UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Zákony silnějšího, 1. část






ZÁKONY SILNĚJŠÍHO


Jiří Brossmann,  © 1996-1998

 

Toto dílo, ani jeho části, nesmí být distribuováno na žádných datových nosičích (CD-ROM, diskety, papír, jiné internetové lokace než je tato atd.) bez souhlasu autora.  V tomto díle nesmí být prováděny žádné změny bez souhlasu autora.


 


Než začnete číst, chci vás jen upozornit, že děj knihy je „pouhá“ fikce, příběh z budoucnosti. Popisovaný děj je následek událostí, které snad nikdy nepřijdou. Přesto myslím, že má čtenářům specnazu hodně co říct. Někdo se dobře pobaví a jiný nad tím mávne rukou. Možná se však najde pár jedinců, kteří budou ochotni o sdělení příběhu chvíli přemýšlet. A o to mi šlo, když jsem s autorem umístění textu na specnaz domlouval. Tímto mu za svolení velmi děkuji.


Zároveň chci upozornit, že jakákoliv podobnost s reálnými osobami je čistě náhodná. Pokud se v příběhu přesto někdo neomylně pozná, má prostě smůlu!




Marek Chlíbek, SPECNAZ.CZ








Jedna


„Život je dlouhá řada po sobě jdoucích nenapravitelných chyb.“




KNIHA MRTVÉHO MUŽE


Středa 22:10


Cigareta zvolna doutnala v popelníku a jako už tolikrát předtím, i teď mě zaujala paralela mezi lidským životem a ruličkou tabáku v bělostném papíru, která se zvolna mění v šedivý popel a smradlavý kouř. Na stole přede mnou ležel sáček bramborových lupínků, které barvou, tvarem a obávám se, že i chutí připomínaly plastikové helmy stavebních dělníků.


Mávl jsem na Maxe aby mi donesl další pivo a jediným lokem jsem do sebe nalil zbytek ze sklenice, která stála přede mnou. Chutnalo to odporně, ale nebyl jsem ve stavu, kdy by mě zajímaly drobnosti jako nepříjemná pachuť plastikových sudů. Povedl se mi nejlepší obchod mého života a nehodlal jsem si nechat zkazit náladu tím, že voda, kterou Max vymýval sklenice má podivnou nažloutlou barvu a páchne po moči. Zavřel jsem oči a znovu si užíval hřejivý pocit, který mě zaplavoval, a jehož zdrojem byla čipová platební karta v náprsní kapse mých lacláčů.


Na pár minut jsem vypnul a nechal tu směsici hlasů, která se linula hospodou, aby mě příjemně ukolébala. Nejsilnější a nejhloupější slova se ozývala z velkého sálu Maxova podniku, který si, jako ostatně skoro každý večer, pronajala skupina deportovaných extrémistů. Nemohl jsem si vzpomenout, která z mnoha organizací působících ve Městě má velkou místnost s pódiem, stoly a spoustou židlí pronajatu ve středu, ale podle barvy ubrusů to mohli být jen Modří anarchisté, nebo Hnutí za Slovanskou Nezávislost.


Když mě přestalo bavit poslouchat tlachání o metodách tajné policie a podobných nesmyslech, zmačkal jsem prázdný sáček od lupínků a věnoval se vzpomínání na události, které vedly k tomu, že na mé kartě přibylo přesně čtvrt milionu korun.


Že je den, kdy si mám jít vyzvednout poštu, jsem si uvědomil až v pět. Celý den jsem hledal jednoho Poláka, který komusi dlužil poměrně slušný balík peněz. Když jsem ho kolem čtvrté hodiny konečně našel, nebylo na něm už nic, co by stálo za to vzít. Někdo ho velmi důkladně připravil o většinu orgánů, a podle toho, jak se ten mrtvý tvářil, se ani nezdržoval tím, že by ho nejdříve zabil. Jak se zdálo, nebyl můj zákazník jediným věřitelem. Moc radosti jsem z toho neměl, protože mi utekla procenta a s penězi je to jako s čistými ponožkami – nikdy jich není dost.


