UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Kira. Jmenovala se Kira.

 

Jak dlouho trvá vzpomínka?

Někdy můžeš vzpomínat hodiny a jindy ti dávno zasutý příběh proletí hlavou rychlostí blesku. Už je to víc jak dva roky. Dnes při úklidu jsem našel starý nůž, který mi ten děj znovu připomněl:

…dřepím v lese za terénní vlnou a složenou celtu si pokládám na vlhké jehličí. Mám v plánu sednout si na paty, zavřít oči a hodinku-dvě pomeditovat. Les není tichý. Větve šumí, ptáci řvou a zrovna teď i slyším běžet křovím větší zvíře.

„Hups!“

Z mlází přede mě vyskočí rozdivočená staffordí fenečka s klacem v tlamě. Kouká zvědavě, ale ne plaše. Zaplácám si na stehna a s širokým úsměvem ji zkouším přivolat. Je u mě pár skoky a ponouká mě ke hře.

Uchopím klacek a ona se o něj začne přetahovat. Ta má ale sílu, holka. Tlapy zarývá do jehličí, pulzovitě škube celým tělem a vrčí. Oči, upřené na mě vzhůru jí svítí a smějí se. Za chvíli to vzdávám.

Chvíli poskakuje kolem, ponouká mě ke hře a nechává se letmo hladit. Najednou zpozorní a otočí hlavu. Lesem zazní melodický hvizd. Pro ni asi známý signál. Otočí po mě omluvně hlavu a pak vyrazí vpřed. Tři skoky a zmizí mi za terénní vlnou.

Ze zvědavosti jdu pár kroků za ní. Přejdu kopeček, abych viděl dolů ze svahu. Dole mezi stromy se klikatí lesní cesta a po ní jde mladý muž v modré bundě. Kolem něj poskakuje staffordka a netrpělivě čeká, až jí páníček zase hodí klacek, který má už v ruce. Stalo se a fenka za ním prudce vyrazí. Muž ji ani nenásleduje pohledem a zamyšleně kráčí dál. No, jo, procházkujou. Nejlíp si člověk vyčistí hlavu v lese.

Otočím se a vrátím se ke své celtě. Zaujmu sed na patách a rukama začnu čarovat pomalé dýchací cviky. Mysl se zklidňuje, tep zpomaluje a myšlenky odcházejí. Nádech.. , výdech..

Z mentální cesty do změněného stavu vědomí mě nepříjemně vytrhne ostrý zvuk. Výstřel v lese je vždycky rušivý a tenhle zněl navíc zvláštně. Otevřu oči a poslouchám. S nelibostí cítím, jak mi nával trochy adrenalinu roztepal cévy ve spáncích. BUM!! …a další vystřel!

Do prčic, tohle nebyla lovecká zbraň. Spíš pistole. Na výcviku nám vždy říkávali: „ Jeden výstřel v lese může být bezvýznamný exces. Dva výstřely jsou už nějaká akce.“

Tyjo, meditaci dnes už asi nezvládnu. Na to jsem už neklidný. Spíš se jen projdu po lese, a mrknu tím směrem, jestli nezjistím, co se děje. Sbalím se a začnu scházet po svahu dolů k lesní cestě. Kousek od ní mě zarazí vzdálený dusot. Mezi stromy zahlédnu běžet modrou bundu.

Koukám… A do prdele!! Běží a v ruce má pistoli.

Skočím zpátky do lesa a plácnu sebou za pařez. Za chvíli se prožene kolem mě. Běží a fakt svírá glocka. Pozoruji ho, dokud mi po cestě nezmizí za další terénní vlnou. Ležím ještě pár minut, naslouchám zvukům a snažím se nějak uchopit situaci, která proběhla. Vypadalo, to., že ten pán neběží někam. Běžel od něčeho.

Teď už s obavami se vydávám na druhou stanu. Tam, odkud zazněly výstřely. Po pár desítkách metrů se cesta stáčí do svahu k hustému mlází. Vím, že se tam skrývá malý zarostlý lom, kde lidé z blízké vesnice, kdysi těžili kámen pro své domky. Trochu zpomaluji postup. Mezi hustými stromy je šero a i skály nade mnou vzbuzují určitou tíseň. Zvláštní pocit.

Po dalších pár metrech spatřím na cestičce zvláštní hromádku – ležící zvíře. Je to ta staffordka. Nějak divně se mele a myslím, že mě vidí. V dřepu polohlasem zavolám a zaplácám na stehna. S bolestným kňučením popoleze ke mně a zadek táhne po zemi. Taky vidím, že má tlamu a hrudník od krve. Kňučí, leze a za chvíli se svalí na bok. Zase zvedne přední část těla a zkouší lézt, při tom začne dávit krev.

Hlavou mi bleskla myšlenka, že asi spadla ze skály při tom svém ztřeštěném pobíhání kolem. Takové věci se bohužel stávají. Rychle doběhnu k ní a opatrně ji zkouším hladit, aby nevstávala a nelezla. Při tom ji prohlížím a hledám zjevná zranění. Za okamžik mám jasno. Všechno je jinak…až mi to vehnalo slzy do očí.

Fenečka má zblízka prostřelenou hlavu.

