UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 4.kapitola

Kapitola čtvrtá

Ještě než skončil den, měl si Jirka vzpomenout na své mravence. Pan rada Kořený přiběhl do Osady a hned zvěstoval Vojtěchovi, který mu opět náhodou padl do rány:

„Tak si představte, pane studente, co se stalo zase s tím naším klukem. Člověk s ním vyjde jenom na pár kroků a skoro jej vůbec nepustí s očí a už je tu nehoda. On kluk je skutečně pytel neštěstí, tak cestou nám vykládá, jak tam s jedním vaším mládencem škádlili mravence a sotva přijdeme domů, dostal Mirek horečky, svlékne si košili na těle je sám puchýř a z kabátu jsem vytřepal ještě pár těch zrzavých mravenčích dobrodějů. Ono to asi bylo zcela jednoduché, mladý pán položil si asi kabát na mraveniště, a když pak spěchal, tak si jej navlékl na sebe, tak se ta cháska pustila do jeho kůže.“

Pan rada Kořený z hloubky oddychoval při vyprávění a pak si sklesle sedl na lavičku, na které ho dopoledne očekávala jeho manželka. Vojtěch neslouchal mu se zájmem, jak ti mravenci se pustili do Miřečka, nechápal však, v jaké souvislosti může být jejich Osada s tímto neštěstím, že pan rada ještě dnes vypravil na pilu, neboť cesta sem není právě nejschůdnější a pro pana radu jistě dost namáhavá. Pan rada se potil a na jeho košili ukazovaly se tmavší skvrny, jak se mu košile přilepovala na tělo. A teď se měl konečně Vojtěch dozvědět další:

„Pane studente, prosím, vás, mohl byste zavolat toho mládence, který dnes byl s Mirečkem na těch mravencích. Víte ono je to, spíš jen vrtoch manželky. Chce, abych se šel podívat na to mraveniště.“ Vojta nějak nechápal, proto aniž si skoro uvědomil, vyhrkl:

„A co byste chtěl vlastně na tom mraveništi uvidět, pane rado?“ pan rada, zarudlý poněkud také tísní, pokračoval:

„Myslím si totéž, pane studente, mraveniště jako mraveniště, manželka však je jiného názoru, to mraveniště se musí prohlédnout, zda jsou to docela obyčejní mravenci, zde v těchto pustých krajích mohou být zvířata, jejichž jed může člověka i o život připravit. A tak jsem se vypravil, abych to mraveniště viděl. Já se na ně podívám, ale co na něm uvidím, to věru nevím. Vždyť tomu rozumím o dva couly méně než koza petrželi. A nějakou tu pohádku k tomu vytvořím snad už cestou domů. Bože, co mne už popíchalo v životě mravenců a jací.“

„Tak, pane rado, tuto vaši bolest budeme moci vyřešit zde dokonale. Zavolám Jirku, potuluje se někde tamhle za potokem a cosi si tam sbírá a tamhle vidím, že přichází Oskar, náš vedoucí Osady. Ten vám vyřeší celý váš případ bez pohádky. Je totiž nastávajícím profesorem přírodopisu a tak se za ním rozběhnu, aby si prohlédl to provinilé mraveniště a pověděl Vám svůj odborný posudek. Tak prosím vás, abyste mne na chvilečku laskavě omluvil.“

Vojtěch odběhl k Oskarovi, který se pojednou vynořil v záhybu u náhonu a vysvětlil mu celou záležitost. Pan rada zatím spokojeně utíral si s čela pot a trpělivě čekal, než se hoši vrátí. Netrvalo to ani celé půlhodiny a přišli všichni tři hoši, Oskar, Vojtěch i Jiří. Oskar zatím vysvětlil panu radovi celou situaci zcela otevřeně a stručně:

„Váš synek zaplatil, pane rado, první daň za svou vědychtivost, ale je to poplatek poměrně malý a zítra pravděpodobně bude po všech bolestech. Jedná se tady o jeden z nejrozšířenějších našich rodů mravenců a tak se nemáte vůbec čeho obávat. Váš Mirek je pravděpodobně mimořádně citlivý na kyselinu mravenčí a odtud asi ty jeho potíže. Dám vám s sebou několik tabletek octanu. Obklady budou mu jistě dělat dobře a hlavně, aby si drobné záněty nerozškrabal, neboť znečištění rány může pak způsobit mnohem větší zlo než samo mravenčí poštípání. Zítra bude Váš synek zase chlapík. A pro příště to už si dá jistě dobrý pozor, aby se mu něco podobného nepřihodilo.“