Když jsem se kolem třičtvrtě na pět dostal domů, musel mi vyzvednutí pošty připomenout Hubert. Byl jsem z toho otrávený, protože jsem celý den strávil na motorce, což v polovině listopadu není nic příjemného. I přes termotexové spodky a kalhoty jsem slyšel, jak mi vržou kolena.


Štěknul jsem na oprýskanou kuchyňskou linku, a než se připravila káva, vyhrabal jsem z dílny všechno potřebné vybavení a zběžně ho překontroloval. Nesnáším, když někam přijdu a zjistím, že mi výbava nefunguje. Když jsem konečně nasedl na motorku a do palubní desky vrazil ohmatanou identifikační kartu, byla už tma. Motor naskočil a já se pomalu vydal západním směrem.


Tu cestu jsem absolvoval nejméně stokrát a za tu dobu jsem se naučil více méně podvědomě poznat, kde a na co je potřeba dát si pozor. Díky tomu jsem si celou dobu mohl do přilby mumlat oplzlosti a přemýšlet o tom, jak se večer naložím do vany.


Na místo jsem dorazil asi dvacet minut před dohodnutým časem. To je doba přesně potřebná k tomu abyste ušli zhruba dvě stě metrů a vykouřili dvě Střihounovy cigarety. Nevím z čeho je Střihoun balil, ale byla to docela síla. Podobné to bylo s chlastem, který Střihoun stáčel do lahví. Pokud se pamatuju, za celou dobu, co měl Střihoun licenci na destilační kolonu, osleplo snad jen padesát lidí, což je, vzhledem k počtu prodaných lahví, docela slušný průměr. Co se týče cigaret – pozvracel jsem se jen z prvních deseti. Pak jsem jim přišel na chuť.


Patnáct let staré hodinky Citizen zapípaly a já povolil šňůru batohu, ve kterém jsem měl připraveno vše potřebné. Nejprve jsem vytáhnul malou, ale neuvěřitelně výkonnou sportovní kuši. Samozřejmě jsem na ni neměl povolení, takže pokud by mě s ní chytil někdo z Majorovy policie, jak si ta parta bonzáků říkala, přišel bych o pravý ukazovák. Z díry v pažbě jsem vyklepal speciálně upravený dvaceticentimetrový šíp a do zástrčky na jeho konci jsem zaklapl konektor BNC, připojený na sto metrů lehčeného koaxiálního kabelu. Fosforem potřená špice šípu zářila do tmy, a když ji tětiva poslala směrem ke čtyřicet metrů vzdálenému plotu, vypadalo to velmi efektně.


Spojit se s okolním světem jinak než kabelem nebylo dost dobře možné. Kanál na satelitu vám nikdo nepronajme, celulární síť Města a ty, které se používaly Venku nebyly propojené a podle jakési dohody o nevměšování to tak mělo zůstat minimálně do konce světa, ne-li ještě déle. A kdyby snad někoho napadlo postavit si vlastní vysílačku, a kdyby ji snad rusové po třech hodinách provozu nezaměřili a neumlčeli, pořád tu byly rušičky, které kromě úzkého pásma, na kterém běžela městská síť, vyplňovaly všechny použitelné frekvence kvalitním bílým šumem. Takže jediná cesta jak se spojit s Venkem, která připadala v úvahu, byl kabel. I když spousta lidí používala optická vlákna, já osobně jsem zůstával věrný koaxiálu.


Béencák na mém konci káblu jsem zapíchnul do mírně upraveného notebooku Toshiba a čekal než můj obchodní partner z Venku udělá totéž. Na displeji se konečně objevila hláška „Spojení navázáno“ a stařičký disk se rozhrčel. Do zástrčky volně visící na kusu dvacetižilového kabelu jsem vrazil platební kartu, vyťukal kód, a znechuceně sledoval, jak se odečetlo patnáct stovek. Pokud bude tahle zásilka za něco stát, dostanu z ní tak pět tisíc, napadlo mě.


