UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 6.kapitola

Kapitola šestá

Nedělní slunko zapíplo jako drozdí mládě, když se zadívá poprvé do toho podivného světského hemžení. Snad se tak nějak vyhrabávalo z peřin urousaných oblaků, které se červenaly pruhy letního rána, jež neslibuje parného dne. Slunko prolamovalo se skořápkami dne bázlivě a možná, že jeho rozvažování se přeneslo i do řad spících chlapců. V jiné dny vymrštila se obyčejně jejich těla ještě dříve než nad ovesništěm ukázala se červená obruba jitřní a se Sluncem se zdravívali již od náhonu ve slavnostním úboru utkaném ze třpytících se kapek chladivé vody na osmahlé kůži.

Jirka převrátil se ve svém důlku, povytáhl svou neohrabanou přední končetinu, které říkalo se někdy pravice a s úžasem se dívá, že ten lidský úd, jehož užíval často s uznávanou zručností k házení na vzdálené cíle, je zakončen třepením pěti prstů, kam se nyní asi nastěhovala armáda mravenců. A teď se připojila další svízel, neboť nepřátelské armády těchto šestinoháčů obsadily i jinou oblast, neboť začala se projevovat bolest i v levé noze. Jirka stal se překvapeným generálem, který se probudil uprostřed nepřátelského ležení. S uvážlivou nevrlostí rozhodí své pavoukovité končetiny, zívne, až se lupnutí rtů ozve na zahrádce, obrátí se k Milanovi, který s otevřenými kukadly počítá něco na stropě:

„Milane, mně ti brní ruka i noha.“

Milan snad neslyší, nebo spíš nechápe. Pozoruje na stopě odraz sluncových stop. To zlatisté prasátko se prapodivně kolíbá na ovápněné omítce a chlapec čeká každou chvíli, co to provede.

„Teď by to mohlo spadnout,“ napadne mu a zatím ta světle nažloutlá skvrnka provedla takový šikovný přemet, že se v okamžiku změnila ve tvar nějaké myšky. Jedenkrát pozoroval Milan jakési droboučké stvoření, jež lezlo po stéblech žita a mrštně skákalo s jednoho stébla na druhé, že se zdálo být lehčím mýdlové bublinky. Taková miloučká myška nějaká to byla, nikdy po tom již neuviděl podobného tvorečka a teď, kdož ví a proč a v jaké souvislosti, se mu zlatá skvrnka změnila v tohoto akrobata. Chtělo se mu sáhnout až na strop, ale tak nějak, aby sebou nepohnul, neboť dobře cítil, že to vše je jen představa dosnívajícího jitra a něžný přelud mohl by být zapuzen jediným skutečným pohybem. Kolikrát chceme si zastavit čas, aby neprchl sen, o němž víme, že je sněním a musíme s jistotou počítat, že bude mít konec. Proto Milan úmyslně přeslechl Jirkovy stížnosti na brnění. Ovšem bylo to zbytečné, neboť ozvalo se Karlovo mrčení.

Karel probouzel se vždy po kouscích. Milan říkával, že z Karla se nejprve probouzí jeho hřbet. Dnes tomu skutečně taky bylo tak. Zamrčel, hlava se mu vyvrátila vzad a ruce zaťaté v pěsti pomaloučku proběhly kolem Karlovy páteře. Byl by se asi nejraději vypnul v můstku na patách, to však nedovolily poněkud líné břišní svaly. Karel nemohl si totiž stále zvyknout na spaní „s podestýlkou“, a proto jej pobolívalo ráno v zádech a dříve než otevřel sví očka, ponaříkal si zdlouhavým mrčením. Pak se zkroutil do klubka, kolena až pod bradu, zvedl konečně víčka, kterým se nechtělo od sebe a po mrčavém předzpěvu lahodně zahudlal: „Už je den? Kolik je hodin?“

Bývalo to tak skoro každý den, jenže dnes bylo poněkud zpomalené tempo. V horní ložnici ozývaly se již také hlasy. Potom ještě pár minut a Osada byla na nohách. Všechno již pobíhá po nádvoří i v ložnicích, aby po umytí rozproudili zchládlou krev bystrým pohybem.