V horní části nad očima má v hlavě malou dírku s opálenými chlupy kolem. Z ní pomaličku vytéká houstnoucí krev. Další díru má vespod tlamy, tam kde střela její hlavičku zase opustila. Dochází mi syrová epičnost situace, ve které jsem se ocitl.

Pan majitel sem přišel svou fenečku utratit. Těžko se domýšlet proč. Někdy se stane, že pes začne lidem překážet a pokud mají zbraň, připadá jim zastřelení psa jako rychlé a čisté řešení. Trocha smutnu, výstřel a bude po problému.

Jenže často není. Lidé si většinou neuvědomí, že psi mají poměrně malý mozeček a ten je ještě docela vzadu lebky, takže trefit jej není úplně samozřejmé.

Tyhle zranění jsem už bohužel viděl. Pejsek je zasažený výstřelem do hlavy a střela zasáhne buď jen přední mozkové laloky, nebo mozek zcela mine. Pes, nejenže hned neumře, ale často ani není v bezvědomí. Zažívá obrovské bolesti a při tom vnímá, že mu je způsobil vlastní pán – tvor, na kterého tolik spoléhal. Tolik mu věřil..

Ach, lidi, proč zabíjíte, když to neumíte… Nikdy to není jako ve filmech. Není to rychlé ani čisté. Vždyť na tohle byl v každém městečku Ras. Ras byl odborník, který za pár mincí nepohodlné zvíře usmrtil tak, aby odešlo rychle a v klidu. Nechápete to, ale zabíjet je umění.

Už ten ruský instruktor kdysi říkával:

„Zabít v afektu umí kdejaká žena. Zabít, aby to hodně bolelo, už se musíš pár měsíců učit. A zabíjet, aby to nebolelo, to je umění, které studuješ celý život.“

Hladil jsem staffordku a zkoumal její další ránu na zádech. Páníček asi neunesl kňučení a bolestně vyčítavý psí pohled po té zmršené popravě. Tak se jí pokusil z větší vzdálenosti dorazit ještě druhou ránou. Znovu nezabil. Jen jí přerazil páteř..

Co mám dělat? Co mám dělat??

Stojím v předklonu rozkročený nad fenečkou. Dlaní jí zespoda podepírám těžkou, zakrvácenou hlavu. V pololeže se mi opírá o nohu, těžce dýchá a tiše kníká. Z čumáku jí odkapává krev. Ani nevím jestli skutečně brečím. Vnitřně ale určitě.

Opatrně dám volnou ruku k opasku, aby si nevšimla. „Ach jo. Tohle sis holčičko nezasloužila.“ Dýkou ji, přes žebra, třikrát rychle bodnu do srdíčka. Ani se nezachvěje. Dech utichne a její hlava v mé dlani ztěžkne. Za pár sekund je po všem. Nechám to psí tělíčko sesunout do trávy a dlouhých pár minut nad ní ještě dřepím. Hladím ji konečky prstů a zkouším uhodnout, jaký asi měla život. Snad veselý a hezký, do dneška. Nikdo nikdy nevíme, jak vlastně z tohohle světa odejdeme..

Zvedám se a po troše hledání nacházím v tom lomu malý důlek. Vystelu jej listím, aby to měla měkké. Pak holčičku zabalím do celty a přenesu do posledního lůžka. Navrch znovu listí a z kamenů malou mohylku, aby jí neroztahaly lišky. … Za pár týdnů jdu znovu kolem. Nedá mi to a zabočím cestičkou znovu k lesnímu lomu. Už se do něj nedá jít. Někdo tam vysypal pár náklaďáků vytrhaných pařezů z nedaleké těžby. Les musí být uklizený a tady nebudou nikomu překážet. Budou tu tlít a rozpadat se roky. Fenečka je někde hluboko pod nimi.

Sáhnu do kapsy a vytáhnu maličký kousek mosazi. Psí známku, kterou jsem jí sundal z obojku, když umřela. Kromě jména na ní bylo i telefonní číslo, asi na majitele. Chtěl jsem ho vyhledat a říct mu pár věcí o bolesti.

Ale to je už jedno. Nejsem Bůh ani soudce. S rozmachem hážu známku mezi pařezy. S posledním zlatavým zábleskem cinke a zapadne hluboko mezi ně.

Kira. Jmenovala se Kira. .

Marek Chlíbek – Dago      

komentáře 2

1 Monte Walsh { 13.11.17 at 22.57 }

Zdravím všechny, kdo tuhle vzpomínku četli, i Vás Marku. Myslím že tohle vůbec žádný komentář nepotřebuje. Každý z nás to má v sobě nějak nastavené a podle toho bude, každý možná trochu odlišně, tento text vnímat. Snažím se nikoho nesoudit za činy které vykonal, obzvlášť když neznám jejich pohnutky. Podstatnější než to co člověk udělá, je mnohdy to jak to udělá. Ale jak jsem řekl, tohle nepotřebuje komentář. Monte

2 Pavel { 19.10.17 at 9.42 }

Mimo tema. Chci te pouze zkontaktovat. Dago mam dotaz: pojedes/budes se pohybovat/planujes navstivit oblast Kokořínsko/Roverky (Blížáky), případně Zadní zemi (České Švýcarsko) ?

Vložit komentář

Doplňte *