UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 5.kapitola

Kapitola pátá

Sobota překvapila jako na koni. Nikdo se jí ani nenadál a už byla tu. Stačí se ohlédnout jen, chvíle uletí a nepřitáhneš ji zpět ani desíti páry. Nevrátíme v životě ani chvíle jediné, snad můžeme nejvýše některou z nich změřit vzpomínkou. Na stromě času vyrůstá den z ranní rosy a za chladu rozvíjí se v poupě, jež poznáš za probuzení. Rozvíjí se pod dechem hodin v květ čarovný, který má vydat plod práce, radosti, uspokojení, někdy se zase zvrhne v nakyslé ovoce bolesti, trpkosti a hořkosti, jejíž příchuť nestačí pak stovky kvetoucích dnů vyhladit. Než večer zapěje ti ševelnou píseň spánku, opadne i plod a do tmy uloží semeno, jež má slavně očištěno časem povstati novým jitrem.

Koště je mocným odznakem soboty. V jeho znamení se řídí tento den jako mocná litice ve všech koutech. Osada oživla také ve znamení svázaných vrbových prutů. Kdybych měl sílu jako ten ďábel ze kteréhosi románu, abych mohl nazvednout střechy a podívat se na lidské hemžení z bezprostřední blízkosti, viděl bych ještě dnes v Osadě každého z desíti členů točit se kolem koštěte.

Prosím: horní ložnice. Že nic nevidíte? Není možné. Pravda je tu prachu, jakoby se prohánělo nejdivočejší auto. Za chvilečku to bude lepší. Postavte se sem do kouta, ano, zde vedle je totiž okno a tím vtéká čistý vzduch. Životu nebezpečné to zrovna není, jen strpení. Kdo to zde běhá jako ďáblem posedlý. Nevzpomínáte? Podívejte se jen pozorně. Máte trochu smysl pro rytmus? Vidíte tu muzikantskou postavu a teď. Ten laškovný oblouček. Jakoby houslista si zašveholil nějakou laškovnou parádičku. Inu, Jindra, nemůže a nebude asi nikdy svět chápat jinak.

Slámu si shrabal na hromadu a teď koštětem šmejdí po podlaze, kterou si rozdělil podle své jakési začarované geometrie na spoustu větších polí a menších políček, které teď zpracovává pometlem v takovém rytmickém rozdivočení, jako by ze svých houslí tóny vykouval. Zde ta škvíra se mu najednou změní v linku notovou, s níž stírá baňatou dutou notu, a tam zase je růžek, ten se rozdrobí na šestnáctiny se svými ozdobnými praporečky, jež vlají jako korouhvičky na pouťovém kolotoči, zde ta osamocená, ta by měla trochu vyniknout, přitlačí, zatím co následující zase rozmazleným hlazením uklidňuje, k tomu však je potřeba ještě něco jiného zaslechnout, a tak si k tomu píská, hlas druhý, třetí, hlasitou velkou sytou směs, jíž nerozumí snad nikdo na celém božím světě. Jsou lidé, kteří vidí kolem sebe jen čísla a všechno přepočítávají na karáty, počítají, přemýšlejí, trápí se a pomalu umírají, neboť stále vidí jen čísla a karáty. Sotva začali, už myslí na výsledek, na konec a nevidí, neslyší, že jim už v poledne zvoní večerní klekání, stali se starými v mládí a umírají, když si myslí, že žijí. Jindra nepočítá, kdy skončí jeho hra. Celé žití je mu hrou, nemyslí, jak to dopadne, je opojen, zlákán i konejšen rytmem, pohybem, života, přítomností a ne budoucností. Slyšíte tento široký proud zvuků. Jindra nehraje a slyší je, vnímá každé zadutí větru a ptáka hvízdnutí jako břichaté tečky ozdobené roztodivnými šestnáctinovými, dvaatřicetinovými praporky zapletené v drátech liniatury. Nechtěl bys, člověče, tomuto proudu nastavit ruku, aby se ti v dlani roztříštil na tisíce drobných kapek s vlastním rytmem a s novou radostí. Neslyšíte za těmi křehkými kaskádami něco silnějšího, není nad každým malým broučkem velký les a nad korunami velikánů neklene se nebe větší moře? Neví o tom, Jindra, vyhrává si každou chvilku a vyzpěvuje si svůj čas a svůj svět. I když v sobotu v prachu čistí horní ložnici.

