UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 3. kapitola

Kapitola třetí

Vojta Bylinka byl podivný chlapec. Neznali ho dobře ani jeho nejbližší kamarádi. Do školy chodíval s úsměvem rozevlátým jako prapor na prvního máje. Dříve bys vyhrál na los milion, než abys uviděl Vojtu zarmouceného. Lidí kolem průmyslovky jej znali již od prvního ročníku, neboť chodíval skoro přesně se zvoněním do školy. Hokynářka proti průmyslovce vypracovala svého malého klučinu jedenkrát do školy. Malému se jaksi nechtělo, když vstoupil Vojta do krámu a chtěl si honem koupit ještě nějakou tu ředkvičku. Sotva jej hokynářka spatřila, žďouchla zděšeně do svého caparta a zděšeně vykřikla:

„Jdeš už do školy, vždyť to už je hrozně pozdě, copak nevidíš, že už je tady i ten malý student s tou velkou deskou.“

Kluk se dal tehdy do křiku, že on už do školy nepůjde, že by tuze dostal, že by to byla hrozná ostuda, kdyby šel do školy později než ten malý student s velkou deskou. Průmyslováci měli z toho jistě velkou veselost a zvlášť Vojta, který od té doby leckdy ke svému přízvisku Bylinka přidával „malý student s velkou deskou“. A co bylo na této události tehdy nejlepší, bylo to, že tehdy bylo do školy času dost, skoro celá čtvrthodina a Vojta nemohl nijak svým kamarádům vysvětliti, jak se to tehdy stalo, že přišel tak brzy do školy.

To však nebyla nijaká zvláštnost. To dělávali i jiní studenti, jenže to dělali nepravidelně a Vojta říkával:

„I v nepořádku musí být pořádek,“ a nikdo nedovedl dělat tam nepořádek tak řádně a důsledně jako Vojta.

V tom bylo jeho tajemství, jedno z mnohých tajemství, která jeho kamarády zajímala, po nichž chlapci pátrali, ale neodvážili se na ně zeptat. Nikdo nevěděl, kde bydlí chlapcovi rodiče, čím se zaměstnávají a kde chlapec vlastně bydlí.

Byl to Oskar, který pronikl až tam, kam se nepodařilo žádnému zvídavému chlapci. Bylo to jednoho pošmourného podzimního listopadového dne. Snad toho dne praskla nějaká nebeská vodní přehrada, neboť už třetí den nepřestávalo pršet, obloha byla jako z olova a celý svět se proměnil v nepěknou velkou kaluž. Vojta nebyl již několik dní ve škole, což bylo velmi zvláštní, neboť po několik let nevynechal jediného půldne. Chlapci tehdy si chystali právě nějaký večírek a to byl podnik bez Vojty zcela nemyslitelný a Vojta se ztratil. Do vyučování nechodil a nikdo nevěděl, kde bydlí, ba kamarádi, kteří s ním nechodili do třídy namnoze ani nevěděli, jak se jmenuje. Hoši chodili po ulicích, scházeli se na známých rozích, mívali o přestávkách důležité rozhovory a ve všech se ozývali jen jediné jméno „Vojtěch“. A už zítra byl ten den, na který se několik týdnů připravovali, zvali své známé a Vojta pryč. Zde bylo třeba jednat, a tak konečně se rozhodli, že Oskar musí Vojtu vypátrat a přivést jej živého nebo mrtvého.

Chlapci věřili na Oskara a nezklamal je. Ostatně to nebyl úkol ani tak těžký. Cesta na policejní ředitelství, chvilka čekání a už držel Oskar v ruce lístek, za který by mu každý z chlapců byl jistě dvacetikorunu dal rád: byla to Vojtova adresa. Pak ani ne čtvrt hodiny jízdy elektrikou do předměstí a v jedné zapadlé uličce, jmenovala se Za humny, snadno objevil odprýskané číslo šedesát sedm a pod ním úzké dveře, za nimiž se ozýval ťukot. Oskar zaklepal, avšak vyzvání ke vstupu se neozývalo, proto zaklepal ještě jednou silněji a nečekal a vstoupil. Přivítalo jej vlhké teplo, až se mu brejle zamlžily. Pro první okamžik neviděl nic, sundal si proto brejle, otřel kapesníkem a pak konečně se mohl v pološeru rozhlédnout po místnosti. V malé místnůstce nebylo v klepání slyšet ani jeho pozdrav. Nejprve si povšimnul Oskar rozestlané postele, na které ležela mužská postava. Rozházené chuchvalce vlasů barvy motouzů, jimiž se zavazují hrubé pytle, nestačily zakrýt velkou lebku, pod jejímž čelem zíraly nepřítomně vyvalené modré oči. Nos byl tak úzký, že se podobal zobáku nějakého dravce. V otevřených ústech čněly pahýly zubů. Nedalo se zjistit, zda muž spí nebo zírá na svět. Chvílemi ozvalo se zaškrcené zachroptění. Postava se obyčejně pohnula v červených peřinách. U okna seděl učedník na třínohém verpánku a zuřivě bušil do boty, v níž bylo zastřeno kopyto. Jako starý mistr měl přes botu natažen a přidržoval si jej chodidlem pravé nohy. Jako všichni učedníci hleděl si kluk důležitě své práce a bušil do nějaké záplaty na podešvi.

Oskar chvíli postál, neboť si jej nikdo ani nepovšimnul. Pak konečně si dodal odvahy a obrátil se k učni, který ještě pořád tloukl do podešve:

„Prosím vás, nebydlí tu pak Vojtěch Stvolský, studující průmyslovky?“

Učeň konečně zastavil své úsilí, plivnul na podešev a podíval se na Oskara s jakýmsi úsměškem:

„Vojtěch?“ a pak se zachechtal, palcem ukázal za záda, trochu pohodil hlavou a poškrábal se za uchem.

„Tam.“

Oskar se obrátil a teď si teprve povšimnul na druhého verpánku zkroucené postavy, jež se najednou zvedla a zjevila se mu kulatá tvář Vojtova. Byl to Vojtěch, ale jak vypadal. Oskar nemohl v prvním okamžení poznat toho vždy veselého a usměvavého chlapce. Vojta třást se na celém těle, vnitřnostmi procházelo mu podivné chvění a do očí se mu draly krůpěje. Beze slova uchopil Oskara za rukáv a s pohledem tak výmluvným táhl jej někam do tmy. Oskar pomalými kroky sledoval Vojtěcha v obavě, aby něco neshodili. Octli se v kuchyni temnější, než byla dílna. Vojtěch s hlasem bolavým zaškytnul:

