UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 16.kapitola

Kapitola šestnáctá

„Rychtáři, Kučera se vrátil. Tam dole kdesi vyhořel a přišel o všechno, a tak by se tu rád zase uchytil. To je ten, co bydlel na samotě se svou hluchou matkou a po její smrti se najednou odstěhoval.“

„Vždyť práce je tu dost, tak se jistě v rodném kraji lépe uživí než někde v cizině. On se sice někdy rád víc napil, ale snad ho to už přešlo.“

„Právě naopak, rychtáři. Kučera pije jako duha. Bydlí u bolínského Kučery a ten připravuje zase nějaké nové

podniky.“

„Bolinský Kučera je člověk, který je schopen všeho. Před ničím se nezastaví. Na to jeho pytláctví vzpomíná v kraji mnoho lidí a zdá se, že ten nějaký rok, po který dělal dobrotu, jej už valně omrzel. Zase se mu stýská po flintičce? Aby ho to nakonec ještě hodně nemrzelo.“

„Myslím, že to tentokrát nebude pytlačení. Bolínský se chystá pašovat. Pro mne vzkázal, abych přišel k němu, a když jsem se tam vypravil, přemlouval mne, abych vstoupil do jejich party. Slibovali mi hojně peněz. Šlo jim hlavně o to, aby si mohli zboží uchovávat zde na pile. Do Bolína je cesta příliš daleká od hranic, takže ji obvykle jen stěží vykonají přes noc.“

„To, že mi to povídáš, Jene, svědčí o tom, že jsi jim odepřel svou pomoc. Sám bych už život taky jistě poučil dostatečně, kam může vést přátelství s bolínským Kučerou. Vždyť nějak v tuto dobu našli jste také Roberta u modřínu, ne?“

„Dvanáctého července bylo tomu deset let, co našli lidé zastřeleného Roberta pod modřínem. Bůh sám jenom ví, jak se mu to mohlo přihodit. Chudák bratr rád si zapytlačil. Já také. Teď mám jeho pušku schovanou v almaře, na památku i na výstavu. Když mne to nejvíce chytí, abych se vydal na lov, stačí se podívat na tu nešťastnou dvojku. A pak je mi celý den, jako bych chodil po řeřavém uhlí.

Musím ti však, rychtáři, povědět i jinou věc. Kučera ze samoty je na tebe velmi rozzloben. Vrátil se jako velmi nespokojený člověk. Zlořečí celému světu. Na mne se velmi nepěkně osopil, když jsem mu řekl, že bys nikdy nesvolil, aby si udělali na staré pile skrýš pro podloudně dovezené zboží.“

„Rychtáře se nebudeme ptát, ten má nejméně do toho co mluvit. Ten bude rád, že máme vůbec zájem o tu jeho shnilou boudu. Dovedeme jej k tomu donutit. To já bych si sám už s ním promluvil.“

„To byla jeho řeč.“

“Kučeru jsem už dávno poznal a měl by mi být spíše vděčným. Dobře však, že vím, o co mu jde. Jen aby sám své zloby nelitoval. Dám si na něj pozor. Nezapomenu ti, Jene, tohoto přátelského upozornění.“

„Oba Kučerové si hlavně stěžovali na studenty u mne v domku. I když už se smířili s tím, že s nimi nebudu chodit, přece jen na mne naléhali, abych ty chlapce odtud nějak vystrnadil, abych si šel na ně k tobě stěžovat, abys je vypověděl. Věř mi, ze začátku jsem těžce snášel ten nezvyklý ruch, ale teď jsem si na ně zvykl, že se mi bude i stýskat, až tu nebudou.“

„Dobře Jene, že jsi mi vše pověděl. Budu o tom ještě přemýšlet, jak všechno zařídit, aby vše dobře skončilo. Na toho Kučeru mě to velmi mrzí.“

Oba muži povstali a rozešli se. Jistě jste poznali, že to byl starý Karas, jenž rychtáři svěřoval tyto důležité zprávy. A nebyl to zase nikdo jiný než Jiří, který neviděn celý rozhovor vyslechl. Jak? Náhodou, jakou se dovídáme často o věcech nejméně uvěřitelných. Pod oloupanými kládami našel takovou pěknou stinnou jeskyňku a tam se odpoledne natáhl a spal. Když se večerním chladem vzbudil, zaslechl nad sebou hlasy a rozhovor obou mužů.