Svého obchodního partnera jsem nikdy neviděl. Spojení s ním jsem navázal zhruba přede dvěma lety, kdy mě na možnost odebírat z venku nějaká data upozornil Kyklop. Přesto, že naše partnerství, k oboustranné spokojenosti, trvalo už víc než dva roky, nikdy jsem se nedověděl, jak člověk, který mě z druhé strany plotu zásobuje vykradenými hudebními nahrávkami a zprávami CNN, vlastně vypadá. Podle identifikace v platební kartě si říkal Mecenáš, což byla pravděpodobně nejoblíbenější přezdívka, kterou lidi z Venku používali. U druhého konce kabelu samozřejmě nestál sám Mecenáš, ale některý z dobře placených dobrovolných členů FREE-FOR, jednotky OSN, která už devět let hlídkuje podél celé hranice se Sjednoceným Ruskem.


Po dvaceti minutách usilovného hrčení se disk na chvíli odmlčel, pak znovu zachrochtal, když počítač odeslal mou krátkou zprávu a seznam požadovaného zboží. Pak už bylo slyšet jen vrčení aktivního větráku přilepeného ke spodní straně počítače. Rozpojil jsem celé zařízení a opatrně začal stahovat kabel. Tohle byla nejnáročnější část celé operace, protože i když byl kabel velmi lehký a potřený silikonovým olejem, přece jen se o trny na ostnatém drátu položeném na vrcholu pletiva zadrhával. Jen velmi nerad bych neopatrným pohybem spustil patnáctimilimetrové, automaticky zaměřované kulomety na vrcholcích betonových sloupů, mezi kterými bylo pletivo nataženo. Byly tu samozřejmě i senzory zahrabané do chemikáliemi spálené hlíny před plotem, ale z těch jsem si hlavu nedělal – první zaprášenou kostru bylo vidět minimálně dvacet metrů od místa kde jsem stál. Pak tu byly ještě do země nastřelené detektory, které měly upozornit na chytráky, kteří se zkoušejí podkopat. Na ty kulomety samozřejmě nestačily, ale na východní straně plotu byla připravená celá eskadra vrtulníků, které mohly, v případě potřeby, na podezřelé místo dopravit výsadkovou skupinu. Většinu jejích členů tvořili mladičtí hoši, kteří potřebovali získat grif při střílení ostrými náboji do pohyblivých cílů.


Konečně se svítící špička šípu dostala na dohled a já začal přitahovat rychleji. Když jsem byl se vším hotov, bylo skoro sedm. Nohou jsem zahrnul rozšlapané vajgly a vydal se zpět k místu, kde jsem nechal motorku.




* * *




Doma jsem notebook připojil k Hubertovi a než se ty gigabajty překopírovaly, zašel jsem se osprchovat a oholit.


S pocitem smíření jsem si hodil do koutku cigaretu a stále nahý se usadil před dvaadvacet palců kontaktního plazmového displeje. Ukazovákem jsem začal poklepával na ikony jednotlivých složek a kontroloval co přesně obsahují. Jako první jsem prohlédl seznam hudby, kterou mi Mecenáš poslal. Byly to samé perly – Technological Incest, Faster than Death, Virgins‘ Nightmares a spousta dalších vychytávek. Spustil jsem přehrávání a kaskáda psychedelických zvuků zaplnila místnost. Chvíli jsem si vychutnával žánrovou čistotu hudby – pokud zběsilé přehrávání těch nejšílenějších zvuků lze ještě považovat za hudbu – načež jsem se vrhnul na úvodní vzkaz v angličtině. Chvíli jsem nechápal, proč mi Mecenáš gratuluje k narozeninám, pak mi ale došlo, že jsem se s ním dohodnul, že je budu slavit 17. listopadu. Sice to není den kdy jsem se doopravdy narodil, ale Mecenáš mi o sobě taky nic neřekl.


