UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 15.kapitola

Kapitola patnáctá

Pouť je děvucha rozvýskaná.

Ve svátečním šatě vběhne do vesnice, u každé chalupy se zastaví, na každé okno zaťuká. Letos přišla sluncem prozářená, po žních zbohatlá.

Od božího rána přicházejí procesí ze sousedních obcí se svými korouhvemi, aby se rozloučila s poslední poutí. Nejprve zajdou do kostela a pak se poutníci rozběhnou se známými a příbuznými, kteří je čekají u kostelních schodů, aby je uvedli do svého domu. Poutníci se povítají s domácími, projdou chalupu, zahradou i stájemi a povědí, že doma všechno zdrávo, úroda pod střechou, kdo zemřel, kdo byl neštěstím stižen.

Před polednem přicházejí poslední zástupy poutníků.

To už je pouť cítit po celé vsi. Na stolech už kouří mísy polévky a chystají se talíře jídla a ošatky koláčů. Sedá se za velký stůl a hojně pobízí. Chlapci běhají se džbánem do hospody pro pivo a řeči se roztékají od chalupy k chalupě. Vždyť o pouti se okna nezavírají. Dnes každé okno je ozdobeno květináči s muškáty a fuchsiemi. A před okny v zahrádkách jako na povel rozkvetly stovky slezových růží, pantoflíčků a resed.

Vlastního slova neslyšíš. Kolotoče a houpačky zvoní a hrají od časného rána. Pak je tu střelnice, odkud se každou chvíli ozve rána. To šťastný střelec dobře mířil a zasáhl cíl. Slyšíte všechny ty trubky, píšťalky a frkačky, které se dnes vyrojily jako o soudném dnu? A ti kluci nejmenší se svými bouchačkami dotvrzují pekelný řev. Hlasy kramářů a kramářek nejsou také hlasy andělské. Ten prodává turecký med, zde cukrovinky, hračky, perníková srdce s nápisy: Na památku, Z lásky, Dárek z pouti atd. Tam stojí zas nějaký obr, který si za krkem ohýbá železo a pak několik babek stojí za bečkami a prodávají kyselé okurky. Ty nesmějí na této pouti chybět. Chumelenice hlasů ozývá se daleko a do ní je zabalen celý dnešní den.

Na staré pile je dnes klid. Všichni osadníci byli pozvání k rychtáři Sukáčovi na pouť. Je to pro ně zvláštní událost, vždyť takovou pouť ještě nikdo z nich neprožil. Ve velké světnici rychtářově jsou připraveny dva velké stoly a za nimi sedí hosté. Rychtář vítá zvlášť každého hosta a usazuje jej za stolem. Stará se, aby všichni měli co jíst a pít.

Chlapci poznávají dlouhý řetěz rychtářových příbuzných z okolních vesnic a dovídají se, že pověst o jejich táboření prošla už daleko krajem. Po obědě objevují se v rychtářově hostinci muzikanti a začíná opravdová pouťová veselost. Oskar díval se po muzikantech. Což kdyby se mezi mini objevil Jindra. Vzpomíná na něj dnes nějak často. Snad je to tím, že jeho vzpomínky se váží k tomuto místu na den, kdy zde chlapci poprvé vystoupili a zásluhou Jindrovou získali si srdce celé vesnice.

Ještě několikrát pořádali chlapci ve své Osadě táborové ohně pro vesničany, nikdy se však již neprojevil úspěch v takovém rozsahu, jak to vylo při prvním vystoupení na dvoře u rychtáře a při prvním táborovém ohni na pile. Jedenkrát převedli svůj program v budově pily, pršelo totiž ten večer. I zde chlapci vynalezli několik svěžích novinek, hlavně stínohry, při nichž se uplatnilo zavedené elektrické osvětlení.

Užaslí diváci pozorovali tehdy s obdivem scénu u zubního lékaře. Přijde pacient s odulou tváří a naříká si na bolesti zubů. Hrozitánskými kleštěmi vytáhne mu zubař stoličku: pravou stoličku na sednutí. Diváci tehdy nadšeným potleskem odměnili vtipný výkon osadníků staré pily. Když se představil Václav v další stínohře jako velmi obratný operatér, který Milanovi z břicha vyoperoval nejen lžičky a vidličky všech osadníků, ale i hrnky, láhve, kalhotky, košile, bylo v publiku velmi veselo. Diváci, snad obyvatelé celé vsi, odcházeli obveseleni, ale nebyli uspokojeni. Nikdo to neřekl, avšak Oskar i ostatní chlapci to velmi dobře vycítili. Chybělo to, co bylo páteří předcházejících představení – Jindrova muzika. Chlapci vyprávěli o tom večer v ložnicích a i Oskarovi se leckdy po Jindrovi zastesklo. Nejednou si již řekl, že kdyby snad nebyl vystoupil tak přísně proti chlapci, že by se snad po vybouření vrátil do Osady. Jistě by jej to velmi mrzelo a mohl pak být nejvzornějším chlapcem na pile. Tak to bývalo s Jindrou vždy.