Kolik dohadů se mu najednou objasnilo. Byl uspokojen i rozechvěn. Vyskočil ze své skrýšky a chtěl utíkat za Oskarem. Proběhl celým nádvořím, nemohl jej však nikde nalézti. Ta to narazil na Karasa. Tak mu ho bylo najednou líto, jako ubohého Simeona z Oskarova vypravování. Chtěl mu něco pěkného říci, nejraději by jej byl na místě odprosil. Nevěděl však co má dělat.

„Pane Karas,“ vyklouzlo mu z úst, aniž si to uvědomil.

„Copak se přihodilo,“ ozval se ostrý hlas se zakašláním.

„Pane Karas, chci vám pěkně poděkovat za to, že jste mě zachránil před úrazem, když jsem onehdy spadl s břehu. Byl jsem tenkrát tuze poplašený a zapomněl jsem vám i poděkovat.“

Pilař stáhl rty kolem svých zažloutlých zubů.

„I vy jste pořád splašený. Musíte na sebe trochu dávat pozor. Nebo si krk zlomíte.“

„Pane Karas, až přijedu domů, pošlu vám pěknou novou dýmku.“

„I to raději ne. Není nad starou fajfku. Ještě tak trochu tabáčku, ale fajfka ta nesmí vyměňovat.“

Jirka byl překvapen tím změklým hlasem a ani nevěděl, že on sám tolik zněžněl a stál tu jako malý chlapec. Nejraději by byl starému muži ruku políbil. Najednou se však na něj podíval a jen rychle řekl:

„Nashledanou, pane Karas.“

A už se za ním prášilo.

„To je taky rarach kluk,“ zamručel Karas a šel po svých.

Když konečně Jirka našel Oskara, pověděl mu vše, co vyzvěděl z rozhovoru pilaře s rychtářem. Vedoucí osady se nad tím zamyslil a konečně řekl chlapci:

„Není ještě vyloučeno, že tu zažijeme v poslední dny nějaké dobrodružství. Hlavní věcí však je, že sis již opravil své špatné mínění o pilaři.“

„Ještě je tu jedna věc, která ve mně vzbuzuje nedůvěru,“ podotkl Jiří, ale Oskar byl příliš zaměstnán svými úvahami a spěchal.

Aniž řekl chlapci jediného slova více, ubíral se ke skupině chlapců, kteří bořili na nádvoří pod vedením Václavovým zděnou pec. Vše se už uklízelo, neboť v několika dnech hodlal Oskar zakončit toho táboření. Srpen se již blížil ke konci a chlapci měli míti před začátkem školního roku několik dnů pro svůj domov a pro své rodiče. Oskar promluvil s Václavem několik vět a ujížděl na kole na poštovní úřad pro odpolední poštu. Před setměním, které teď nastávalo každý den dříve, byl Oskar opět mezi chlapci.

Po večeři nařídil, aby všichni chlapci odešli ihned do ložnic a pokusili se co nejdříve spát. Po celou dobu táboření nedostali chlapci podobného rozkazu, proto byli nad tím velmi udiveni. Jiří podíval se na Oskara s otázkou:

„Já též ……?“

„Můžeš tady chvíli, Jirko, zůstat. Budeš zastupovat dolní ložnici, z horní ložnice zde zůstanou Václav, Vojtěch a Zděněk.“

Ostatní chlapci odešli na lůžku a na dvoře měl Oskar se čtyřmi chlapci válečnou poradu. Pověděl jim stručně, co mu bylo známo o pašerácké tlupě, která chodí tajnou stezkou.

