápe bez říkání tam, kde je toho potřeba. V poledne už nemohli chlapci sebou ani pohnout. V jejich těle se vzbouřily snad všechny svaly a klouby. Nevěděli, jak se nahnout, aby to nebolelo. To však jim nevadilo, aby jim výborně nechutnal oběd. Pod košatou hruškou usedli se všemi dělníky, a jestliže při práci chtěli jim postačit, tedy při obědě se jim při nejmenším vyrovnali.

Pak malá přestávka, která se proleží na zádech s přivřenýma očima, to se hledí k nebi a nemyslí se. Vždyť každé pohnutí bolí. Všichni byli zamyšleni a nebylo obvyklých žertů ani škádlení. Vesnické ženy snad i v duchu litovali chlapce, kteří se pojednou zapřáhli do nejtěžší práce. Leč slova jediného nikde nepadlo.

Unavené ticho bylo opět přerušeno nástupem k odpolední práci. Bylo dosečeno. Nyní rychle vše povázat a postavit do panáků, aby úroda proschla, zrno zatvrdlo a bylo zralé pro výmlat. Slunce už bylo hodně nízko, když opouštěli lidé pole. Chlapci povečeřeli u rychtáře a ubírali se rychle ještě k rybníku, aby se před spaním vykoupali, a tak se zbavili jednak prachu i únavy po práci.

A pak se už šlo spát. Byl to spánek po dni vyčerpání.

Už pátý den chodí chlapci pomáhat na žně. Jejich záda si už zvykla na prohýbání a o přestávkách již začínají hoši se zase vesele bavit, ba někdy provedou i nějakou tu legraci.

Ten selský tělocvik začíná jít chlapcům k duhu – podotkl jedenkrát rychtář Sukáč, když o přesnídávce viděl, že obyvatelé staré pily neleží už jako pytle na mezi, nýbrž mají dosti hovoru a hlavně dobrou náladu.

Vesničané se s chlapci na poli dobře spřátelili. Ráno je už vítali vždy s úsměvem, ba snad se na ně i trochu těšili. Vždyť ti chlapci z města měli vždy nějaký jiný nápad než hoši ze vsi, i když namnoze nestačili vykonat tolik práce jako jejich vesničtí kamarádi. Přece postup žňových prací nikde nebrzdili. Leckdy i při nejpilnější práci padl dobrý žert, který najednou všechny vzpružil, a toho věru bylo velmi třeba. Člověk o žních stává se strojem, který jen chvátá. A co když se na obzoru objeví temná, jakoby nafialovělá obruba. To stačí jen pohled jediný a tempo práce se zrychlí několikanásobně. Z těch několika tmavých chuchvalců v nemnoha minutách tvoří se plachty, jež hrozí často i v půlhodině zatáhnout celou oblohu a naplnit vzduch prudkým lijákem propleteným tisíci rozžhavenými blesky.

Když začínali svůj druhý pracovní týden, zažili chlapci, co je to bouře o žních. Sváželi právě snopy z nejvyšších strání, kam se nedalo vyjet s dobytkem. Tak poznali slamné sáně, na nichž se snopy svážely ze svahů, jako když se v zimě dopravuje dřevo ze strání. Už začínaly dopadat první velké krůpěje, když zpocený Oskar s Jirkou a Václavem dopravili do stodoly domkáře Dolejšího poslední snopy z pole. V záři blesků ještě srovnávali přivezené obilí, ale to už byla jen maličkost. V necelé hodině bylo vše narovnáno jako v krámě. Nikde nezůstala prázdná štěrbina. Všechno bylo krásně vyrovnáno a na mlatě se sešli zatím všichni chlapci z Osady i odrostlejší mládež z vesnice.

Při žních si tu sousedé vzájemně pomáhali a dnes se pracovalo společně u trati „Na loučení“. Déšť je však dnes rozehnal, až teď se scházeli u Dolejších ve stodole na mlatě.

Seděli tu družně vedle sebe chlapci z Osady, vesničtí hoši a dívky a i několik starších dělníků a pozorovali otevřenými vraty, jak se před stodolou tvoří na kalužinách velké bubliny. I když bouře znamenala pro lidi pracující na poli odpočinek a osvěžení, přece každý pracovník starostlivě odhadoval trvání a účinky lijáku. Teď o žních se nemluví o práci, mluví se o jejím výsledku. Starost je jen jediná, aby vše, co je ve spojení se slámou, bylo co nejdříve pod střechou.

Dnes však bouře nemohla valně poškodit vesničany, neboť ze strání se podařilo odvést poslední snopy, a tak se nemůže už přihodit to, co před několika lety. Tehdy přihnala se značná průtrž a příval vody odnesl téměř všechnu úrodu ze svažujících se polí a s ní i většinu ornice. Na tuto bouři vzpomínali zde lidé dlouho a mnohý rolník, když po sklizni podmítal své pole, starostlivě zkoušel rádlem hloubku prsti a velmi pečlivě převracel brázdy, aby se ani jediná hrudka neskutálela.

