UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Až se jednou stane Evropa neobyvatelnou – inspirace pro přežití

Už jste někdy přemýšleli co byste dělali, pokud by se stala střední Evropa neobyvatelnou. Je to představa, které se většina lidí jen zasměje, ale mnoho informovanějších tohle riziko považuje za reálnou hrozbu.

V současnosti se uvažuje o čtyřech hlavních rizicích, které by mohlo učinit Evropu velmi náročným místem k životu. Po pravdě řečeno, obyvatelná bude tak nějak pořád, ale může existovat hranice, kdy se asi vyplatí pouvažovat, zda není z ekonomického, zdravotního a bezpečnostního hlediska výhodnější Evropu opustit a usadit se v jiné světové lokalitě.

První likvidační variantou by mohl být zánik mořského golfského proudu. Ten omývá břehy Evropy a je zodpovědný za naše mírné klima. Pokud by se z nějakého důvodu tento proud zastavil nebo odklonil, mohla by nastat v Evropě malá doba ledová a to dokonce v řádu pouhých několika měsíců. Různé teorie jak by se to mohlo stát jsou dostupné na webu a některé jsou velmi realistické i z vědeckého hlediska.

Druhým důvodem mohou být jedna nebo více havárií jaderných elektráren, které mohou být způsobeny teroristickými útoky, válečnými událostmi nebo zásahem mimoevropských velmocí. Pokud by například došlo k rozsáhlým vnitrostátním nebo dokonce mezinárodním nepokojům a část některé armády by se dostala mimo demokratickou kontrolu, tak obsazení jaderných elektráren je jedna z předpokládaných variant, jak by mohli tito pučisté získat velmi silnou celoevropskou vyjednávací pozici.

Podobná varianta je i odříznutí Evropy od energetických zdrojů formou zničení produktovodů, elektrorozvodných uzlů a zablokování přístavů. Zní to možná jako scifi, ale pokud by došlo k celosvětovým třenicím a bojům o zbývající zdroje, tak tři aktuálně největší hráči – Rusko, USA a Čína, by se snažili zajistit si pro sebe geograficky nejbližší nebo nejvydatnější zdroje. Evropa by byla jen problém na mapě, který spotřebovává drahou energii a svým přelidněním. Zasáhnout páteřní cíle a vyvolat v Evropě  sebezničující chaos je schopna každá ze zmiňovaných velmocí a lze si představit situace, kdy by k tomuto opatření sáhli.

Posledním reálným rizikem je omezená nukleární válka na evropském kontinentu. Zase nemá cenu příliš rozebírat důvody, za jakých by k tomu došlo, jen je třeba opět poukázat, že již zmiňované tři největší velmoci mají vojenské prostředky jak v Evropě takticky zasáhnout s pomocí jaderných zbraní a mohou mít z jejich pohledu velmi vážné důvody proč k tomuto kroku sáhnout.

Reálně uvažujícímu člověku není zatěžko domyslet mnoho situací a politických scénářů, kdy by k tomu mohlo dojít v situaci nového rozdělování sfér vlivu mezi největší velmoci, boj o přístup k omezeným zdrojům a snaha preventivně likvidovat slabé evropské státy, avšak s vojenskou silou schopnou znepříjemňovat život a dělat problémy globálním hráčům.

Mnoha lidem se mohou zdát nastíněné varianty směšné nebo až příliš nereálné, ale je faktem, že právě tyto rizika považují za nejreálnější evropští plánovači krizového řízení. Samozřejmě existují rámcové studie a plány, kam případně přemístit masy lidí z neobyvatelných regionů zasažených nějakou katastrofou. Bohužel je faktem, že organizované přesuny obyvatelstva řeší jen události určitého omezeného rozsahu. V určité chvíli nastane zlom, kdy už podobnou věc nepůjde zvládnout a lidé budou v podstatě ponecháni svému osudu.

Vše velmi záleží na tom jak se k celé věci postaví okolní nezasažené státy a v podstatě celý svět. I při maximální spolupráci lze odsunout skupiny lidí v řádu statisíců až jednotek milionů, ale těžko lze počítat s tím, že by planeta vstřebala dopravu, ubytování a výživu desítek milionů rozmazlených evropanů. Spíše se dá skutečně předpokládat, že budou ponecháni v kolabující Evropě, která se v řádu pár týdnů pohrouží opět do hlubokého středověku se zuřícími konflikty o zbývající potraviny, čistou vodu a holé přežití.

