UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 13.kapitola

Kapitola třináctá

„To mi jistě chcete, pane vrchní strážmistře, povědět něco nového o uprchlém členu naší Osady, Jindrovi,“ zahájil Oskar rozhovor.

„O tom vám toho moc nepovím. Pokud tak někdy něco doslechnu, chodí stále po vesnicích a šumaří. Daří se mu jistě dobře a snad ještě neměl takové prázdniny jako letos. Omladina je za ním jako posedlá.

Ale mám tu jinou věc. Poslyšte, pane studente, hlídáte s chlapci také večer pilu? Bývá to totiž zvykem při táboření, nebo jak se říká tomu vašemu způsobu života.“

„Zajisté, pane vrchní strážmistře, hlídky patří k chlapeckému táboření, vždyť se tím příznivě vyvíjí nejedna složka mužské povahy,“ odpovídá Oskar.

„Úplně s vámi souhlasím, a kdybych místo děvčete měl kluka, věřte, že bych vás požádal, abyste jej vzali mezi sebe. Já však mám zájem o jinou věc. Říkáte, že v noci hlídkujete. Nepozorovali jste v okolí pohyb nějakých podezřelých osob?“

„To se dá těžko říci. Kolem Osady projde každou noc někdo, a když mají hlídku bázlivější hoši, jsou to vždy osoby podezřelé, zvlášť kdybych jim řekl, že jste se ptal po podobných lidech. Pro nás na pile je podezřelým jen ten, kdo by nás snad chtěl nějak rušit. A to se bohudíky ještě nestalo.“

„Rozumím vám velmi dobře a zcela s vámi souhlasím. Nemůžete zastavovat v noci člověka, který jde náhodou kolem pily. Vždyť může jít o člověka zcela řádného a ten by si mohl stěžovat na jakékoliv obtěžování. Leč tu se jedná o něco jiného. Tento kraj leží těsně u zemských hranic, a proto se sem občas dostanou lidé, jejichž zájmy a svědomí nebývají nejčistší a před těmi chránit ostatní obyvatelstvo, to je naším úkolem. V poslední době dostali jsme nějaké zprávy, že opět procházejí lesy lidé podezřelí, a proto hledáme stopy. Zdálo se, že by jejich cesta mohla vést kolem staré Sukáčovy pily. Není to ovšem jisté, neboť se mohou právě této končině vyhnout, neboť lidé daleko široko vědí o vašem táboření. Před několika lety si jedna parta vyvolila pro své pochůzky právě stezku nad vaší Osadou.“

„Vím, pane vrchní strážmistře, o té stezce nad naší Osadou, ale vidím tudy občas chodívat i lidi z vesnice, takže ve dne to snad už není žádná tajná stezka, i když ji tak ve vsi nazývají. Tudy chodívají lidé i v noci, ačkoliv je to nebezpečné. Před několika dny hlásili mi chlapci, že tam viděli jíti po půlnoci několik lidí s břemeny. Považovali jsme je za dělníky, kteří spěchali k rannímu vlaku. Nevěnovali jsme jim valné pozornosti, ač oba hoši použili této příležitosti k nočnímu cvičení v plížení, takže podle jejich vypravování mám dojem, že ti lidé vůbec nevědí, že byli našimi hochy pozorováni.“

„Tak to je dobré, pane studente. Zdá se, že zde u vás přece něco pochytíme. Chodíme už dlouho zde krajem a všechny stopy se nám ztrácejí přímo před očima. Jedná se totiž o tlupu podloudníků, kteří tu již delší dobu provozují velmi obezřetně své nekalé řemeslo, a zdá se, že mají také nějaký život na svědomí. Donášejí sem přes hranice hojně zboží a hlavně zaplavují naše vesnice bezcennými chemickými umělými sladidly, jimiž velmi mnohé naše nevědomé horalky nahrazují dražší cukr hlavně ke škodě svých dětí. Zde nahoře už v některých rodinách neznají za celý rok kostku cukru. Snad bychom s vašimi hochy dohromady mohli se dostat této tlupě na kobylku.“