„Sem jsi, Oskare neměl přijít.“

Oskar pocítil tíhu Vojtěchova tajemství, jež dosud nikterak nechápal. Cítil však bídu, se kterou už tak často stál tváří v tvář a jejíž dech mu nebyl neznámým. To vlhké, zatuchlé teplo, to je její dech. Tak dýchá nouze. Je to však dech jedovatý, který bývá sledován nejen hladem ale i nemocemi, ba často i věcmi hroznějšími. Oskar zadíval se na skleslého malého studenta s velkou deskou a v jeho zraku, který si netroufal utkvěti ani na jediném místečku v černě šedivé kuchyni, tím méně na tváři přítelově. Bylo mnoho bolesti, ba ještě víc „těžké zklamání“. Vojtěch skrýval před kamarády tento svůj rodinný život, proti těm svým těžkým chvílím doma bojoval svou veselostí a přívětivostí mezi druhy. Své rány léčil jejich příchylností. Teď porozuměl Oskar tomu plachému pohledu, se kterým se někdy z nenadání setkal u Vojtěcha, a kterému nemohl porozuměti. Najednou se mu zjevil Vojtěch v tom svém tom svém leckdy ošumělém kabátě, který chlapci neviděli, neboť hoši si těchto věcí příliš nevšímají, avšak jejich sestry i přítelkyně nejednou prohodily:

„To se divím, že ten Vojtěch nedbá trochu o svůj zevnějšek.“

To však hoši rádi přeslechli a znali jen Vojtěcha veselého, milého, družného, upřímného, na něhož se mohli ve všem spolehnout, který v každé situaci měl léčivé slovo, dobrou radu a pomocný skutek. Teď zde seděl sám. Oskar viděl jej poprvé bez úsměvu a Vojtěch prožíval svou nejnešťastnější chvíli. Oskar cítil, že i jeho nitro roztává podivným horkem a viděl v tíži skleslého přítele i svou ránu.

„Vojto, prosím, nehněvej se na mne, nepřišel jsem za tebou ze zvědavosti. Hoši nemohou se tebe dočkati, obávají se, zda se ti něco nepřihodilo. Těší se na tebe i bojí se o tebe.“

„Myslím, že teď už nebudu moci přijít mezi chlapce. Což je to možné, po tom všem, co jsi zde viděl? Podívej se. Tam na posteli leží otec, sice nevlastní, ale přece otec. Už několik dní pije a pije, nevíme ani, kdy je při vědomí a kdy spí, kdy je střízlivý a kdy v lihových mrákotách. No a … maminka, kdesi pere, pere za pár haléřů u nějaké paničky. Přijde pozdě večer domů, ruce budou rozedřené a prsty vymáčené jako u utopence a pak klekne tady a bude se modlit svůj tvrdý očenáš kořínkovým kartáčem na polovyhnilých prknech podlahy. Otec přijme zakázku, ale nikdy nedodělá, nemůže, protože je buď v hospodě, anebo není a pak už nemůže, avšak jsi viděl.“

Vojtěch vypráví o svém osudu hlasem zaprášeným jako vyschlý pelyněk v zapomenutém sáčku u drogisty. Hlas nezní, nezvoní, snad jen škrčí, škvíří se, jak když do žhnoucího sádla přidáš vody. Palčivé krůpěje vytryskují a zasáhnou vždy obličej. Pálí. Vojtěchovo vyprávění nechce se poslouchat. Vojtěch nevidí, že Oskar stojí, neví, zda naslouchá nebo ne, a snad ani neví, že pokračuje zvukem, který je jako nesmělý vánek, který vhání do očí písek jemný jako mouka a ostrý jako sklo.

„Když ráno vyjdu, už čekají na mne ženy zákazníků“

„Tak co, pane studente, táta už dopil? Kdypak zase začne ševcovat? Taky bych už měla ráda ty škrampy, nebo že bych si pro ně zašla do hospody?“

„Otec nemůže dodělat jediné správky. Pak tu má učně. Jednoho dne ho sem přivedl, jeho otec taky bývá denně v hospodě a tak se domluvili, že kluk půjde k nám do učení, co se zde naučí, to ví jen Bůh. Kluk co nevidí, to neukradne. Sotva se pohnu z chalupy, už je pryč. Není nikoho, kdo by na něj dohlédl. Pak je to i nešťastný chlapec, má padoucnici. Někdy třeba měsíc nic a některý den třeba pětkrát za sebou dostaví se u něj záchvat. Najednou se mu objeví pěna u úst, oči se vyvrátí v sloup, začne chrčet. Spadne na zem a je třeba i půl hodiny v bezvědomí. Když odcházím z domu trnu hrůzou, zda otec nepodlehne tomu hroznému lihovému moru, zda nedostane Pepík záchvat ve chvíli, kdy něco řeže knejpem, nepotká-li mě zas některá sousedka, která má u nás na správě křampy nebo zda se nerozstůně maminka z dřiny. Správky teď dělávám doma sám. Za ta léta jsem to už odkoukal, jak uříznout kůži a jak přiložit záplatu. Jde mi to dosti dobře a lidé sice na mne někdy zavolají:

„Tak co, studovaný ševče, jakpak ti jde ta matura u kopyta?“ mně to však nevadilo, neboť z naší čtvrti nechodil ani jediný chlapec do průmyslovky. A teď si představ Oskare, že bych přišel mezi ty chlapce, mezi které jsi mne chtěl odvést. Karlík, takový dobrý chlapec, ale je synkem zemského rady, Milan, nikdy se nezlobil, když jsem mu řekl Jitrnička, jeho otec je radou zemského soudu. Vítězslav, synek majitele sanatoria, Květoš jediné dítě majitele největšího obchodu se železem, Drahošův otec je advokátem, ve vile Mirkových rodičů strávili jsme nejednou pěkný večer a tak bych ti mohl vyjmenovat naše druhy jednoho za druhým. Co myslíš, co by si řekli tito hodní chlapci nebo jejich rodiče, až by se dozvěděli, že ten známý Vojta Bylinka, je nevlastním synem největšího opilce v celé čtvrti, že jeho matka chodí si vydělávat praním a že ten kluk dokonce ševcuje doma? Oskare, vím, že jsem neměl dělat to, co jsem dělal. Měl jsem se vyhýbat všem těm známým chlapcům, kteří mne seznámili i s tebou. Často jsem si říkal, když jsem flokoval nějakou tu záplatu na podešev, copak by asi řekl Milan, Vítězslav, jeho sestra, nebo ušlechtilá Mirkova matka, kdyby mne zde zastihli? Podívej se, ale nikdy mi nenapadlo, co bys řekl ty? Prosím tě, Oskare, zajdi dnes za chlapci, pověz jim, co jsi zde viděl a zvěděl, oni mě sice odsoudí, že jsem se mezi ně vetřel, ale brzy zapomenou a bude jim zase veselo. Nedá se nic dělat, musím do maturity ještě ševcovat.“

„Děkuji ti, Vojto, za důvěru, se kterou jsi se mi svěřil a věř mi, nezneužiji jí. Skoro proti své vůli přišel jsem na tvé trpké tajemství, které jsem tak nešetrně odkryl, stalo se také mým tajemstvím. Poznal jsem tě jinak, než tě znají naši druhové a prosím tě neodmítej mého přátelství.“

Vojtěch rád přijal nabízenou ruku a stiskl ji vděčně.

