UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 9.kapitola

Kapitola devátá

Několik dní lilo jako z konve. V osadě byl ospalý život. Práce bylo sice pořád dost, jenže to nebylo to, nač se chlapci tolik těšili.

Pokukovali do deště, ale nikde na obzoru nechtěla se objevit žádná trhlina, kterou by slunko mohlo vysypat fůru svých paprsků na rozmáčenou zem.

Pracovalo se ve dřevěné budově pily. Byly tam velké místnosti a ty chtěl Oskar se svou družinou přeměnit na obyvatelné místnosti. Tam mohli být chlapci za večera, mohla zde být i jídelna za chladného nebo deštivého počasí a mohli zde umístiti v jedné místnosti i svou kuchyň, neboť za deště se velmi špatně vařilo na otevřeném ohništi.

Někteří z chlapců spravovali podlahu, neboť zub času zanechal zde už nějaké díry. Jiní upravovali elektrické vedení, spravovaly se schody – vůbec práce zde bylo víc než dosti. Klepání ozývalo se odtud po celý den a leckdy se do toho zabořila písnička, obyčejně nějaká rozverná – aby se mraky potrhaly.

Nikdy se však neozvaly Jindrovy housle. Jindra přestal být členem Osady. Po tři dny nebylo po něm vůbec ani slechu. I četníci pátrali po něm marně. Teprve čtvrtého dne přišla zpráva, že Jindra se toulá od vesnice k vesnici a večer hrává po hospodách. První noc svedli jej vesničtí hoši, že bude muzika v dalekém Jarušově, aby si tam zašel taky zahrát.

A když už jednou vyletěl z hnízda, nemohl se jen tak vrátit. Toulal se snad někde lesy nebo ležel někde v otevřené stodole, přespával na půdách a večer, když se sešlo několik sousedů v hospodě, přicházel Jindra a hrával na své housličky. Obyčejně našel se brzy nějaký sekundista nebo harmonikář a za chvíli se vloudila tancechtivá děvčata a pak se hraní protáhlo často přes půlnoc. Jindra se při tom uživil a užíval toulání naplno.

Nevím, zda si vzpomněl, že Osadě tím způsobil nejednu těžkou chvíli. Oskar byl v obavách, zda se mu přece něco nepřihodilo. Již byl odhodlán, že napíše Jindrovým rodičům o záhadném zmizení chlapce. Ač Jindra odešel ze staré pily zcela svévolně, přece cítil Oskar kus odpovědnosti na jeho počíhání. Četnický strážmistr chlapcům oznámil, že Jindra provozuje muziku po vesnicích a hlavně, je nadobyčej zdráv a že dokonce už si jej chlapci z vesnic chodívají objednávat, aby jim přišel večer zahrát.

Oskar oznámil Osadě, co učinil Jindra a hned dodal, že pro nekázeň přestává být houslista členem Osady. Jindrovy věci sbalil a odeslal poštou Jindrovým rodičům současně s dopisem, v němž popsal chlapcův nevysvětlitelný útěk.

Od Karla již přišel dopis. Vzpomínal na Osadu a těšil se, že konec prázdnin přece jen prožije na staré pile. Jeho rána se dobře hojila, což hlavně potěšilo jeho kamarády.

Když Václav dočetl Karlův dopis, chopil se psaní Jirka a vyběhl. Hoši vyhlédli za ním a uviděli, že se žene ke chlívku. Tam si přitáhl Kozenu a jal se jí číst Karlův dopis. Koza sebou mrskala a nějak moudře očmuchávala papír, z něhož Jiří předčítal. Nakonec ji Jiří chytil za rohy a k velkému obveselení přihlížejících ji několikrát políbil.

„Tak a to ti posílá Karel,“ řekl nechápající koze.

K chlapcům pak dodal:

„Na Kozenu vzpomínal Karel jistě nejvíce a vy jí ani nepovíte, jak se mu daří. To já jí hned druhý den oznámil, že byl Karel operován a že na ni vzpomíná.“

Když ke konci týdne ustaly deště a konečně vykouklo slunko, ožil v půlhodině celý svět. Jasná zeleň povyskočila nad tmavými pásy, z lesů stoupaly sloupy par a rozbahnělé cesty rychle vysychaly. Hoši ožili i ti dva marodi, Milan Odvaha a Dušan, jimž deštivé dny připravily nemilé bolesti v krku, cítili se nějak svěžejšími. Odpoledne, když už tráva všude hodně oschla, vyšlo se ven. Toulka lesem. Pak se oddělily dvě dvojice, z nichž každá se usadila na jednom skalisku, a přes průrvu dlouhou asi tři sta metrů vysílali si morseovkou zprávy.