„Kdyby tak člověk mohl tu hlínu hřebíkem přibít,“ pomyslil si jistě mnohý oráč skromné půdy.

Na mlatě začínala se pomalu rozjíždět řeč a zábava. Menší chlapci z hospodářství i ze sousedství také zvědavě přiběhli a starším chlapcům i dívkám byli by slova nejraději brali přímo z jazyka. Každou chvíli je napodobovali a v lecčems chtěli je i překonávat. Karel Nováčků, šikovný synek chalupníka Nováčka, na dolním konci vsi, přitáhl jednoho chlapce:

„Tak, Ferdo, pojď se ukázat. No nic se neboj, nic se ti nestane. Jen pojď, ať se na tebe podíváme.“

Hoši z Osady neviděli na pětiletém chlapci nic nápadného, ale děvčata se hned dala do smíchu:

„Tak to jsi ty, ten ostřihaný?“

Chlapec se Karlovi vysmekl a rychle utekl se svými kamarády do přístodůlku. Mařka vysvětluje chlapcům ze staré pily:

„To je ten ostřihaný, toho má Lojzík Navrátilův na svědomí.“

A teď už přicházejí všichni na pomoc a líčí chlapcům chalupníka Lojzíka. Kde je nějaké šibalství, tam je vždy Lojzík.

Ferdík ubírá se svým starším bratříčkem k holičovi a nese v ruce slavnostní lístek, že to vidí celá ves. Naneštěstí uvidí jej Lojzík.

„Ferdo, co to máš?“

„Strýčku, my jdeme k holičovi. Tady to máme napsáno, co má s námi dělat,“ povídá upřímně Ferdík a podává strýčkovi Lojzíkovi lístek: „menšího ostříhat do polovice, většího dohola“, čte tam napsáno těžkou rukou Ferdova táty. Však jeho táta se brzy hrozil výsledku svého příkazu, neboť mladší přišel ostříhán dohola, ztrativ úplně své pěkné kudrnaté vlásky a starší, který měl plavé vlasy tvrdé jako štětiny, přišel upraven do polovic.

„Jak vám to ten pucifous ostříhal,“ rozkřikl se doma otec a brzy se dozvěděl, že strýček Lojzík přidal chlapcům po koruně a jenom něco na lístku změnil, bohužel tak, že to nedovedl honem nikdo spravit a na Ferdíka teď volá celá ves: „ty ostřihaný“.

„S těmi hasiči to vyvedl Lojzík ještě veseleji,“ pokračuje ve výkladu rozesmátá Mařka.

Někteří přítomní, jimž je tato příhoda už známá, dávají se do smíchu a nečekají ani na vyprávění. Hoši z Osady naslouchají, neboť zde poznávají život vesnice z jiné stránky než dosud.

„Tehdy chodili zvát na svůj ples, který býval ve vsi jediný. Když přijdou k Lojzíkovu stavení, zůstanou stát překvapením. Na vratech visí tabulka: „Pozor, zlý pes“.

„Od kdy má Lojzík psa?“ ptá se jeden hasič druhého a žádný z nich nemohl si vzpomenout, že by Lojzík vůbec někdy měl psa. Nevěděli ovšem, že nad nimi v lomenici seděl Lojzík a poslouchal jejich rozhovor.

„Já už vím, o co tady jde,“ rozhodl najednou podnáčelník hasičů. „Lojzík chce nás postrašit, abychom jej nepřišli pozvat, aby nám nemusel nic dát na ples.“

Když mu druh přisvědčil, uznali, že se toho nesmějí polekat a vkročili statečně do stavení, kde se neozvalo ani jediné štěknutí. Obezřele se podívali kolem a stoupali krytým zápražím po několika dřevěných schůdcích ke kuchyni. Leč v tom okamžiku zaslechli hrozný štěkot a otvorem ve dřevěné stěně, který sloužil pro zkrácení kočičích procházek, se něco vyřítilo a stisklo to hrozně nohu samého podnáčelníka hasičů, takže ten překvapením uklouzl a natáhl se ve svém svátečním stejnokroji do dvora a zároveň vyletěl i druhý hasič. Rychle si sebrali své kutálející se vyleštěné přilby a jako blesk vyběhli na náves, nemohouce pochopit, co to má Lojzík za zlého psa.

Domlouvali se o tom před stavením, když rukávem leštili žluté kování na přilbě a svěřovali se překvapeně i rozhorleně několika sousedům, kteří náhodou šli okolo z kostela. A když se zdálo, že rozhorlení podnáčelníka dostupuje vrcholu, ozvalo se nad milými občany hlasité zasmání.