„Přijď, Vojtěchu, mezi chlapce a neobávej se ničeho. Nevyhýbej se naší společnosti, hoši tě mají rádi a ty zde také nemůžeš zůstávat. Musíš také uvidět jiný svět, musíš trochu zapomenout, neboť máš před sebou velký boj a věř mi, ode dneška jej budeme bojovat spolu. Půjde se nám lépe, uvidíš.“

Vojtěch ve své modré zástěře podíval se překvapeně na Oskara:

„Prosím tě, Oskare, já ti vůbec nerozumím. Snad bys nechtěl ještě jedenkrát přijít za mnou sem do té jeskyně? Prosím tě, nechoď sem už více. Do neděle budu hotov s většinou správek, bude u nás zas nějaký ten haléř, opatří se to nejnutnější, musím taky zaplatit krejčímu a přijdu do školy. Stačí mi, jestliže zapomeneš, že jsi tu byl a co jsi zde viděl. Budu ti za to vděčným.“

„Máš pravdu, nebudu sem chodit za tebou, ale vídat se budeme. Našich kamarádů se nestraň, jsou to sice bezstarostní hoši, není v nich však žádné zloby a zlomyslnosti, čekáme tě, že přijdeš. Buď zdráv a přijď. Na shledanou.“

Oskar rozloučil se stísněným chlapcem, který jej vyprovázel přes zatuchlou dílnu na ulici, která dosud byla zatažena oponou z úzkých proužků špinavého deště. Rozběhl se ulicí, aby doběhl k elektrice, kterou zaslechl právě přijíždět. Vskočil do rozjíždějícího se vozu, setřásl s pláště mokřinu a zahleděl se do zamženého okna, za nímž se míhaly nejasné obrysy předměstských chalup a domů. Stále viděl před sebou nešťastného Vojtěcha v modré záplatované zástěře, jak přetahuje potěchem botu a přibíjí podešev. Obdivuje jeho sílu, jeho vůli, hledá někoho známého, kdo by se mu vyrovnal, nemůže však nikoho nalézti.

„Přistoupil prosím,“ průvodčí upomíná Oskara již podruhé, ten však neslyší.

Příliš jej zaměstnávají jeho myšlenky a tak najednou zjistil, že stojí před svým obydlím, aniž si uvědomil, jak se dostal s elektriky ven. Doma měl pak rozhovor se svým starším bratrem Karlem, který již několik roků vyučuje jako profesor na střední škole. Chtěl by Vojtovi pomoci za každou cenu. Tolik nápadů prošlo mu již hlavou, odmítá však jeden za druhým. Když tam stál vedle zhrouceného Vojtěcha, vzpomněl si najednou na své mládí. To způsobila ta modrá zástěra, to ševcovské kladívko opatřené na jedné straně obroušeným kotoučkem. Oskarův dědeček býval také obuvníkem a Oskar jako klučina nesnil o ničem jiném než, že bude také obuvníkem. Z těchto snů míval největší radost dědeček, a tak již pětiletý Oskárek měl svou ševcovskou mísovitou stoličku se třemi nožkami, svůj knejp, své kladívko i potěch a hlavně starou botu, na níž přibíjel jednu záplatu za druhou. Tak sedával u dědečka a poslouchal jeho rozprávky a zážitky o všem možném. Jednou to bylo o vojně, jak dědeček potkal generála. Oskar si to dovedl docela jasně představit. To obyčejně dědeček přestal klepat do dřevěných fločků, kterých si obyčejně nastavil celou řadu jako vojáky a umným úderem kladívka zarážel jeden za druhým. Ohlédl se kolem sebe, Oskar podal fajfku a zápalky, pak si dědeček přitáhl kufřík, vytáhl z kapsy klíček, odemkl, vytáhl knížečku a v ní byla fotografie štíhlého dlouhého vojáka, na jehož hlavě trůnila vysoká čepice s kokardou s monogramem císaře pána.

„Tož tak jsem tehda vypadal,“ povídá, prohlíží si ještě chvilečku zažloutlou fotografii, „bylo to tehdy před vánocemi.

Bloudím Vídní a dívám se po výkladech, co bych koupil jako tady babičce. My už tenkrát si řekli, že se po vojně vezmeme. Lidí tam bylo, že nebylo nikde hnutí a já se jen tak tak protlačil k osvětlenému sklu. Bylo to tam tehdy úžasných věcí a já měl v kapse jen pár krejcarů a za to bych býval chtěl koupit celou Vídeň. Nejraději bych byl držel ruce v kapsách a krejcary v kapesníku, jak jsme to dělávali jako malí kluci, když nás máma vypravila na pouť, ale tady to nešlo. Byla to Vídeň a pak ta vojenská uniforma. S očima lesklýma prohlížím si všelijaké ty prstýnky, náramky a jiné věci, o nichž jsem ani nevěděl, k čemu vlastně jsou, když najednou strnu hrůzou. Ve skle výkladu vidím zlaté hvězdy, plášť se poodhrnul, červená podšívka a jenom se tak bázlivě poohlédnu a na kalhotech červené lampasy. Bože, generál. Vidím jeho pěknou tvář ve skle výkladní skříně jako v zrcadle a chvěji se hrůzou, co podniknout. Tolikrát nám na světnici cpali do hlavy pozdravy nadřízeným, vím to všechno přesně, ba nejlépe ze všech a teď jsem si nevěděl rady. Chtěl jsem ustoupit na předepsanou vzdálenost a zdravit, ale vždy setkal jsem se ve vyleštěné ploše s jeho tváří a jeho zrakem. Chtěl jsem už ustoupit, když se zase začali mne zezadu tlačit další lidé, já se nemohl pohnout a potil jsem se jako o žních. Trnul jsem, jak to všechno dopadne. Pan generál už se obrací a já cítím, jak mi padá kámen ze srdce. Ale neštěstí nebylo ještě zažehnáno, neboť cítím, že mi někdo ťuká na rameno. Aniž jsem si to uvědomil, ohlédl jsem se a vidím, že to pan generál. Směje se na mne a salutuje mi. Co jsem já provedl, to už nevím, cítil jsem krev tepat i v konečcích vlasů, zvlášť když se vedle mne rozesmály dvě vídeňské slečinky. Vběhl jsem rychle do obchodu, položil jsem peníze na pult a nebyl jsem s to vypravit ze sebe slova. Prodavačka se dívala na mne asi jako na strašidelné zjevení a pak mi přece cosi zabalila do papíru, já to schoval do kapsy a pádil do kasáren. Teprve druhého dne jsem se podíval, co jsem to koupil vlastně babičce a ke svému podivení zjišťuji, že je to pytlík na tabák, tady tenhle.“ T

obyčejně vytáhl dědeček svůj kožený pytlík na tabák, nacpal si po druhé a pak už nepromluvil, až dokouřil. Bývalo toho nemnoho, co dědeček řekl, nejčastěji mlčel a přemýšlel. Proto také těch příhod, které vyprávěl malému Oskarovi, nebylo asi více než prstů na rukou a ty si Oskar tak pamatoval, že je mohl vyprávět doslova tak, jak je slyšel i s každým hnutím dědovy tváře a se zabafáním do troubele fajfky. Dosud však Oskar nikomu dědovy zkazky nevyprávěl, neměl komu. Dědeček odešel z tohoto světa zcela nenápadně, právě tak, jak na něm trávil své dny. Jednoho dne viděli obyvatelé malého moravského městečka, že v jedné ulici se řadí pohřební průvod.

„Kdopak to zemřel?“ ptají se s podivem.

