UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 8.kapitola

Kapitola osmá

Oskar vydal se ranním šerem do města. Příhoda včerejšího dne jej značně rozrušila a cítil, že potřebuje značného uklidnění. Jako skála padl na něj pocit odpovědnosti. Rodiče svěřili mu své děti, mezi nimi také Karla. Synek továrníka, který neměl pro svého jediného synka nikdy času, a tak zůstával chlapec hlavně odkázán na matku, která se o něj starala s velkou pečlivostí a ačkoliv od počátku chtěla chlapce vésti k samostatnosti, odvážnosti a odpovědnosti, přece se jí to nikterak nedařilo.

Blahobyt doma, stálá obsluha a také strach, aby se dítěti něco nepřihodilo, způsobily, že Karel vyrůstal v tvora nesamostatného, bázlivého, i když v jádře byl velmi dobrosrdečný.

Kamarádi měli Karla rádi, neboť přes bohatství svých rodičů a všemožné domácí pohodlí, byl velmi skromný, rád se podroboval klukovské kázni a to, co někdy měl, rád rozdělil mezi své přátele. I ti nejvýbornější hoši se s Karlíkem dobře snášeli, vždyť Karel v klukovské partě velmi rád vykonával úkoly, pro něž bylo těžko nalézti vykonavatele. Při kopané soudcoval, zapisoval výsledky. Když si na lukách za městem zahráli hoši svou házenou, byl to Karel, který jim svědomitě hlídal svléknuté kabáty a od hromádky se třeba tři hodiny nehnul.

Když se paní továrníková dozvěděla, že Oskar organisuje prázdninové táboření s hochy, byla skoro první, která přišla za Oskarem s prosbou, aby vzal Karla do Osady.

Pověděla mu upřímně, vše o Karlovi, pověděla i na sebe, že její péče a ustavičný strach o dítě způsobily ve značné míře to, že chlapec nemá dostatek sebedůvěry a že se bojí něco samostatně podniknout. Po celé prázdniny bude jistě ztížena úzkostí, zda se chlapci něco nepřihodilo, než musí tuto oběť přinést ve prospěch zdravého chlapcova vývoje a očekává, že několikatýdenní pobyt v chlapecké společnosti napraví svou polní jednoduchostí nedostatky způsobené domácím blahobytem. Včera ráno viděl zářící paní továrníkovou. Byla překvapena osmahlou pletí svého dítěte i jeho vystupováním. Když si prohlédla ložnice i celou Osadu, pozorovala družní život v ní, chápala to chlapecké prostředí a s uspokojující něhou se dívala na Karla.

A několik hodin po jejím odjezdu přižene se nehoda.

Oskar si představoval v duchu, jak bude této pečlivé a úzkostlivé mamince, až jí oznámí, že Karel, který včera ráno byl tolik zdráv, že je dnes už po těžké operaci. Sám cítil vnitřní slabost.

Což kdyby se zákrok nějak nezdařil? Vždyť nekončí všechny operace zdárně. A což kdyby nebyl šel pro lékaře? Vždyť všechno vypadalo tak nevinně. Každý den je v Osadě nějaké to bolení břicha a tentokrát to byla vlastně náhoda, že se odhodlal pro doktora Hrozna, kterého považoval za učeného podivína. Hnalo jej k tomu spíš tušení. Stačilo prodlení několika hodin a lidský život byl ztracen. Měl hrůzný pocit tíže a odpovědnosti.

Míval radost ze života v Osadě. Býval rád, že se chlapci pod jeho vedením cítí spokojenými a jeho řízení vlastně ani nepozorovali. Leč ve chvíli, kdy první větší nehoda vběhla do tábořiště, byl by se nejraději stal nejmenším a nejposlednějším ze všech chlapců a kdyby to bylo možným, šel by nejraději na operaci za všechny.

Podivně si to osud zahrává s lidmi, i když jsou to ještě chlapci. Malý Karlík je dnes v nemocnici a běžec Zdeněk probíhá dnes i v dešti Osadou.

Proč právě Zdeněk přišel Oskarovi do řady myšlenek?

Ten vyčouhlý oktaván byl postrachem závodních drah a doskočišť. Nejedno doskočiště bylo příliš krátké pro jeho dlouhatánské skoky a v běhu nebylo jej zle dohoniti.

Byl také jedináčkem, ale rodičů velmi ubohých. Táta pracoval ve fabrice a matka také. Chlapec vídával se s rodiči jen večer. Ředitel gymnasia si na něj vzpomíná od zápisu do primy.