Představa to není hezká, ale každý reálně uvažující survivalista by si měl asi položit otázku, co by v takové chvíli dělal. Pubertálně romantická představa často bývá plán odejít někam do lesa a živit se sám, ale pro lidi jen trochu ovládající základy statistiky, stačí pár základních propočtů, aby zjistili, že nic takového jako kus lesa k uživení, v Evropě nezůstane.

Lidé odejdou z velkoměst, která jim přestanou poskytovat o obživu, teplo a bezpečí. Postupně vyplení menší města a budou hledat zbytky zásob na venkově u obyvatel praktikujících alespoň některé prvky potravinové soběstačnosti. Hlad bude způsobovat velké konflikty a z takových střetů vždy vyjde jedna strana vítězně a druhá bude vyhnána nebo vyvražděna. Ti nejméně silní budou brzy hledat ochranu právě v lesích, které aspoň z počátku budou poskytovat relativní bezpečí, palivo pro oheň a tedy teplo, a když ne jídlo, tak aspoň vodu. Slabé ale vždy pronásledují silnější, protože vždy je jim co vzít, byť by to byl jen život.

V roce 2013 má například jen Česko průměrně 135 obyvatel na kilometr čtverečný. Ti jsou soustředěni převážně ve městech a tak to nevypadá mnoho. Ale pokud by města přestala fungovat, absolutně by neexistovalo zásobování odjinud, tak všichni tito lidé vyjdou ven, začnou si hledat zabezpečení a bojovat o zbytky zdrojů mezi sebou. Uvážíme-li, že málokdo se asi bude zdržovat na pustých polích, troskách vyjedených měst nebo na asfaltových plochách silnic, tak je reálný předpoklad, že většina přeživších skutečně asi po čase zamíří do víceméně zalesněných oblastí. Lesy v ČR dnes pokrývají zhruba 33% plochy a tak si velmi snadno spočítáte jaký by byl v lesích asi nával.

Úplně zapomenout můžete na skrytý pohyb, skryté přežívání, osamělý srub nebo zemljanku nebo dokonce skryté políčko s jídlem pro vaši rodinu. Ne..stále budete někoho potkávat, stále budete někoho slyšet nebo někdo bude slyšet vás. Bude to jako v často navštěvovaném parku. Jen s tím rozdílem, že lidé kolem vás budou vystrašení a nebezpeční, budou mít hlad a budou chtít přežít. Navíc česká republika patří poměrně k hodně zalesněným státům Evropy. vše by mnohonásobně zhoršily vlny putujících pološílených migrantů z dříve vyspělých států, kde je již dnes pomalu více lidí než stromů.

Evropa se může stát snadno místem, kde nejenže nepůjde žít, ale po pár týdnech agónie nepůjde ani přežít. V takové situaci pak nutně vyvstane otázka co dál? Nechci tvrdit, že by se měl člověk nějak fyzicky připravovat na takto rozsáhlou katastrofu, ale minimálně jako mentální cvičení a vlastní myšlenkovou studii ve smyslu „Co bych po tom dělal“ asi stojí za to podstoupit.

S lidmi podobných zájmů a podobným náhledem na svět vedeme podobné rozhovory relativně často. Nikdo neví všechno, je třeba se neustále učit a sbírat nové informace a to zvláště ve světě, kde se podmínky pro život a přežití stále kontinuálně mění a vyvíjejí.

Nemá cenu dlouhodobě setrvávat na místě, kde mě nic dobrého nečeká a tupé lpění a území nebo lokalitě už zahubilo mnoho nepřizpůsobivých lidí. Základní mantrou přežití je pojem Adaptace čili přizpůsobování se. Kde se již přizpůsobit nelze, je třeba odejít jinam a naučit se žít v podmínkách prostředí nového.

Na to, kam odejít z Evropy, existují spousty různorodých názorů a každý asi preferuje lokality, které jsou mu blízké z nějakého emotivního podnětu než jen pro pragmaticky nejlepší podmínky pro další život.

To ,jak daleko je třeba z Evropy odejít bude záviset na rozsahu jejího poškození. Osobně vycházím z předpokladu, že může dojít buď k totálnímu zamoření nebo dramatické změně klimatu, takže by dlouhodobě nic neřešil ani přesun do evropské části Ruska, Skandinávie či naopak někam na jih.

Reálný smysl by měl pouze přesun v rámci změny kontinentu.