Zprávy ze světa jsem proletěl jen zběžně: hladomor ve střední Africe, nový zaručený lék proti virulentní mutaci HIV, výsledky amerických prezidentských voleb a další bezvýznamné informace doplněné velmi naturalistickými filmovými šoty. Celou složku jsem hned připravil k odeslání a připojil k ní krátký program zaručující platbu při prvním otevření – jeden podnikavec, který měl kontakty na opačné straně plotu než já, prodával zprávy za slušný balík do Ruska.


Když jsem s tím byl hotov, zbyl mi na obrazovce poslední soubor. Nebyl zařazený do žádné složky a měl nic neříkající název. Pokrčil jsem rameny, zapálil si další cigaretu a dvakrát na něj klepnul.


Spustil se prohlížeč a na displeji se objevil německy psaný dokument. Chvíli jsem na to nechápavě hleděl. Udělal jsem pár operací a rešeršní systém ORACLE během pár vteřin vyrobil český překlad textu a jeho stručný obsah. Přečetl jsem těch pár řádek a ztuhnul. Zamrkal jsem a předklonil se jestli dobře vidím. Znovu jsem zamrkal.


Pak jsem zařval.


Pak jsem vyskočil.


A pak jsem znovu zařval – tentokrát jsem přehlušil i hlasité FUUUCK deroucí se z plochých reproduktorů – a začal hledat něco, čím bych uhasil doutnající koberec, na který mi – s mezipřistáním na břiše – upadla cigareta. Chvíli jsem rozrušeně sbíral kusy roztrhaného cigaretového papíru a té podivné směsi která v něm byla zabalena. Nakonec jsem toho nechal a s třesoucíma se rukama si znova prohlédl tu kratičkou charakteristiku dokumentu. Když jsem se ujistil, že jsem se nespletl, sevřel jsem pěsti a znova zařval. Jestli si dovedete představit vychrtlého chlápka, jak s troskami cigarety v ruce křepčí před počítačem, musí vám být jasné, že jsem vypadal jako idiot.


Po chvíli to došlo i mně a pomalu jsem se začal uklidňovat. Ještě rozesmátý jsem Hubertovi nadiktoval zprávu a přikázal mu, aby ji odeslal. Než jsem se stačil obléct, měl jsem na displeji odpověď: „V devět na obvyklém místě.“


Vyhrabal jsem nějakou nepotřebnou paměťovou kartu a smazal ji. Pak jsem na ni zkopíroval ten jeden jediný soubor a přepečlivě ji zabalil do kapesníku. Ten jsem strčil do náprsní kapsy kalhot a prošacoval se, jestli mám všechno potřebné. Mrknul jsem na hodinky. Měl jsem právě tolik času, abych stihnul dorazit včas.




* * *




Na obvyklé místo jsem přijel s desetiminutovým předstihem. Motorku jsem schoval do polozbořeného přístavku, který sice neměl střechu, ale i tak poskytoval dostatečné krytí. Přilbu jsem položil do držáku na řidítkách a vytáhnul identifikační kartu. Pak jsem se vrátil o dvacet metrů zpátky a opřel se do něčeho, co vypadalo jako hromada cihel. Ve skutečnosti to byla jen jedna vrstva suti, nasázená do izolační pěny nastříkané na velkém obdélníku vlnitého plechu. Kolejničky, na kterých deska ležela, zaskřípěly a celý poklop se odsunul stranou. Sešel jsem po deseti schodech dolů a z kapsy vylovil klíč. Dveře ani zámek nebyly nic moc, ale tohle místo jsem používal pouze pro vyjednávání obchodů, takže nebylo potřeba nějakého extra zabezpečení.