Když si člověk zvykne na to mávání praporkem, je to docela zajímavé zaměstnání. Lidé chodí dole po cestě, vyvracejí si hlavy díváním se na chlapce, kteří si vesele – i když někdy trochu pomalu – vyprávějí prostřednictvím svých praporků. Dnes tomu bylo nejinak.

Tam za cestou vyšla si babička s několika mrňavými lidskými mláďaty, jež se chtěla proběhnout na svých ještě ne docela jistých nožkách v čerstvém prosluněném vzduchu. Zadívala se na Jirku, který jako kamzík stál téměř na okraji skály a čiperně proháněl vzduchem červené plátno na tyči. Babička nedůvěřivě kroutila hlavou:

„Copak to teď ti kluci všechno provádějí. Ještě, aby tak spadl dolů a polámal se. Vždyť se mi staré ženské hlava točí z té výšky.“

Chudinka nemá ani ponětí o tom, že na druhém srázu jsou také dva takoví odvážlivci, kteří aniž ji vidí, se dovídají z Jirkova mávání o její hrůze a o tom, že malá Andulka si tak dlouho vyvracela hlavu po mávajícím Jirkovi, až se překotila do louže a teď, že křičí, jako by ji na nože bral.

Na druhé straně, kde vysílá Zdeněk, nemají zatím nikoho, o kom by se mohli na dálku pobavit, a proto vysílají většinou jen dotazy. Až teď. Pod nimi v lomu se objevil človíček. Zdeněk ihned vysílá:

„Pozor, pozor. Napínavá událost. Pod námi človrdík. Nos má zarytý k zemi a cosi hledá. Další zprávy ihned.“

Jirka pohotově se připojuje:

„Bedlivě pozorujte a oznamte další podrobnosti. Doporučuji zjistit, zda to není človrdík krtonožka.“

A už letí depeše!

„Jedná se o vzácný úlovek. Teď to zvedlo nos. Je to krtonožka vousatá. Zuřivě hrabe a nás pečlivě pozoruje.“

Odpověď:

„Zacházejte opatrně se vzácným zvířetem…“

Tak působil na hochy první sluneční den. Leč i sebekrásnější odpoledne končí večerem a chlapci vyslali si ještě pokyny, kde se sejdou. Svinuli praporky a šlo se.

V Osadě zastihli Oskara v rozhovoru s nějakým starším pánem. Když chlapci došli k nim a pozdravili, představil jim Oskar cizího pána:

„Přijel za mnou mládenci pan vrchní inspektor …“

„Dovolte, pane profesore, my se s pány už známe. Já jsem krtonožka vousatá, není-liž pravda,“ skočil neznámý pán se smíchem Oskarovi do řeči.

Hoši zrudli překvapením a nevěděli honem, kam by se uchýlili se svýma očima. Oskar nechápal celou příhodu. Po nějaké trapné chvíli, odvážil se Jirka:

„Promiňte, pane vrchní inspektore, že jsme byli dnes více než neslušní. Neměli jsme ani tušení, že by zde mohl být někdo, kdo se vyzná v morseovce, a proto jsme se bavili, vím, že velmi nevhodně, nejen na váš účet, ale i jiných kolemjdoucích. Prosíme vás …“

„Nic se nestalo, mladý muži. Byl jsem taky mlád a taky se to neobešlo bez nějaké té nedobroty. Ono však přesto neškodí, když si člověk dobře uvědomí, že může být pozorován i v té chvíli, kdy si myslí, že je docela sám. Bože, jak bych se nevyznal v morseovce, když už třicet let poslouchám její ťukání, takže se vlastně stala mým chlebem vezdejším.“

Tak to i s krtonožkou vousatou dopadlo vlastně docela šťastně. Vrchní inspektor Martan byl v jádře velmi dobrý a hlavně veselý člověk. Byl zaměstnán u ředitelství drah v Praze a v přírodovědeckém klubu se seznámil s Oskarem. Martan totiž byl „kamínkář“, sbíral horlivě minerály, a když se dozvěděl, že Oskar stráví prázdniny zde v pohraničních hvozdech, slíbil mu, že přijede na několik dní se podívat a Oskar jej rád ubytoval nahoře v ložnici chlapců. Cestou, když došel k opuštěnému lomu, ozval se v něm hned sběratelský pud a kromě několika krásných kamínků ulovil zde i tu nešťastnou „krtonožku vousatou“.

