UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce- 7.kapitola

Kapitola sedmá

Vzpomínám na ten kus světa jako na pohádku.

Snad tudy někdy ďábel bloudil s divokým spřežením a ohnivým rádlem vyryl děsivou brázdu napříč podlouhlým zástupem kopců. Najednou se asi zastavil, zadíval se do temné dálky a překvapeně zasténal pod tíhou tvrdé země. Zde kámen se těsně ke kameni tulí s takovou vroucností, jak je to možné jen zde nahoře, odkud můžeš ruku již nebi podat. Proto lidé neutekou odtud, neboť z výšky se daleko vidí a mocně cítí moudrost boží, jež uniká lidem na rovinách. Zde satan jistě se zahleděl do zčernalé krajky lesů na okraji obzoru a svým hrozným pluhem obrátil poslední brázdu.

Údolí rovné, jakoby velkým dlátem vyryté končí u strmé stěny. Nikde není odtud východu a po pravé straně zvedá se ještě ostře vzhůru homole plná balvanů. Ji považujeme za poslední zbytek ďábelské brázdy. Nad ní vypíná se jeden balvan nad druhým a všechny klidně čekají.

Nač? Asi na chvíli, kdy se všechno dá do pohybu. Jednou až se zase rozpoutají živly podobné oněm, které je zde postavily do kruté osamocenosti, povstanou z nitra zemského tajemné síly, přestane být kámen kamenem a dostane se mu života.  Odtrhne se ze země, jako jablko opouští mateřský strom. Jednoho dne balvan ucítí podivný záchvěv svobody. Nebude pro něj více těsného zemského objetí. Bude cítit kolem sebe vanout rozechvělý vzduch a sám se dostane do pohybu. Rozechvěje se vahou svých centů. Poprvé se snad úzkostlivě nakloní a prskne poslední pouto. Vydá se s rachotem na cestu po svahu. Začíná to s pomalou rozkoší skluzmého pohybu, asi tak, jako když lyžař posune několikrát kupředu své lyže a pustí se do údolí. A teď. Okamžiky. Krásné i hrozné. Přibývá rychlosti. Drobné úlomky skály se odštěpují. Žlutavé květy v stráni jsou rozdrceny. Stromek, jenž osudem byl postaven v cestu řítícímu se balvanu, je přelomen a rozedřen, aby již nikdy nedorostl ve štíhlé a jásavé dřevo. Za ženoucím se balvanem pádí přemnohé úlomky se skřípáním a chřestěním, že zmlká v okamžiku i potok dole kloktající. Živý tvor musí býti šťasten, jestliže se mu podaří dívat se na ten závratný pád z dosti velké dálky.

Po šíleně kvapících událostech se dostaví pak dlouhý klid. Balvan zastaví se uprostřed potoka. Zaposlouchá se do zurčení bystřiny. Voda bude dlouho narážet na jeho stěnu, na níž se usadily nejrůznější řasy, výše dokonce i nějaké lišejníky a chladný šedý kámen ožívá ve svém stáří. V jeho vráskách objevuje se zeleň. Usadí se na něm ptáče, jež přišlo ve chvíli žízně zkropit hrdélko své vyprahlé, aby pak radostnými trylky naplnilo údolí, jež ďábel nebyl s to doorat. V tento kout nepřišlo dnes jediného paprsku.

Po obou březích údolí divokéo jako kaňon roztáhly se špinavé plachty mraků. Z nebe se občas jen utrhl teninký provázek deště. Vzduch byl provlhlý, až se lepil.

Mnohé květy na stráni dnes neotevřely svých korunek, neboť živé slunko zůstalo kdesi daleko a jediný paprsek nedostihl země. Perly deště a rosy neměly svého zázračného lesku a plamínky, jež se za východu v každé kapce rozsvěcují tajemným ohýnkem, utonuly v pošmourné náladě.

Chlapci stoupali korytem opatrně po kluzkých kamenech krok za krokem. V Osadě bylo dnes takové zakřiknuté ticho, že kdo mohl, utíkal pryč. Ráno skoro ještě za svítání vypravil se Oskar do města, aby zvěděl, jak se daří nebohému Karlovi.

Ve spěchu neměl již čas připravit obvyklý program zaměstnání na celý den, a tak Václav, když viděl, jak nepěkné počasí chystá ráno, dal chlapcům volné zaměstnání.