„To jsem tuze rád, pane profesore, že je tomu tak, jak říkáte. To víte, manželka je z velkoměsta, na venkov nikdy nepřišla, a tady vidí v každém kamení nebezpečenství. Vždycky než se vypraví na těch několik dní sem na dovolenou, to počítá jenom noviny, kde se co přihodilo a Mirek, ten vždy aby skládal hotovou maturu, dám pozor na koně, mohou se splašit, budu se vyhýbat psům, mohou mít vzteklinu, nebudu chodit na slunné stráně, mohou tam být zmije a tak je toho dlouhá řada. No a mravenci se nedostali do tohoto seznamu.“

„Na štěstí,“ pomyslil si Oskar a dodal:

„Vždyť se jistě nestalo nějaké neštěstí a ono trochu opatrnosti taky neškodí, jenže na venkově je to přece jen poněkud jistější. Ve městě narazí-li do vás auto, elektrika, kouká z toho několik měsíců nemocnice, tady odždouchne-li vás splašené dobytče, je z toho obvykle jen několik minut následků z leknutí.“

„A pak, pane profesore, mravenci, copak je to mravenci. Kolikrát mě jako kluka popíchali, mravenci, vosy, včely, vždyť to se ta havěť jen brání, ale úmyslně jistě člověku neuškodí.“

„To máte pravdu, úmyslně jistě zvíře člověku jen málokdy uškodí, avšak i tak se může stát leckdy, že následky takového uštknutí hmyzem může míti velmi zlé následky. Třeba ta naše krásná, tolikrát opětovaná včelka, to je panečku někdy zvíře nebezpečné. Její jed může být klidně přirovnán k jedu hada kobry nebo chřestýše. Kdyby ta naše včelka byla velká aspoň jako králík, jistě by její píchnutí bylo pro člověka smrtelné.

„A proto buďme rádi, že to byli jenom mravenci, že pane profesore?“ zasmál se hlasitě pak rada, poděkoval chlapcům za jejich ochotu, vsunul do kapsy několik koleček octanu a pustil se zase svým kolébavým namáhavým krokem do stráně ke vsi.

Před večerem rozsedli si chlapci po kládách a připravovali se jednak k večeři, vyprávěli si příhody dne a škádlili se. Vojtěch si jen posteskl Oskarovi, že se dnes nedostal do vsi, aby navštívil Babku na horním konci.

„No, vždyť ještě odtud neutíkáme, teprve začínáme,“ těšil jej Oskar, „ještě se dostaneš k Babce tolikrát, že se ti to omrzí.“

Pod studánkou seděl na kameni Jirka zahloubán v hovor s Milanem. Milan totiž dnes byl důležitou osobností v Osadě. Zahajoval dnes večer svou první hlídku a vůbec první hlídku, kterou měli chlapci ze spodní ložnice. Velmi záleží na první stráži a tuto dostal Milan. Ani mu nikdo nezávidí, chlapci chtěli by všichni hlídat první noc, neboť to je novinka a na všech stranách se o tom vykládá a snad v každém hloučku, kde stojí aspoň dva chlapci, mohli bychom zaslechnout:

„No to jsem zvědav, jak Milan obstojí na té hlídce,“ nebo „copak by asi ten Milan podnikl, kdyby se chtěl někdo vlouditi do Osady“ nebo „jestlipak by se Milan dovedl ubránit, kdyby jej někdo přepadl?“ a podobně.