V Osadě se spřátelil s chlapci velmi brzy, neboť byl stále veselý a za chvíli hoši ani necítili, že jejich společník má na svých zádech více než pět křížků. Ke každé příležitosti měl nějaký dobrý žert. Dnes večer se sedělo zase jednou na kládách a vykládalo se jako v prvních dnech Osady.

Vrchní inspektor Martan vedl různými veselými studentskými příhodami, které chlapce zaujaly, a když už všichni se chystali ke spaní, přidal ještě jednu strašidelnou z nádražní služby.

„Byl jsem tehdy nejmladším výpravčím v malé stanici na hlavní trati. Jezdíval jsem někdy domů k rodičům a v ten den jsem přijel právě ráno do služby přímo z domova. To znamená, že jsem většinu noci strávil ve vlaku a ráno jsem nastupoval službu. Nedělalo mi to žádných obtíží. Když je člověk mlád, neznamená probdělá noc ještě žádnou únavu. A tak jsem vypravoval se zdarem jeden vláček za druhým bez nejmenší závady. Leč najednou ve čtyři hodiny odpoledne – podle našeho v šestnáct – přicházela jedna nehoda za druhou. Nejprve to byl telegram, že starší výpravčí má převzít hned dnes na noc službu v sousední stanici.

„Tak, Martánku, budete muset vzít noční, hlásí mi pan přednosta, „no nic si z toho nedělejte. Pošlu vám sem večeři a nějak už to přestojíte.“

Než mělo se stát jinak. K sedmnácté hodině přišla jiná zpráva. Zemřel hradlař Borovanský a nebylo nikoho, kdo by jej mohl zastoupit.

„Tak to změníme, nedá se nic dělat,“ rozhodl můj představený, „já budu dopravovat a vy budete muset dělat hradlaře. Z večera odpravíme ty dva osobní vlaky, pak máme ještě dva nákladní. Není tu žádného posunu, a tak budeme mít klid až do příjezdu rychlíku nula čtyřicet osm, už to musíme nějak vydržet.“

Musím se vám však zmínit o nebožtíku Borovanském. Byl to vlastně ubožák. Pracoval kdysi při posunu a byl poraněn rychlíkovou lokomotivou, takže mi zůstalo těžké míšní poškození, a proto chodil celý pokřivený a nebyl schopen žádné jiné služby. Z milosti dostalo se mu místa na zapomenutém hradle, kde celá služba pozůstávala z obsluhy jediného semaforu. Při hradle byl domek, ve kterém bydlila rodina nešťastného muže. Následky úrazu nezůstaly omezeny jen na postavu chuďasa, nýbrž i v jeho vědomí se objevovala temná místa. Leckdy se stalo, že zapomněl uvolnit vjezd pro vlak, nepomohlo pískání vlaku, zvonění telefonu, Borovanský jako by najednou pozbyl duše. Neslyšel, nemyslil, nejednal. V takových chvílích obyčejně zakročovala jeho manželka. Přiskočila z domku, uvolnila vjezd vlaku. Nadřízené úřady věděly o tomto nešťastném hradlaři, že za něho vlastně slouží žena, ale ochotně se to vždy přehlédlo s ohledem na to, že Borovanský měl několik dětí, a že by jeho pense rozhodně nestačila dětem ani na kaši. Ostatně provoz na drahách i na hlavních tratích byl tehdy dosti malý, takže byla velmi malá pravděpodobnost, že by Borovanský mohl zavinit nějaké neštěstí. A skutečně, nepřihodila se mu za jeho života žádná nehoda.

V tomto hradle jsem měl sloužit dnes za nešťastného Borovanského, neboť nebylo žádného hradlaře v náhradu. Byl jsem ještě rád, že budu v hradle, neboť zde to bylo rozhodně pohodlnější nežli vést celou dopravu.