Najednou se ozvalo zaječení na trubku, že to všemi až trhlo. To nebylo Václavovo troubení. Nikdo si dnes v té rozespalé náladě ani neuvědomil, že nebylo budíčka. Troubení se ozývalo z horní ložnice, a když tam doběhl první Milan, uviděl, že Zdeněk se mocně nadýmal do Václavovy trubky a že své neumělé tóny vysílal přímo do Václavových uší, který dnes šťastně zaspal tolik, že přišel o svůj slavnostní budíček, který mu teď právě Zdeněk odtruboval ovšem notami velmi pokulhávajícími.

„Tak si myslím, že do polévky patří sůl a do Osady pořádný budíček,“prohodil při mytí Oskar k Vojtěchovi, když uviděl, jak ten Zdeňkův budíček probudil v Osadě život ochablý poněkud včerejším pozdním usínání a dnešní mlhou. Na všech stranách začalo se mluvit o budíčku a Václav nezůstával na všechny žerty dlužen odpověď, a když Karel spravoval něco u studánky, kam za ním přišla i jeho věrná Kozena, neodpustil si Milan honem poznámku: „Podívej se, Václave, Karel už i Kozeně vykládá, jaký to byl dne nádherný budíček.“

Neděle v Osadě znamenala vlastně vykolejení z obvyklého tábornického života. Ten den totiž obvykle přicházely do Osady návštěvy, a proto se nedalo daleko odcházet. Konaly se jen nezbytné práce, jako vaření jídla, úklid a jinak měli chlapci volno, takže si mohli dělati to, nač jim během týdne nezbylo času. Bývalo to obyčejně psaní dopisů, někteří si balili prádlo, aby je odeslali domů na vyprání, ač hoši z horní ložnice si prali sami. Někteří hoši dokončovali si své poznámky z předcházejícího týdne a kromě perem zacházelo se v neděli i jehlou, jež napravovala trhliny v oděvech, pokud se tak nestalo již dříve. Staří táborníci nazývali proto nedělní zaměstnání: „knoflíkařením“.

K desáté hodině vyšel taky starý Karas z chalupy, zapálil si fajfku, usadil se na lavečce u studánky a přihlížel bez slova k životu, který rozproudili chlapci na nádvoří opuštěné pily. Karel se již vytratil z klubka chlapců, neboť brzy z rána přijela za ním maminka. Byl to první chlapec v Osadě, který dostal návštěvu, a když mamince ukázal (s náležitou hrdostí), kde spává a vyslechl od maminky její obdiv nad tím, jak je otvrdlý, nepřiznal se ani, kolikrát již chtěl mrštit koštětem a putovat k domovu s peřinami, poduškami a koberci. Pak provedl maminku po Osadě a nakonec se usadili na okraji lesa, kde vykládal o životě na staré pile, o tom, jak mravenci poštípali Mirka Kořených, jak se mohla Kozena oběsit, o včerejším táborovém ohni a hlavně i o dnešním budíčku. Maminka si ráda vyslechla Karlovy zkušenosti, pověděla, co se doma přihodilo, a v tomto rozhovoru cítila, že Karel zde prožívá již svůj vlastní a nový život, který si vytváří zvláštní zájmy a ráda se vžívala do tohoto neznámého ovzduší prosyceného lesní pryskyřicí, vonícího Bukovskými nápady. Na mnohém jeho pohybu bylo vidět, že pozbývá své pohodlné liknavosti, jeho krok se pomalu zrychlil a údery chodidel dostávaly ostřejší rytmus. Ve tvářích se usadil tvrdší odstín mědi a zorničky ztmavěly zájmem. Karel měl o čem vykládat. To nejlépe chápala jeho matka, která leckdy v duši zesmutněla, když doma dříve pozorovala, že její dosti zhýčkaný (věděla to dobře) Karel, nejčastěji býval unuděn, často za celý den nemohl ve svém životě nalézti jediné příhody, která by stála za vypravování, a nejraději sám poslouchal a neměl nejmenší jiskřičky v těle, která by jej podnítila k samostatnému nápadu.