Zavřel jsem za sebou dveře a poslepu našel vypínač bodové lampy. Chvíli vztekle blikala, pak se ale akumulátory rozhodly, že přece jen ještě nějakou chvíli budou dodávat energii a místností se rozlilo matné bílé světlo. Sednul jsem si na židli čelem ke dveřím, vytáhnul cigaretu a zapálil si.




* * *




Než můj partner dorazil, bylo v místnosti už docela slušně nakouřeno. Zvednul jsem se a podal mu ruku. „Zdrástvuj,“ zalovil jsem v troskách své ruštiny – opakovat si slovíčka a gramatiku jsem odmítal už z principu.


„Zdrástvuj,“ odpověděl mi a na stůl položil malý kufřík. Jeho víko odskočilo a do šera zamrkal displej. Vybalil jsem svou kartu a velmi jemně a opatrně ji zasunul do slotu.


Trvalo to snad pět minut, než byl můj partner – zavalitý a fousatý Rus – spokojen. Podíval se na mě a pokýval hlavou. I přesto, že měl rty pevně sevřené jsem poznal, že mu v koutcích cuká úsměv.


Podal jsem mu čipovou kartu. Zasunul ji do odpovídající škvíry a počkal, než naběhne platební software. Když se na displeji objevilo okno s dotazem na sumu, stiskl na klávesnici dvojku.


Pak jeho prst zastavil nad nulou a zmáčkl ji.


Po druhé. Po třetí. Po čtvrté. A po páté.


Polkl jsem a nevěřícně zíral, jak se částka přelila z jeho karty do mé. Podíval jsem se na něj pohledem To snad nemyslíte vážně?. Omluvně pokrčil rameny a přidal ještě padesát tisíc. To už na mě bylo moc. Nasadil jsem jeden ze svých nejroztomilejších výrazů – šťastný idiot – a volně přecházeje z ruštiny do polštiny a zpět se rozloučil.


Když jsem osaměl, ztěžka jsem dosedl na židli a začal se tiše smát. Jak můj smích postupně sílil, čím dál tím méně jsem chápal, proč všichni říkají, že Ježíšek chodí jen o vánocích.




* * *




Sklenice klepla o stůl a na pobryndaný ubrus vystříklo trochu pěny. „Díky,“ řekl jsem. Max unaveně pokýval hlavou a odkráčel zpátky k nedočkavými zákazníky obleženému výčepu. Chvíli jsem počkal než mi sleze pěna a pak do sebe naráz nalil polovinu piva.


Když si U Šíleného Maxe objednáte pivo, musíte ho vypít nadvakrát. Má to dva důvody: Když budete pít pomalu, nestihnete se pořádně ožrat a ta odporná realita ve které žijete nikdy nezmizí, a druhý důvod je ten, že i když při rychlém pití chutná Maxovo pivo odporně, při usrkávání je to ještě mnohem horší, a mnohdy zjistíte, že vaše chuťové pohárky dokáží spoustu věcí, které byste od nich nečekali.


„…nahrazení jedné totality druhou není řešení. Je potřeba vypracovat plán na průběh referenda o rozpadu Sjednoceného Ruska, musíme být schopni zorganizovat svobodné volby a udržet pořádek v zemi než bude sestavena nová, demokratická vláda…“ linulo se ke mně pootevřenými dveřmi z velkého sálu. Tyhle lidi jsem opravdu nechápal. Samozřejmě, že i já jsem se svého času zúčastnil několika schůzí, ale naším cílem nebylo veřejně se ztrapňovat vykřikováním nesmyslů o demokracii, svobodě projevu a podobných iluzorních pojmech. My se jen chtěli dostat pryč z místa, ve kterém jste mohli Gaiger-Millerův počítač používat místo bzučáku u dveří.