„Nerad bych, abychom se nějak setkali s těmi pány,“ vysvětloval vůdce Osady, „musíme však býti na stráži. Snad se nám přece podaří, že zde bude klid těch několik dní, které nám tu ještě zbývají. Ode dneška budou vždy tři chlapci střežit a v případě jakéhokoliv podezření ihned mě vzbudí. Jsou proti nám lidé zlí a nebezpeční, proto nesmíme se dopustit žádné potřeštěnosti.“

Chlapci vyslechli se zatajeným dechem výklad svého vůdce, slíbili mu, že se zachovají podle jeho rad. Václav, Vojtěch a Zdeněk zůstali na stráži, Jiří s Oskarem odešli spát. Jirkovi vířily ten večer hlavou přemnohé myšlenky. Ostatní chlapci už dávno se vznášeli v říši snů, Jiří se však probouzel každou chvíli. Stále viděl záhadné postavy prodírající se na tajné stezce a vždy to byl pilař Karas, jehož podivné oči mu svítily ve tmě. Nejednou se chlapec postavil k oknu a zadíval se do temné stráně, zda tam přece neuvidí pět velkých mužů opírajících se o silné hole. Teď uviděl hlídku. Chlapci šli v trojici a bedlivě si všímali okolí.

Jiří konečně usnul.

Chlapcům na hlídce se nedařilo jinak. Dnes stáli na skutečné stráži před neznámým nebezpečím. Každé šustnutí poutalo jejich pozornost. Než však teprve po půlnoci se měla dostavit první událost, která upoutala jejich smysly. Chlapci byli právě u spodní studánky, když od horního pramene zaslechli hrozný bolestný zvuk. Tak bolestný a zvláštní, že se všichni až zachvěli.

„Něco je už zde,“ řekl Václav ještě ulekaným hlasem, „Vojto, skoč rychle pro Oskara.“

Oskar tu byl v kratičké chvilce, vůbec totiž nespal. Ulehl oblečen a teď sám zaslechl zakvílení a s Vojtěchem se setkali v síňce před pilařovou kuchyní.

„Běžíme všichni k horní studánce,“ pověděl roztřeseným chlapcům, když se zvuky znovu ozvaly.

Nebyl to ani zlomek vteřiny, kterého bylo třeba, aby se všichni rozběhli k okraji lesa. K pramínku, kde ještě klepal Karlův splávek, dospěli v kratičké chvíli a chtěli se pustit do hledání příčiny těch hrozných vzlyků. Rozžehli své elektrické svítilny, když Václav mezi stromy uzří mužské nohy.

„Zde je člověk,“ zvolá.

„Stát,“ vykřikne Oskar, avšak neznámý se zatím dal na útěk mezi stromy ke skupině keřů.

„Za ním,“ slyší chlapci jasný povel svého vedoucího.

Neznámý muž však se uměl velmi dobře lesem pohybovat a byl by asi chlapcům unikl, kdyby nebyl při jedné kličce vběhl Zdeňkovi přímo do rukou. Zdeněk podrazil mu nohy, takže utíkající muž padl na zem a než měl čas se vzchopit, vrhli se na něj všichni čtyři chlapci a ač byl silný jako býk, podařilo se jim spoutat mu ruce i nohy.

Svázaný muž ve věku asi čtyřiceti let zuřil, plival kolem sebe, kousal a pustě lál.

„Zdeněk i Vojtěch zůstanou zde,“ rozhodl se Oskar a vydal se s Václavem opět k okraji lesa, odkud zase zazněly hrozné zvuky.

Rychle seběhli po menší stráni. Svítíce před sebe pátrali po místu, odkud vycházely bolestivé zvuky. Před jejich očima se zjevil hrozný obraz. Mezi několika malými smrčky uviděli psa, který za sebou táhl vnitřnosti. Na jednom smrčku se střeva zachytila o větev a tak ubohé zvíře v krutých bolestech kňučelo a s vyplazeným jazykem zíralo do světelných kuželů obou svítilen. Snad čekalo od blížících se lidí záchranu nebo úlevu ve svých bolestech.

„Tomu už není pomoci,“ rozhodl se rychle Václav a v necelé minutě ukončil trápení nebohého zvířete. Oskar úplně souhlasil s jeho skutkem. Sám by jistě nejednal jinak.

„Co to však má znamenat?“ obrátil se na něj s otázkou Václav.