Tehdy se hemžily chodby tatínky, maminkami a příbuznými školáků, kteří sem přišli ke své první „maturitě“, k přijímací zkoušce. Rodiče i synci byli vyšňořeni, leckde protáhl se i závan nějaké té vzácné voňavky.

Zdeněk vypravil se k zápisu sám.

Tatínek nemohl z práce odejít, znamenalo by to ztrátu několika korun a těch bylo tolik třeba. A maminka nemohla. Neměla sukně, ve které by se mohla vydat do té velké dvouposchoďové budovy, na kterou se často dívala s posvátnou úctou. Nejednou, když zastihla proud studentů vycházejících z gymnasia, uhnula se někam za roh a pozorovala mládež.

„Kdyby sem mohl aspoň náš Zdeněk chodit,“ zašeptala najednou.

Když Zdeněk dozrával do věku, kdy se začíná chodit do gymnasia, sklonily se najednou hlavy Zdeňkových rodičů k sobě a tiše počítali, zda budou moci dát chlapce na střední školu.

„Mámo, půjde to,“ prohlásil konečně otec.

„Teď ještě nějaký rok musíme utáhnout opasek. Ty musíš oželeti ten kabát na zimu a já budu muset o nějakou dobu odložit správku svého chrupu. A pak snad už bude nějak lépe.“

Když to matka ráno řekla Zdeňkovi, byl by nejraději vyskočil oknem přímo na ulici. Takovou měl radost, že bude chodit do gymnasia.

„A mami, půjdeš zítra se mnou k zápisu a k přijímací zkoušce, že? Pan učitel říkal, abychom tam šli s tatínkem nebo s maminkou.“

Matce zaplavily se nyní oči slzami. Než nemohla chlapci zkazit radost.

„Podívej se Zdeňku, vždyť to jistě dovedeš sám. Už tolikrát jsi jel sám elektrikou i sám nakupuješ. Ty neztratíš peníze na zápisné a zkoušku budeš sám dělat. Tatínka potřebují s sebou jen chlapci, kteří by ztratili peníze a pak, víš, že nemám nic kloudného k oblečení.“

A Zdeněk šel sám.

Byl to tehdy studentík snad ze všech nejmenší. Takový špuntík. Pan ředitel ho skoro za stolem neviděl, když z kapesníku vymotával peníze na zkušební poplatek.

„Kdepak máte maminku, studente,“ zeptal se ředitel s úsměvem.

„Maminka sem nemůže přijít, protože nemá sukni,“ odvětil jistě Zdeněk, a já často chodím nakupovat a nikdy se i ještě ani haléř neztratil, proto maminka říkala, že mohu jít sám k zápisu. A zkoušku budu však také muset sám dělat.“

Řediteli se zalíbil hned napoprvé tento odvážný student a později když pozoroval, jak ze Zdeňka vyrůstá dlouhý jinoch, vzpomínal, že chlapci u zápisu vyčnívala nad stolem jen hlava.

Jenže proroctví Zdeňkova otce se nesplnilo. Za několik let nebylo lépe, naopak čím dále, tím hůře a v sextě už počítal Zdeněk, že bude se studováním konec. Objevila se choroba v rodině. Plicní neduh sklál v jednom měsíci jeho otce do hrobu a Zdeněk, jehož rychle rostoucí tělo nemělo dostatek výživy, začínal také churavět.

Matka byla rovněž jako věchýtek. Tehdy v době nejhorší, kdy lékař doporučoval Zdeňkovi, aby za takových poměrů zanechal studování, vydal se hoch do ředitelny s pevným úmyslem, že požádá o propuštění ze školy a půjde ke známému staviteli za praktikanta, přičemž měl i nějaký výdělek a možnost přispěti matce.

Pověděl řediteli, že prosí o vydání vysvědčení, poněvadž přerušuje studium. Tehdy si opět vzpomněl ředitel na chudě oděného klučíka, jemuž před pěti lety jen čupřinatá hlava přesahovala stůl, a řekl: „Mladý muži, to si ještě rozmyslete nějaký den. Já taky musím o tom přemýšlet. Nebo se vám u nás už vůbec nelíbí?“

Zdenek nebyl připraven na podobné řeči, a proto překvapením zjihl.

„Já bych velmi rád studoval, ale když už to nejde.“ To bylo vše, co mohl povědět.