Tehdy jsem v sobě měl ještě dost síly k tomu abych tohle místo nenáviděl. Každý den jsem proklínal ty sráče z NATO, kteří nechali Rusy narýsovat přes Evropu tlustou čáru a prohlásit všechno na východ od ní za své území. Řval jsem pokaždé, když jsem si vzpomněl, že v okamžiku, kdy umělá inteligence taktické rakety došla k závěru, že je čas spáchat sebevraždu, byla má žena a sotva roční dcera venku, zatímco já se vezl přeplněným metrem.


Pokusili jsme se tomu vzepřít a skoro se nám to povedlo. Skoro. Když jsem zjistil, že jsem jediný, kdo z naší skupiny přežil, něco se ve mně zlomilo. Všechno se omezilo na jediný problém – přežít co nejdéle. Proč, to jsem nikdy přesně nechápal, ale nějak jsem věděl, že je důležité, abych žil.


Myslím, že to byl od ruských stratégů skvělý tah, vytvořit úzký výběžek vlivu a vzít Město do svých rukou. Měli kam svážet všechny ty nepohodlné jedince, kterým se ruský model demokracie příliš nezamlouval a zároveň získali bránu na Západ. Praha byla nejširším pašeráckým kanálem který propojoval dva světy. Téměř všechny nové technologie prošly na své cestě z Venku do Ruska rukama někoho z Města. Každá tuna nákladu byla přepravena vrtulníkem nad našimi hlavami.


Všichni to věděli a všichni o tom mlčeli.


Západ prokázal svou naprostou neschopnost a ještě stále měli všichni před očima děti zohyzděné radioaktivním spadem. Nikdo si nedovolil riskovat další jaderný útok. Jestli nikomu nezáleželo na milionech lidí sežehnutých v Polsku, Maďarsku, na Slovensku a v Čechách, jestli všichni ignorovali co se dělo na tak zvaném Sjednoceném území, jak je mohlo zajímat pár desítek tisíc smradlavých šupáků pomalu hnijících v troskách kdysi hezkého města?


Zakroutil jsem hlavou a všechny tyhle zbytečné myšlenky spláchnul dalším lokem piva.




* * *




Bílý kruh reflektoru se mísil s matným svitem dorůstajícího Měsíce a v troskách domů vytvářel ty nejfantastičtější stíny. Když k tomu připočteme dvanáct piv, které jsem do sebe nalil abych se zbavil plačtivé nálady, vyjde něco, co by se dalo docela dobře přirovnat k morbidním vizím Salvadora Dalího.


Jel jsem po buldozerem protažené asfaltové cestě, takže jsem si dovolil na Město závratnou rychlost devadesáti kilometrů za hodinu. Když jsem se začal blížit k místu, kde jsem musel odbočit, přeřadil jsem a se zmáčknutou spojkou dojel k nájezdu, který vedl k mému nejoblíbenějšímu bytu.


Když si ve Městě hledáte bydlení postupujete vždycky stejně: Půjčíte si vojenský defektoskop a procházíte se nad místem, kde se chcete usadit tak dlouho, než narazíte na nějaký vhodný sklep. Na displeji se vám ukáže tvar prostoru nad kterým stojíte a jeho přibližné rozměry. Pak musíte prorazit vchod. To můžete udělat sbíječkou zapůjčenou u stejné firmy která vám poskytla defektoskop. Když jste s tím hotovi, musíte se zbavit potkanů, kteří se ve sklepě pravděpodobně usadili. Na to je nejlepších pět neoznačených patron s bojovým plynem a jedna patrona neutralizační. Dál už je to rutina: celý prostor vystříkat konstrukční pěnou, počkat až zaschne, vyvést potrubí pro připojení vody, nainstalovat nějaký generátor nebo pole slunečních článků, sehnat si chemický záchod a koupit alespoň ten nejubožejší terminál. Když jste s tím hotovi, není od věci, postavit si nad vchodem předsíň, aby vám do bytu nepršelo, abyste měli kam dát poplašná a ochranná zařízení a aby bylo kam přišroubovat anténu terminálu.