Ve spodní ložnici už není tak veselo, je tam ticho. Karel sedí na slámě a nějak se mu do ničeho nechce. Každou chvíli podívá se ven oknem do zarostlé lesní stráně a myslí si:

„Co kdyby se tam tak najednou objevil jelen nebo divoký kanec?“

Jak si vzpomněl na tato dvě zvířata, neví sám.

„Když člověka popadne lenora, tak myslí na Indiány,“ říkává stará Karaska.

Indiáni, to je asi pro starou Karasku ta nejvzdálenější, nejdivnější a nehorší věc. Když si neví s něčím rady, dodává:

„Vždyť to ani Indiáni nedělají.“

Vůbec ti Indiáni se jí objevují velmi často na jazyku a snad u Karla jsou ti Indiáni vystřídáni těmi jeleny a divokými kanci. Teď když vidí před sebou tu změť stébel, pokrývek a prachu a uvědomí si, že z toho má zase vytvořit ložnici, která má zářit pořádkem a dokonce i čistotou, pociťuje tísnivý tlak v prsou a nejraději by to všechno opustil a vydal se někam do lesa, třeba tam, kde na okraji lesa stojí několik modřínů a za nimi se táhne dlouhá úzká paseka.

„Božíčku tam je jahod, a už jsou tam maliny,“ povzdechne, obrátí se, přejede zoufalým pohledem celou místnost, u okna zahlédne ještě důlek, ve kterém ráno Jirka dospával. Vedle něho ležel Milan. Opírá se o hůl koštěte a nechce, nechce se mu. A zas podívá se ven do probuzeného již dne. Nad cestou sklánějí se již klasy žita, z dálky je vidět, že ještě neuschla na nich rosa, celý ten pruh má takovou zvláštní barvu, skoro jako surová měď. Do svahu jako pentle narovnané lehly si k sobě úzké dlouhé role a každá z nich svítí jinou barvou. Len, brambory, oves, brambory, žito, brambory, len… Karel vidí před sebou živý svět a za sebou smutné trosky, jež má uspořádat tak, „aby sem bylo radost přijít,“ řekl dnes ráno Oskar. Karel chtěl by se vymluvit, chce se mu o něčem přemýšlet, neví však o čem. Chce zabít nějak nepříjemnou chvíli práce o samotě.

Doma takové věci nedělával a teď, kdy jsou prázdniny, studentská dovolená, se má tady obracet a tančit s koštětem. Kdyby byl odvážnější, jistě by udeřil tím nepříjemným nástrojem o zem a šel za nějakou zábavou nebo se podívat, jak dělají druzí. K tomu však byl Karel příliš zbabělým, neodvážil se nikdy vzepřít proti ničemu, byl zvyklý každému jen přisvědčovat. Spoléhá se na nějakou náhodu, na štěstí, že najednou se stane něco neočekávaného a bude vše v pořádku. Snad kdyby ještě tak někdo přišel a pomohl mu, bože, to by šlo všechno od ruky. Ale sám. Nejde to. A přece kdosi jde. Zaslechne kroky. S radostným pocitem úlevy dívá se do síně, odkud očekává svou spásu. Pomalu dopadají na zem šlápoty a konečně vstoupí do světnice nejlepší Karlův přítel v Osadě – Kozena.

„Kozeno,“ vydralo se mu z hrudi nějak zoufale a přece hřejivě, neboť v této opuštěnosti nenapadlo jej, že by to mohla být jeho rohatá přítelkyně, kterou nedávno zachránil téměř před sebevraždou, která jej přijde potěšit v krušné chvíli.

Karel usedl na slámu, zadíval se do věrných a upřímných zraků urousané kozeny a bylo mu do pláče. Koza opřela si poněkud svou hlavu o kučery svého přítele, takže ucítil na svém krku dva výrůstky, které se zvířeti houpaly pod bradou. Kdyby Karel nebyl zde tak sám, opuštěn a hanbící se mezi všemi chlapci, postěžoval by si bradatému zvířeti ze svého žalu a zoufalství. Když přijde ze školy domů, zanechá své zablácené střevíce v předsíni a nevzpomene si na ně až příštího dne, kdy na jejich místě najde zase dvě lesklé boty. Doma snad ani nikdy neviděl, jak vypadá taková pořádková sobota. Úklid se děje vždy za jeho nepřítomnosti a dnes připadne mu úkol zdolati tuto hromadu slámy, prachu, pokrývek a všemožného haraburdí. Posledně to dal Milan do pořádku a věru pěkně to vypadalo, ale dnes tím nemůže Karel pohnout. Jak by také tím mohl pohnout, když se ještě ničeho nedotkl? Kozena se dívá moudře na svého přítele a nemůže pochopit ten lidský smutek nad věcí tak malichernou, jakou je hromada slámy. Obešla vážně jako na návštěvě ve vznešeném domě celou ložnici, pokochala se pohledem na svažující pole, oknem vyhlédla ven a pak zahrabala paznehty předních noh v hromádce slámy.