„Naši chlapci i já vám velmi rádi pomůžeme, kolik bude v našich silách. Ovšem nebudu vám moci nabídnout pomoc ve všech případech, neboť po dobu táboření odpovídám za zdraví i životy svěřených mi hochů a velmi nerad bych byl strůjcem nějaké příhody, při níž by chlapci ve své pochopitelné nerozvážnosti mohli být v nebezpečí života.“

„Zcela správně, mladý muži. Mám z vás radost, jak doopravdy si berete k srdci svůj úkol a odpovědnost. Tábořící chlapci by neměli střílet po živých tvorech, tím méně po lidech. Avšak můžete nám velmi prospět již tím, že nás budete informovat o lidech, kteří v noci projdou kolem vaší Osady. A to se dá dělat velmi jednoduše a bezpečně v rámci vašeho programu a má to svou cenu.

Avšak mám k vám ještě jednu prosbu, pane studente. Poznal jsem, že jste velmi vážný člověk, a proto bych vás prosil, abyste předmět našeho rozhovoru považoval za důvěrný, aspoň do té doby, než bude tato záležitost vyřešena. Vím, že to dovedete zařídit vhodným způsobem, aby chlapci pokračovali ve svých pozorováních, aniž by měli nějaké podezření. Podloudníci jistě mají mezi zdejšími lidmi své důvěrníky a snad i své druhy. Musíme proto pokračovat velmi opatrně.

Když zpozorujete něco podezřelého, přijďte k nám na četnickou stanici. Ostatně asi za tři dny přijdu vás sem do Osady vyšetřovat, neboť jste nám neoznámili společný pobyt mládeže na delší dobu. Při této příležitosti mi povíte, co je nového. Toho vyšetřování se nebojte. Bude to jen záminka, abych mohl s vámi nenápadně mluvit. Na výslech si zavolám asi i Sukáče.“

„Pane vrchní strážmistře, zařídím se přesně podle vašich pokynů.“

Pak již vyprávěli o běžných záležitostech a u hlavní silnice se rozloučili.

V Osadě zatím dostávaly se zase věci na své místo a objevil se starý pořádek. Když se Jirka řítil jako velká voda, byl by málem porazil pilařku. Vycházela ze síně s vědrem vody. Dostala se i ona pro bouři dnes spíše domů, a tak rychle prováděla v této nenadálé volné chvíli větší domácí úklid. Byla do svého spěchání tak zabrána jako Jirka, a proto se také prudce srazili.

„Proboha, chlapče, vždyť mě zabiješ,“ vykřikla překvapením. Jiří byl překvapen neméně.

„I to ne, paní Karasová,“ omlouvá se, „letím jako drak, a proto ta srážka, jen se na mne prosím vás nezlobte, já si dám už pozor.“

„Nu, já jsem se taky mohla trochu poohlédnout,“ mírní Karaska svůj první výbuch, „ale vůbec mi nenapadlo, že byste se už mohli vrátit. Doma mi leží už několik dní hrnky nemyté. Špína v nich zasychá, tak jsem se honem do toho pustila.“

Poslední její slova slyší Jirka již v dolní ložnici, zatím co pilařka byla někde na dvoře.

„A teď tady uděláme generální opravu,“ rozkazuje Jirka svým druhům, kteří sem zatím přibyli.

„Toto zde se srovná, polámaná sláma se vymete. Musíme okna vyčistit a pak odstranit prach. Vážené služebnictvo, ujímám se koštěte a ostatní pánové nechť ráčí k dalším nástrojům. Začínáme,“ deklamuje chlapec jako na nějaké pouťové komedii.

V horní ložnici bylo také veselo. S pískáním se uklízelo na všech stranách. Jiří opřen generálsky o své koště, poslouchal, jak se v horní ložnici spojili chlapci v nějakou podivnou písklavou kapelu, a díval se do síně.

V tom uviděl Karasa. Byl by se za ním rychle podíval, ten však měl otevřenou skříň v chodbě a něco v ní rovnal. Pak přivřel dvířka a vyšel na dvůr.

Jirka učinil jeden krok do síňky, aby viděl odcházejícího pilaře. Dobře zahlédl jeho vykasané rukávy na tenkých šlachovitých rukách mizeti za kůlnou.