Kdo nepracoval přímo při úpravě jídel nebo v Osadě, mohl se oddati svým zálibám. Toho využil Jiří, a když viděl, že také Zdeněk chodí nějak neurčitě mezi stromy, zavolal na něj:

„Zdeňku, pojď se mnou.“

Zdeněk se ani neptal kam. Bylo dobře odejít z Osady, lhostejno kam. Stoupali teď podél potůčku ďábelským korytem.

Nebylo jim nějak do řeči. Byli oba zamyšlení, takže ani nepociťovali leckterou vlahou kapku, která jim stékala od krku po zádech k pasu. Zdeněk už byl urousán jako štěně, které se skutálelo do potoka. Jiří protáhl své skoky po jednotlivých kamenech, až se dostal ke Zdeňkově boku a začal rozhovor.

„Co myslíš, Zdeňku, ví již Oskar o tom, že se včera Jindra ztratil:“

„Pravděpodobně nemá o tom ani tušení. Když přijel včera večer, nepovšimnul si z nás nikdo toho, že je Jindra pryč, neboť všichni jsme byli vyděšení náhlým spádem Karlova onemocnění.

Ráno byl Oskar první z nás na nohou, dříve než jsme se vzbudili. Řekl jen Václavovi, aby dbal o pořádek v Osadě a že doufá ve svůj návrat před polednem. A přece víš, že jsme Jindru pohřešili teprve při snídani. Tu jsme teprve zjistili, že je pryč.“

„Kde by však mohl Jindra být?“

„Také jsem o tom už dost napřemýšlel a nemohu nalézti žádného uspokojivého rozřešení. Myslím si však, že Jindra odešel někdy zvečera. Nikdo si nepamatuje, že by jej byl viděl jít spát, ač s ohledem na včerejší náladu, nedá se každému tvrzení chlapců věřit.

Jindra spával vždy sám na zadní polovině půdy. Někdy šel si první ze všech chlapců lehnout a jindy zas míval brouky v hlavě a šel na kutě poslední.

Jindra je vůbec mládenec, ve kterém se málokdo vyzná.“

„Ty se znáš už dlouho s Jindrou?“

„Poprvé jsem se s ním setkal, když jsem byl v kvintě. Hráli jsme tehdy studentské představení na periferii města. Měla to být premiéra představení, které sepsal některý ze starších studentů. Hrávali jsme v malé hospůdce, jejíž majitel byl kdysi „slavným“ studentem, a po dlouhá léta propůjčoval studentům pro jejich podniky jednu velkou místnost. Lidé z okolí chodívali sem velmi rádi na studentské premiéry, z nichž ovšem většina slavnostně zhasla po prvním představení.

Zde učívali jsme se dělat divadlo: stavět kulisy, napovídat, hrát hluk za scénou, blížící se lid a pak konečně i jednotlivé role na jevišti. Zde se postupovalo velmi rychle, neboť každý rok se hrávala Charleyova teta a z té dovedou mnozí studenti skoro všechny úlohy zpaměti.

Hrávali jsme, jak jsem již řekl, nějakou premiéru, kterou složil oktaván Laďa Kocourek. Jak se to jmenovalo, to ti už ani nepovím. Zkoušky jsme mívali obvykle někde na lukách, nikdy jsme se však všichni nesešli, takže Laďa během zkoušení své dílo třikrát nebo čtyřikrát přepracoval. Nápovědu dělal autor sám. Celou činohru měl neustále jen v poznámkách a v hlavě, takže my herci jsme vlastně vůbec nedostali své úlohy a mně se zdálo při každém zkoušení, že hrajeme vlastně jiné představení.

To by ani tak nevadilo. Nejdůležitější bylo to, že jsme hráli divadlo a to jsme hráli jako zuřiví.

Přišel den, kdy jsme chtěli užaslému obecenstvu předvésti drahokam z dramatické činnosti spisovatele, režiséra, nápovědy a oktavána Ladislava Kocourka. Několik dní předtím kazili jsme přemnohé čtverečné metry balicího papíru několika kilogramy klihových barev, stavěli podium – vůbec připravovali jsme scénu. V tom nám už ale pomáhal hostinský Javoranský – bývalý slavný student.

To jsme už věděli od starších kamarádů, že nám udělá všechno, ovšem nikdo nesměl znát vzorec kyseliny sírové, aby nás mohl Javoranský ohromit svým – Há dvě Es O čtyři – a my žasli.