Všechny ty řeči nejsou však příznakem toho, že by chlapci podceňovali statečnost Milanovu, naopak je to projev zájmu. Že Milan obstojí dobře v této těžké zkoušce, o tom si nikdo nedovolil ani zapochybovat. Bylť Milan jedním z nejodvážnějších chlapců. Včera, když měli chlapci praporky odeslat zprávu druhé skupině, bylo třeba přejíti hlubokou skalní štěrbinu, přes kterou ležel spadlý strom. Chlapci v Milanově skupině, nemohli zprávu odeslat druhé skupině, neboť chlapci druhé skupiny je neviděli. Bylo třeba přejíti tuto rokli a odtud odeslati zprávu. K obejití rokle bylo třeba nejméně půlhodiny času, proto se přihlásil Milan, že rokli přejde po kmenu spadlého stromu na druhou stranu. Jindra, vedoucí této skupiny, přijal rád jeho návrh, a dovolil chlapci, aby se vypravil po kůře na druhou stranu a odtud praporkem odtelegrafoval zprávu druhé skupině. Chlapci dívali se tehdy s obdivem na mrštného Milana, jak se rychle sune po vlhkém kmeni nad hlubokou strží, v níž neklidně pobroukával proud vody v kapraděmi zarostlém úzkém potůčku. Ovšem to by nebyl ani Milan, aby to neprovedl podle svého a jinak, než si všichni představovali. Milan se totiž najednou zastavil uprostřed kmene nad roklí, neboť poznal, že jej uvidí i chlapci ve druhé skupině. A skutečně jen mávnul praporkem, který předtím měl zasunut za řemenem kalhot, už se mu ukázalo podobné znamení na druhé straně: „Vidím.“

A poněvadž to bylo závodění o čas a každá vteřina, o kterou bude zpráva dříve odeslána, znamenala pro Milanovu skupinu drahocenné body, postavil se kurážně uprostřed rokle na kluzkou kůru a aniž by pocítil nejmenší závratě při pohledu do hlubiny, jež jako lstivá víla zlá lákala člověka do svého smrtonosného objetí. Na obou stranách hoši nedýchali napjetím a obdivem nad odvahou Milanovou. Milan se poněkud rozkročil, aby stál co nejpevněji a chopiv se praporku, jal se klidně ve vzduchu opisovat malé nebo velké osmičky a odesílal takto v Morseově abecedě svou depeši druhům. Potom si klidně počkal, až dostal od nich odpověď:

„Rozumím,“ učinil tři velká kola praporkem, „konec hlášení“, kamarádům, kterým zachránil v této soutěži několik drahých bodů. A nebyl to jediný kousek, kde se Milan ukázal být chlapcem srdnatým, byl takový již odjakživa. Nikdy nebyl jinačí. Proto říkali mu chlapci Milan Odvaha.

Když došla řada s hlídkováním také na spodní noclehárnu, musil to být Milan Odvaha, který měl zahájit a dát dobrý příklad. Tak to myslil Oskar a podobně to chápali všichni chlapci v Osadě a Milan tím byl také nemálo potěšen, že on bude první se své skupiny, jemuž se dostanu cti střežit majetek a snad i životy svých druhů.

Teď sedí oba chlapci, Milan a Jirka, na kamenech pod studánkou, kolem se hrnou malá množství vody a tvoří bzučivé vodopády, peřeje a v nepatrné chvilce unikají kamsi daleko.

„Řeknu ti, Jirko, není to maličkost, hlídat Osadu v těchto končinách. Až dosud hlídali chlapci z horní ložnice a dosud se jim nic nepřihodilo, ale je proto už vyloučeno, že se nemusí dnes nic přihodit? No, pověz. Já si dám na všechno tuze dobrý pozor, to víš, ty jsi můj přítel, Karlík, Oskar, Jindra i všichni ostatní. Můžete všichni klidně spát. Já to už všechno uhlídám. A těch pět hodin uteče jako voda. Zítra snad budeš už hlídat zase ty. Ale to už zase nebude tak jako dnes, neboť, to víš, já ti už povím všechno. Dnes jsem si už vyhlédl báječné místo, odkud budu moc pozorovat celou Osadu a přece mě nikdo neuvidí. Podívej se, Jirko. Tamhle. Vidíš? Ano, tam, kde končí plot a za ním je osamocený smrk. Postavím se k jeho kmeni a ve tmě nebude mě nikdo vidět a já mohu už zdálky vidět každého, kdo by se pohnul údolím a chtěl se přiblížit naší Osadě. Budu tam vše vidět jako na dlani a neunikne mi ani myška.“