„Což abych se podíval do skříně,“ zašeptal chlapci do ucha nějaký rarach. V tuto dobu to bylo velmi nebezpečné, neboť se mohl vrátiti jak pilař, tak i jeho žena, která něco na dvoře drhla. Také jej mohl uvidět některý z chlapců ze spodní neb z horní ložnice. A z těch měl Jiří strach největší. Musel by jim svěřit své tajemství a největší potupu by viděl v tom, kdyby se mu nakonec vysmáli.

Právě tato všechna nebezpečí najednou chlapce zlákala. Řekl si: „Teď nebo nikdy.“

Tak nějak to také již jedenkrát četl v jedné velmi napínavé knížce. Tato tři slova si z ní jen pamatoval a ta se mu teď nádherně hodila. Děj knížky už dávno se mu vytratil z hlavy nebo splynul s dějem některé jiné.

Hoch po špičkách mrštně jako kočka přiběhl ke skříni a rychle, aniž se ohlédl, otevřel. Byla to obyčejná dřevěná almara, rozdělená svislou příčkou na dvě polovice. V pravé polovině byly přihrádky a v nich hrnky, kornouty s rýží, s moukou, s cukrem, s kroupami, s krupicí, dále sádlo, máslo, jak se o tom Jiří nahlédnutím přesvědčil. Tato půlka skříně zastupovala tedy pilařce spižírnu, která v domku chyběla.

V druhé polovině visely šaty, většinou to byly sukně a kabáty ženské. Bylo jich tam nacpáno tolik, že tlačily na dvéře skříně, která se dala jen těžce zavřít. Jiří stál bezradně před skříní. Kolik už takových almar viděl. A nikde nic podezřelého ani nápadného.

Podíval se zklamaně kolem sebe a chtěl nenápadně zavřít skříň a vrátit se do spodní ložnice.

„Přece se tam podívám,“ napadlo mu najednou a jal se naslepo prohledávat šaty. Rukama bloudil mezi kabáty. Našel tam starý deštník a nějakou hůl. Až v zadním rohu nahmatal konečně nějaký kovový předmět. Podle hmatu nemohl poznat, co to vlastně je, a tak se odhodlal, že předmět vytáhne ven. Bylo to dosti těžké. Jiří byl zahloubán do svého objevu, když najednou zaslechne za sebou přísný hlas: „Jiří, co zde děláš?“ Krve by se v té chvíli nebyl v chlapci dořezal. Stál tu jako solný sloup a nemohl sebou pohnout. V ruce držel záhadný předmět a za ním stál Oskar.

„Oskare,“ bylo jediné slovo, na které se chlapec zmohl. V ruce držel pušku. Vlastně byl to jen zbytek pušky, neboť i nezkušený chlapec poznal, že byly obě hlavně upilovány.

Oskar podíval se také překvapeně na tento předmět a nemohl nijak pochopit Jirkovo počínání. Jak ten slušný, někdy snad trochu divoký hoch se mohl odvážit do cizí skříně a zde krást.

„Dej to do skříně a zavři rychle,“ nařídil mu přísně. Sotva přešel po vykonání rozkazu k Oskarovi, již vkročil do síně starý Karas a jeho první pohled padl na almaru. Beze slova k ní přikročil, zamkl ji a rychle klíč odnesl do kuchyně.

„Půjdeš se mnou, Jiří,“ vyzval vůdce Osady chlapce a vedl jej nádvořím k odlehlé osamělé hromadě klad. Tam si oba sedli.

„Nikdy jsem si nemyslil, Jiří, že tě budu muset jednou kárat z toho, že neděláš rozdíly mezi svým a cizím majetkem. Představ si, že by tě byl pilař, nebo jeho žena, přistihli, jak jim brakuješ ve skříni. Víš, jak bys poškodil jméno naší Osady? Byli bychom označování za zloděje a kus této pohany odnesl by si každý z nás na památku tohoto táboření. Nebyla by to jistě vzpomínka nejkrásnější. Jsme tu všichni za jednoho a jeden za všechny. Prosím tě, Jiří, co ti to napadlo, vloupat se do cizí skříně?“

„Já jsem nechtěl krást,“ začal tichým hlasem chlapec.