Muzikanti se již usadili v Sukáčově hospodě, ovšem Jindra mezi mini nebyl. Oskar šel o přestávce mezi hudebníky a poptával se na Jindru. Několikrát s nimi hrál, ale v posledních dnech se někde ztratil. Vedoucí Osady pochopil. Ozval se v něm stud. Bál se objeviti před zraky svých kamarádů, i když vzpomínky ho sem jistě táhly.

Chlapci pojedli v rychtářově jizbě, povykládali s přítomnými kupodivu upřímně, neboť poslední jim velmi vesnický život přiblížily. Pak odešli na náves. V hospodě se začínalo totiž již plnit, a tak musil rychtář dohlédnout a hoši nechtěli zde být na přítěž a také je lákal život na návsi. Znali se už se všemi chlapci ve vsi i mezi děvčaty měli hojně známých.

Když se objevili mezi kolotoči, houpačkami a střelnicemi, byli vítáni četnými úsměvy. Mnohá děvčata zvala chlapce do domu na koláč, a tak se hoši rozptýlili mezi proudícími zástupy a dávali se vesele unášet poutní náhodou.

Netrvalo to dlouho, a už bylo vidět Jirku s Milanem na vysokém řetízkovém kolotoči, jehož sedadla za letu kroužila velmi vysoko. Václav s Dušanem rozhoupávali na houpačce Mařku, která jim leckdy nějakou tu veselost povykládala. Karel, jenž tu již své přízvisko Boulička ztratil, byl trvalým dobyvatelem střelnice. Měl už dokonce i pěkné zásahy. Jeho hrdost stoupla v tom okamžení, když se k němu přitlačil Oskar a povídá:

„Karle, tak ukaž, co umíš.“

A v tom okamžení měl Karel zásah do terče, což se projevilo ohlušující ranou, že se hodně lidí polekalo. A to byla první rána, z těch tří zaplacených.

„Dobře Karle, pěkné je to,“ pochválil Oskar.

Chlapci i muži, kteří stáli kolem, dívali se na něj trochu s obdivem. Karel nechtěl ztratit vážnost, kterou tak náhle získal, proto klidně „jako starý střelec“ vrátil pušku a se samolibým úsměvem odcházel. Na upozornění majitelky střelnice, že má ještě dva výstřely, jen mávnul rukou:

„I to stačí.“

A ubíral se za Oskarem.

Ten však nedošel daleko. Byl přepaden paní radovou Kořenou:

„Pane profesore, co stále děláte. Není vás nikde vidět a já se vás už tolik nahledala.“

„Inu, milostivá paní, teď byly žně a to víte, že na venkově se musí trochu ruka přiložit…“

„Proboha, snad jste také nepracoval na poli? Vždyť jste si mohl snadno způsobit nějaký úraz. To přece není práce pro lidi z města.“

„Všichni chlapci z Osady pracovali na žitných žních, milostivá paní, a jsou všeci chválabohu zdrávi a svěží jako nikdy před tím. Byl to velmi užitečný, i když někdy namáhavější, tělocvik.“

„Vaši chlapci mají výborné zdraví, ale náš Mireček, ten by to nemohl dělat. Ten je neustále nemocen a taková žňová výpomoc by jej jistě přivedla do hrobu.“

„Práce musí být přiměřená silám každého člověka. Karel, zde tento čarostřelec, prodělal letos o prázdninách operaci přívěsku slepého střeva a na žních se činil. Ovšem snopy nepodával.“

„Máte, pane profesore, ve vaší Osadě nádherné chlapce. Zdraví a osmahlí jsou všichni. Kolikrát jsem si říkala, kdyby tak mohl Mireček mezi ně. Manžel mi každou chvíli připomene:

„Mireček by měl jít na starou pilu, tam by se naučil jíst s chutí,“ a já sama jsem Vás už chtěla požádat, zda byste jej vzali mezi sebe. Věřte mi, ale neodhodlala jsem se k tomu. Umřela bych doma strachem o ubohé dítě.

Musím vám také poděkovat za vaši obětavou pomoc při uštknutí našeho chlapce. Byl to velký úraz a doktor Hrozen tehdy tak na nás hulákal, že jsem se obávala vlastního zešílení. Křičel na mne i na muže:

„Ukažte mi to uštknutí. Tomu klukovi nic není. Je to líné děcko. Doktoři nemají čas na rozprávky s rozmazlenými kluky.“

Ani vám to nemohu vypovědět, jak nešetrně jednal doktor Hrozen. Je to velký hrubec. Vám jenom vděčím, pane profesore, za záchranu dítěte!