Jenže jen málokdo by stál o evropské uprchlíky a taková katastrofa by asi zcela změnila uspořádání světa, takže pro obyčejné lidi by zcela padly možnosti využití letecké a námořní dopravy. Bez nafty by dokonce nejezdily ani vlaky a jet někam vlastním autem s trochou naspořeného benzínu by asi skončilo okradením a usmrcením posádky na prvním zátarasu zřízeném uprchlíky.

Zbývá jedině cesta pěšky a pěšky se dá dojít pouze do Afriky nebo do Asie. Afriku nemám rád, mentalita obyvatel vzešlých z tohoto kontinentu mi nesedí (nic proti nikomu, ale nikdo se neshodne zcela s každým) a jako místo k žití bych si ji určitě nezvolil. Zbývá tedy Asie a můj tajný tip na krásnou zemi pro budoucnost organizované komunity lidí je Barma.

Barma se dnes nazývá Myanmar a patří mezi lokality, kde vládne tvrdá totalita a turisté tam až zas tak moc nejezdí. Mnohem oblíbenější je blízký Siam (Thajsko) nebo naopak Indie na druhé straně. Co je dnes výhodou, může se stát nevýhodou. Indii, Thajsko, Vietnam a podobné státy v regionu již západní civilizace objevila, kolonizovala penězi a postupně je ekonomickým tlakem přizpůsobuje západnímu stylu a potřebám. Z toho plyne, že spousta bohatých lidí z Evropy a i celých firem a organizací tyto státy zná, má tam ekonomické i lidské vazby a v případě krize by se tam asi i přesunuli. To ale přenese druhotné problémy právě to těchto regionů, což zase zadělává na rizika kolapsu nebo naopak zřízení nějakého uzavřeného celku s paramilitantním vedením bohatých, kde by chudí byli zase jen vykořisťovaní otroci a zdroj lidské síly. Fungování soběstačné, nezávislé a svobodné komunity si v takových podmínkách neumím dost dobře představit. Prostě díky neobyvatelnosti jednoho vyspělého regionu se boháči a dravci soustředí do dalších zbývajících regionu s přiměřenou mírou civilizovanosti.

Oproti tomu v Barmě (rok 2013) vládne vojenská chunta, která se zříká svých totalitních práv jen velmi neochotně. O civilizaci se dá mluvit jen v největších městech a zejména na pobřeží moře, které je přece jen okolnímu světu více otevřené než hornaté vnitrozemí. Ekonomický potenciál ani surovinové zdroje nejsou natolik závratné, aby si na území Barmy dělala zálusk nějaká vyspělá západní země.

Dá se tedy s velkou mírou jistoty předpokládat, že po případném kolapsu evropské civilizace, světovém boji o zdroje a z toho plynoucího omezení cestování a pohybu zboží a surovin, bude právě tato lokalita zcela mimo zájem po dlouhé desítky až stovky let. Místní kultura bude ponechána sama sobě, a jek vládnoucí elita bude přicházet o finanční a materiální zdroje z vnějšku světa, bude slábnout její centrální moc a celá oblast bude spíše volně rozdělená na jednotlivé přirozené regiony velmi volně spravované nějakou vládou nebo panovníkem, tak jak to bývalo v minulých tisíciletích.

Obyvatelé budou asi formálně pod někoho patřit, ale v zásadě se nebudou zpovídat nikomu, protože o nich ani nikdo nebude vědět a stejně tak veškerý jejich život a zaopatření bude spočívat jen na nich samotných, na nejbližší rodině, komunitě či kmenu. Hlavním způsobem obživy bude jednoduché zemědělství (tzv. kopaničářství), pastevectví a v doplňkové míře občasný lov a sběr přírodních produktů.

To je systém efektivního přežití, který fungoval stovky tisíc let a pro lidi s kladným vztahem přírodě. Není důvod proč by se k němu nešlo vrátit, vytvořit si vlastní komunitu lidí sdružených pod stejným zájmem a životním stylem a v rámci této komunity dlouhodobě fungovat, rodit děti a efektivně se rozvíjet.

Hlavní výhody tohoto regionu jsou:

Faktická osamělost

Jsou tam celé oblasti bez lidí nebo jen řídce osídlené místními kmeny, takže tam je a bude dost životního prostoru pro jednotlivce ochotné a schopné pokory k asimilaci do takového kmene. Nebo naopak pro skupinu/komunitu ochotnou se přizpůsobit místním podmínkám koexistenci s domorodým obyvatelstvem a zřeknutí se konfliktů nebo vykořisťování vůči nim.