Žasli jsme vlastně už dva dny před tím, neboť tehdy jsme si vzájemně říkali:

„Ty, Vláďo, nezapomeň být užaslým, až nám Javoranský poví vzorec kyseliny sírové.“

A skutečně, sotva doznělo to Es O čtyři, shlukli jsme s obdivem kolem hostinského s obdivem:

„Pane Javoranský, jak je to možné, že si to ještě pamatujete. Nám to prófa přednášel včera, já to dnes ráno šprtal a nevzpomenu si na to za zlatou krávu. Vy máte nádhernou paměť. Ještě dobře, že nestudujete. Vy byste byl hrozná konkurence.“

Javoranský začal se samolibě usmívat a pak dodal:

„Nu, holečkové, to ještě není všecko. Copak tudlenc Caesar: Gallia est omnis divisa in partes tres… nebo: Themistocles, Lysimachi filius a pak: … Jak vlny osením po tobě hrají… nu, holečkové to až zase jindy. A hlavně upamatujte: my studenti si mezi sebou tykáme. Tak kolegové a kdo by na to zapomněl, zaplatí litr piva“.

A v tomto okamžiku bylo naše tažení u konce, neboť už jsme si s Javoranským všichni tykali (kde bychom vzali na litr piva) a pak Javoranský už dělal všechno. Půjčil na papír, chodil vypůjčovat rekvizity, sháněl nám publikum. To se šlo jen za ním:

„Poslouchej, kolego Javoranský, nemohl bys laskavě rozestavit židle?“

„Nu ovšem, kolego, to je samozřejmé,“ a už jsme se nemuseli o židle vůbec starat. Starší studenti měli otevřený účet na nějaké to pivo, který se často ani neuzavíral.

„Kolega Javoranský se zasloužil o studentstvo“, říkávali kamarádi.

Byla krásná neděle tehdy, když jsme uváděli na scénu veledílo Ladislava Kocourka. Seděli jsme na jevišti i za kulisami, lepili si vousy, červenili si tváře, dvěma dívkám, které tehdy účinkovaly s námi, dělal jsem v koutku očí u kořene nosu červené tečky, aby měly výrazné oči. Každou chvíli stál před zrcadlem některý mládenec a zkoušel promlouvat hlubokým basovým hlasem.

Ve staré oponě bylo několik propálených dírek, kterými jsme pozorovali, kterak se plní osm řad židlí a dvě řady lavic. Zkoušeli jsme šavle i pistole a každou chvíli potřeboval někdo nějakou důležitou poradu, měl pilný dotaz nebo přání. Inu, byla to premiérová horečka. Laďa s kolegou Javoranským dělali všechno. Laďa každou chvíli zastavil některého herce a připomínal mu:

„Nezapomeň opřít se o roh stolu, ostře se zadívej na Marii, pak mávni rukou a vzkřikni…“

Herci mu slíbili všechno a přece nebyl Laďa spokojen. Nepřišel mu totiž představitel hlavní úlohy.

Deset minut před začátkem přišla truchlivá zvěst: Mirek, hlavní osoba, pro nějaké domácí provinění prodlí neděli mezi útulnými stěnami svého domova.

Není pomyšlení, že by se mohl sem nějak dostat a pak zde byla druhá věc: Mirek měl vystoupit se svým houslovým kvartetem jako primista a kapelník a koncertovat o přestávkách.

Obecenstva již povážlivě přibývalo a autor byl zoufalý, div, že si vlasy nerval z hlavy.

A byl to zase kolega Javoranský, který nezklamal ve chvíli nejtěžší. Řekl, že by v tom případě zahrál na jevišti celou úlohu sám on, kolega Javoranský, a pro tu muziku vypátral mezi obecenstvem mladíka „prý také už jakžtakž šmidlajícího“ – Jindru.

Jindra byl obchodní akademik, a proto my gymnasisté jsme se s ním neznali, hned však projevil ochotu nejen hráti v tom kvartetu, ale zahrát i osiřelou úlohu po Mirkovi.

Tím spadl spisovateli Kocourkovi kámen ze srdce, neboť proslulá paměť kolegy Javoranského nesahala od kyseliny sírové ani ke kyselině dusičné, a tak mu to Ladislav nějak šikovně vymluvil a mohlo se začít hrát.