Dosud se všechno tak rychle sběhlo, že neměli čas uvažovat o tom, co se kolem odehrálo.

„Oskare, slyším něco od pily.“

Od pily sem zasléhal nějaký ruch. Lidské hlasy. Dnes už toho bylo příliš. Václav se rozběhl a Oskar za ním. Čím více se blížili, tím zřetelněji poznávali několik hlasů. Všechny vycházely od strojovny. Zamířili tam. Našli otevřené dveře do strojovny a uvnitř světlo. Vstoupili, neboť slyšeli tam několik mužů mluvit.

„Tak, pane studente, už máme ptáčky,“ ozve se Oskarovi povědomý hlas.

Je oslněn světlem žárovky a teprve po chvilce poznává četnický stejnokroj a v něm velitele stanice. Vedle něho stojí ještě dva mladí četníci. Oba chlapci se rozhlížejí nechápavě po strojovně, kde svítí žárovky, které za dešťů připevnili. Na několika složených prknech sedí dva neznámí mužové. Jeden z mladých četníků jim právě připínal na ruce pouta.

Vzadu stál Karas. Václav ani Oskar nechápou, co se zde událo. Chtěli se na to zeptat četníků, když se ve stínu pohnula postava, které si dosud nepovšimli.

„Oskare,“ ozvalo se najednou lítostivě strojovnou. Vedoucí Osady nemohl se vzpamatovat, když držel v náručí nějakého chlapce.

Dívá se polekaně:

„Jindro, co ty tu děláš?“

„Ten nám to, pane vedoucí, všechno vyhrál. Nebýt jeho, tak to všechno zle dopadlo,“ pustil se do vysvětlování velitel stanice.

Neuvěřitelné věci se nyní dozvěděli obyvatelé pily, zatím co mladí četníci odváděli oba spoutané muže do vedlejší místnosti.

Jindra při svých potulkách hrál s muzikanty v hospodě „Na větru“, kde se scházívala pašerácká parta. Tak se dozvěděl od dcerky hostinského, že se včera v hospodě domlouvali o tom, že zapálí pilu, neboť požár by se snadno dal vysvětlit neopatrností chlapců. Pod strojovnou je vyzděný sklep a toho chtěli využít podloudníci jako skrýše pro své zboží. Pod spáleništěm doufali, že budou mít své zboží v bezpečí. Chlapec nemohl nyní ponechat kamarády v nebezpečí. Uložil si ve vsi u známých své housle a vydal se ke staré pile. Na štěstí se zastavil se svou zprávou na četnické stanici, asi půlhodiny po tom, co odtud odešel Oskar, když oznámil výsledky Jirkova pátrání a dohodl se o dalších opatřeních. A pak chvátal k pile.

Přišel sem už za tmy a skryl se pod vantroky. Zaslechl kňučení psa a pozoroval náš houslista, že nějaký muž otvírá si paklíčem dveře do strojovny a vstupuje tam. Chlapec chtěl vběhnout za ním a překazit mu jeho zlý čin. Byl však zachycen druhým mužem, jehož nezpozoroval. Ten jal se chlapce škrtit. V zoufalém boji několikrát zvolal o pomoc. Pak už to šlo všechno ráz na ráz.

Přiběhli sem v nedalekém křoví uschovaní četníci a pomohli zneškodnit oba muže. Neboť stačilo několik telefonních rozhovorů a před jedenáctou hodinou večerní byla celá pila obstoupena více než dvaceti četníky, aniž obyvatelé měli o tom tušení.

„A jak se sem dostal pan Karas,“ zeptal se Václav, neboť si nemohl nikterak vysvětlit jeho přítomnost.

„Ten měl opět v práci toho zlosyna uvnitř, který se pokoušel založit požár,“ vysvětluje vrchní strážmistr.

„A jak jste se, pane Karas, sem dovnitř dostal?“ nechápou pořád chlapci.