S celou stavbou můžete být hotoví za týden za dva. Pokud na to máte, samozřejmě. Pokud jste bez peněz, můžete zkusit některou ze zavšivených a věčně poblitých ubytoven postavených po vzoru obytných chatek v Dachau, které v téhle polovině Města zbyly po ruské armádě. Další možnost je, zkusit si vytipovat nějaký prázdný byt a obydlit ho. Poslední šance, pokud vám moc nezáleží na krvi, která není vaše, je najít si byt, počkat až jeho majitel odemkne a pak se prostě nastěhovat. To se sebou ovšem nese riziko, že se dostanete na Černou listinu, což je mnohem nepříjemnější než když si vaši postel v baráku někdo splete se záchodem.


Kromě hutního zařízení ve východní části Města, byly vojenské baráky jediné skoro opravdové domy, které se ve Městě postavily. Jinak jsme byli, stejně jako ti potkani, všichni zalezlí pod zem. Mělo to své výhody – shora, z vrtulníků, se dalo jakékoliv obydlí najít jen velmi těžko. Pokud jste si zařídili elektromagnetické a tepelné stínění, bylo to skoro nemožné. Byl tu jen ten malý problém s vodou, kterou jste si prostě museli nechat zavést. Pít dešťovou vodu, se kterou jste mohli docela dobře leptat měď, nebo tu z Vltavy, kterou ani nejsilnější jedinci v žaludku neudrželi déle jak deset minut, nebylo dost dobře možné.


Můj byt nebyl, co se konstrukce týče, skoro vůbec výjimečný. Bylo to dohromady šest místnosti, předsíň a malá garáž, do které jsem přes noc a za deště schovával motorky. Spoustu maličkostí, kterými jsem svůj byt vyšperkoval nepočítám, protože o těch nevěděl opravdu nikdo, kromě mě.


Jedna z těch maličkostí mě donutila zastavit. Nejprve jsem nechápal, proč jsem vlastně zabrzdil a půl minuty ztuhle zíral do tmy. Jediné co jsem věděl bylo, že něco není v pořádku. Zoufale jsem přemlouval opici, která mi rejdila po zádech, aby mi na chvilku přestala houpat s hlavou, abych se mohl soustředit. Jak se zdálo, vzala si mé domlouvání k srdci a trochu jsem vystřízlivěl. Světlo, uvědomil jsem si. Bylo tam světlo. Postavil jsem motorku na stojan, přilbu položil na sedadlo a vrátil se o pár metrů zpátky. A opravdu: malá LED, umístěná tak, aby ji neviděl nikdo, kdo neví kam se dívat, rudě zářila do tmy.


Polkl jsem a začal přemýšlet, co přesně to znamená. Napadly mě dvě věci, nevím, která z nich dřív: Někdo tu projel a Major. Ta první souvisela s černou krabičkou, která hlásila průjezd cizího stroje, ta druhá s tím, že kšeft, který jsem dneska udělal byl nelegální. Už to, že by mě jel někdo navštívit, bylo dost divné. Pokud se to stalo v den, kdy jsem Majorovi vyfouknul kšeft za čtvrt milionu, bylo to alarmující.


Sáhnul jsem do kapsy bundy a vylovil modrý cucavý bonbón. Celofán jsem odhodil na zem a začal tu lepkavou a neuvěřitelně sladkou věc převalovat v ústech. Zabralo to asi za dvě minuty. Doslova jsem cítil, jak mi alkohol mizí z těla. Začínal jsem myslet ostře a jasně.


Přemýšlel jsem co dál.


Jestli to byl opravdu někdo z Majorových lidí, tak jsem byl předem odepsaný. Pokud mě nedostane ten, kterého poslali – což bylo docela dobře možné, protože se skrýváním ve Městě jsem měl bohaté zkušenosti – udělá to první člověk kterého potkám, až mě Major zařadí na Černou listinu.