Ovšem trápení nešťastného autora nebylo ještě u konce.

Jindra byl ochoten zahrát všechno, jen nechtěl (a pochopitelně ani nemohl) mluvit.

„Jak to myslíš?“ vykřikl tehdy už zoufale spisovatel, oktaván Kocourek.

„No, ten tajemník by mohl být němý“ řekl tak docela samozřejmě Jindra, že autor změkl pod jeho pohledem a nevida jiné možnosti, přistoupil na tuto podmínku. Nikdy snad ještě žádný spisovatel činohry nemusel tak krutými oběťmi vykupovat provozování svého díla.

Několik výkřiků po jevišti a už zde stáli všichni připraveni a autor vykládal jim tuto (už poslední) změnu:

„Tak ten děj musíme trochu přejinačit. Tajemník Clark Morisson je němý, pozor pánové, on tedy bude němý. Nebude vám odpovídat gesta dělat a psát své odpovědi na lístek papíru. Ostatní děj se nezmění, pokud si to nevynutí němota tajemníka Clarka Morissona. Upozorňuji vás všechny na to, poněvadž není času na rozepisování úloh (nebyly totiž ještě vůbec rozepsány). Spoléhám na osvědčenou inteligenci všech účinkujících, že jste pochopili, jak se máte v každém výstupu zachovat.

Co máte říci, v tom se spolehněte, pokud vám nestačí váš důvtip, na svého nápovědu. Dámy a pánové, jste očekávání uměnímilovným obecenstvem.“

Tak skončil nešťastný autor svůj proslov, při čemž bylo v hledišti slyšet již tleskání i pokašlávání.

Jindra ještě na zakončení jen dodal:

„A já budu hrát bez nápovědy.“

A hrálo se. Šlo to jako po másle. Diváci byli uchváceni hrou a herci snad ještě více, neboť hned v prvním jednání odehráli i kus třetího, pokud nepřihlížíme k tomu, že si najednou odříkal úlohu jeden za druhého.

Laďa Kocourek byl ale chlapík nesmírně bystrý a pohotový. V okamžiku postřehl každou nesrovnalost a hned měl po ruce zápletku a již napovídal z boudy něco nového, a aby si to herci nepletli, tak jednoduše ukazovali rukama na každého, kdo má mluvit.

Dařilo se to vždy tak dlouho, než některý z herců „svou osvědčenou inteligencí“ nepřinesl do hry zas něco nového, což znamená, že provedl něco nebo pověděl, co neměl. Mozek a jazyk nápovědy překonávaly se vzájemně a diváci nemusili si tentokrát stěžovat, že hned od začátku věděli, jak to dopadne, neboť to ani nevěděl sám autor, který si často ani nebyl s to uvědomit, zda tvoří veselohru nebo tragedii.

Než tím nemělo být ještě všechno vyčerpáno. První jednání se rozjíždělo naplno, kdež se otevřely dvéře do sálu a kolega Javoranský nesl ještě nějaké židle a v první řadě usazoval brejlatého pána s děvčátkem. Na jevišti toho zpočátku nezpozorovali a hra plula svým tempem.

Po hodné chvíli teprve naše hodná Marta, černovlasá sextánka zabloudila zrakem do ztemnělého hlediště a zarazila se pohledem u pozdního návštěvníka:

„Doktor Jeřábek, profesor matematiky.“

Postrach studentských duší. Martička zbledla pod tučným nánosem barviva a jen nenápadně do mě ždouchla:

„Jeřábek sem přišel, to bude hrozné“.

Laďa nechápal najednou náš neklid a také všechno upozorňování bylo marné. V poslední chvíli, zvláště když autor ve své tvořivosti vkládal nám hercům do úst nejrůznější poznámky o profesorech, odhodlal jsem se jej upozorniti na přítomnost jednoho člena našeho profesorského sboru. Napsal jsem na lístek Jindrovi – němému tajemníkovi:

„Napiš Laďovi, že je zde v hledišti doktor Jeřábek, náš matikář.“

A tak se objevil největší efekt tohoto jednání: Němý tajemník jako by neslyšel, podal svůj lístek nápovědou. Obecenstvo pochopilo to jako jedinečně vtipný kousek, zuřivě pleskalo a naštěstí spadla opona.

Sotva však dopadla, shrnuli se všichni účinkující na jeviště se zoufalou otázkou?“Co teď?