„Od prvního dne našeho pobytu v Osadě pozoruji jednání a chování pilaře Karasa….“

Jirka pověděl Oskarovi všechno, co dosud věděl o Karasovi a netajil se svým podezřením, že za jeho chováním by se mohl skrývat nedobrý skutek. Připomněl také Oskarovi, že při jeho poslední hlídce přišel Karas domů až k ránu a že teď našel ve skříni tu upilovanou ručnici. Tolikrát již slyšel, že to bývají pytláci a jiní zločinci, kteří takto upravují zbraně, aby se daly snadno skrýt a nenápadně přenášet.

Oskar srovnával obsah toho, co mu povídal hoch s tím, co se před nemnoha chvílemi dozvěděl od velitele četnické stanice a musel chlapce i trochu obdivovat.

„Kdo by to byl řekl, že ten Jiří je takový vytrvalý detektiv?“ pomyslil si a v duchu pochopil dnešní – v první chvíli nevysvětlitelný – čin a také mu odpouštěl. Uznával, že některé vývody hochovy jsou pravděpodobné a hlavně se divil, že zde strávil tak dlouhou dobu a nikdy si nepovšimnul nápadných pilařových toulek. A teď k tomu ještě ta ručnice.

„Jiří, co mi to vypravuješ – chci věřit, žes mi řekl vše pravdivě – je velmi zajímavé. Bohužel všechno jsou dohady, čím se mohl pilař provinit. Vždyť sám nemůžeš s klidnou myslí vyslovit jediného činu, jejž by měl pilař na svědomí. Nevíš jistého nic, a proto nesmíš nikomu svá dosud ani dost málo oprávněná podezření vykládat. Často se již stalo, že i velmi pravděpodobná podezření se ukázala lichými a lidé byli takto velmi poškozeni na cti, majetku i na životech.

Pátrat můžeš dál, ale nesmíš své dohady nikomu sdělovat. A chceš-li mermomocí dělat detektiva, pátrej a až něco se dozvíš, přijdi za mnou. Nikomu nic neprozradím, budu však bdíti nad tím, abys někomu z nerozumu neuškodil. A hlavně pamatuj si. Žádné prohlídky skříní. Na to jsou četníci. Zato můžeš se více kolem sebe dívat a pozorovat. Žádné ukvapené řeči, tím méně skutky. O té ručnici zatím pomlč. Doufám, že se brzy dozvíme, že to nic neznamená. Teď máme ještě nějakou chvíli do večeře čas a klid, povím ti také jednu detektivní příhodu, která tě asi bude zajímat, neboť jsem v ní byl sám účastníkem. Často na ni vzpomínám a byl bych raději, kdyby se byla nepřihodila.“

„Bylo to v sextě o vánocích. Dozvěděli jsme se, že náš profesor matematiky a třídní Kolouch půjde od prvního února do pense. Ztráceli jsme jej velmi neradi, neboť po šest roků byl nám nejen dobrým tátou, ale i výborným učitelem. Tu svou matematiku dovedl nám často tak poutavě přiblížit, že jsme byli do ní všichni zamilováni. Třeba k větě Pythagorově měl takové pěkné vyprávění o můstku a oslíku, že kdykoliv jsme zaslechli slovo Pythagorova věta, bylo nám d o smíchu a úkol se vždy zdařil.

Už v kvintě jsme se najednou zadívali do jeho popelavé tváře. Nějaká choroba jej donutila, že odešel do pense před koncem školního roku. Chtěli jsme se s ním pěkně rozloučit, a proto jsme sbírali mezi sebou na nějaký dárek na památku, abychom mu aspoň částečně projevili svou vděčnost. Peníze vybírala spolužačka Marta, která již několik roků dělala při všech třídních podnicích pokladnici. A tehdy se jí sešlo hodně peněz. Dávali jsme každý, co jsme jen mohli. Vždyť jsme se loučili s milovaným profesorem.

Leč brzy se měl objevit kaz v této příhodě. Marta najednou zjistila, že se jí většina peněz ztratila. Všechny papírové peníze. Bylo toho přes tisíc korun. Peníze přinesla si do třídy, přepočítávala je se spolužačkou a chystala se jít zaplatit jednotlivé účty. Snad odběhla z lavice a po dvou hodinách viděla, že peníze jsou pryč.