„Dobře mladý muži, odložte své rozhodnutí do pondělka a pak sem přijděte. Vy uvážíte a já taky. Pozdravujte maminku.“

V pondělí čekalo Zdeňka překvapení. Ředitel v několika dnech sehnal pro Zdeňka několik podpor, stipendium a okamžitě mohl nastoupit bezplatně do sanatoria k měsíčnímu pobytu, kde se chlapec také zotavil i zesílil. A když přišel domů, shledal, že ředitel ústavu, skryt za různé „náhody“, pomohl vydatně i matce, takže chlapec mohl ve studiu pokračovat, ač doma nebyl nadbytek.

Teď Zdeněk odmaturoval a potřeboval zotavení.

To už zakročil Oskar. Přemluvil Zdeňka, aby ještě o prázdninách nevstupoval do zaměstnání, aby raději s kamarády strávil prázdniny na staré opuštěné pile. Chlapec šel rád.

Zdeněk byl nejméně zdráv ze všech hochů a jej také Oskar nejčastěji nenápadně pozoroval, že si toho hoch nebyl ani vědom. Zde uprostřed hor bylo moře kyslíku. Toho potřeboval Zdeněk nejvíce, pak ještě vydatnou potravu a hojný pohyb. Těchto věcí zde nebyl nedostatek a chlapec sílil a hlavně nechuravěl. Třetího dne již neměl bolesti hlavy, které tak často doprovázejí podvýživu.

Oskar uvažoval:

„Kdyby zle dopadl případ Karlův, byli by rodiče připraveni o jediné dítě. Kdyby se náhle zhoršil stav Zdeňkův, mohla by přijít matka o jediného syna – živitele.“

Za těchto úvah prorážeje záclony drobičkých kapek, došel Oskar k nemocnici. Před nemocnicí stálo již několik osobních aut a lidé většinou vcházeli dovnitř.

Oskar vešel do prostranného vestibulu, kde všechno zářilo čistotou a bělostí. Prostrannými okny a zaskleněnými dveřmi sypala se sem spousta světla. Do ticha zařezával se tikot velkých nástěnných hodin. Vše bylo nějak rozechvělé. Tam vpravo od vchodu jsou čtyři bílé misky nad sebou. Každou chvilku se některá z nich rozsvítí tak tiše, jako když sníh padá.

To některý nemocný přivolává si pomoc ošetřovatelky. Pozoruješ, jak dlouho světlo září do dne. Prožíváš dlouhé vteřiny s čekajícím pacientem. Teď světlo zhaslo, přišla ošetřovatelka. Ale zatím se zase rozsvítilo jiné světlo, volá jiný pacient. Lidská bolest zde nemá konce.

Otevrou se skleněné dvéře do chodby a v nich se zjeví v bílém plášti primář se zlatými brejlemi. Jde pomalu a vážně jako kněz k oltáři. Za ním beze slova dva ošetřující lékaři a jedna lékařka. Je „visita“. Jdou pomalu od pokoje k pokoji, poptají se nemocných, jak se vyspali, přijmou jejich bolestnou zpověď a utěší napsáním drobného receptu. Touto ranní pobožností zahajuje se den v chrámě lidské bolesti.

Zatím rozžíhá se na chodbě jiné světlo nad dveřmi označenými ROENTGEN. Tam je už v práci jiný lékař – těšitel. Je zadíván do života uvnitř těla. Jeho zrak radostně sleduje každý kmit řádného chodu ústrojů a starostlivě prohlíží každou skvrnku a každé vybočení z pořádku. Tajemné paprsky otvírají útroby a dávají v nich čísti jako v knize. Čísti ovšem mohou jen zasvěceni, kteří dlouhou prací vnikli do smyslu záhadného písma přírody. Za toto kouzlo však draze musí platit. Vyhledávajíce zdraví jiným, často přicházejí o své.

Nad jinými dveřmi rozsvítí se červené světlo. Výtah. Tam už zase na vozíku jede pacient k převazu. Tak tiše to všechno utíká, že nikdo nemá čas se divit.

Oskar kráčí do prvního poschodí. Tam jsou ti nemocní, jimž musel ke zdraví pomoci ostrý nůž a obratná ruka chirurgova.

Z operačního sálu vyšel lékař v bílém plášti. Oskar poznává lékaře, jemuž včera předal Karla, proto hned se u něj zastaví a poptá se, jak pokračuje průběh nemoci u chlapce.

„Je to všechno v pořádku, možná, že za týden bude všechno už tak srostlé, že bude moci odjeti. Můžete klidně zatelefonovat mamince, že to nejhorší má už za sebou. Podívejte se chvilku na Karlíka, zdá se, že bude brzy zase dokonale čiperný.“

Oskar zastihl pobledlého Karlíka v bílém lůžku. Usmál se a podal mu vleže ruku. Oskar posadil se k posteli.