Matka dobře postřehla, že Karel musel již v Osadě i překonat lecjaké příhody nepříjemné, avšak Karel se nepřiznával. Najednou se mu zdálo nějak nemožným, aby vyprávěl své zlaté mamince, ke které se utíkal s každou svou sebemenší nehodou, o tom, jak jej bolelo v kříži při zametání, jaká je to dřina při sbírání chrastí v lese. Bože, kdyby takového něco řekl a zde znenadání vyskočil ten divoký Jirka, jehož zorničky v každém okamžiku svítily nějakým tím divošstvím a zasmál se mu tím hrozným způsobem, no to by Karel nepřežil. Cítil to velmi dobře, zde, kde neměl žádného útočiště, neměl si komu postěžovat, a proto právě zde na samotě daleko mezi jedlemi a smrky začala v jeho poplašeném srdíčku vyrůstat nová komůrka, kam uzavíral své strasti i bolesti a tam také uložil své první utajené slzičky, které se odtud vypařily již jen na páry vzpomínek, a Karel zjišťuje, že roste. Vyrůstá v něm cosi silnějšího, mohutní i chlapec Karel.

Chlapci dnes vzali do rukou vše za Karla, aby dobře užil své návštěvy, matka Karlova brzy poznala, že dlouhým pobytem v Osadě by příliš chlapci připomněla vůně domácí kuchyně a měkkost vyvětraných peřin, což by jistě ohrozilo ty počátky zmužnění Karlova, z nichž pocítila takovou radost, proto byla velmi ráda, když k nim přišel Oskar se svým bratrem profesorem, který se také přišel podívat na Osadu před svým odjezdem do ciziny. Pro matku to byla dobrá záminka, aby Karlovi předala nějaké ty dobroty a s ním se rozloučila a vydala se s panem profesorem ještě před polednem na nádraží. Karel uvědomil si její odchod teprve, když mu mizela za vrškem a zase cítil, že mu to v prsou měkne a oči počínají vystupovat v záplavě. Když však zjistil několik kroků před sebou dlouhé nohy Oskarovy, který byl také vyprovodit svého bratra, přidal do kroku osušiv dříve své oči a tesknost prvého loučení uložil do komůrky, s jejíž stavbou začal zde v Osadě.

Před polednem nebylo větších návštěv v Osadě, a tak chlapci mohli v klidu pustit se do vepřové se zelím, kterou dnes připravil Václav. Obědvalo se dnes na lavičkách se stoly, které zůstaly na nádvoří po včerejším táborovém ohni.

„Dnes to tu máme jako v zahradní restauraci,“ prohodil Oskar s úsměvem spokojenosti.

„Jenom ještě nějaký ten koncert,“ dodává Zdeněk, který vedle něho umně kroužil vidličkou a nožem po talíři. Postačilo několik pobídnutí a Jindra zahájil svůj koncert několika známými písničkami, které se táhly poněkud pošmourným polednem až k lesu.

Karel neměl dnes nějak vůbec chuti k jídlu. Chvilkami uzobnul oběda jako ty kuřice, jež běhaly mezi stoly a sbíraly nějaké drobečky. Jendou se dokonce rozběhl k chalupě a vybalil si kousek nějaké dobroty, kterých mu tu maminka zanechala hojně jako pozdravů z domova. Avšak chuti neměl žádné.

„Inu loučení se musí někdy vyplakat třeba i žaludkem,“ pomyslil si Oskar, který sledoval Karlovo požívání. Když začal Jindra hrát, odešel si Karel natáhnout na klády, díval se na zevlující mraky a snad provázel v myšlenkách na cestě svou matku.