Prohlídka nemohla se vykonat, neboť my hoši jsme byli již ze školy pryč. Ve třídě zbyly jen dívky. Tato událost dodala našemu loučení nepříjemné zabarvení. V poslední chvíli zachránil vše svým vystoupením kterýsi zámožnější spolužák. Řekl:

„Tato událost, nechť zůstane utajena mezi námi. Profesora Koloucha by to velmi mrzelo, a tak se s ním rozloučit nemíníme. Vypůjčím od otce potřebnou částku a po slavnosti zvolíme si mezi sebou výbor, který pak rozhodne, co se dále podnikne. Dokud tu bude mezi námi profesor Kolouch, nebude se o této věci mluvit pod pokutou desíti korun do třídního fondu.“

To byla rozumná řeč a všichni jsme ji schválili a byli jsme spolužákovi vděčni za jeho rozvážlivost a za ochotu jeho otce, se kterou nám věnoval peníze na úhradu ukradené částky. Slavnostní rozloučení s profesorem Kolouchem uběhlo podle programu a snažili jsme se co nejméně vzpomínat na nemilou ztrátu peněz. Profesor nedozvěděl se ničeho.

Asi o týden později zůstali jsme po vyučování trochu déle ve třídě, abychom zvolili „Výbor pro mravní obrození sexty“, který měl rozhodnout, kdo ukradl peníze, případně, jak uhradíme ztrátu. Byl jsem také zvolen do tohoto pětičlenného výboru.  Téhož dne odpoledne jsme se sešli, abychom se poradili o dopadení pachatele.

Mezi námi byl velmi bystrý chlapec Viktor, a proto jsme se nakonec dohodli, že Viktor povede všechno pátrání sám za pomoci výboru. Všichni jsme slíbili pomáhat, protože šlo o čest celé třídy. Viktor se skutečně pustil do pátrání s velkou vervou, až jednoho dne přišel za mnou a povídá:

„Dnes dopadneme pachatele.“

Ptal jsem se jej, jak to může tak určitě vědět. Odpověděl mi jen záhadným úsměvem, jak to dělávají detektivové v biografu.

Když odešla profesorka po poslední hodině ze třídy, postavil se Viktor ke dveřím a Arnošt, jenž byl předsedou Výboru, postavil se na podium:

„Kolegové a kolegyně, prosím o chvilku strpení a hlavně, aby nikdo neodcházel. Vystupte všichni z lavic, ve kterých zanechte všechny své věci a postavte se ke stěnám.“

Všichni se dívali překvapeně, avšak vyhověli mu. Pak teprve Arnošt pokračoval:

„Před několika dny jste nás pověřili pátráním a vyřešením ztráty peněz u kolegyně Marty. Všichni jsme tehdy uznali, že peníze mohly být jen ukradeny a to jedním z nás. Dnes bude rozhodnuto, kdo to byl a kdo se provinil na cti třídy.“

Všichni jsme se dívali velmi zpytavě a nedůvěřivě na Arnošta, neboť jsme nemohli pochopit, jak to chce provést.

Arnošt však pokračoval:

„Možná, že nenajdeme pravého viníka, ale každopádně zloděje, tedy viníka velmi pravděpodobného. Kolega Viktor dnes ráno před vyučováním položil do uličky mezi lavice stokorunu, jejíž pravý horní růžek a levý spodní jsou přetrženy červeným inkoustem a její číslo je zapsáno v našich zápisnících. Tato stokoruna se ztratila během dnešního dopoledního vyučování. Našel ji někdo z nás a neoznámil její nález. Tedy ukradl.

A tuto stokorunu budeme hledat. Členové výboru prohledají věci přítomných a nebude-li stokoruna nalezena, přistoupíme k prohlídce oděvů. Doufám, že s tím souhlasíte a že nikdo neodejde, neboť pak bychom museli jej považovat za pachatele.“

Všichni jsme obdivovali toto velmi vtipné řešení a samozřejmě, že jsme souhlasili a hlavně žíznili touhou poznati pachatele. My členové výboru šli jsme od lavice k lavici, prohledávali sešity, pouzdra, knihy s velkou důkladností. Já jsem nenašel ničeho. Chvála bohu. Byl to opět Viktor, který najednou přede všemi zvolal:

„Zde je ta stokoruna.“

Vidím jej jako dnes, vytahuje ji ze sešitu. Arnošt diktuje vítězoslavně číslo ze svého zápisníku a některá dívka je kontroluje.