„Tak Karle, už to máš za sebou. Právě jsem se ptal pana doktora. Všechno prý je dobré. Půjdu telefonovat mamince. Snad tu bude za tebou ještě dnes.“

„Jenom, aby se máma moc nepolekala,“ zasteskl si Karel, „ono to všecko vlastně nic nebylo.“

„Držíš se Karle, to se mi líbí,“ pomysli sis Oskar.

Po nějaké chvíli rozloučil se se svým svěřencem, vyřídiv mu ještě pozdravy ode všech chlapců v Osadě.

Když si odbyl poslední úkol v městě – telefonování paní továrníkové – vydal se zase do zamračeného dne kdesi vysoko v horách.

Byl tam už toužebně očekáván. Václav sice zašel již do vsi, poptával se, zda někdo neviděl toho chlapce muzikantského. Všechny dotazy vyzněly naprázdno. Václav dodal si odvahy a zašel i k řídícím. V zahrádce před školou zastihl Jitku, spanilou pěvkyni od táborového ohně.  Byla jeho dotazem po Jindrovi překvapena a nemohla mu ničeho povědět. Včera sice byli s Jindrou na procházce, která však trvala necelou půlhodinu, neboť mezitím přišli její rodiče a vzali ji s sebou na návštěvu do sousední vsi. Jindra je kousek doprovodil a pak se odporučil a od té doby se neviděli. Jitka také byla velmi vzrušena nenadálým zmizením chlapce.

To bylo vše, co se dozvěděl Oskar při svém návratu. Zachmuřil se a zamrzel sám na sebe.

Ve včerejším rozrušení po příjezdu z nemocnice, neprošel a neprohlédl jako obvykle celou Osadu. Proto teď zašel nejprve do Jindrova koutku a podrobil jej zevrubné prohlídce. Zjistil, že chybí Jindrův nepromokavý plášť, těžké boty a hlavně housle. Chlapec se vydal někam jistě o své vůli.

„To zase bude nějaká jindrovská bláznovina,“ řekl si již jaksi uspokojeněji.

Rychle pojedl něco, nemělť od rána ještě jediného žvance v ústech a vydal se ještě jednou do vsi. Všechno vyptávání však mělo týž výsledek jako ranní Václavova výprava. S Oskarem byl také Vojta.

Využil příležitosti, aby se vydal za Babkou. Aspoň zde měli tentokrát štěstí, zastihli ji v útulném domečku. Říkala si v nějaké knížce, věděla, že ji studenti již jednou hledali. Přijala je velmi uctivě, ale za to tím nedůvěřivěji. Vojtěch jí přímo řekl, že se zajímá o bylinky a že by byl velmi rád, kdyby mu pověděla, kde by nějaké našel, hlavně ovšem rosnatku.

„Vědí, pane student, to je těžké. My sbíráme ty bylinky již v několika pokoleních. Sbírala je moje bába i prabába. Mě tu říkají Babka, říkali tak i mé matce a já jsem dostala to jméno, ještě jsem chodila do školy. A podívejte se do zahrádky, tam najdete většinu mých rostlinek. Už má matka přišla na to, že je lépe mnohé rostlinky pěstovat v zahrádce, než se za nimi plahočit po skalách. Některé však tu dole u nás nerostou, sám Bůh ví, proč. Proto tu nenajdete arniku ani rosnatku. Na ty tedy chodím po horách. Ale už jich není. Arniku lidé vyrvali a rosnatka se vytratila. Ta se musí opatrně vybírat. Hlavně nesmí padnout boží jméno při sbírání, jinak vymizí a nikdy se už neukáže.

Podívejte se. Tady z okna uvidíte u silnice hospodu. Odtud vede polní cesta k lesu. Skoro na okraji lesa je teď malá tůňka, kdysi to bylo hluboko v lese, neboť stromy rostly až k silnici. Moje matka vydala se tam jednou s mou bábou a ještě s jednou sousedkou na ty vzácné rosnatky. Dnešní tůňka byla tehdy dosti velkým jezírkem a tam vybíraly dobrodějné rostlinky. Takové droboučké tam bývaly jako nikde v celém okolí. Ale na samém břehu. Při sbírání sousedka najednou nějak uklouzla a padala do vody. V leknutí vykřikla: Ježíš Maria a v poslední chvíli se zachytla za nějaký kořen a nic se jí celkem nestalo. Bylinek našly tam tehdy pramálo a od té doby nenašly se tam již vůbec žádné.

