UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – Závěr

  Závěr

V zatáčce cesty stojí žebřiňák. Je celý ozdoben chvojím. To vesničtí chlapci připravili na rozloučenou s osadníky ze staré pily. Zapřaženi jsou krásní Sukáčovi hnědáci. Kufry a batohy uložili si již chlapci a teď se dívají dolů k pile.

Naposledy.

Poslední odchází Oskar. Děkuje slzící Karasce.

Karel odešel z Osady o něco dříve. Snad si ještě povykládal s Kozenou, opravil svůj klepající mlýnek u horního pramene a teď se loučí s chlapci ze vsi:

„…. A ty Matěji, dohlížej dobře na mlýnek. Kdyby bylo třeba, tak jej oprav. Však jsem tě tomu naučil.“

Starý Karas se někam ztratil, aby se nemusil loučit. Byl nějak na měkko.

Nahoře u povozu byli už všichni hoši. Jiří hladil koně a dával jim cukru. Několik vesničanů, rychtář Sukáč a pan řídící přišli se rozloučit. Jitka rozmlouvala s Jindrou. Zase byla veselejší. Všichni chtěli svými úsměvy zahladit tesknotu loučení.

Přišel Oskar. Stiskem ruky ještě poděkoval vesničanům za jejich dobrou vůli a přátelství, kterou projevili k členům Osady. Zvlášť se rozloučil s rychtářem, který neměl dnes poprvé slov. Podobně učinili i ostatní chlapci.

Pak už se nastupovalo do vozu a pár koní odvážel je dolů k nádraží. Všichni shlíželi k dvěma budovám v údolí a k tajné stezce na stráni.

Když již zajeli, vytáhl Vojtěch z kapsy ještě řízek, který neměl už čas pojíst. Kousl do něj dvakrát, ale položil jej na kufr před sebe, aby se ještě zahleděl v místa, kde bývala skoro dva měsíce Osada desíti chlapců. Teď už ztratil se z obzoru i ten jeřábek, na který se chlapci tolikrát zadívali, když vzpomínali na domov, kam dojedou snad v několika hodinách.

Vůz projíždí již vzdáleným údolím. Vojtěcha upozorní hlad na sebe. Hledá řízek. Nemůže jej nalézti.

„Hoši nevzali jste mi někdo řízek?“ zeptá se.

„Vojto, nesnědla ti jej rosnatka, podívej se.“

Ozve se šibalsky Jirkův hlas. Chlapci se smějí. Vojtěch nevěří svým očím. V květináči obaleným barevným papírem jako od zahradníka je drobounká rostlinka – rosnatka.

„Jirko, kde jsi ji našel?“ volá nadšeně i rozjásaně.

„Nahoře u rybníka, kde jsme se koupávali. Nikdy mi nenapadlo podívat se do toho bažinatého koutu. Až dnes ráno, když jsem se loučil. Je jich tam několik set. A jednu jsem ti vzal na rozloučení.“

„Děkuji ti, Jiří, jsi výborný chlapec. Ale já s vámi už nemohu jet. Musím je tam vidět. Vrátím se.“

Učinil několik kroků, vyskočil z jedoucího žebřiňáku a rozběhl se s květináčem v ruce do svahu směrem ke staré pile a rybníku.

Václav se obrátil k Oskarovi:

„Neříkal jsem ti, že se vrátí?“

Kterýsi s chlapců dodal s úsměvem:

„Však my se také vrátíme.“

„Snad za rok.“

Konec