Laďa, který už tolik dal v sázku, riskoval už všechno a rozhodl se jako Napoleon:

„Jede se dál, žádná změna.“

Za jeho rozhodným klidem byla však ukryta ještě bázlivá dušička, neboť znal velmi dobře doktora Jeřábka. Vším na světě byla mu muzika. To nestrpěl, aby někdo na světě dělal falešnou muziku a teď mělo koncertovat kvarteto, jehož primista s ostatními ještě nikdy nehrál a kdož ví, zda ten mládenec – měl na mysli Jindru – vůbec hrát dovede. Šel za Jindrou s diplomatickou otázkou:

„Troufáš si ten koncert zahrát z listu? On totiž ten náš matikář je ohromný muzikant. Nevím, jak to všechno dopadne, to víš, veřejné vystupování bez povolení profesorské konference – a kdyby ještě k tomu se zvrtla ta muzika, to by nám už hrozila hotová katastrofa. Myslím, že bychom měli ta hudební čísla vynechat, abychom zachránili, co se ještě vůbec zachránit dá.“

Jindra k úžasu nás všech jen odsekl:

„když jsem si odehrál jednání, odehraju si i přestávky“ a už se stavěly pulty na jeviště a nastupovali roztřesení muzikanti a s nimi nějak rozdivočelý Jindra, který si nesundal ani nalepené vousy.

A zase se zvedla opona, Jindra udal takt a už se ozývaly první akordy z Marty. Jeho spoluhráči byli nejprve trochu nejisti, po několika taktech však poznali, že jsou vedeni jistou rukou. Pustili se do hry se zápalem, jakoby v tomto sestavení hrávali od pradávna. Výkonem svých houslí dodal Jindra celé hře pestrosti, že doktor Javůrek si na své židli pokyvoval hlavou a v leckteré chvíli přeběhl mu tváří úsměv, když hoši pěkně vyhráli některou partii ze známé předehry.

Ve vedlejším kumbálku zaučoval zatím Laďa své inteligentní herce do toho, jak bude vypadat druhé jednání jeho činohry. Současně taky oznámil herečkám a hercům, že s ohledem „na mimořádné a neočekávané“ okolnosti se rozhodl, že původní počet jednání čtyři sníží na tři, čímž hra získá velmi na dramatickém spádu a účinnosti. Druhé jednání se důstojně přičlenilo k prvnímu a bylo odplaváno v podobném slohu a obecenstvo bylo velmi spokojeno, zvláště když se zjistilo, že je to veselohra. O druhé přestávce zasedli zase čtyři houslisté a hráli partii z Němé z Portici.

Tu se přihodilo zase něco nebývalého. Ačkoliv hoši hráli, aspoň jak se nám zdálo, docela dobře, pohyboval doktor Jeřábek stále nějak hlavou. Nedůvěřivě si nasazoval brejle, až najednou projela námi, kteří jsme stáli skryti za kulisami a sledovali každý jeho pohyb, hrůza nevýslovná. Doktor Jeřábek rychle něco pošeptal ke své maličké dcerce a dlouhými kroky šel k nám za jeviště. Znali jsme ten jeho útěk velmi dobře z hodin žákovského orchestru. To když se někde flétna přefoukla, tehdy se podobným způsobem vydával za viníkem, aby jej na místě ztrestal slovy ne zrovna nasládlými. Teď přišel za námi za jeviště, nahnul se za zadní kulisu, kde vrazil na třesoucího se Laďu Kocourka. Povídá mu:

„Kde máte toho pátého?“

Laďa se nějak zamotal a nevěděl, co by honem měl odvětit.

„Nevím, pane profesore,“ tolik stačil právě vykoktat.

„Cožpak člověče, vy si sedíte na uších, vy neslyšíte, že je to pět hlasů, poslouchejte, teď… a že tam hrají jen čtyři“ povídá mu zase silně krátkozraký profesor.