Bohatost přírody

Barmská příroda je neuvěřitelně bohatá na biologické zdroje, místní lesy obsahují tisíce druhů rostlin, z nichž mnohé jsou jedlé a mají jedlé plody. Žije tam velké množství zvířat vhodných k lovu a částečně i k domestikaci.

Velká variabilita přírodního prostředí

Barma má mořská pobřeží, říční delty, deštné pralesy, horské oblasti s jehličnatými lesy, jezera a vodní plochy, prostě mnoho různých prostředí. Každý si vybere to nejvhodnější, všechna prostředí nabízí dostatek možností k uživení ať už pěstováním, lovem nebo sběrem. Různorodost prostředí výborně umožňuje i typický nomádský způsob života, kdy se komunita přesouvá v několika měsíční nebo několikaleté periodě po různých místech, aby z okolního prostředí vytěžila přijatelné maximum. Jakmile se dostupnost okolních zdrojů začne snižovat opět se přesunou jinam, kde je snadnější obživa a příroda v místě si může

Odloučenost od civilizace

To jsem již rámcově popsal. Odloučenost od světových center dobře umožní efektivní život a rozvoj lidem ochotným vyčkat desítky let, než si zbytky velmocí opět rozdělí sféry vlivu, přebyteční lidé vymřou nebo se pozabíjejí mezi sebou a planeta opět získá nějaké celosvětově funkční řád.

Vysoká samočistící schopnost prostředí

Díky vysoké vlhkosti a opravdu bohaté vegetaci se ze vzduchu velmi snadno odplavují škodliviny, ať už se jedná o průmyslové exhalace nebo radioaktivní spad. Prostředí tuhle zátěž unese a rychleji se s ní vyrovná než v mnohé0m již nefunkční parodie na přírodu v Evropě nebo průmyslových oblastech jakéhokoliv vyspělého státu.

Energetická nenáročnost

Barma leží blízko tropického pásma a tak se tam střídají v zásadě jen tři roční období z nichž všechna jsou víceméně teplá. Naprosto odpadá nutnost teplých oděvů, zateplených domů nebo hromadění paliva na zimu pod bodem mrazu. tyhle starosti tam prostě odpadají. Vzhledem k obdobím dešťů, monzunům, slunci a všudypřítomné biomase, se otevírají velmi jednoduché cesty k využívání alternativních zdrojů elektrické energie, jejichž sestavení v případě dobrých znalostí není až zase tak náročné.

Snadné sociální vazby a komunikace s místními lidmi

Místní kmeny a etnika nepatří mezí příliš výbojné nebo konfliktní. jejich podstatou je nenáročný život, silné vzájemné sociální vazby a přizpůsobení životních rytmů okolní přírodě a pěstovaným plodinám. Jejich jazyk je naprosto odlišný od našeho, ale vzhledem k tomu, že z našeho pohledu se jejich život týká jen velmi jednoduchých činností, lze si ze začátku v komunikaci velmi dobře vystačit jen se vstřícností, veselým výrazem obličeje, řečí těla, posunky. k tomu postupně přidávat pochycená slova a člověk se ani nenaděje a zjistí, že už po týdnu intenzivního soužití dokáže nejen popsat své potřeby nebo pochopit potřeby ostatních, ale třeba i vtipkovat nebo projevovat city. Tak jak by příchozí nutně musel pochopit a naučit se řeč a projevy místních tak i místní přirozeně postupně chápou a občas i přebírají projevy příchozích.

Je nutné si ale uvědomit, že místní lidé, zejména příslušníci barmských horských kmenů v jsou v prvopočátku extrémně plaší a nedůvěřiví, skoro jako divoká zvířata, takže jejich přízeň je nutné získávat postupně, s klidem a nenásilností a velkou pokorou. Je třeba se vyvarovat jakýchkoliv projevů nadřazenosti nebo nepřátelství. Na druhou stranu je fakt, že západní člověk, díky svým znalostem a schopností technologické převahy, může dobře profitovat na tom, že se postupně stane platným členem místní komunity, které usnadňuje život s pomocí různých vychytávek a vylepšení. Oboustranná prospěšnost a symbióza je vždy dlouhodobě přínosná.