„Karle, už jsi hotov? Pospěš si, pomůžeš nám tady na nádvoří.“ Ozve se najednou Jirkův hlas.

Chlapec jako by se probudil. Zvedne hlavu, uzří ďábelskou rohatou hlavu výsměšně se dívající Kozeny, jež s rozkoší rozhrabuje polámaná stébla. Skočí k pometlu a křikne na dvůr, až se to odráží od cihlovaného dláždění síňky:

„Za chvíli budu mít všechno v pořádku,“ a do těchto slov vyletí, vyběhne Kozena, na níž znenadání si Karel dupl a vyhnal ji, když zjistil, že v místnosti utrousila několik bobků. Pak se rozmáchl, neviděl, neslyšel a pracoval na úpravě svého hnízda. Kozena překvapeně vyběhla ze síně na nádvoří, nachápavě zadívala se do dveří a snad přemýšlela o nezbadatelných rozmarech lidských kluků. Když ji zesmutnělou uviděl Jirka, prohodil k Milanovi:

„Tak se mi zdá, že se Karel s Kozenou zlobí.“

Snad to Koza zaslechla a porozuměla tomu, neboť odešla důstojně jako královna. Karel sice nepěkně pohrdl její příchylností, neslýchaným způsobem se na ni osopil, přesto však není třeba, aby si kluci na dvoře nad tím ušklíbali. Ona ví, že se Karel k ní vrátí jako marnotratný syn, proto si vznešeně odnáší svou bolest do chlívka s děravou střechou, zatím co Karel pochopil také svou bolest. Sešel se s prací a našel v ní družku milejší než je přemýšlivá koza.

Na nádvoří se dnes pracuje. Pracují tam téměř všichni členové Osady. Jirka s Milanem vzali si na starost čistotu nádvoří. Nebylo zde vymetáno již drahnou dobu, a tak teď shromažďují všechny úlomky kůry, třísky, papíry, kamení hrabičkami na hromádkách, které pak uklízejí. Ostatně mají tu dnes taky pomocníky. Přišli kluci ze vsi pod vedením svého pohlavára Matěje a na Jirkovo vyzvání dali se také do práce. Pod kůlnou batolí se nejmenší vesnické ratolesti pod dohledem jedenáctileté Mařky, a ostatní hoši i děvčata pustili se do sbírání papírů, trhání vysokých plevelných rostlin, odnášení chvojných větviček, když jim Milan slíbil, že se mohou večer přijít podívat na táborový oheň. „Pro vás to bude zadarmo,“ podnítil jejich pracovitost ještě Jiří.

Pepík, kterého jsme již dříve poznali, utřel si zase jednou nos a připojil se k chlapcům z horní ložnice, kteří sbíjeli lavičky na prostranství. Vojtěch upravoval ohniště pro táborový oheň a vzal si na starost vše, co souviselo s topením. Za ohradou ze stmelených kamenů byla již podle nějakých záhadných pravidel narovnána hranička dřeva, neboť úprava táborového ohně je dílem zkušeného ohněstrůjce Vojtěcha. Plamen totiž musí stoupat přímo vzhůru, nesmí být na oheň přiložena ani syrová chvojka, aby se z ohně nečadilo, hranička musí být narovnána tak, aby plameny nezasáhly někoho z okolostojících. A potom to nejhlavnější. Vše musí čistě shořet. Nesmí po táborovém ohni zůstat hromada černých, okoralých nedopalků, smutně trčících jako krovy vyhořelé chalupy.

„Táborový oheň musí být dílo čisté jako alabastr,“ říkával Vojta.