Po obědě toulal se Jirka nádvořím jako bludná duše. Nevěděl, kam by zapadnul. Neměl dnes ještě nikoho k očekávání, neboť matka mu psala, že odjíždí ke strýci na venkov. Fotografovat se dnes nedalo, neboť byl pošmourný den. Chvíli se prohrabával mezi mladými smrčky nad horní studánkou, pak si přerovnal zase všechny své věci, ale to bylo brzy hotovo a zase čekala prázdná chvíle. Nevěda si jiné rady, vzal si do kapsy náčrtník a usadil se nad Osadou a chtěl se pokusit o několik náčrtů. Nejprve se pustil jen do takové maličkosti. Před ním visela nalomená smrková větev, byla v paždí odchlípena od kmene a tam se udila vrstva pryskyřice, jež časem již ztmavěla, takže byla hnědě zčervenalá. Jirka nebyl žádným kumštýřem, ale ta nalomená větev se mu tak zalíbila, že zapomněl na svůj původní plán, nakreslit si celou Osadu. Je do své práce ponořen docela a vžívá se do umírajícího dřeva nalomené větve, pozoruje její ochablou polohu, místy jsou jehličky skoro hrůzně naježeny a zde dokonce již opadávají, když před tím úplně zrezivěly. Kousek dřeva stává se pro Jirku údem stromu a strom kusem života. Ani si neuvědomil, že ruka, která se tolikrát osvědčila v klukovských pranicích, je toporná a neohebná, nedovede dodat patřičný odstín odvrácenému kousku kůry. Od země se zvedne oteplená vlnka vzduchu a chlapec přikresluje na pozadí za zesmutnělou větví slabý bezvýrazný mráček, jakými se dnes hemží nebe a dokončuje nákres, který pro něj tolik znamená poznámkou: „Nalomená smrková větev nad Osadou.“

Dívá se na obrázek, pozoruje větev, vzpomíná bez pořádku na to, co zde v Osadě již všechno prožil…

Kroky. Tiché kroky.

Jiří zbystřil svou pozornost.

Teď zahlédl, jak někdo prodírá se úzkou stezkou mezi křovinami vzhůru. Jirka nemohl být spatřen. Seděl zde skoro těsně u mlází, takže bylo velmi málo pravděpodobným, že by jej muž kráčející opatrně a rychle vzhůru uviděl. Jirka zahleděl se překvapeně na stezku, když poznal známou postavu, sukovitě zhrocená ramena a zvláštním pohybem kráčející nohy.

„Starý Karas,“ vydechl skoro úzkostně.

„Už se zase někam plíží.“

„Tentokrát si dám na něho už pozor. Dnes mám dost času. Snad mi neujde.“

To všechno proběhlo Jirkovou hlavou v kratičkém okamžiku a již se sune jako had, aby se mu Karas někde v houštině neztratil. Jirka ihned zpozoruje, že Karas jde skoro úplně neslyšně, zatímco pod jeho nohama jakoby tomu nějaký škodolibý duch chtěl, láme se každá větvička a v Jirkově zjitřelé mysli to chrastí, jako kdyby balvany padaly.

„Nesmím se k němu příliš přibližovat, aby mě nezaslechl,“ myslí si Jirka a hned lituje, že se vydal do lesa bez triedru, to by, pane bylo pohodlné sledování, avšak do Osady se již vrátit nemůže, neboť Karas by zatím mohl být již daleko za horami, a proto je trochu vděčným i svým kamarádům, kteří dole v Osadě pustili se do zpívání písniček, které zalétají až sem, a tak aspoň trochu přehlušují Jirkův neohrabaný krok. Chlapci připadá, že dnes jde jako slon, a proto se udržuje na dosti dlouhou vzdálenost od pilaře, jehož šlépěje vůbec neslyší, takže má dojem, že pouze vidí jeho obraz sunout se po srázném úbočí.

Karas dosáhl již hřebene vrchu a Jiří správně poznal, že nyní by jej nejdříve mohl spatřit, proto rychle odbočil k malé houštině složené z několika zakrslých jehličňáků a přikrčil se za nimi, tak aby viděl sledovaného muže na obzoru, avšak sám aby poskytoval co nejmenší cíl jeho očím. Muž vystoupil skutečně na hřbet, obrátil se a zadíval se pozorně podél svahu. Byl to jistě člověk, který byl hodně zvyklý lesem chodit, neboť kratičké chvilce prohlédl celý svah a zvlášť dlouho, Jiřímu se to tak aspoň zdálo, a podezřívavě díval se k houštině, za níž ležel Jirka. Než se obrátil k další cestě, zadíval se tam ještě jedenkrát, a pak konečně se obrátil, dal se ostře do kroku.