Snad jste už z těchto slov postřehli, že Milan velmi rád si o všem a hlavně zevrubně povykládá. Jirka si myslí o Milanovi, že je mluvka a že nedovede v pravý čas udržet jazyk za zuby, a proto se dodnes neodvážil svěřit mu své tajemství, ačkoliv byl by to v pátrání jistě obratnější a šťastnější druh než je Karel Boulička. Dnes se už rozmýšlel, že jej snad přece seznámí se svým objevem. Když si však uvědomil, že by třeba ještě dnes nebo zítra začal Milan vykládat tak, jak jemu teď tady vykládá, jak bude střežit Osadu, o jeho tajemství, rozhodl se, že nepoví. Ale přece by chtěl dostat Milana do svých služeb. Chtěl by, aby mu Milan sloužil, aniž by o tom věděl. Proto sedí zde s ním již více než půlhodiny a poslouchá jeho sáhodlouhé výklady. Teď přišla Jirkova chvíle. Teď mohl nenápadně přivést Milana k tomu, aby mu pomohl hlídati pilaře. Jirka nezapomněl. Ještě jedenkrát se mu podařilo zastihnout starého Karase, jak odchází za noci, opět nikým nepozorován, z chalupy někam pryč. A zas to bylo přes úzkou lávku proti strmému svahu. Dnes odpoledne pustil se Jirka přes lávku na svah, aby si jej důkladně prohlédl. Nenašel tam však nic, co by mohlo nějak posílit jeho podezření nebo snad něco vysvětlit. Svahem vedla stezka. Jiří se aspoň domníval, že by to mohla být stezka, neboť se tudy dalo zcela pohodlně kráčet, nebylo tu v cestě žádných balvanů a po jedné straně byla houština, takže šel-li někdo pod strží cestou, nemohl naprosto spatřit člověka, který by šel touto stezkou, které říkal Jiří Karasova stezka, neboť se domníval, že tudy Karas vždy v noci odchází. Chtěl ještě odpoledne vypátrat, odkud a kam tato stezka vede, k tomu však se už nedostal, neboť přišel pan rada Kořený a Jirkovi nezbylo nic jiného než jít s Oskarem podívat se na mraveniště. Teď se naskytla nová příležitost, aby Milan při noční hlídce dal pozor na Karasa. Ovšem nesmí tušit, oč se mu jedná.

„Poslouchej, Milane, to sis vybral ale báječné místo. Skutečně, odtud budeš vidět celé nádvoří jako na dlani a neuteče věru ani myš, abys o ní nevěděl. Ovšem jenom tenkrát, když někdo půjde tady do lesa nebo údolím. Ale představ si, že někdo šel tímto žlebem. Neuvidíš jej pak vůbec, neboť zde ti zastiňuje výhled křoví, pak je tu dřevěná budova pily, zde zase klády, potom tato jabloňka, zde plot a do chalupy se dá vejít, aniž bys vůbec věděl, že tam někdo šel. Půjde-li někdo tamhle od lesa a jen trochu šikovně se přikrčí, přeběhne tento kousek mezi kůlnou a kládami, aniž něco zpozoruješ. Myslím si, že nejlépe se pozoruje a hlídá proti svahu a nikoliv po svahu. Dívám-li se proti svahu, vidím každého přesné obrysy proti nebi, za večera je u země špatně vidět a těžko se rozeznává. Myslím si, že nejlepší místo pro hlídání je zde u cesty, neboť je to místo nejníže položené. Jsi zde jako na dně nějaké velké nálevky, můžeš dokola vidět každé hnutí, tebe nespatří nikdo a pak hlavně vidíš vchod do naší chalupy. Vždyť tu vlastně máš hlídat a ne klády, že?“

Milan uznal, že Jirka má skutečně pravdu. Chlapci se zvedli a šli obhlédnout místo, jež Jiří tolik doporučoval. U cesty stály dva jalovce a dalo se tam pěkně sednout na pařez.

„Zde skutečně, Jiří, je to výborné. Víš, to by mi ani nenapadlo, že místo v údolí je mnohem výhodnější než na svahu. Tady budu dnes celých pět hodin.“

Ozvala se píšťalka. Nástup k večeři. Chlapci se také rozběhli k Osadě, aby se připravili k večeři. Jirka ubíhal rád, neboť měl jistotu, že dnes v noci bude pilař dobře hlídán, neboť ujde-li Jiřímu v chalupě, nemůže ujíti Milanovi.