„Tak to ten starý pán?“ diví se, zatím co tělo Oskarova děda je odváženo ke hřbitovu. Děd odešel a Oskar dnes si na něj vzpomněl, ale ne proto, aby poprvé ve svém životě vyprávěl jeho příhodu o panu generálovi, ale proto, že Vojtěchův nejčernější den připomněl mu jeho chvíle nejkrásnější, dětství nejšťastnější. Proto se odhodlával, že nabídne Vojtěchovi své služby a pomůže mu při správkách. Byl by se posadil na verpánek a zavzpomínal a snad by i Vojtěchovi byl vyprávěl někdy o panu generálovi, avšak odhodlání jeho ihned ochablo, když se podíval kolem sebe a uviděl hrozný úděl svého přítele. Proto se dnes hned svěřil Karlovi s prosbou o pomoc. Již několikrát vyprosil na něm kondice pro své kamarády a věděl, že i tentokrát Karel něco opatří. Nezklamal se, ba Karel byl naopak ještě rád, neboť už po několik dní přemýšlel, koho by doporučil na kondice doktoru Bránkovi pro jeho synka terciána, který potřeboval domácího učitele.

„Tam pošleme Vojtěcha,“ řekl na konec Oskarovi, „to bude pravé místo pro něho. Bránkovi jsou hodní lidé, věnují se jen svému synkovi a Vojtěchovi udělají vše, aby mu zajistili slušné živobytí. Proto jsem dosti dlouho přemýšlel a nikoho tam neposlal, neboť jsem si nebyl jist, zda by ten, kterého jsem tam chtěl poslat, nezklame důvěru Bránkových. Ale Vojtěch to je ten pravý. Pošli jej pozítří k šesté hodině za mnou, zajdeme společně k Bránkovým. Uvedu jej tam.“

Tím bylo Vojtovi značně pomoženo, zvlášť když po několika týdnech byl jeho nevlastní otec odvezen do blázince, kde brzy zemřel. Dílnu přeměnila jeho matka na malý krámek a do jeskyně, jak Vojtěch nazýval své obydlí, začalo zase svítit slunko a bylo tam jasněji. Bránkovi svěřili Ctirada docela Vojtovi a byli šťastní, že jejich dítě prospívá nejen ve škole, nýbrž také veselá letora Vojtova vykonává prospěšný vliv na zdraví i na povahu chlapcovu. Vojtěch přišel si na pěkné peníze, takže si mohl sám opatřovat i slušné oblečení, a tak jednoho dne přišel za ním Oskar s návrhem, aby se vydal s ním do hor tábořit na celé prázdniny. Vojtěch váhal, ale Oskar byl divotvůrce. Předvídal tyto rozpaky, a proto řekl mu:

„Vojtěchu, jedná se mi jen o to, zda s námi chceš jet, o všechno ostatní už přenechej mi starost.“

A Vojta jel.

Než však Vojtěch měl i jiné důvody, proč jel s Oskarem. Byla to jeho tajná láska, láska větší a silnější všech podobných citů, jichž je lidský tvor schopen. Tak si to aspoň myslil Vojta. Vidíval ji ve svých snech, o ní přemýšlíval ve chvílích, kdy pozvedl svou hlavu nad spleť čar ve svých rysech, ona se mu vybavovala před očima, když ve večerním temnu chvátal domů. Láska velká a podivná, které zasvětil všechny své touhy a které žil. Znal její dech z bílých papírových sáčků, z nichž vybíral její křehké úlomky, prohlížel je lupou, srovnával vedle sebe, srovnával s obrázky v knížkách a svině sestavoval si obraz té, jejíž skutečnou podobu nemohl zachytit svým zrakem, kterou znal jen z černých fotografií a rytin v knihách. Kolikrát ji viděl ve snách, vyrůstala před jeho očima, malá sice, ale tajemná jako kouzelné stvoření z pohádky, bylinka pro Vojtěcha nezázračnější „Drosera potundifolia“ rosnatka okrouhlolistá. Rosnatka „hmyzožravá rostlinka“ zaujala Vojtovu mysl zcela. Přestaly jej bavit tygrované Calceolarie za oknem, jež mu letos vydaly nádherné skvrnité květy, na něž minulá léta byl vždy tak hrdý. Kdykoliv se podíval na jejich tlamovité kvítky, vždy vzpomněl si na žlutě do červena mramorované konvice „ovšem vytvořené z listů“ u láčkovky, na kterou se chodil dívat do botanické zahrady. Ani jej nezastavili podivní návštěvníci z celého světa, jichž bylo v botanické zahradě vždy plno. Jeho kroky vedly přímo do skleníku a zastavily se v horečné touze u tabulky Nepenthes phyllamphora a zde obdivoval zámožnou sestřenicí své rosnatky. Láčkovka je věru krasavice z daleka a také honosně vyšnořená do života, jako indický maharadža. Tato krasavice strojí léčky malým hmyzům, kteří nacházejí smrt v listové konvici. Kde za ní pokulhává naše rosnatka. Chudičká, nepatrná, skromná. Tak malá, že si jí mnohé lidské oko ani nepovšimne. Zapomenuta roste tam, kde rašeliníky vyrůstají na mrtvolách svých rodičů. Mezi těmi nejchudšími, tam ona sama chudá. Z nouze, z hladu stala se dravcem, avšak jakým dravcem. Svou kořist nepronásleduje, nýbrž na ni trpělivě čeká. Napjaté chloupky s kapičkou lepkavé záludné tekutiny na konci jsou rozestaveny jako stráže na plošce listu, jež někdy není ani tak velká jako nejmenší lidská mince. Přijde-li sem nějaký z tvorečků nemnoho větší než tečka, kterou dělá pilný žáček nad i, skloní se k němu i několik desítek kapiček na štíhlých nitkách chloupků a rostlina pookřeje tímto příspěvkem do své chudé domácnosti. Tak chudě a skromně si žije. Žije si tak, že Vojtovi připadá, jako by jemu byla podobná, když on se uchýlí do svého domova, tam do jeskyně. A proto po ní touží a pátrá. Chtěl by ji mít doma, kdyby si ji tak mohl pěstovat v květináči, chodil by k ní každý den, pozoroval ji a snad by s ní i rozmlouval. Řekl by jí asi: „Rosnatko, bylinko křehká a útlá, kterou jsem si přinesl skoro až od konce světa. Tak sis zvykla na bídu a hlad, že by ses udávila větším žvancem, který jsem ti poskytnul hustější hrudkou hlíny, do které jsem tě zasadil. Já vím. Lidé ani rostliny, kteří si zvykli na nedostatek, nesmějí se překrmovat. Dám ti zas pod nohy tu půdu, kterou jsi měla tam na svém stanovišti. Na vodu nesmím zapomenout, vždyť ty tvé kořínky jsou tak ubohoučké. Dej se do růstu, pochlub se svými skromnými kvítky, budeme v tu chvíli šťastni oba. Neboj se ubohá. Jsem člověk, ale netoužím po zázračné tvé krvi, nechci, aby tvá smrt oddálila mou smrt. Vím. Moji bratři vyhubili již tisíce tvých sester, vyhubili a vyplenili téměř celý tvůj rod v touze po léčivých silicích v tvých růžicích, aby pookřály zkřehlé lidské cévy. Proto tě už nemohu nikde nalézti, proto si skládám tvůj obraz jen z vyschlých a rozpadlých částeček tvého těla. Macešsky jsi byla obdařena zelení, která u jiných bylin dovede pod polibky slunce nasytit, tobě tvá zeleň nestačí k tomu, aby ti vytvořila dostatek potravy, tvé kořeny tě nenapojí tolik, kolik si žádá tělo útloučké, a proto z hladu a žízně prosíš a čekáš, trpíš a vymíráš, protože jsi příliš chudá a málo si od světa bereš a příliš šlechetná a mnoho lidem dáváš. Kde tě najdu, rosnatko?“