Jiří zůstal ještě nějakou chvíli na svém místě. Mezitím si v hlavě rozdělil vzdálenost ke hřbetu na několik úseků, tak aby mohl vždy celou trať najednou proběhnout a byl kryt proti pohledu shora a pak vyrazil vzhůru. Zastavil se jen na určených místech, aby nabral dechu a rozhlédl se. Když dospěl až nahoru, zahlédl právě pilaře, kterak zabočuje na úzkou cestičku mezi několika břízkami. Chlapec poznal, že přišel nahoru právě v posledním okamžení, neboť jen o chvilečku později byl by marně hledal pilaře. Opatrně zase rozběhl se přes malé vřesoviště a zastavil až u těch břízek, a tak se přiblížil ke Karasovi jen na několik kroků, neboť záhadný pilař se asi uchvátil prudkým výstupem do stráně a zvolnil svůj krok, stíraje z čela hojné kapky potu. Jiří se také řádně zapotil a v zadušeném nedělním ovzduší cítil, jak se v prsou rozbouchalo ohromné kladivo.

Byla to dlouhá a úzkostná cesta pro chlapce. Pilař snad ze zvyku ohlédl se každou chvíli a Jiří pokaždé cítil hrůzu, když se domníval, že by se mohl setkat s jeho zrakem. Jiřímu nastala nejtrapnější chvíle dnešního sledování. Karas totiž vešel na velkou mýtinu, kde nebylo nejmenšího keře, jen sem tam nějaká borůvka nebo brusinka rostla. Za mýtinou byl les a odtud dalo se velmi dobře pozorovat, jestli nejde někdo přes mýtinu. Nevím, odkud dostalo se najednou Jiřímu té indiánské nápaditosti. Jiný městský kluk byl by se beze všeho vydal přes mýtinu, avšak Jirka zahnul doprava, obchází rychle za křovinami, které lemují mýtinu k lesu, ke které spěchá také Karas, sleduje starého muže, a oč se mu cesta touto oklikou prodloužila, to dohání rychlostí, jíž je schopno jeho mladé tělo.

Za lesem mýtina a tam konečně se starý Karas zastavil, rozhlédl se kolem, vzal klobouk do rukou a pomalým krokem a šel k osamocenému modřínu, tam si klekl do trávy a modlil se…

Jirka stál dlouho zaražen a pozoroval počínání tohoto starého muže. Všeho by se byl nadál, jenom ne toho, že se vydá do lesa, aby tam vykonal svou nedělní pobožnost, pilař byl velmi zahloubán do svého nábožného rozjímání a vůbec asi nepozoroval, že jen několik kroků za jeho zády stojí hoch s rozevřenýma očima.

Jiří vzdálil se velmi tiše, a když se dostal na cestu, kterou znal již z potulek minulých dnů, rozběhl se naplněn jakousi nejistotou ke staré pile. Ještě dřív než se dostal k potoku, setkal se na cestě s Jindrou, jenž doprovázel Jitku. Jirka poznal ji hned, a když se míjeli, usmála se na něj tak nějak klukovsky, že Jiří nevěda honem co podniknout, když potká tak pěkně zpívající děvče se svým kamarádem, posunul prostovlasý kupředu pravou nohou a v rozpacích sklouzl na jehličí, jako by to byla klouzačka z pravého vánočního ledu. Jitka dívajíc se na něj zasmála se nyní již zcela hlasitě a Jindra, který jí asi vyprávěl právě o nějakém tom notovém kouzelnictví, se najednou zastavil v řeči a pak jen dodal:

„ No jo, to by nebyl ani Jiří, kdyby něco neprovedl.“

Jirka to slyšel dobře, vykročil jen rázně kupředu a myslil si:

„Jen si bruč, však se na mne smála a na tebe se tak nezasměje. To žárlíš, co?“

A hned mu zase bylo tak lehko, že se odpískal jako splašený kos a frkaje vrazil na nádvoří v Osadě. Tam sedělo několik návštěvníků ze vsi. Několik cizích lidí, které Jiří neznal, chodilo kolem pily, nahoře u kůlny s deskami byli menší chlapci i děvčata ze vsi a skotačili tam. Nějaký soused stál v rozhovoru s Oskarem nedaleko chlívka, z něhož utekla Kozena.