Starý pilař trochu nervosně sebou pohne a pak jim trhavě s koktáním vysvětlí:

„Víte, pane Oskare, po tu dobu, co jste tu s chlapci na pile, jsem se vždy nenápadně vytratil z chalupy a usadil jsem se na noc zde ve strojovně. Vždyť je zde tolik dřeva a může se snadno něco přihodit, když zde pobíhá tolik chlapců. Lépe je zlu předcházet. A pak před svítáním jsem vždy trochu oklikou se vrátil do kanafasu. A dnes jsme se přesvědčili, že zde může být i jiné nebezpečí. A také se mi vyplatilo, že jsem tu byl.“

Během výkladu scházeli se četní četníci do velké místnosti na pile. K dvěma spoutaným přibyli další dva, které polapili četníci. Tito dva darebáci hlídkovali svým druhům, aby nebyli ve svém nekalém díle rušeni. A teď už přicházeli opět jiní policisté a přiváděli posledního zločince, kterého chlapci dopadli u horní studánky. Jejich zločinný plán byl nyní již zcela jasný.

Darebák u horní studánky obětoval život ubohého psa, aby tento svým nářkem odloudil hlídku od pily, která měla zatím vzplanout a žháři byli by se mohli rychle vzdálit. Kňučící pes by byl jistě odloudil chlapce svým nářkem a útěkem až ke vsi, kdyby se nebyl zachytil v křoví. Pachatel hnusného týrání zvířete zůstal na místě, aby v případě potřeby ještě hlídku chlapců nějak zadržel nebo odstranil psa. A to se mu stalo osudným. Zdeněk je dopadl.

V osadě bylo rušno. Jiří vyběhl chvíli po Oskarovi do dvora a to už viděl jak Václava a Oskara vracející se od horní studánky. Když přistoupil ke dveřím strojovny, uslyšel právě, jak Jindra zachránil pilu a jakou práci vykonal Karas. Jiří chtěl vstoupit dovnitř, když zaslechl za sebou kroky. Vstupoval rychtář Sukáč se Zdeňkem a Vojtěchem. Když chlapci předali spoutaného muže četníkům, rozběhli se do vsi pro rychtáře.

Sukáč pozdravil se s přítomnými a pak se zahleděl na jednoho ze spoutaných mužů:

„To jsme si nemyslili, Kučero, že se sejdeme takto, že? Tentokrát však ti už nemohu pomoci. Klesl jsi příliš hluboko.“

„Pěkně se nám to vydařilo, pane studente,“ děkoval velitel stanice Oskarovi, když ten odváděl pod paží šťastného Jindru a ostatní chlapce do chalupy.

„Ti vaši chlapci se srdnatě drželi. Z těch můžete mít radost. My si zde ptáčky ještě rychle vyzpovídáme, než si vymyslí nějaký román a pak je odvezeme asi na dlouhou dobu. Poděkujte za mne všem vaším mládencům a buďte všichni hodně zdrávi.“

V ložnici chlapci ještě dlouho rozprávěli a nebylo jim vůbec do spaní. Zatímco chlapci sestoupili se kolem Jindry a vyptávali se jej na jeho osudy, přistoupil Oskar k osamocenému Jirkovi:

„Tak co Jirko, dnešek ti jistě už všechno dokonale vysvětlil, ne?“

„Oskare, snad jsem někdy ublížil v myšlenkách starému Karasovi, ale snad mi to odpustí. Je tu však jiná věc. Karasovy oči. Ty jsou takové podivné. Ponejprv, když jsem se do nich zahleděl, velmi jsem se polekal. Což sis nepovšimnul, Oskare, té zvláštní žluté barvy jeho očí. Takové oči jsem ještě nikdy neviděl, a proto jsem mu tolik nedůvěřoval a za ním slídil.“

„Je vidět, že jsi ještě nezkušený mladík, Jiří, třeba s bystrým postřehem. Také mi neušla ta žlutá barva bělma, ale to Jiří není znamením nějaké zloby. Starý Karas má už delší dobu žloutenku a až si ji vyléčí, ztratí i ten svůj „pro tebe tak neblahý“ žlutý pohled.“

Po této noci následoval den, kdy se v osadě hodně mluvilo, ale také pracovalo. Vždyť se chystali k odchodu.