Vojtěch doufal, že zde na horách splní se jeho touha a setká se s oním malým stvořením a zahledí se do sluncem ozářených kapiček na štíhlých chloupcích. Na to se těšil a věděl, že to bude jeho den. Chtěl by si tu svou princeznu dobýt holýma a krvavýma rukama jako alpský turista, když přešel krvavou pěnišníkovou pláň a dostal se nad morénu na ledovec a tam v zašedlém ledovci uzří velký modrý kalich nádherného hořce. Netouží jej utrhnout, nýbrž chce si tu celou krásu odnést a vyrvat ledovci tu sytou modř i s kořeny a pustí se do vyhrabávání v ledě promíseném hlínou i kameny až se v ledě zjeví zkrvavené skvrny, nepomůže ani nůž, neboť kořeny zdají se vyrůstat ze samého středu země a tam, kde doufáš, že jsi jej vydobyl, rozdělí se v několik větví a zdá se, že bys půl Glockneru musel rozkopat, než bys získal úplný trs modrých květů. Tak slyšel Vojtěch vyprávět o dobývání hořce Gentiana a caulis a chtěl by podobně bojovat i o tu svou rosnatku. Leč zde stačí jen ti naleznout a cíle je dosaženo. Rostlinka je získána, poroste však i ve městě, daleko od svého rodiště, třeba tak jako spanilá dřípatka, jež s horských úbočí dá se přesadit i do zahrádky v začouzeném městě.

Od rána čekal na usmoleného Matěje, aby jej zavedl na horní konec k Babce, tam doufal, že se dozví něčeho o tom, kde Babka sbírá rosnatky, neboť byl přesvědčen, že staré kořenářky musí znát tuto bylinku. Co se stalo dnes ale Matějovi, vědí bohové, neboť nepřicházel a Vojtěch byl již rozhodnut, že se vypraví sám do vesnice a vyhledá Babku, podle toho, co mu naznačil Matěj, když spatřil nahoře několik osob přicházejících směrem k Osadě. Silnější pán se štíhlou dámu a s nimi šel asi dvanáctiletý hoch. Než měl Vojtěch čas si je poněkud zevrubněji prohlédnout, byli již u něho a pán podávaje mu ruku, hlučně se představoval:

„Já jsem rada Kořený a přišli jsme, mladý pane, podívat se k vám, jak tu táboříte. Vyprávěli nám ve vsi, že jste jim tam včera připravili pěkný koncert. My tu bydlíme v tom domku pod rychtářovou strání na letním bytě, jsme tady už druhé prázdniny. Je tady zdravo, ale náš Mirek, ten je zde nešťastný. Ti vesničtí kluci, to holt není nic pro něho. On už chodí do tercie, no a to pochopíte, a tak to tady vždy prochodí jenom s mámou. No, mámo, né?“ hlaholil starý pán a křičel při tom, že by byl překřičel pilu i v plném provozu.

Jeho paní zasáhla poněkud nevrle do hovoru:

„Ale uznejte, pane, copak ti venkovští kluci, to je společnost pro městského studenta? Když jsme sem přišli, zašel Mireček mezi ně tamhle k lesu, kde kluci pásli kozy. Však tam šel, ač jsem jej varovala před kluky. Přijali jej nejprve přátelsky mezi sebe a pak najednou začali se z ničeho nic honit, shlukli se na Mirečka, povalili jej, přišel domů pak otrhán a do krve rozdrásán. A to hlavně ten Matěj. Pak se jen vymlouval, že Mireček jej chtěl chytit a on uskočil a Mireček se skutálel do trní. Představte si takové poranění, co kdyby dostal tetanus a my zde daleko od světa. Tenkrát jsem kolik nocí nespala.“ Starému pánu se zdálo, že už jaksi dlouho ho nebylo slyšet, a proto zas zahájil svou hlasovou ofensivu:

„Prosím tě, mámo, tetanus netetanus, tys byla vzhůru a Mirek chrněl, jak když klády řeže. Já vždycky říkám tudle mámě, nechej kluka trochu otvrdnout, nebo z něho bude slečinka, ale to znáte mámy, strach a pořád jenom strach a nakonec kluk omdlívá, když mu leze po ruce myš. No jo. Poslyšte, mladý pane, mohli bychom se trochu podívat k vám jako do té vaší domácnosti. Holka domácích, ona nám totiž vaří a dělá pořádek, ta vám dnes byla ráno celá zfanfrnělá, to jste si měla milostpaní poslechnout, ti chlapci, ti vám zpívali a hráli, to tady ještě nikdy nebylo slyšet. Oni tam na pile jsou nějací studenti, zdaleka, prý možná až z Prahy, sami si vaří, ustýlají, ráno se chodí mejt do strouhy, chodí po lesích, malují, a moc hezky zpívají. Vždyť já vám ani nepovím, kolik toho ta holka nabreptala. To víte, je to takové třeštidlo. A Mirek, tudle, že tady vůbec nic nemá, že on by se taky chtěl na pilu podívat, jak to tam vypadá, mezi kluky ze vsi už ho máma nepustí a tak nezbylo, než abychom se vypravili za vámi. Nebudete se snad na nás zlobit, že vám do toho sem lezeme. To víte, to jen kvůli klukovi.“

Pan rada Kořený byl by snad vykládal ještě hodinu, křičel, až se hory zelenaly a snad se i opájel sytým tónem svého hlasu. Hlavně poslouchal rád sám sebe. Vojtěch dostal se jako do přívalu za oceánským parníkem, neboť se nemohl pořád zmoci ke slovu. Teprve teď došla na něj řada, neboť pan rada zafuněl a nemohl jaksi z místa, ono to, co proslovil za chůze je přece jen úctyhodný výkon, uvážíme-li to tempo, kterým ze sebe chrlil tu záplavu slov. Vojtěch dovolil si, jenom podotknout, že chlapce bude velmi těšit, poctí-li je pan rada a jeho rodina svou návštěvou. Teď ovšem jsou všichni někde po práci, a tak musejí vzít za vděk jeho osobou, neboť také vedoucí je někde zaměstnán mimo tábor. „Tak to hoši chodí na práci zde? Já jsem myslila, že chlapci jsou studenti a že zde bude veselo,“ jaksi zklamaně se ozvala paní radová.