Na kalenici seděl Lojzík a smál se, až šindele praskaly.

„Tak pane podnáčelníku, pojď jen dále, ukážu ti toho svého hafana a podruhé věřte tomu, co napíši na vrata,“ zval je dovnitř.

Ovšemže se všechno vysvětlilo. Lojzík chtěl mít pokoj od žebráků, aniž měl nějakého psa, a proto pověsil tu tabulku. Když však uslyšel rozhovor hasičů, postavil se za dřevěnou stěnu a otvorem pro kočky stiskl nohu podnáčelníka, který byl znám svou polekaností, a zaštěkal tak, že hasič překvapením vypadl na dvůr. Pozvat na ples to se zas Lojzík dal a tam bylo zase veselo.

„Ještě než přestane pršet, povím vám, jak se jedenkrát Lojzík běsil,“ přihlásilo se jiné děvče do veselých řečí.

„Tehdy byla u Lojzíka jeho neteř Žofka. Bylo to velmi hodné a pracovité děvče, jenže se hrozně bála. Lojzík dělal něco na seníku, když zaslechne ze dvora, že jeho žena posílá Žofku na seník pro seno. Než děvče vystoupilo po žebři nahoru, měl Lojzík připraven i vykonán plán. Rychle přehodil přes trám provaz, uvázal jej, svlékl si kabát a upevnil si provaz pod pažemi. Oblékl si opět kabát, takže mu provaz vycházel pod límcem, jako by byl oběšen.

Když Žofka vystoupila na seník, vyplazil na i jazyk a hrozně vykoulil oči, že se děvče k smrti polekalo a skočilo ze seníku přímo na dvůr, neboť strachem nemohlo vůbec nalézti žebř, po kterém se dostalo nahoru.

„Tetičko, tetičko, strýček se na seníku oběsil,“ křičelo srdcervoucně na seníku děvče a domkářka utíkala rychle s nožem na seník, kde zastihla rozesmátého svého muže, který se nemohl honem uklidnit, ani když mu jeho žena četla mnohé levity, jak svými zblázněnými kousky může děvče připravit o rozum i o život.“

„Inu, Lojzík je Lojzík, ten byl takový hned, když se narodil. Toho už nikdo nepředělá,“ mínili dva starší vesničané, kteří zde také poslouchali vyprávění mládeže.

Chlapci z Osady byli by nejraději ještě hodně dlouho poslouchali šibalství tohoto vesnického Škapiona. Bylo jim dobře mezi pracující vesnickou mládeží a pozorovali, že i mezi těmito chlapci a dívkami se dá strávit pěkná chvíle, hlavně, že zde není neupřímnosti a domýšlivosti, která tak často stěžuje život ve městech.

Venku zatím dopadaly kapky jen ojediněle, děvčata ve dvoře čistila rychle stružku a starým pometlem vymetla louži napršené vody. Nad roztrhanými mraky ukázalo se zase kus slunka už téměř těsně před večerem.

„Hoši, jdeme domů,“ ozval se Oskar a za pár vteřin ubírali se všichni i s Karlem na pilu. Karel osvěžil se po své operaci tolik, že mohl pobíhat venku a žňových prací se zúčastnil podle svých sil. Hlavním jeho oborem bylo zásobování. Nosil jídlo a hlavně pití pracujícím lidem i svým kamarádům na pole a měl z toho radost, že může nějak přispět v pilné práci.

V okysličeném ovzduší ochlazeném dešťovými kapkami přišli chlapci s veselou písničkou na rtech do své Osady. Všem bylo nějak pěkně a lehko. Kolem pily bylo sice všude hojně bláta, leskla se tam nejedna kalužina, avšak v ní se utápěly paprsky zapadajícího slunce a v tom bylo cosi hezkého. Z lesů stoupaly sloupy par.

„Porostou houby,“ povzdechl si Vojtěch a byl by nejraději ihned se rozběhl mezi kmeny a číhal tam do svítání, aby sbíral hřiby. Nic mu nevadilo, že tolik dní prodlel v zápase s několika sty snopů.

Dnešní liják ukončil dříve práci, a tak se zase objevila příležitost, aby se dostali hoši dříve domů a dali si své sídlo do pořádku. Cestou si to dohodli a sotva přišli, už se klučilo, zametalo, čistilo, mylo, pralo i zametalo.

V tom ruchu byl pojednou vyrušen Oskar.

Přišel za ním velitel četnické stanice.

„Pane studente, měl byste trochu času, abyste mne mohl kousek doprovodit.“

„Velmi rád, pane vrchní strážmistře. Ostatně je venku čerstvě a příjemně. Vidím, že jste v tom lijáku se také někde schoval.“

„Rád bych s vámi totiž o něčem pohovořil,“ dodával četník k Oskarovi, když oba přeskakovali bublavý potůček pod studánkou.