Všechno musí shořet na naprostý popel. Ovšem nesmí se pomáhat ani petrolejem, lihem nebo benzínem, to se považuje za hrubý hřích. Takový táborák postavit dovede každé dítě. Do táborového ohniště nesmí přijít nic, co nevyrostlo v lese, nesmí tam proto ani papír, jen lesní dřevo, ovšem naprosto suché, snad naspod pěkně smotané větvičky borové a na ně teprve suché ratolístky smrkové a jedlové. Kdož ví. Vojtěch staví prapodivnou pyramidu a nepromlouvá s nikým ani slova, jako kdyby vykonával nějaký starodávný obřad. Jeho mysl je napjata, neboť pyramida se nesmí za požáru, který zde všechno stráví skácet, musí pomalu klesat, nepozorovaně. Táborový oheň je znakem přátelského pohostinství, klidu a pokoje sousedského, nesmí to být živel nespoutaný a nestřídmý, nýbrž jasný a jásavý projev vřelého kamarádství, poctivé družnosti a radostného ukázněně vyrůstajícího mládí. A proto všude ten pořádek.

Vojtěch ohněstrůjce prohlíží bedlivě kamennou obrubu kolem ohniště, vždyť i na té záleží. A kolik. Nesmí to být obruba jako od zedníka vyrobená, těsná a nepropustná, neboť jakmile se vzduch zahřeje a začne v teplých vlnách stoupat, nebude mít studený přístup k rozžhavenému jádru hořícího jehlanu a plameny budou skomírat a nedodáš jim již života ničím na světě. Mezi kameny musí být mezery, avšak jejich velikost i umístění musí být pečlivě propočítáno, stejně jako vyhloubení ústřední jamky, která bude přikryta třemi kameny, aby se dostalo dosti žárotvorného kyslíku přímo do středu hořícího sloupce. Kameny na obrubě musí ohni odnímat přebytečný žár, za obrubní musí být jen příjemné teplo a ne výheň. Mnoho záleží proto na výběru vhodných kamenů, aby nepraskaly horkem, neboť se

docela dobře může stát, že střepinka, která se uvolnila z prasklého kamene, může těžce poranit. Na to vše myslí dobrý ohněstrůjce a na mnoho ještě jiných věcí. Co, když se najednou zvedne vítr. Kolik již bylo takových ohněstrůjců, kteří se pustili do stavění hranice a vůbec si ani nevzpomněli, se které strany bude váti vítr. Dobrý ohněstrůjce zkoumá několik dní předem, jaký bude vítr a v době, kdy má plát táborák, chodí vyhlédnutým prostranstvím s prstem nasliněným a zkoumá, odkud se vánek žene, hledá místo poklidné, kde by oheň plál jasně a pokojně jako svíce v kostele. Nelze si představit, že by najednou do řady pozvaných hostí se stočil štiplavý dým táboráku. Kolikrát již Vojtěch uviděl tuto urážku hostů, a nikomu nenapadlo, že takovým člověkem nezkázněný oheň zasloužil okamžitě tři vědra vody. Uhasit jej a zblátělý popel vyhrabat a vynést do lesa. Řádný táborák dohasne sám a pomalu vydává z popele svůj žár chladné noci. Nesmí být popraven džberem vody, nýbrž jiskry jasného ohně uhasnou, když vyzářily své světlo a teplo. Hlídá je dvojitá táborová hlídka, aby klidně přešly v popel a klidný oheň přátelství nepřešel nepřejícnou náhodou v požár záště nepřátelské. To vše dobře věděl Vojtěch, a proto chystal první táborák Osady s pobožnou pečlivostí pohanského žrece, neboť byl dobrým ohněstrůjcem.

Oskar, Václav a ostatní hoši přijali pokyny od Vojtěcha, kam postavit lavičky a pracovali se soustředěním, jakého jsou schopni jen hoši pracující na svém podniku.

Odpoledne, kdy chlapci dávali poslední koutky Osady do stavu mimořádného pořádku, vypravil se Oskar s Václavem do vsi, aby ještě jedenkrát pozvali rychtáře Sukáče s jeho rodinou, pana řídícího, pan faráře a ostatní sousedy k přátelskému posezení u táborového ohně.

„A což abychom pozvali také pana radu Kořeného s jeho rodinou?“ optal se cestou Oskar Vojtěcha.

„Nu, proč bychom je nepozvali,“ odpověděl Vojtěch.