„To my jednou byli pod Karlštejnem, tam trampovali studenti a tam bylo veselo po celý den. Ale to byli studenti na prázdninách, ovšem studenti z lepších rodin, na obědy chodili do restaurace a jinak bylo v jejich táboře neustále veselo, tam se ti hoši aspoň osvěžili. Ovšem byli to hoši z dobrých rodin.“ „To my tu zase pracujeme, milostivá paní a opatřujeme sami, ovšem, pokud je to možné, vše co potřebujeme. Naši chlapci jsou také vesměs studenti, někteří také za zámožných rodin, ale nikdo z nás se nestydí za práci, neboť ji děláme pro sebe rádi. Žijeme tu zcela jednoduše. Můžete si prosím prohlédnout naše ložnice. Zde spáváme a všichni na slámě. Na tabulce přede dveřmi je denní program, příděl práce, jídelní lístek.“

Vojta byl by sice nejraději vybuchl jako sopka, uvědomil si však, že dnes zastupuje vedoucího tábora a že uvádí hosty, jedny z prvních, a proto se ohradil jen zcela mírně proti názorům paní radové, která si jen zcela povrchně prohlížela ložnici.

„A prosím Vás, kde máte peřiny?“

„My spáváme bez peřin, milostivá paní,“ klidně odvětil Vojta.

Paní radová chtěla ještě něco připomenout, ale to už zatím pak rada nabral zase dechu, zotavil se po předcházejícím výkonu a pustil se hned do řečňování svým jásavým způsobem.

„No takhle to tady máte výborné, pane studente, ten krásný vzduch, ta čistota, ten kyslík, no to potřebují mladí lidé. Tady se spí, že? Věřte mi, já doma tuze špatně spím, ale tady chrápu, až se krovy otřásají. No, a tady to spaní, tak jak vojáci, to se mi líbí. Pořádek tady mají chlapci. Pěkné. A pokrývky složené, vyřízené, tak pěkně podle šňůry, no, to je něco. Víte, pane studente, tak to má být. Toto by měl každý kluk zkusit a pak z něho bude chlap. Pro to hold teď ty moderní mámy nemají smyslu. Třeba tudle náš Mireček. Říkám mámě, nechej ho venku proběhnout, nechej ho jezdit na kole, ale kde. Aby se tak zabil. Copak jsi včera nečetl v novinách, že se zase zabil chlapec na kole? Venku opatrně, aby se nenachladil, do vody může to vlézt až je jako kafe. Plovat neumí. To proto, aby se neutopil, a přijde první mlha, už je to tady. Angína, mandle, průdušky, rýma a copak vím, kolik toho kluk za zimu vystřídá. A tady na vsi chodí kluci zdraví jako pařízci. Se mnou si moje máma nikdy tak nehrála a taky jsem celý život nevěděl, co je to rýma, angína. Člověk se musí, mladý muži, otužovat, musí ztvrdnout, a pak na něho nějaký ten déšť neplatí. A mně se tak nějak zdá, že tady ti chlapíci na to nějak vyzráli a dobře tomu přišli na kobylku. Kdybychom tady neměli, mladý muži, naší mámu, tak bychom se jistě i s klukem dali sem k vám.“

Pan rada ještě dlouho vykládal Vojtěchovi své názory na zdraví, na to, jak by to měl být na světě, pověděl mu, jak se pivo naráží, jak mnoho záleží na tom, aby hospodský měl cit pro pivo, aby je nepřetáhl, jak skvělé jsou hořčičné náplasti na revma a kdo ví, co to všechno ještě bylo. Paní radová, jíž se nedostalo mnoho pochval od manžela, raději se vzdálila a prohlížela si okolí pily a nakonec si raději sedla na lavečku a dívala se do tiché úžlabiny. Bylinka byl velmi trpělivým posluchačem pana rady a hlavně byl rád, že mu nemusil nikdy odpovídati, neboť pan rada zase nabyl již dechu a staré čerstvosti a odpovídal si sám, sám sobě vyvracel názory a pak se zase sám přesvědčoval a měl domnění, že přesvědčuje Vojtěcha. Vojtěchovi byl tento umluvený pán rozhodně mnohem příjemnější než jeho choť, která všechno posuzovala jen podle toho, kolik to představovalo peněz a zlata. Někdy až přílišná upřímnost jejího manžela nebyla jí asi mnoho po chuti, ale starý pán potřeboval se vymluvit a Vojtěch to byl člověk, jakého potřeboval, neboť trpělivě poslouchal.

Mireček využil chvilky, kdy jeho rodiče prohlíželi chalupu i pilu k tomu, aby se mohl od pily vzdálit. Byla to dobrá příležitost, neboť se mu už docela zprotivil pobyt zde na venkově. Neustále byl jen hlídán a opatrován, takže za celý den a týden nespatřil nikoho kromě svých rodičů. Neustále jen slyšel matčin hlas:

„Mirečku, to nesmíš, Mirečku dej si pozor, Mirečku nezapomeň, Mirečku opatrně……“

Kluci, když jej uviděli na návsi, volali na něj:

„Mirečku, pojď s námi, budeme válet sudy, dáme na tě pozor.“

Tolik mu to bylo protivné, když mu někdo řekl „Mirečku“. Tolikrát již se naprosil:

„Maminko, prosím tě, říkej mi již Mirku, což jsem malé děťátko, abys mi říkala Mirečku?“

Tak rád by se byl vypravil mezi kluky, a kdyby jej podřeli mnohem víc než tenkrát v trní, snad by ani nehlesl, jenže to bylo těžké. Všude za ním kráčel matčin pohled a sotva se někdy na chvilku připojil ke klukům při pastvě, už se ozval káravý hlas:

„Mirečku, pojď, budeme si číst,“ a bylo po zábavě.

Teď využil chvilky a rozběhl se do lesa a snad ušel jen dvacet kroků a narazil na Jirku. Vzpomínáte si ještě na Jirku z první kapitoly? Nezapomněli jsme v našem vypravování na něho, než je třeba, abychom vám představili všechny naše táborníky, jednoho za druhým až teď se nám zase vynořuje Jirka. Má dnes úkol. Nasbírat chrastí pro dopolední topení a tak zcela sám pustil se do práce, když tu najednou objevil mraveniště. Ale jaké mraveniště. Byla to kupa skoro po pás. Jirka zadíval se do života, který prýštil z této hromady jehličí a hlíny. Statní dělníci běhali kolem svého hradu, jako by hnáni nějakým tajemstvím pobízečem, každý svou cestou a za svou prací. Zahleděl se Jirka do toho hemžení, zde utíká jeden takový krásný chlapík, Jirka mu položí větvičku přes cestu, ale čiperný hmyzík přelézá, nic nedbá. Zná svou cestu, kterou musí vykonat za všech okolností.

„Snad se řídí čichem,“ myslí Jirka, „nebo, že by světlem?“ napadlo mu.

„Zde je světlý proužek, to je od sluníčka, jak prosvicuje stromy. Co kdybych to tak zastínil?“

Mravenci nejsou náhlým stínem vůbec pomateni, spěch neustal, život jde dál. Pak rozhrábne kousek kupky, až se objeví nažloutlé kukly.

„To musí být jako zemětřesení pro ně,“ povídá si docela hlasitě a hned se vyhrne zástup zuřivých dělníků, kteří jakoby snad někde čekali na povel, připravení pro každý případ, odnášejí kukly, rychle zastavují odkryté chodby, podpírají sesuté stropy.