Nevěříte-li, zkuste si tam zajít a snad budete mít štěstí a něco tam najdete. Já jsem tam nenašla nic už třicet let. Proto mi jistě porozumíte, proč s sebou nikoho neberu, jdu-li na rosnatky. Ne proto, abych v lese čarovala, jak někdy zde lidé říkají, ale proto, aby zbytečným hříchem lidé o rostlinky nepřišli. Tyto rostlinky jsou božím darem a člověk se musí připravit na to, než se mu dostane tak vzácného daru a hlavně nesmí za to Pána Boha tupit a urážet, nýbrž naopak zbožně pochválit.

Lidé mě tu často sledovali a na mnohých místech svým bezbožným jednáním bylinky zničili. Teď je věru už jenom velmi vzácně nacházím. Letos a v loni ani jediné. Kdybyste však byl nemocen, ráda vám posloužím ze svých starších zásob a to zadarmo. Boží dar se nesmí prodávat.“

Oba chlapci poslouchali Babku, na leccos se jí poptali. Ráda jim odpovídala, ale to hlavní, kde roste rosnatka, se nedozvěděli.

„Nediv se, Vojto,“ utěšoval cestou nešťastného bylinkáře Oskar, „ono v těch slovech Babky je velmi mnoho poctivé pravdy. Ti nenasytní lidé vyhubili už tolik krásného a vzácného rostlinstva, že by se člověk nad tím někdy i rozplakal. Někdy to dělali z chtivosti, častěji z nerozumu a z nedostatku citu pro živou přírodu. Starší lidí na venkově pozorují s pochopením růst každého stromku a ten je proto pro ně živoucím tvorem, k němuž přicházejí s láskou. To platí tím více o bylinkářích. Ti chodí s očima otevřenýma a jistě vědí ze života rostlin mnohé věci, které nejsou známy mnohým učeným profesorům botaniky.

Pozoruj jen takového venkovského houbaře. Jde lesem zdánlivě nevšímavě, najednou sehne se a drží krásný hřib. Ozvala se v něm zkušenost mnoha pokolení. Snad několikrát byl v lese s tátou a našel za podobných okolností hřib, a tak se to všechno tajemně v mozku spojilo v jediný popud: shýbnout se a výsledek učiní pro příště tento popud ještě mocnějším. Tento člověk jde lesem, vžívá se bezděky do dění kolem sebe, spoléhá více na zděděné instinkty a hlavně osvěžuje se.

Městský člověk upoutaný životem mezi domy a fabrikami, přichází mezi smrky a jedle otupělý, řekněme přímo slepý a hlavně nemá již toho citu pro jásavou píseň, kterou pěje každý mech. Nedovede se sklonit ke kapradině, ke kameni nebo potoku. Kdyby na některém buku viděl poskakovat papouška, nezarazilo by ho to a díval by se na to jako na představení v biografu. Těchto lidí chodí teď do lesů přemnoho a nediv se, že jim nemůže věřit ten, kdo s láskou a pokorou po celý život sleduje přírodní divadlo.

Takovým krásným člověkem je Babka. Svým způsobem ale upřímně chodí do lesního chrámu a chválí dílo boží.“

Vojtěch byl sice rozladěn, ale cestou pomalu uznával oprávněnost Oskarových vývodů a musil také přiznat pravdu i Babce.

Oba hoši nešli ze vsi přímo zpátky do Osady, nýbrž do sousední obce. Bylo nutno jíti na četnickou stanici a tam se poradit, co počít v případě Jindrova zmizení. Když sdělili vrchnímu strážmistrovi svou bolest, usmál se tento jenom:

„To, pane studente, bude velmi jednoduché. Vy jste teď roztrampovaní, a tak ten mladý pán si asi někam vyběhl do světa. Podívejte se, my zatelefonujeme do sousedních stanic, zda tam někde neviděli vašeho mládence a pak vám podáme o tom zprávu. Buďte jen docela bezstarostí. Teď je venku teplo, a tak to svádí k toulkám do světa. Však když je zima, není tu ani jediného podobného udání. Zítra přijdu při obhlídce podívat se na to vaše hospodaření a povím vám taky, co se do té doby dozvím. Buďte, pánové, zdrávi a nashledanou.“

Když přišli chlapci do Osady, začínalo se již stmívat. Všichni osadníci povečeřeli a odebírali se skoro mlčky na lůžka.

Oskar procházel unaven ještě všemi budovami. Když vcházel do horní ložnice, zadíval se do Jindrova kouta, kde byl ještě kufr a několik drobností.

„Nějak se nám mračí nad Osadou,“ řekl si, když vsouval své dlouhé nohy do pytle, který si umně složil z pokrývky.

Ostatní chlapci ještě nespali, snad to i slyšeli.