Bylo to už za pozdního listopadu. Blátem došel jsem k hradlu. Prošel jsem síní, kde v rubáši ležela v rakvi mrtvola ubohého Borovanského. Z kuchyně jsem zaslechl hlasy tří dětí. Když jsem vešel do hradla, svítila tam již lampa a v kamnech hořelo, takže tu bylo příjemné teplo. Dveřmi nakoukla Borovanská a povídá:

„Já jsem vám, pane adjunkte, přiložila, abyste tu měl teplo.“

Poděkoval jsem jí a oddal se myšlenkám. Ačkoliv jsem nebyl žádný strašpytel, přece se mne zmocnil nějaký úzkostný pocit nad tím, že tu mám být s mrtvolou pod jednou střechou. V tom něco zazvonilo. Povídám si:

„Tak, to už je osmnáctka.“

Uvolnil jsem vjezd osobnímu vlaku a zase jsem měl dlouhou chvíli volno. Nevím, čím to tehdy bylo, že mé myšlenky byly neustále u nešťastného Borovanského.

Vypravil jsem i ostatní vlaky. Asi ve 22 hodin odjížděl poslední nákladní vlak. Teď jsem měl přes dvě hodiny volného času. Povídám si:

„Teď bych si mohl trochu pospat.“

Návěstí jsem postavil na „Stůj“ a nemohl tu bez mého vědomí už projet žádný vlak.

Teplo v místnosti, probdělá noc i únava projevily se jako výborné uspávací prostředky. Brzy jsem usnul, nevím, čím to bylo, že jsem tehdy usnul nějak tvrdě. Byl jsem zvyklý trochu si zdřímnout, ale to vždy jen tak jako zajíc: na půl oka. Tentokrát jsem věru spal jako dubové dřevo.

Probudil jsem se hrozným zvukem. Bylo to zahvízdnutí, jež se až do kostí zařezávalo. Rychlík stál před vjezdovým návěstidlem a nemohl dál, neboť měl „Stůj“.

Vyskočil jsem. Nevěděl jsem v prvním okamžiku vůbec, kde jsem. Nechápal jsem ani toho příšerného houkání rychlíkové lokomotivy. Světlo lampičky bylo staženo, jen taktak, že osvětlovalo malou místnost hrdla.

Najednou jsem ztuhnul. Dvéře hradla se otevřely a v nich se zjevila postava v bílém rubáši se železničářskou čepicí na hlavě. Beze slova sáhla postava na páku a jedním zkušeným trhnutím uvolnila vjezd vlaku.

Co se dál stalo, hoši, to vám nemohu povědět, protože to nevím. Vím jen, že jsem zaslechl přehnat se kolem rychlík a že jsem za nějakou chvíli telefonoval zoufale do dopravní kanceláře, že se tu přihodilo něco hrozného, že mrtvý Borovanský mi uvolnil vlak, že jsem jej viděl na vlastní oči. Vůbec, že se tu dějí věci, které si nedovedu vysvětlit a že nemohu ručit za řádný provoz. Slyším jenom konejšivý hlas svého tehdejšího představeného:

„Martánku, nezaspal jste náhodou trochu? Ale to se vám jenom zdálo. Vždyť to není myslitelné, že by Borovanský vstoupil do hradla, je přece od včerejška mrtev.“

Za chvíli slyším kroky před hradlem a vejdou dva zřízenci s četníkem. Přednosta poslal je do hradla, aby se podívali, co se tam vlastně děje. Všichni tři dívali se na mne udiveně stejně jako já na ně.

Byl na mne asi zajímavý pohled, neboť pojednou jsem zjistil, že železná kamínka, v nichž už od večera vyhaslo, ležela převrácená na zemi a všude bylo plno sazí a já byl černý jako kominík.

Brzy se vše vysvětlilo a vy asi tušíte, jak. Borovanská asi když slyšela dlouho pískat rychlík, pochopila, že jsem usnul, proto po starém zvyky dala si na hlavu mužovu čapku, a jak byla v nočním prádle, uvolnila jedinkým hmatem na správnou páku pro vjezd vlaku a pak rychle se ztratila.

Já jsem tehdy ovšem neznal poměry v tomto hradle a to, co jsem řekl předem o Borovanském, abych vás na noc tuze nepolekal, dozvěděl jsem se teprve dodatečně.

Mohu vás však jen ujistit, že to skutečně tehdy bylo hrozné. Teď už jsem vám také řekl, jak se to všechno dobře vysvětlilo, proto by bylo dobře, abychom šli spát, aby nám taky na zítřek něco zbylo.

Tak hoši, dobrou noc.“