Václavova trubka rozřízla čas na dvě polovice. Jakmile se ozvaly první její táhlé tóny, končila půlka první – den. Den práce, chvatu a poznávání. Zesilující se a opět umlkající zvuky zahajovaly pro chlapce druhou část – noc, noc klidu, odpočinku, vzpomínek a tužeb. Hodiny přemýšlení a vzdušných staveb. Po Václavově večerce vkrádá se do Osady uklidnění. Hlasy se ztišují, hloučky se rozcházejí. Chlapci dokončují rychle své práce, připravují si lůžka ke spaní, přejí si dobré noci, ubírají se do nové říše – do království pohody a snů. Milan přetahuje si přes hlavu ještě tmavomodrou kazajku, upíná ji až ke krku, dívá se na svou svítilnu, stisknutím zkouší, zda je v pořádku a stojí sám jakoby nade všemi. On jediný stojí, nespěchá, když všichni ostatní chvátají. Oni skončili, on začíná…

Země se zahaluje pomalu do pláště barvy tmavomodré ocele, slunko kleslo již pod obzor, uklidňuje se ptačí hemžení v lese i po křovinách. Probouzí se nový svět – svět noční. Večerní obloha je sice ještě rozjasněna nejvyššími vrstvami ovzduší prosvětlenými sluncem, které tou dobou je teprve několik stupňů pod obzorem. To ovšem nemůže již zabrániti tomu, abychom na klenbě nespatřili drobounké trhlinky, které svítí do pomalu houstnoucí tmy. Tma je dnes krásná, čistá, lákavá, horká.

Milan odchází na své místo. Obchází zrakem svěřené mu budovy, klidně projde kolem malé zahrádky Karasovy, obrátí se k úžlabině, zastaví se na chvíli a pak zase pokojně vrátí se ke svému pařezu u dvou jalovců a tam se usadí. Spát se mu dnes nechce a to také ví, že zde venku na vzduchu, který několik okamžiků po západu slunce stal se tak čerstvým, nedá se usnout. Dívá se kolem, vzpomíná na své doma, přemýšlí.

Ne však dlouho. Zahlédne u chalupy něco se pohnout. Zbystří svou pozornost. Zbytečně. Oskar vyšel. Snad se jde podívat za ním. Milan se opět postaví a vykročí ke kládám. Skutečně. Oskar sotva jej uviděl, zabočil k němu. Zasmál se na Milana.

„Tak vida, Milan pilně hlídá. Tak se dívám kolem sebe a zdá se mi, že sis dnes, Milane, dobře vybral. Budeš mít večer krásný jako v pohádce. To Václav bude dnes asi již hlídat s deštníkem.“

„Vždyť na obloze není skoro ani mráčku?“ divil se Milan, „a proč by mělo právě pršet, když my tu táboříme. Když je sucho, je to rozhodně mnohem příjemnější a co bychom dělali, až začnou nějaké delší deště? To by snad bylo pak nejlépe odstěhovat se zase domů.“

„Tak zlé to asi nebude. Ono i za deště dá se všelicos dělat. Ovšem, za sucha je to pro naše pobíhání nejpříjemnější, ale s deštěm musíme taky počítat. Ostatně dnes ten déšť nebude pravděpodobně nejhorší. Počítám, to bude jen taková noční sprška a ráno bude zas jak vykoupané.“

„To abychom se podívali, jestli není venku něco na zmoknutí. Tamhle si suší Jindra košili, myslím, že bude dobře, když mu ji dám někam do chalupy.“

„Právě proto jsem se vydal ještě trochu ven. Hlavně budeme muset, Milane, dát pod kůlnu dřevo. Chlapci na to zapomněli a neměli bychom zítra čím zatopit. Tak. Dáme to všechno sem pod střechu.“

Milan i Oskar pobíhali teď rychle po nádvoří a uklízeli topivo, sušící se součástky oděvu chlapců a v necelé půlhodince bylo všechno zajištěno proti nenadálé spršce a na nebi nebylo dosud lze spatřit žádného většího mráčku.

„Tak tamhle má být sever,“ mávl Milan rukou k nebi, „neboť se tam už ukazuje Polárka. To je myslím jediná hvězda, kterou dovedu jistě na nebi objevit.“

Oskar zastavil se s Milanem a zíral také na nebeskou klenbu, na které se zatím rozsvítilo větší množství nebeských světel. Usmál se a pak dodal:

„To budeš, Milane, jistě znát těch hvězdiček víc než jednu, protože to není ani docela možné, aby někdo znal jen jedinou hvězdičku. Přece jsi ji musil nalézti podle nějakého znaku a tím je poloha k několika jiným hvězdám, které jsou seskupeny pro nás ve stálém postavení, tedy podle některého souhvězdí.“