A skutečně Jindra v některých místech nasadil tak pěkné dvojhmaty, jež ovšem byly jen v jeho hlavové partituře, že doktor Jeřábek měl dojem, jakoby někdo hrál ještě jeden hlas někde za kulisami. To mu teď už mohl Laďa vysvětlit, vždyť byl taky muzikantem. Doktor Jeřábek jen zakroutil hlavou:

„Kluk hraje jako čert, vždyť to není ani v notách.“

Dohrálo se. Obecenstvo bylo spokojeno. Hlavně se uklidnili herci, když zjistili, že profesor Jeřábek odchází spokojen se svou dcerkou. Ovšem v pondělí se nám dostavilo pokračování. Laďa Kocourek byl předvolán do ředitelny „ad verbum audiendum“. Naštěstí nevyšlo z toho žádné vyšetřování, nýbrž jen upozornění, že na ústavě je podpůrný fond studentský, který umožňuje studium nemajetným žákům a že by tedy studenti měli ze svých „podniků“ pamatovat nějakým haléřem na tuto instituci. Ovšem, že jsme pamatovali velmi rádi na tento účel a tím byla skončena naše příhoda.

Tehdy jsem se, Jirko, seznámil s Jindrou. On nám to vlastně všechno zachránil, takže od té doby patřil jaksi do naší společnosti, a tak jsme si zvykli na ty jeho různé nezvyklé nápady, že jsme považovali za úplně nemožné tábořit v Osadě bez Jindry. Ostatně viděl jsi, že nám vyhrál tehdy naše první vystoupení na dvoře u rychtáře a u táborového ohně to byl kousek, který mohl provést jenom zase Jindra.“

Jirka zaposlouchal se do vyprávění Jindrova a přitom čmánil bosýma nohama v teplé vodě potůčku, na jehož rozčepýřené hladině odskakovaly dopadající kapky. Měl toho dnes nějak v hlavě přespříliš naloženo: včerejší příhoda se starým Karasem, pak náhlé onemocnění Karlovo a ráno po odjezdu Oskarově se zjistí, že Jindra zmizel záhadně z Osady.

Nikdo neví, kdy vlastně odešel a tím méně je někomu známo, kam se poděl tento muzikant Osady. Jiří se ještě zmínil Zdeňkovi o tom, že včera potkal Jindru s Jitkou řídících a chtěl přispět svým nápadem, že by zde mohla být nějaká spojitost se zmizením Jindrovým. Zdeněk pochybovačně zakroutil hlavou:

„Stěží, stěží, Jindra je prapodivný chlapec. Dosud vždy provedl jenom to, čeho bychom se od něho byli nejméně nadáli.“

„Zdeňku, nemyslíš, že by se mohl Jindra stát obětí nějakého zlého člověka?“

„O tom se dá těžko vykládat, když vlastně nemáme ani tušení, co se vlastně přihodilo. Snad to vše nebude ani tak zlé a Jindra v poledne snad už bude s námi po nějakém výletě obědvat.“

Chlapci ještě dlouho vyprávěli a mezitím stoupali po příkrém srázu. Déšť stával se řidším a řidším, a když se Zdeněk rozhlédl z hřebene krajem, zahlédl na obzoru matné obrysy dalšího pásma a drobounké kapky dopadaly již zcela ojediněle. Jiří řídil své kroky, aniž měl Zdeněk o tom tušení, zcela úmyslně ke známému místu: tam, kde včera opustil modlícího se starého pilaře.

Skoro bázlivě se přiblížil ke stromu, pod nímž včera zahlédl záhadného starce. Stále měl dojem, že se mu tu zjeví jeho oči, ty oči, kterých se za prvních dnů na pile tolik obával. Když zjistil, že Zdeněk nezpozoroval jeho rozpaků a jej o několik kroků předešel, vykročil také a zamířil přímo ještě dvěma kroky k modřínu. Když se opřel o kmen, spadla drobná přehršť kapek. Zadíval se do vodou vyleštěné kúry a zvolal:

„Zdeňku, Zdeňku, pojď se sem podívat.“

Zdeněk přišel a dívá se na čísla vyrytá neumělou rukou do kůry modřínu: 12. 7.

„Co to má znamenat?“

„Vzpomeň si na včerejší datum“ vybízí Jiří.

„Ano, včera bylo dvanáctého července, jenže tato čísla nebyla včera vyryta. To je už staré,“ dodává bezstarostně Zdeněk, který nezná Jirkova tajemství, ani jeho včerejší zkušenosti. Pak se dává hned do chůze, neboť nepovažuje nějaké číslice vyryté do kůry stromu za rozumný důvod pro zdržení se v promoklém lese.

Jiří chvátá beze slova za ním.

Chlapci přišli do Osady právě, když byl čas k obědu.