Velké hemžení a nikde není vidět zmatek. Jirkovi mihl se nápad hlavou. V mžiku byl ve své noclehárně a klusem se zase vracel. Vojtěch zabaven panem radou si ho ani nepovšimnul, ale zahlédl jej Mirek. Setkali se právě u zlomeného smrku.

„Kam jdeš?“ optal se Mirek bez seznamování Jiřího.

„Jestli chceš, pojď sebou, ale rychle,“ vyzval jej Jirka.

„Něco ti ukážu.“

A už běželi oba chlapci a bez dechu doběhli k mraveništi.

„Vidíš je?,“ povídá Jiří.

„Koho?!“

„No, tedy, podívej se. Tady jeden běží. Koukej, zde jich jde celá řada a oni tu mají dokonce jakousi cestičku. Počkejte, já tu na vás něco políčím.“

Jirka rozjásaně se díval na mravence a Mirka si ani příliš nevšímal. Ten však byl stržen jeho nadšením a přihlížel se zájmem k Jirkovu počínání. Jirka nesl větší křemen, kterých se tu spousta povalovala. Postavil jej několik kroků od kupy, tam bylo jen několik mravenců, kteří se toulali, kdož ví za jakým cílem. Snad to byly jen stráže. Na kámen dal kostku cukru a čekal sedě na kotečku, co se přihodí. Vedle něj seděl podobně Mirek. Uběhlo několik minut a nic. Po hodné chvíli teprve se vyškrábal jeden na kámen, opatrně tykadly ohmatal tu neznámou bílou horu prapodivného tvaru, než zjistil, že se dá slinami dobře rozpustit a v tom už se zase dal na útěk.

„Počkej, brachu,“ zakříkl si na něj Jirka, „to já vím, teď si sem chceš přivést kamarády, ale to nebude tak jednoduché.“

Chytil mravence do prstů přenesl jej na opačnou stranu až za mraveniště a tam ještě větvičku udělal kolem něj kruh, jako by čaroval.

„Tak a teď si hledej cukr.“

Pak zavolal na Mirka:

„Nepusť žádného nahoru.“

Sám zůstal u mravence, kterého odnesl daleko od jeho služebního obvodu. Byl to však hmyzík bystrý. Chvíli pobíhal nervosně na novém místě, až když narazil na stezku k mraveništi. Setkal se dvěma mravenci. Povídali si něco? Kdož ví. To ještě postřehl Jirka, že se dal cestou k mraveništi a ne nazpět, tedy od mraveniště. Pak se mu už ztratil mezi ostatními.

„Škoda, že jsem si jej nepoznačil,“ zavzdýchl, neboť nevěděl, který to v tomto moři mravenčích bytostí je.

Asi ve čtvrt hodině viděl Jirka, že se objevují mravenci na stezičkách směrem k cukru. Nemohl však zjistit, zda byl mezi těmi, kdož se ubírali za kouzlem sladkosti jeho mravenec, či zda přece některý tam Mirkovi neunikl a teď přivádí své druhy. Nebylo mnoho času třeba a stateční hmyzové slézali kámen, na němž jim kynuly sladké hody.

„Teď už je sem pustíme,“ rozhodl Jirka a kochali se pohledem na krmící se mravence, jichž stále přibývalo, zvláště když Jiří přidal ještě dvě kostky.

„Tak a teď jsem zvědav, co budou dělat?“ povídá Jirka spíše pro sebe než pro Mirka, a jal se odhrabávat kousek mraveniště právě na té straně, odkud vedla cesta k cukru.

„Co budeš teď dělat?“ zeptat se nesměle Mirek.

„Teď bude v mraveništi poplach, připravil jsem těm mlsounům léčku. Zatímco tito páni mlsají si a hodují, vypukne v mraveništi požár.“

Zastrčil do jehličí, jež tvořilo stěny mravenčího hradu, svíci tak, že vyčnívala jen několik milimetrů nad nakupené jehličí, a pak zapálil knot. Ačkoliv bylo bezvětří, plamen svíce zablikal a v několika vteřinách nastal v mraveništi nebývalý ruch. Snad neviditelný bubeník začal bubnovat na poplach, všichni se hrnuli k tomu hroznému místu, kde zuřil příšerný plamen. Na jedné straně bylo jistě cítit od něj horko, ale to už stáli zde kolem hasiči. Věděli, že je třeba zachránit, co se dá, nedá se váhat. Několik statečných mravenčích chlapíků postavilo se téměř až k okraji svíce, zvedli své zadečky a jali se vystřikovat odtud tekutinu do plamene. Museli stát jako ve výhni a plamínek maličko zaprskal, jak do něj padaly malé kapičky. Požár tím však ještě naprosto nebyl zažehnán a drobní hasiči se řadili do boje proti němu docela podle přesného řádu. Již tu stála další řada bojovníků s ohnivým živlem a další droboulinké kapky zasahovaly plamenem. Pak další a další. Hoši dívali se s obdivem na toto napínavé divadlo. K hořící svíci přibližovaly se neustále se všech stran zástupy čilých hmyzů a dávali se do boje se živlem, který snad ještě nikdy v životě nepotkali. Nebo snad přece zůstalo v jejich mozkových uzlinách něco z doby, kdy najednou začaly hořet celé pláně? Kdypak tomu bylo naposled? Jistě žádný z těch starých stromů nic takového nepamatuje, ani jeho děd nemohl by o tom ze svých pamětí vyprávět. Kdož ví, jak to vlastně je a odkud se vzal v drobných hmyzech ten nápad uhasit hořící svíce vystřikováním výměšků. Jiřího však zajímala ještě jedna věc. Co dělají mravenci na cukru.

Nechal Mirka dívat se užasle na hasičské dílo drobných hmyzíků a sám pozoroval co se děje s cukrem. Ubylo ho za tu chvíli dosti a pořád se kolem něj točili noví příchozí. Jirka domníval se, že snad všichni opustí toto sladké sousto a půjdou zachraňovat zdánlivě hořící mraveniště, tak by to asi totiž udělali lidé, totiž dnešní lidé. Mravenci nikoliv. Podivné. Někdy si počínají tak rozumně, že je člověk pozoruje i s úžasem a jindy zase tak neskonale hloupě. Hloupě? Ano, Jiří se domnívá, že je to hloupé, krmí-li se tu zástup mravenčích pracovníků a nechává tam u požáru mořit se ostatní. Nebylo by lépe, kdyby se tam všichni vypravili, odstranili hrozící nebezpečí a pak společně se pustili do cukru? Jistě by to bylo mnohem rozumnější aspoň podle lidského rozumu. Bohužel, Jirko, i ty jsi člověk a stěží bys uvěřil, že na světě je ještě jiný rozum než lidský, rozum, který řídí jednání tvorů namnoze mnohem menších, než jsou tady tito mravenčíci, a řídí jejich jednání v souhlase s cestami stálic i komet, řídí je dokonale a člověk je nechápe, poněvadž v poměru malém příliš velký a vzhledem k velkému ve světovém dění příliš nepatrný.