Jiří sehnal rychle něco k jídlu, proběhl Osadou a hledal někoho, komu by se mohl svěřit se svým novým tajemstvím. Všichni chlapci byli někde rozlezlí, takže mu nezbylo, než aby se spokojil s Karlem, který si hověl na loži ve spodní ložnici. Byl nějak pobledlý, že Jirka se jej zeptal: Co je s tebou, Karle?“

Karel se jen usmál a povídá: „Je mi nějak nedobře od žaludku.“

„To máš z těch máminých dobrot. Příteli, to se člověk musí trochu šetřit, když přijede kufr kouzel domova. Kouká z toho živočišné uhlí. Člověče, to zas budeš mít ústa jak černoch,“ směje se Jirka na plné kolo. Tak totiž se obvykle řeší v Osadě těžká žaludeční onemocnění ke všeobecné spokojenosti. Karel zasměje se také tomu, jak bude umouněný, až dostane známou černou kašičku, po níž se hoši chodí nejdříve dívat do zrcadla a ostatní zpívají: „A ty černý tam vzadu …“

„Představ si, Karle, co jsem dnes vypátral,“ zahajuje Jiří řadu svých překvapujících sdělení. Karel zapomíná pomalu na bolení svého břicha a užasle obdivuje Jirkovo slídičské umění. Jiří cítí, jak vzrůstá obdiv jeho kamaráda, proto u vědomí své důležitosti podbarvuje tajemně každý svůj krok. Líčí, jak Karas úžasně opatrně se ubíral do své samoty, kterak se často cestou zastavoval, neustále ohlížel, zda není pozorován a jak konečně na velmi osamělém místě vykonával tajemnou pobožnost.

„Co myslíš, Karle, za tím jistě něco vězí.“

„Za tím jistě něco vězí,“ přitakává Karel, rychle však zmlká, snad jej zase popadlo nějaké bolení břicha, možná, že také nevěděl, co by k těm záhadným objevům svého kamaráda podotkl. Na síni se zase ozvaly kroky. To už oba chlapci poznali, že pilař se vrací. Když se otevřely dveře do kuchyňky, zaslechli pilařku, která vítala svého muže dotazem, kde se potloukal. Odpovědí jí bylo nějaké zamrčení, jemuž rozuměli asi právě tak málo jako stará Karaska.

Z Osady se pomalu vytráceli jednotliví návštěvníci. Václav připravoval večeři a chlapci připravují se na noc. Před večeří Oskar prochází jako obvykle všemi místnostmi a přitom narazí na spiklence Jirku s Karlem.

„Co tu kujete za pikle, mládenci,“ vyruší je svým veselým hlasem.

„Karla bolí břicho, dostane kominářskou kašičku,“ hlásí Jirka.

„To nějak brzo po odchodu maminky,“ diví se Oskar.

„Měli bychom se na to podívat. Tak se sem polož, Karle a uvidíme, co vyvádí ta mámina dorta zde ve střevech. No to je pěkné. A tam to bolí, když přitlačím. Hodně to bolí? Tak se mi zdá, že jsi trochu nemocen. Zatím si tady lehni a nebudeš večeřet.“

Oskar vyšel na nádvoří, řekl Václavovi, aby nedával Karlovi žádné večeře a dohlédl, aby již ničeho nejedl. Řekl, že musí si zajet pro lékaře, že se mu to Karlovo bolení břicha nějak nelíbí.