„Polárku tu obyčejně nacházím podle zadních kol Velkého Vozu, ale u toho nevím, ani jak se ty hvězdičky jmenují.“

„Tak vidíš, přece jich znáš víc, než si myslíš. Velký vůz. Obyčejně lidé nacházejí Polárku podle tohoto souhvězdí, které má jasné hvězdy. Podívej se na oje Velkého vozu. Předposlední hvězda je Mizar. A teď dej pozor. Bude to zkouška ostrosti zrakové. Těsně pod Mizarem je nepatrná hvězdička, kterou spatří jen člověk, který má mimořádně ostrý zrak. Vidíš ji?“

„Něco tam vidím, ale velmi špatně,“ přiznává Milan.

„Dnes bude dosti špatně vidět, ale máš jistě dobrý zrak, když tam vůbec něco vidíš. Někdy za temné noci to zkus, hledej tu hvězdičku. Mládež má mnohem lepší zrak než dospělí. A my krátkozrací jsme na tom při pozorování nebe velmi špatně. Abychom se však vrátili k té malé, chci říci na pohled malé, hvězdičce. Ta se jmenuje Alkor, to je zajímavá dvojice hvězd, obě představují ohromné slunce, větší než je naše slunce, které jsme svázali motouzem a roztočili na odstředivém stroji. Ovšem tyto dvojhvězdy nejsou spoutány motouzem, nestačil by na to ani nejsilnější, který si dovedeme představit, nýbrž věčným zákonem vesmírným. Mizar a Alkor představují tedy zajímavý typ dvojhvězdy.“

„Je na nebi více takových dvojhvězd jako je Mizar a Alkor?“

„Jistě, milý Milane, snad bychom ještě dnes spatřili na obzoru jinou dvojhvězdu, a kdybychom si počkali k ránu, objeví se i další. Zde nám však hráze lesů značně zužují obzor, proto zajdeme si kousek proti svahu a odtud ukáži ti ještě jinou dvojhvězdu, která je dnes skoro na obzoru. Avšak vraťme se zatím ještě k naší Polárce. Řekl jsi, že to je jediná hvězda, kterou znáš. A víš, že to také není pravda. Víš, že Polárka, vůbec není jen jediná hvězda?“

„Toto snad, Oskare, přece nebude pravda. Vždyť Polárka je nejstálejší hvězdou na obloze. Podle ní přece dají se určovat světové strany. Myslím si, že je nejpevnějším bodem na naší obloze.“

„Mýlíš se, Milane jako se mýlil i lidé několik tisíciletí před námi,“ pokračoval Oskar stoupaje pomalými delšími kroky do svahu.

„Polárka má snad zdánlivě stálé postavení vzhledem k ostatním souhvězdím, která se zdánlivě otáčejí s oblohou kolem osy, jež prochází téměř Polárkou, takže Polárka představuje zdánlivě jakýsi pól otáčející se klenby, a proto nemění své polohy vzhledem k ostatním souhvězdím a pro krátký lidský věk a pro malicherné podniky lidské, jakým ku příkladu je objevení Ameriky, k poměru k tomu co se děje ve vesmíru, může sloužit i jako dobrý kompas. Ovšem jakmile se člověk chce odpoutat od této planety a chce putovat vesmírem, ukáže se Polárka kompasem velmi nespolehlivým, protože hvězdář nakonec ani neví, podle které Polárky se má orientovat.“

„Cožpak Polárka je také nějakou dvojhvězdou?“

„Ba víc. Polárka je dokonce trojhvězdou. Tato jasná hvězda, na kterou se právě díváme, má ještě jednoho druha, se kterým tančí kolem společného těžiště. Trvá jim to dosti dlouho, jedna otočka asi čtyři dny. Ovšem než přetančí svým nebeským sálem se svým, pro nás neviditelným druhem, kolem svého slunce jednou dokola, uplyne doba už delší, asi pětadvacet let. Představ si k tomu jakou rychlostí většina hvězd tančí, ani deset tisíc kilometrů za vteřinu není ještě rychlost, kterou by hvězdná policie stíhala, pak jistě pochopíš, že ten bláznivě tančící trojlístek Polárky, který nám pozemšťanům se představuje jako ztělesněný klid a rozvaha, nemůže si nijak získat důvěry pánů hvězdářů.“

„A tamhle na jihu ta červená hvězda to je večernice? Tak to by měla být Venuše, ne?“