Jiří už zase odběhl k mraveništi a tam pozoroval, že prudké útoky mravenců nepřestávají. Plamen se poněkud snížil a olizoval kupku s jedné strany, ovšem spousta dělníků odklizovala z této strany nános jehličí a pečlivé chůvy odnášely z těchto míst, kde začínalo být povážlivě teplo, v kusadlech po jedné kukle. Do plamene nepadaly kapičky již jednotlivě, nýbrž vždy téměř současně, tedy v jakýchsi salvách. Po takovém hromadném zásahu plamen sebou vždy nějak bolestivě trhl a prskl. Jiří byl by se díval na toto divadlo snad celý den, než v tom si uvědomil, že musí opatřiti dnes potřebné množství chrastí. Proto se rozhodl velmi rychle:

„Tak a už dost.“ Zhasl svíčku, vytáhl, otřepal několik mravenčíků, kteří na ni ještě zůstali, schoval ji do kapsy a obrátil se k Mirkovi:

„A teď bys mi mohl pomoci nasbírat honem chrastí. Ten kabát si sdělej a jdeme.“

Jirka už shrabuje větvičky na hromádku, Mirek kouká chvilku jaksi vyjeveně, pak shodí kabát, odběhne a za chvíli taky srovnává svou hraničku. Chlapci byli zabráni do práce a neměli vůbec času spolu na nějaké řeči. Poznali jste asi také, že ani před tím toho mnoho nenamluvili, Jirka měl totiž svůj plán, a jak rád říkává: pracoval.

V takových chvílích nezná nikoho, jenom vykřikuje své myšlenky a chrlí rozkazy, které si však obyčejně musí také sám vyplnit. Mirek byl z dohledu maminky a to se mu líbilo na světě nejvíc. Nikdy mu ani nenapadlo, aby se šel podívat do mraveniště, jen jednou nakoukl s kluky do hnízda a nemohl se nijak nadchnout, jako kluci ze vsi, když tam uviděli tři zpola opeřené krky mláďat, jež hladově otvírala zobáčky. Spíše se bál tohoto nezvyklého zjevení. Bál se tady na venkově snad všeho.

Běda, když spatřil psa. Už zdaleka se mu uhýbal, třásl se jako motyka, díval se jen kose na něj a měl štěstí. Každý oříšek, i ten který ještě u mámy mléko cucal, se do něj pustil a sápal se po jeho kalhotech. A najednou si nesl Mirek na stehně nebo lýtku otisky zubů takové štěkající příšery. Před několika dny zažil zase takovou příšernou chvíli. Vydal se s matkou na procházku a usadili se na stráni, maminka si četla a Mirek položil se zcela pohodlně břichem vzhůru, kolena si zapřel proti slunci a slastně usnul v horkém ovzduší. Vždyť jste to snad někdy zkusili, co to znamená usnout na slunku, před očima se vám prohánějí neustále červené mráčky a skvrny a člověk utone pod hladinou snů. Mirek se však najednou probudí, takový prazvláštní pocit projel mu tělem. Cítí, že se hrozně potí a nemůže kolem sebe ničeho rozeznat. Hlava jakoby zahalená do nějaké mokré pleny, jakoby hlavou upadl do chapadel chobotnice a teď se objeví hrozné zuby a oči velikosti zavřené pěsti. Strachem a hrůzou zakřičel Mirek, kolik jen síly v těle má. Cítí, že jediným výkřikem musí se vyřvat ze svého zděšení a pak zavře oči a očekává, co bude následovat. Nic. Chvilku ticha. Najednou jen měkký dotyk na tváři a známý sladký polekaný hlas:

„Mirečku, dítě zlaté, nic se ti nestalo.“

Mirek ještě se zavřenýma očima se ptá:

„Co, co, co to bylo?“

„Už je pryč, podívej se.“

Mirek se zvedne a zahledí se do očí Straky, která ulekaně odskočila od něj, když začal křičet. Teď zase ona byla polekaná. Napřed šla se zvědavě podívat, co to tam leží, a jak už je u skotu zvykem, chtěla se o tom přesvědčit taky jazykem, pak to řičelo, až se poplašila a teď vidí, že je to ten městský kluk Mirek, jehož maminka těší a hrozí jí, která přišla s tak pokojnými úmysly.

Teď nebylo času na dlouhé hovory, proto Jirka probíhal lesem a sbíral kdejakou větvičku, která voněla pryskyřicí, a shromažďoval do kupky. Mirek taky nezahálel, ačkoliv, když dělal druhou kupu, začínalo jej nějak nepříjemně pobolívat v zádech. Byl by toho nejraději nechal, ale mlčenlivý, zarputile pracující Jiří získal si u něho jakési vážnosti, proto se jen vždycky po něm ohlížel, zda snad také si nestoupne, aby se narovnal v křížích, Jirka však jen poletoval jako motýl a zdálo se, že ho to sbírání nikterak neunavuje, ba spíš osvěžuje a najednou zaslechne Mirek, že si i popískává a teď když se hnal s plnou náručí, výskl, jakoby zakopl a provedl na zemi rychlý kotoul, až Mirka zamrazilo. Jirka se na něho podívá a pak se zasměje smíchem od ucha k uchu, až se to rozlehne smolnatou strání a zakřičí na ustrnulého druha:

„Zkus si to taky.“

Snad by si dal také říci, vždyť tady ho nikdo nevidí a není nikde v dohledu trní. Bál se však, že mu to nedopadne tak, jak Jirkovi a pak tu bylo jehličí, které se může tak nemilosrdně zapíchnout do měkké kůže za krkem. Zkusí si to nejprve sám, až ho nebude nikdo vidět a pěkně pomalu a opatrně, Mirek už zahýbal do lesa někam za porost, kde by si mohl mimo oči svého nového kamaráda trochu odpočinout a pak snad zkusit i ten kotoul. Vtom ale dolehne sem vzduch rozechvěný vysokým hlasem paní radové:

„Mirečků…, Mirečků…, kde jsi? Už jdeme domů…“

„Já už musím jít,“ omlouvá se Jirkovi.

„Tak to jsi ty?“ zeptá se nějak nechápavě Jirka a pak jen dodá.

„Dobře, jen jdi, přijdi se zase někdy podívat.“

„Přijdu, přijdu,“ horlivě kývá hlavou a slibuje Mirek, zatím co si v rychlosti obléká kabát a sbíhá k pile. Pan rada se svou chotí vykročili již zase směrem ke vsi a kus cesty vyprovází je ještě Vojtěch. Mireček dobíhá a doběhne uřícen jako honící pes.

„Pomalu, Mirečku, co pak se tak ženeš? Což jsi nemohl zavolat, byli bychom na tebe počkali. Uženeš se a dobře víš, jak se máš šetřit. Tak. A teď zavři pěkně ústa a dýchej nosem.“

Vojtěch viděl, jak Mirek poslušně sklapnul své čelisti, zčervenal v obličeji, neboť srdce bylo rozhoupané a plíce přecpány vzduchem jako měchy varhan a teď, když najednou příliš starostlivým hlasem paní radové všechno to množství plynu zůstalo uzavřeno, vyhrnula se mu krev do obličeje. Ale to už dospěli do zátočiny a Vojtěch se uctivě poroučel.

Když sešel až k mokřisku, kde se stráně vyvěral potůček, vzpomněl si zase na slova pana rady:

„Ten náš kluk by potřeboval vylítat se jako divoký buvol a méně ošetřování.“

Pak se usmál a dodal si:

„A teď pěkně zavři ústa a dýchej nosem.“