„Mireček se už jistě z toho hrozného uštknutí vylízal a jsem jist, že už zase skáče jako kamzík, ovšem pokud mu to jeho línost dovolí.“

Chvátali rychlým krokem, aby se svým posláním byli hotovi co nejdříve, neboť strojí-li se táborák je v Osadě více práce než když se vdává jediná dcera ze statku. Rychtář byl velmi potěšen tím, že páni studenti přišli jej s rodinou pozvat, slíbil, že dá vybubnovat ve vsi, že páni studenti dovolují si zdvořile pozvat zdejší občany na slavnost táborového ohně. No a k honoraci se vypravili ještě osobně. U řídících zastihli doma jenom starého pana řídícího, který jenom louskl prsty a povídá:

„No když ta, zase bude koncertovat ten váš ďábelský Paganini, to víte, že nemohu zůstat doma. Přijdeme se k vám rádi všichni podívat.“

Když přišli na faru, našli pana faráře dřímajícího pod košatou hruškou a u jeho nohou klímal také jeho druh, velký pes. Panu faráři radostně zasvitla očka, když viděl, že studenti jdou k němu na návštěvu.

„To je od vás, pánové, tuze hezké, že jste si také vzpomněli na starého faráře. Chodím někdy tam okolo a dívám se, jak se tam máte čile k světu. Taky jsem kdysi studoval, jako vy, ovšem za našich časů to nešlo, tak cikánsky se někde usadit. To zase byly na to přísné úřady a hlavně řád školní. O prázdninách to jsme zase museli doma vypomoci, a když nějaký ten den zbyl, tak se cestovalo po naší vlasti milené, někdy s krejcarem a někdy taky bez něho. Tak, milí kamarádi, taky skleničku se mnou vypijete snad. Ale ne, z toho se neopijete, jen statečně do toho. Mám radost z toho, že tady zase vidím studenty, to víte, teď se studenti vyhýbají farám, tak a to jen, abyste nezapomněli na cestu za mnou.“

„Pane faráři, rádi bychom vás poprosili, kdybyste nám mohl povědět, kde bydlí pan rada Kořený, také bychom jej rádi k nám pozvali.“

Pan farář se usmál tím svým bílým úsměvem.

„Tak radu Kořeného. Myslím, že by se mu lépe líbilo, kdybyste řekli, pane mistře místo pane rado.“

„Cožpak, pan rada Kořený je umělcem?“ otázal se uctivě a také trochu zvědavě Oskar.

„Je vlastně taky trochu umělcem, ale řemesla řeznického,“ odpověděl se smíchem starý farář.

Vyrostl v sousední obci, učíval jsem jej ve škole. Byl to chlapík bystrý a pracovitý, vyučil se řezníkem a pustil se do světa, a tak se nějak dostal až do hlavního města, v práci byl chlapík a jelikož nedržel se tak úzkostlivě sklenice jako většina kamarádů, zašetřil si po čase pěkné peníze a nakonec si vzal dceru jednoho z nejzámožnějších uzenářů a po jeho smrti převzal i jeho závod. Když zbohatl, nezapomněl na kraj, v němž uviděl světlo světa. Jezdívá sem každý rok, ovšem jeho pražské manželce je zde všechno hloupé a špinavé a hlavně se jí nelíbí, aby jí, pražské boháčce, říkali zde na vsi paní mistrová, proto donutila muže, že se musí představovat jako rada Kořený. Jemu se to ovšem nelíbí, chtěl by aspoň zde žít, jak kdysi: po svém a s lidmi. Musí však ustupovat rozmarům své ženy. Inu, to víte, Sokrates byl tak moudrý muž a neměl to doma lepší.“

Pak ještě pan farář vysvětlil chlapcům, jak se dostanou ke Kořeným a doprovodil je až k vrátkům. Než se rozešli, optal se ještě Vojtěch, kde by našel Babku.

„Tak, tedy také mládenci chtějí čarovat?“ zeptal se farář šibalsky.

„Jenomže tentokrát páni moc nepochodíte. Je to tuze hodná ženská a tomu bejlí věru dobře rozumí, myslím lépe než apatykář ve městě. Sám jí nejednou řeknu, aby mi nějaké ty čaje namíchala a nic se nebojím, že by mě otrávila. Její chaloupka je tam za tím jeřábkem, myslím si však, že ji nezastihnete doma. Tak se mi zdá, že odjela ke dceře, a to se obyčejně vrací nejméně za týden.“

Sděloval farář chlapcům. Viděli, že dobře za dlouhá léta, která strávil ve vsi, poznal své osadníky.