Zítra už odjíždíme zase domů. Prosím vás, pane profesore, navštivte nás někdy v Praze. Tolik se vždy těším na rozhovor s vámi.“

„Děkuji milostivá paní, za vaše laskavé pozvání. Pro nejbližší dobu nemohu však slíbiti svou návštěvu. Čeká mě studium a mnoho práce. Snad až později. Přeji vám šťastnou cestu. Poroučím se vám i panu manželovi. Snad se za rok opět sejdeme. Nashledanou.“

Oskar se rozloučil s paní radovou a rád zase zapadl do víru lidí. Nemohl s jejími názory souhlasit a mnohem více věřil tomu, co jí tak přímo řekl doktor Hrozen, i když to nebylo v rukavičkách řečeno. Přesvědčoval se na každém kroku, že ten podivínský lékař se dovede podívat každé věci na kloub a říci přímo své mínění.

„V Praze by se asi neuživil s tímto svým vystupováním,“ řekl si vedoucí Osady, zatím co se mu Karel kdesi ztratil.

Zahlédl jej už ze vzdálenosti několika kroků. Uviděl někde známé chlapce a tak se vydal hned za nimi. Jistě, že to shledání oslavili někde na kolotoči nebo na houpačkách.

„Tak vy také na pouti, pane studente,“ zaslechne vedle sebe.

To vrchní strážmistr. Oskar se připojil k němu a procházeli za hovoru o běžných věcech po vesnici. Když se dostali za kostelík, kde už nebylo tolik lidí, svěřil Oskar četníkovi, že v noci na dnešek zase chlapci při hlídce pozorovali neznámé lidi na tajné stezce za podobných okolností jako posledně Vojtěch a Jirka. Tentokrát to byl Václav a Dušan, kteří je sledovali po celém hřebenu až na polní cestu, kam už za nimi nemohli, neboť by se příliš vzdálili od Osady.

„Tak se zdá, pane studente, že jste udělali trefu. Dnes časně ráno narazila tato parta na četnickou hlídku ze sousední stanice. Jeden podloudník odhodil batoh a toho se četníci zmocnili. Byla tam většinou jen sladidla. Několik kilogramů. To je mnoho tisíc korun. A ten směr by říkal něco o té vaší stezce, i když dělali nějaké okliky. Prosím vás, pozorujte jen dále tak, jak jste to činili dosud. Nebude to snad dlouho trvat a dostaneme se jim na kůži. Jen prosím vás, neříkejte ničeho chlapcům a hlavně, aby nenapadlo hochům vystupovat proti nim. Lépe by snad bylo, kdybyste jim to stopování nějak vymluvil. Myslím, že by styk s těmito lidmi nebyl pro vaše chlapce příliš zdravý. A dál uvidíme, co se dá dělat.“

Tím bylo o této záležitosti domluveno. Oba se vmísili zase do proudícího zástupu a pozdravovali se známými. Teď zahlédl Oskar Jitku řídících s otcem před boudou nějakého „kapesního cirkusu“, kde vyvolávač s velkou trubkou vyhlašoval všechny zázraky, které se dají spatřit v jeho stanu. Všichni lidé věděli, že z toho není ani desetina pravdy, co se slibuje, přece tlačí se do boudy jako včely na cukr.

K večeru pak už ubývá lidí. Ztrácí se jeden za druhým. Hospodyně i hospodáři jsou sice radostně usměvaví na návštěvě u příbuzenstva, přece jakmile se slunce blíží k horám, už jim v uších zaznívají jiné zvuky. To se krávy, kozy, vepři hlásí o svá práva a jejich majitelé už nemají poklidu. Nedá jim to. Poděkují svým hostitelům, popřejí jim stálého zdraví a odcházejí, když si vynutili slib, že se zase sejdou na pouti ale tam, kam teď právě spěchají. Do šátku se zabalí nějaký ten dárek, dětem koupí se trumpetka, cukrový kůň a perníkové srdce a už se spěchá humny pokud možná co nejkratší cestou.

Mládež ta ještě netouží domů, vždyť teď zaznívá z hospody muzika do každého koutu. Přespolní dívky chtějí ještě odpoledne zachytit, neboť maminky už stojí před hospodou a netrpělivě čekají na dcerky. A každou chvilku některá zarudlá horkem vyběhne:

„Maminečko, prosím vás, počkejte ještě jeden kousek, slíbila jsem Frantíkovi, že si s ním zatančím.“

Maminka počká, ale dodává:

„…jen jeden kousek a pak se už jde.“

Potom ještě jednou nebo dvakrát povolí a pak nepomůže ani svěcená. Pro přespolní pouť končí. Cestou se vykládá, jak se pouť letos vydařila, vzpomíná se na loňskou a pak „na naši pouť“.

Chlapci z Oskavy odebrali se s večerem na starou pilu, kde to bylo ticho a klid. Karel usadil se u stolečku s lavičkou pod smrkem, vytáhl z obálky papír a už hranatějším písmem psal domů:

„Drahá maminko a milý tatínku.

Dnes je ve vsi pouť. To je krásný svátek na horách. Než Vám popíši, jak jsem strávil dnešní den, musím Vám oznámit zprávu nejdůležitější. Je zde střelnice, kde jsem jedenkrát hned první ranou zasáhl terč, což tak bouchlo, že to bylo slyšet přes celou ves. Až přijedu…“