Poslední a tou největší překážkou je doprava do tohoto regionu. Bohužel (ale z mnoha naznačených důvodů bohudík) leží hranice Myanmaru od nás skoro deset tisíc kilometrů, což je vzdálenost nesmírná. Přesto se domnívám, že není vůbec nereálné tam dojít pěšky… mnozí z vás asi zapalali po dechu,ale pro přijmutí této teze je potřebné oprostit se od myšlení stresovaného produktu moderní civilizace uvažujícího v sekvencích jedoucího metra, ale je potřeba znovu přijmout takový ten klidný, rozvážný pohled na svět a svůj život jaký byl obvyklý ve starověku a raném středověku. Lidé v té době překonávali pěšky obrovské vzdálenosti, fungovala hedvábná stezka, fungovaly karavany. Například cesta hedvábí z Číny do středu římské říše trvala zhruba tři roky a nikomu se to nezdálo moc. Jen lidé vnímali čas jinak.

Ujdete-li denně asi patnáct až dvacet kilometrů, tak do Barmy dorazíte zhruba za dva roky a to včetně občasných několika týdenních zastávek na regeneraci, pozdržení se v nějaké místní komunitě pro získání potravy na další cestu, atd. Je to naprosto pohodový a staletími prověřený způsob cestování a mnozí lidé podobné poutě v životě absolvovali i opakovaně. Lze tak jít ve skupině, lze tak jít i s dětmi, na takové cestě lze i žít.

Důležité je jít nalehlo, bez majetku, jen s prostředky umožňujícími žít na cestě. Živit se z místních zdrojů sběrem potravy nebo si vydělávat u místních obyvatel jako krátkodobá pracovní síla za stravu. jít s velkou pokorou, respektovat okolní přírodu a podnebí. Důležité je sledovat svůj cíl, nestresovat se a operativně přizpůsobovat své možnosti měnícím se podmínkám. Poku půjdu do Barmy tak si uvědomovat kam jdu, proč tam jdu a kudy mám jít. Není důležité jestli cestu dokončím za dva nebo za tři roky. Důležité je dojít v pořádku, se všemi blízkými a s novými znalostmi, které se na cestě naučím. Cesta má být dlouhá a pomalá, aby se lidé ve skupině mohli zadaptovat na měnící se prostředí, poznat zvyky různých kultur, pochytit pár slov různých etnik, získat přirozenou imunitu na nemoci a vychovávat po cestě své děti.

Asi nejschůdnější cesta by vedla přes Maďarsko dolů do Srbska a Bulharska, pak přes Turecko, Írán, Afghánistán a okraj Pákistánu. Severním okrajem Indie pod Himálajemi a dál mezi Bangladéší a Bhútánem. Pak už je to jen kousek na dnešní hranice Myanmaru. Pak se ztratit někde v horách, dlouhých údolích řek, či vyrazit nahoru k Tibetu nebo naopak dolů směrem k moři. A nebo třeba postupovat dál až do Laosu nebo Thajska.

Tento článek nemá dávat přesná doporučení, ale pouze inspirovat. Podobných lokalit se dá najít na světě spousty a i ta doprava po moři půjde vyřešit, protože u více přírodních národů stále přetrvávají znalosti jak stavět a provozovat lodě schopné plavby po moři. všude po světě jsou a budou rybáři, takže pokud by se jedinec k nim přidal může s jejich pomocí postupně dosáhnout v podstatě kteréhokoliv místa na planetě.

Znovu říkám, tento článek je určený pro inspiraci. Je v něm vyřčeno mnoho věcí na zamyšlení, ale ještě mnohem více toho tady chybí. Každý, kdo byť podvědomě plánuje takovouto cestu by si měl zjistit co nejvíce dostupných informací o místě kam se chystá a o oblastech, kterými chce procházet. to je jedna z mála výhod, kterou nám skýtá naše moderní civilizace. Můžeme z tepla domova poznávat cizí lidi, jejich zvyky a životní podmínky, cizí přírodu a její využitelné zdroje. ale i pokud by člověk vyrazil bez informací jen s velkým odhodláním, tak uspět se dá i tak. stačí jít dostatečně rozvážně, pomalu a být v kontaktu s místními, od kterých všechny potřebné znalosti postupně vstřebá.