„Proč pro doktora,“ diví se Václav, „kluk asi něco snědl, dát mu projímadlo, živočišné uhlí a zítra bude kluk jako fík.“

„Můžeš mít, Václave, docela pravdu a sám bych byl nejraději, kdyby tomu bylo tak, jak říkáš. Jeden známý lékař mi jednou řekl:  Při náhlých příhodách břišních se nikdy neví …, a proto raději dám si tvé mínění potvrdit od lékaře, neboť jsem také s chlapci převzal také kus odpovědnosti a bude lépe, když se zeptáme lékaře teď z večera než někdy pozdě v noci. Doufám, že budeš mít pravdu.“

Oskar sedl na kolo a ujížděl do sousední vsi za doktorem Hroznem. Doktor Hrozen byl lékař známý daleko široko jako člověk velmi prapodivný, takže se o tom vyprávěly někdy i neuvěřitelné příhody. Kdysi jej volali k nějaké selce, která si velmi naříkala na bolesti hlavy. Protože jí hlava bolívala nejvíce v noci, přišel čeledín jednou již skoro k ránu k doktoru Hroznovi, že panímámě je hrozně zle, aby byl tak hodný a přišel ji ošetřit. Doktor hrozen vyptal se důkladně čeledína, ze kterého je statku, která je to selka a pak si snad vzpomněl, že ji snad už někde viděl, sedl si ke stolu a napsal předpis, podal jej čeledínovi.

„Běž s tím recepsem do města a řekni selce, ať ho užívá celou zimu, a doktora ať budí v noci jen, když je pořádně nemocná a ne s takovými hloupostmi.“

V lékárně se ovšem zasmáli, neboť dostali zase jeden povedený Hroznův receps: „Pořádný teplý šátek na hlavu. Může být dražší. Dr. Hrozen.“

Selka se ovšem urazila na toho kolohnátného doktora, když však se bolesti opakovaly a bylinky nepomáhaly, vzpomněla si na teplý vlněný šátek předepsaný doktorem Hroznem a nahradila jím pestrý klobouček a po nemnoha dnech bylo po bolestech.

Oskar zastihl doktora Hrozna v hospodě. Seděla tam s několika sousedy a hrál v karty. Byla to asi jeho pravidelná nedělní parta taroků, které hrával, pokud neseděl někde u pacienta. Asi se velmi těšíval na toto nedělní posezení, neboť vesničané již cestou řekli Oskarovi, že doktor chodí tuze nerad od taroků k nemocným a že vždycky se velmi pustí do souseda, který by se opovážil přijít později na nedělní partii. Oskar našel velkého, obrejleného doktora uprostřed začouzené hospodské místnosti u hrubě tesaného stolu dohadovat s některým sousedem, jak se měla předcházející hra lépe zařídit. Doktor křičel, takže se zdálo, jakoby se se sousedem hádal, avšak vesničané byli asi na ten hluk už tak zvyklí, že snad se nad tím ani nepozastavili. Když vešel Oskar do místnosti, vzbudil jako cizinec ihned pozornost hostů a doktor Hrozen, jehož Oskar podle vypravování ihned poznal, spatřil jej teprve, když přišel až ke stolu. Posunul si brejle na čelo a povídá Oskarovi zkoumavě:

„Marod? Na umřití? Kde?“

Byla to slova jako příval, on doktor Hrozen asi neuměl jinak mluvit než hulákat. Když mu Oskar, který se honem nemohl vzpamatovat z překvapení, pověděl, že má u Karla obavy, aby to nebylo něco se slepým střevem, zvedl se a povídá:

„Tož pojedeme. Ty počkej tady, až se vrátím. Ještě, že je večer. Doktor chce tak někdy v noci spát.“

Položil karty na stůl a povídá sousedům:

„pojedu tam na koni, za půlhodiny jsem zpátky a pak to dohrajeme. Zatím se tady učte pořádně hrát. Ta poslední hra byla pro ostudu.“

Oskar vyšel z dušného ovzduší hospody na zápraží, zatímco doktor Hrozen dlouhými kroky šel ke svému stavení, odkud jej za pár minut viděl vyjet na pěkném hnědém koni. Doktor Hrozen jezdíval totiž k pacientům na koni.

Jirka stál právě před chalupou, když uslyšel dusot koňských kopyt. Doktor Hrozen přijel na koni až k Jirkovi, seskočil z něho mrštně, podal mu opratě: „Podrž mi koně tady. Kde máte toho pacienta?“

Jiří chopil se velmi rád pěkného koníka a ochotně ukázal doktorovi, jak se dostane do spodní chlapecké ložnice. Tam Václav zavedl lékaře ke Karlovi. Prohlídka byla dosti krátká. Změřil teplotu, několikrát sáhnul chlapci na břicho a už byl hotov.