U Kořených se dlouho nezdrželi, ačkoliv paní radová byla jejich návštěvou velmi potěšena a děkovala Oskarovi velmi vroucně, že jí poslal po manželovi několik tabletek octanu, po kterém se následky uštknutí mravenců na Mirkově těle skutečně zázračně hojily.

„Je to hned radostnější pocit zde na venkově, když člověk ví, že se může na někoho s důvěrou obrátit. Vždy nám tu bylo tak pusto. Věřte, pane profesore, nemohu zde v těch pustinách zvyknout. Není tu lidí. A to vše jen manžel zaviňuje. Nechce se jinam. Kolikrát jsem mu již říkala, pojedeme do Luhačovic nebo jinam, kam jezdí slušnější lidé na dovolenou. Vždyť tam člověk uvidí lidi, jsou tam koncerty, večer společnost.“

Tak a podobně byla by snad paní radová dlouho naříkala, kdyby se nebyli hoši zdvořile odporučili, že mají ještě v Osadě hodně příprav na večer a že doufají, že večer spatří v Osadě pana radu Kořeného s celou rodinou.

Osada dnes vzala na sebe slavnostní vzezření. Když přišel k pile Oskar s Vojtěchem, spatřili několik chlapců pod náhonem, kde užívali vodní lázně šplíchajíce po sobě jako rozpustilé děti. S vlasy splihlými ponořovali se do vody a výskali, že to bylo slyšet i hodně daleko. Oskar dal povel ke skončení všech příprav, zahájil dnes mimořádně brzy večeři, aby všechno i nádobí, než přijdou první hosté, bylo náležitě vycíděno na svém místě.

Sotva se skrylo slunce za zalesněný svah, ukázali se první hosté na pilském nádvoří. Napřed přiběhli chlapci a několik děvčat za nimi, pak teprve jejich rodičové. Přicházeli jaksi nesměle, nejistě a to ještě ve skupinách, jako by si chtěli vzájemně dodat odvahy. Brzy objevil se s několika sousedy rychtář, v patách za ním rychtářka s dětmi v doprovodu dvou vesničanek, rodina pana řídícího s panem farářem. Na lavičkách se všichni usadili, mohli jste tu spatřit také již rodinu pana rady Kořeného, Mirek rozběhl se za Jirkou, neboť se považoval jaksi za jeho přítele, ač spolu promluvili sotva dvacet slov. Když se setmělo a chlad začal vanout z lesa, ozvala se táhlým hvizdem Oskarova píšťalka a snad v půl minutě nastoupili hoši do řady čelem ke svým hostům a Václav zahájil svou křídlovkou pořad večera. Když dozněly jeho tony, přivítal Oskar hosty, pověděl jim, jak chlapci tu žijí mezi nimi a mezi horskými lesy a požádal ochránce Osady, rychtáře Sukače, aby jako nejvážnější host zapálil táborový oheň. Když vyšlehly první plameny, usadili se hoši kolem kamenné obrubně a spustili jednohlasně dojímavou píseň o přátelství.

Pak se objevil Milan a předvedl několik ukázek své kočičí mrštnosti, což hlavně zajímalo vesnické chlapce, zvláště když Milan metal své proslavené předměty. Současně s Milanem vystoupil i Zdeněk, největší silák v Osadě. Dosud jsme o něm vůbec ještě neslyšeli a kdož ví, kolik o něm ještě uslyšíme do konce tohoto vyprávění. Všichni jej mají rádi, ale ačkoliv ne největší a hlavně nejsilnější ze všech, viděli jsme jej v Osadě nejméně. Obyčejně se někde ztratil, řečí nadělal tuze málo a jeho nejobvyklejší odpovědí byl úsměv, při němž zářily jeho krásné pravidelné bílé zuby. Předvedli s Milanem několik stojek a zakončili řadou předmětů, které metali proti sobě takovou rychlostí, že při záři ohně vznikal tu mamě dojem, jako by tu tančila nějaká pohádková bytost o mnohých rukách i hlavách.

Když Oskar zahrál první akord na kytaru a připojily se dvě mandolíny a chlapci spustili dvojhlasně některé známé písně, rozjasnily se tváře přítomných, zvláště když někteří statní zpěváci mohli se ke sboru připojit.