„Čí je to sešit?“

Najednou se ozvalo:

„Můj, ale já jsem tam ty peníze nedal.“

Byl to Simeon, který úplně bledý se díval na svůj sešit ve Viktorových rukách. Simeon byl zvláštní chlapec. Málokdy s někým slova promluvil a nejradši býval o samotě. Prospěch jeho býval prostřední. Chodíval obyčejně v obleku dosti nuzném, peněz neměl nikdy nazbyt, nikdy si však nevypůjčoval. Leckdy se stalo, že neměl úkol. Tu obyčejně hlásil profesorovi:

„Prosím, já nemám úkol.“

Nikdy nepřipojoval k tomuto svému hlášení žádné omluvy, a i když byl tázán, proč nemá své písemné práce v pořádku, vždy zarytě mlčel. Zpočátku se nám zdálo toto jeho chování podivným. Časem jsme si však na ně zvykli, i profesoři. Simeon chodil mezi námi jako tajemný Nikdo. Nikdy nezasáhl do žádného rozhovoru, nikomu se nesvěřoval se svými plány. Zdálo se, že je stále spokojen se svými prostředními známkami. Snad neměl vůbec žádné ctižádostivosti.

Nález zmizelé bankovky byl pro nás všechny velkým překvapením.

„Tedy Simeon,“ zaslechl jsem za sebou hlas některé spolužačky. A hned na to zněl mi v uších hlas Simeonův: „Já jsem tam ty peníze nedal.“

Čemu jsme měli věřit? Nálezu Viktorově nebo slovům Simeonovým. Jak se mohl Simeon ospravedlnit? Pravděpodobně nijak. Často člověku selže paměť i rozum tam, kde by se mohl poctivě ospravedlnit. Simeon řekl jen těch pár slov a víc nic. Jakoby profesorovi hlásil, že nemá úkol. Dívali jsme se na něj a čekali jsme, že vše vysvětlí.

Simeon však nepromluviv jediného slova více, vzal své věci, ponechav ve Viktorových rukou sešit i s nešťastnou stokorunou, opustil třídu. Na nikoho se nepodíval. Byli jsme nad tím bezradní a jediný hlas se nepozvedl na jeho obranu.

Viktor sklapl sešit a řekl nám:

„Toto jsme vykonali před vámi všemi. Více nebylo v naší moci. Co se má díti dále, ať rozhodne opět celá třída.“

Netušili jsme, že několik dní bude nám trpkým poučením. Je jisté, že jsme hodně mezi sebou debatovali. Příštího dne nepřišel Simeon do školy. Než však skončilo vyučování, dozvěděli jsme se hrůznou zprávu: „Simeon je mrtev“. Zanechal jen dopis, že peníze neukradl.

Vypravili jsme se na pohřeb svému chudému spolužáku, který nemohl snésti obvinění z nepoctivosti a zavinil tak velkou bolest svým chudým rodičům a několika mladším sourozencům.

Kam se peníze poděly, nevěděli jsme. A čas i to vyřešil. Asi po dvou měsících udála se zvláštní událost při vyučování. Spolužačka Marta najednou vykřikla a hrůzou omdlela. Brzy se dostala k vědomí a tu se zjistilo, že když náhodou rozdělala obal knihy, našla za ním ztracené peníze. Nevěděla, zda je sama snad tehdy náhodou založila, nebo zda je tam snad někdo vložil. Jisté bylo jenom to, že ubohý Simeon byl přes důmyslný Viktorův kousek nařknut křivě a nevinně obětoval život.

Ptáš se ještě, jak se dostala Simeonovi ta stokoruna do sešitu? Pátrali jsme po tom, ale nezjistili jsme to. Je to ostatně příklad skutečný, nevymyšlený, a proto mi odpustíš, že se v něm vše nevysvětlilo. Tak to bývá v životě nejčastěji.“