Je na každém jak zareaguje na možnou katastrofu. Zda zvolí pohodlné nicnedělání a očekávání cizí pomoci nebo zázraku v známém i když v negativně se měnícím prostředí a nebo vyrazí vstříc nejistotě a novým možnostem. Historie ukazuje, že přežili ti, co se pohybovali a adaptovali. Zprávy se také zachovali jen o lidech, kteří riskovali, měli velké sny a pokoušeli se je naplňovat. O těch co nikdy neriskovali, nechávali se vléct okolnostmi a sázeli jen na jistotu, víme jen málo…

 Marek Chlíbek – Dago

 

komentářů 8

1 kuba { 07.05.15 at 21.00 }

Marku, možná by stálo napsat nějaký článek, nebo základy či tipy a triky pro to cos právě nerozepsal: Zásadní je pomalý pohyb, spolupráce a podpora místního obyvatelstva. Nelze jít jako beran bez kontaktu, souhlasu a aspoň základní podpory aktuálního okolí.. Ještě si většina z nás představí, že kdyby začal takový rozpad dostat se dejme tomu do Turecka, pomalu po lesích by šlo i když každý kontakt s člověkem by byl dost stresový pokud by se opravdu zhoršila situace, ale jak navázat styky třeba s někým v Afganistánu, naprosto odlišném prostředí, kde už teď určité skupiny nesnáší západ co teprv po takové migrační katastrofě..

2 Marek Chlíbek { 03.05.15 at 5.38 }

Nevěřit samozřejmě můžete. Stačí srovnat s ověřitelnými reáliemi minulosti. Příkladů jednotlivců a skupin putujících světem právě v dobách válek jsou desítky. V dávné i nedávné minulosti. Zásadní je pomalý pohyb, spolupráce a podpora místního obyvatelstva. Nelze jít jako beran bez kontaktu, souhlasu a aspoň základní podpory aktuálního okolí. Možná si to představujeme každý jinak, jako snahu o překonání řeky splýváním po proudu a překonání řeky rvaním se s proudem. Netvrdím, že by se to povedlo, konec konců článek je jen vize, idea, nabízející něco víc než beznaděj ve zdevastované Evropě. Prostě jsem zvyklý pro svou záchranu vždy udělat aspoň něco – a záměr pak eventuálně upravovat na základě reálně se odvíjející situace. Osvědčilo se mi to líp než se nepokusit s tím, že to nejde.

3 urbanwarrior { 02.05.15 at 23.06 }

Přesun na takovou vzdálenost je naprosto nereálná. Navíc v uvažovaném hostilním naladění vůči migrační vlně z Evropy. Tipuji, že byste došel tak někam na kraj Malé Asie, a nejdále tam skončil jako otrok. Jediná šance by byla při dostatku prozíravosti a dobrém načasování emigrace, dokud by fungovala dálková doprava. Tak to konečně bylo při všech masivních konfliktech – kdo se včas odklidil, měl částečně vyhráno. Výhodou je možnost evakuace s počátečními prostředky na existenci nebo nějaká možnost výběru výhodné lokality. Nevěřím na dvouletou pouť ve válečných podmínkách.

4 Martin { 12.04.15 at 0.59 }

Zdravím, článok sa mi veľmi páčil a spomenul som si pri čítaní na Romana Vehovského, ktorý strávil na cestách 7 rokov. https://www.youtube.com/watch?v=aCD4tmrjY1I

5 Štefan Brezina { 09.04.15 at 20.02 }

Asi jediný spôsob ako ludia možu prežiť ďalšie tisícročie bez toho aby tuto planétu zlikvidovali sú práve nejaké katastrofy ktoré preriedia množstvá ludi a usporiadajú nejaký nový poriadok s novýmy hádam lepšimy prioritamy.Katastrofi ktoré sú katastrófamy večšinou len pre nás ludí sú len obranným mechanizmom planety na parazitov ktorý ju vysavajú.Každá akcia vyvolá reakciu.(môj katastroficky názor) 🙂

6 PARAGUNS { 27.03.15 at 17.06 }

Dago na tento ČSSR-PLR film z roku 1966 jsem narazil úplně náhodou, je to jakože SCI-FI žánr, ale dneska by se spíš použilo POSTAPO žánr. Mě osobně ten film dost překvapil:

http://www.fdb.cz/film/konec-srpna-v-hotelu-ozon/10503

7 yp { 30.09.13 at 22.03 }

Rozhodně se mi nikam nechce, ovšem je to článek na zamyšlenou. Barma po pár kouknutích přes net nevypadá špatně. Jen ta vzdálenost je až zarážející. Fakt by to chtělo připravit rodinu na kočovnej život. Chudáci, až si s nima dám pár procházek o sobotách a nedělích, po místních rozhlednách a památkách asi padnou na hubu. 🙂

8 Juraj { 19.02.13 at 20.09 }

Super článok. Normálne malá časť zo mňa chce aby som bol nútený tu všetko nechať a cestovať tam pešo hneď teraz.