„Milane, to co jsi řekl, to by stačilo na několik nedostatečných z hvězdářství. Na jihu nikdy nemůže být hvězda, které říkáme večernice. Večernicí bývá buď Venuše, jak jsi správně řekl, která svítí poněkud jasněji, nebo Merkur, který je právě v této době večernicí, svítí poněkud slaběji než Venuše. Tak to večernice není, ani nemůže být. Přesto je hvězda nápadná, zvlášť, kdybys ji pozoroval den ze dne. Utíká. Nechce se držet žádného souhvězdí. Není to tedy hvězda tak vzdálená, aby se nám lidem bez hvězdářského zařízení zdála bez pohybu. Je to taky planeta, snad nejpodobnější za všech známých těles nebeských naší zemi – je to Mars.“

POPIS OBLOHY JE ZDE PODÁN PODLE ČERVENCE 1937

„Tak to je vlast Marťanů.“

„Navykládalo se toho už o těch Marťanech hodně, ovšem nejméně nám toho mohou povědět sami hvězdáři a každou zmínkou o obyvatelích tohoto nebeského tělesa přivádíme skutečné hvězdáře do velkých rozpaků. Je jisté, že poměry na Marsu jsou v mnohém podobny poměrům na zemi. Snad tam mají i léto a zimu, jako my zde, vždyť kolem pólů za martovské zimy dají se pozorovat bílé čepičky, které za marťanského léta opět mizí. Snad je to sníh. Možná, že sníh podobný jako u nás nebo to mohou být vrstvy pevného kysličníku uhličitého. Na této planetě byly také pozorovány rovné čáry, které bývají nezývány kanály nebo průplavy, jejich poloha se mění a někdy se i zdvojují, takže se vyskytly i názory, že by to mohla být díla bytostí, jež obývají Mars. Ovšem tyto bytosti musely by žít asi v podobných podmínkách, jaké se vyskytují v tundrovitých krajinách naší země.“

Chlapci stoupají pomalu k vrcholu a před nimi se rozevírá kraj jako mísa. Les zakrývá nejbližší okolí, zmizela jim pila s dohledu a objeví se blýskavá světla vzdálených samot a vesnic. Milan je zadíván do tajemství vesmírných těles. Cítí najednou v sobě zvídavost kotěte, jež se zahledělo na měsíc.

„Oskare, je dnes vidět těch planet víc na nebi než Marta. Kdybych se díval na oblohu sám, tak bych ani nevěděl, že to je Mars.“

„Na první pohled, jak jsem ti ostatně již řekl, nedá se poznat planeta, přišel bys však na to častým a bedlivým pozorováním. Dnes však máme štěstí. Skoro těsně nad obzorem je další planeta, Jupiter. Jupiter je největší dítě matky Slunce. Ovšem Slunce dočkalo se u Jupitera také svých vnoučat, neboť má celkem jedenáct měsíců, z nichž čtyři představují již důkladná nebeská tělesa o průměru několika tisíc kilometrů. Tři z nich, Europa, Io a Callisto, byli pojmenováni Galileiem podle líbezných vil řeckého bájesloví, a čtvrtý, Ganymedes, byl slavný číšník, který naléval božstvům v slavném řeckém nebi na Olympu, hlavně ovšem svému představenému, jímž nebyl nikdo jiný než nejvyšší řecký bůh – Jupiter. A abych nezapomněl. Teď se podívej ještě za Polárku přesně k severu. Téměř přesně nad obzorem svítí velká jasná hvězda – Capella v souhvězdí Vozky, které je teď většinou pod obzorem. To je také jedna z těch dvojhvězd, o nichž jsme začali tuto rozprávku o dalekých světech.“

Milan rozhlíží se udiveně po svítících bodech na nebi, které se mu najednou staly tak blízkými, že by snad vydržel celé hodiny se na ně dívat a s nimi si vyprávět. Než krásná chvíle měla mít studené ukončení, neboť pojednou jako probuzení z krásného snu ozval se Oskarův hlas:

„A teď mi pověz, milý Milane, co jsi vlastně měl dnes hlídat, hvězdičky nebo Osadu? Nezdá se ti, že přece jenom jsi trochu daleko od pily? Kdyby ti ji někdo celou odnesl, tak nevíš nic. Ani sebekrásnější hvězdičky nesmí se zapomínat na obyčejné povinnosti.“