„Slepejš“, povídá Václavovi, „povezeme je do města do nemocnice. Abychom neprospali vhodný okamžik. Ono by se to mohlo také rozejít, ale v noci mohlo by být hůře a ta má herka by sem do těch děr v noci těžko lezla. Toho mládence pošlu sem s autem, vyneste pak chlapce tam k cestě, není to daleko, a odtud ho odvezete do nemocnice. Napíši vám ještě lístek.“

Když podával Václavovi lístek, ještě dodal: „ Hrome, když už jsem tady, tak se kluci, podívám ještě na to vaše hnízdo. Tak se mi zdá, že jste to starýmu Sukáčovi obrátili všecko vzhůru nohama.“

Václav provedl doktora celou Osadou, kde po jeho příchodu nastalo podivné vzrušení a nakonec vyprovodil jej před chalupu, kde Václav prováděl jeho ryzáka. Doktor byl nad tím spokojen asi, že Jiří chodil tak nebojácně s koněm, usmál se a povídá:

„Ty jsi lehčí než já, tak si na něj sedni a počkej mne tamhle u jeřábku. Odtud pojedu zase už já.“

Jiřík k jeho překvapení se vyhoupnul na koně, který pod ním docela krotce šel udaným směrem, kde koně zastavil a čekal, až lékař přijde. Doktor Hrozen se zamručel pod vousy:

„Hromský kluk, tak on přece si troufá.“

Když došli k jeřábku, podal ruku Václavovi:

„Tak až budete podruhé zas marodit, tedy ve dne. Doktor chce taky v noci spát. A ty si přijdi někdy zarajtovat, šlo ti to dobře. Servus,“ mávl rukou, v níž měl krátký bičík a zmizel chlapcům jako letní bouře, po níž zůstává v uších jen dunění.

Na Karla to dnes připadlo nějak najednou všechno, že mu ani nenapadlo, aby byl zděšen, jak bývalo jeho zvykem. Necítil žádných bolestí a nějak jej těšil i zájem chlapců a pak najednou nechtěl, aby si o něm myslil, že je „babou“. Věděl, že až odjede, že budou chlapci o něm vykládat a na něj vzpomínat, a tak Karel trochu i toužil po jejich obdivu. A netrvalo to dlouho a objevil se Oskar, u jeřábku čekalo auto. Dva chlapci vynesli trochu zbledlého Karla do auta a už jeli s Oskarem k městu.

V Osadě se rozhostilo takové trapné ticho, jako když zemře někdo z rodiny. Z počátku neodvážil se nikdo ani promluviti. Na Osadu dolehla první větší tíseň. Po hodné chvíli ozval se Zdeněk:

„Už snad budou ve městě.“

„Zdalipak budou Karla hned operovat nebo to nechají až na zítřek?“ připojil se s otázkou Mirek Odvaha.

„Ale držel se Karel, viděli jste? Myslil jsem, že uvidíme slzičky a p se skoro smál, jakoby jel na kopanou“, dodal s obdivem Jirka, který nemohl si jaksi všechno srovnat v hlavě, co se dnes přihodilo.

Seděli všichni dnes v horní ložnici a nikomu nebylo do spaní ani do řeči.  Každou chvíli někdo vyběhl, zda se snad už nevrátil Oskar s dobrou zprávou. Vzpomínali, jak bude asi Karlova maminka překvapena, až se dozví, že pár hodin po jejím odchodu byl Karel odvezen do nemocnice.

Hodiny uběhly a Oskar se vrátil. Karel byl ihned operován, a to právě ve vhodné chvíli, řekl Oskarovi operující lékař. Několik hodin mohlo zaviniti těžké promeškání. Chlapcům se velmi ulehčilo, když se dozvěděli, že jejich druh má to nejhorší za sebou a k spánku rozcházeli se rozechvělí a s nadějí, že se dozví, že zítra je jejich kamarádovi lépe. Pojednou pocítili, že Karel, ten Karel Boulička, je opravdu součástí Osady a jeho nemoc je také onemocněním Osady.