Jednotlivá čísla se rychle za sebou střídala. Byly to veselé recice, šprýmovné kousky mládenců ze spodní ložnice, písničky, sólové číslo Jindrovo i Václavovo a pak táborová píseň ostudy, jak tomu říkal Vojtěch. Měla jen deset slok a každou zpíval jeden z chlapců. Oskar doprovázel na kytaru a první se ozval Jirka, svým ještě chlapeckým altem zazpíval užaslým divákům a trápení ušlechtilé Kozeny, jež raději oběsit se chtěla než zříci se svobody, o čemž více Králík říci může. Karel měl ovšem již připraveno další zpívání o veselých příhodách v Osadě, a když Oskar dozpíval desátou sloku, bylo vidět veselou pohodu na tvářích všech přítomných. Je starodávným zvykem, že táborovou písní ostudy, při níž vyjdou najevo všechny nehody i lecjak utajené se končí táborové sdělení. Oskar chystal se již k tomu, že zakončí tento večer, když znenadání ozvaly se housle. Jindra stál ještě a začal tichounce rozechvívat struny smyčcem.

Mezi pozornými posluchači ztichly pojednou překvapením všechny hlasy, když se housle tak do ticha rozezpívaly písní, jež poněkud nesměle vyzváněla své vyzvání. Chvílemi vydávaly struny tóny tak jemné, že se zdálo, jako by se smyčec vůbec strun nedotýkal, pak však staly se naléhavějšími a odvážnými až se ozvučné desky rozechvěly a pod prsty, jež jako kopyta stáda splašených koní v divokém rytmu dopadaly na pražec, ozvala se změť zvuků tak divokých, až mráz po zádech přebíhal a zas jakoby kouzelným pohlazením zkrotl ten bujný oř v přítulné jehně a hudec snul tkanivo not, jež bylo křehčí a něžnější než pohádkový plášť princezny utkaný z pavučin. Nastala chvíle největšího překvapení, neboť do ticha, jež si vykouzlily Jindrovy housličky, zazněl tichý a čistý dívčí hlas. Štíhlá, černovlasá dívka přistoupila pojednou blíž k zanícenému houslistovi, připojila se k jeho roztesklivělé hudbě a začala zpívat smutnou cikánskou baladu. Diváci i hoši z Osady byli tak ohromeni tou změnou, že se neodvážili věřit svým smyslům a vyslechli hudební výkon dvojice s napjetím a zanícením jemuž by stěží našli ve svém životě podobného. Když dozněla poslední nota překrásné cikánské balady, bylo drahou chvíli ticho, že bys spadlou jehlu uslyšel zazvonit, jako by nikdo nevěřil, že už je tomu konec a chtěli si vzácný počitek ještě prodloužit. Konečně povstal Oskar, aby poděkoval hostům za návštěvu a laskavou pozornost, kterou věnovali táborovému ohni Osady, a rozloučil se se všemi hosty.

Teprve nyní dozvěděli se hoši, kdo byla ona půvabná pěvkyně, která tak mimořádně a neočekávaně přispěla ke zdárnému průběhu dnešního táborového ohně. Byla to Jitka, dcerka pana řídícího, kterou nikdo z chlapců v Osadě neznal a jak se s ní seznámil Jindra a dokonce snad nacvičil cikánskou baladu, mělo jim zůstat ještě dlouho tajemstvím. Nenadálé vystoupení Jitčino nezůstalo ovšem bez ohlasu ani u vesničanů a hlavně u pana řídícího. Když se trochu vzpamatoval ze svého překvapení, řekl jí jen: „Děvče šlo ti to pěkně, jenomže podruhé si vyberte na zpívání čas trochu vhodnější. Ono po desáté je zpěv hezký sice, ale můžeš se nachladit a máš dozpíváno. Však ten tvůj cikán taky musil kakraholtsky dávat pozor na ty své začarované strunky, jak se mu už vlhkem rozbíhaly. Ale vydržel to.“

Přešel večer, u Osady stála již hlídka a v obou ložnicích ozvalo se sem tam ještě nějaké špetnutí, a když déšť se spustil po večeru, usínali hoši v chalupě pod zalesněnou příkrou strání. Uhasla již světla ve vsi. Jemnými tepoty dešťových kapek oddychovala klidná červencová noc, avšak dlouho do ranních hodin vzpomínala Jitka na baladu cikánskou, když tak krásně oheň plál.