Černá listina byl neuvěřitelně účinný způsob, jak udržet ve Městě pořádek. Každý, kdo byl uveden na tomhle seznamu, byl automaticky určen k volné likvidaci. Každý, kdo měl kontakt s někým na Černé listině a nesejmul ho, byl přidán do seznamu. Pokud se například váš vlastní otec Majorovi znelíbil, bylo vaší povinností ho zabít ještě před tím, než si doma obuje bačkory. Kupodivu to fungovalo skvěle. Jen ze začátku bylo potřeba, aby pár Majorových lidí dohlíželo na likvidaci označených. Když se ale ten systém rozběhl, fungoval už úplně sám.


Stál jsem na místě a v ruce žmoulal nezapálenou cigaretu. Možná, napadlo mě, možná to není nikdo od Majora. Možná mě opravdu jel někdo navštívit. Možná jsem zbytečně nervózní. Ano, tak to bude, řekl jsem si. Určitě to nebude nikdo, koho bych se musel bát.


Takto uklidněn jsem odtlačil motorku z betonového chodníku, který vedl od cesty až k mému bytu, a velmi tiše se vydal směrem k domovu.




* * *




Proplétal jsem se tunami rumu smeteného tlakovou vlnou, teď, po téměř deseti letech vytrvalého působení počasí se zvolna rozpadajícího na prach, a snažil se omezit hluk, který jsem vydával na minimum. Asi po čtvrthodině narážení do hromad cihel, přelámaných pouličních lamp, očesaných rámů automobilů a rozbitých panelů jsem uviděl předsíň mého bytu. Nade dveřmi visela malá lucerna, jejíž světlo mi pomáhalo vyklepat kód do zámku, když jsem byl náhodou v takovém stavu, že mi dělalo problémy se i jen udržet na nohou. Její světlo stačilo právě k tomu, aby osvětlilo polovinu cizí motorky a něčí nohy. Byly obuty do vysokých kožených bot, které mi připadaly nepříjemně známé.


Připlížil jsem se k trosce nějaké obvodové zdi a tiše zíral směrem k postavě. Tam, kde bych očekával hlavu se najednou objevil plamínek zapalovače a zažhnula cigareta. Z tváře jsem neviděl nic, ale začínal jsem mít nepříjemný pocit, že vím kdo to vlastně před mými dveřmi stojí.


Lovci lidí, ke kterým jsem se řadil, se ve Městě dělili do dvou skupin. První, do které jsem patřil já a tři další, vyhledávala lidi, po kterých někdo něco chtěl. Naše práce spočívala v sezení před počítačem, přemýšlení a ježdění po Městě, jak jsme se snažili sehnat nějaké informace o hledané osobě. Druhá skupina se zabývala tou zábavnější částí hesla najít a zničit. Jejich cílem bylo uštvat identifikovanou osobu a přivést ji – podle přání zákazníka – živou nebo mrtvou. V obou skupinách byl prý jeden nejlepší. V první všichni, kromě mě, tvrdili, že nejlepší jsem já. Já jsem se raději přikláněl k názoru, že nejlepší není nikdo. Ve druhé skupině byl nejlepší jednoznačně Břitva.


Břitva nejenže měl pověst dokonalého lovce lebek, on jím i byl. Dlouhé měsíce shazoval přebytečná kila, až získal ten zvláštní druh vychrtlosti, který ve vás vyvolá vzpomínku na všechna ta vyobrazení Smrtky. Našlo se i pár zoufalců, kteří Břitvovi o svém pocitu řekli. Většinou to bylo také to poslední co kdy řekli, protože Břitva nejen že se Smrtce podobal, on ji také vydatně zásoboval. Přitom mu všechno procházelo, protože byl Majorovým oblíbencem.


Do tváře se mi opřel lehký vánek a všiml jsem si, že na kolenou té postavy, se něco zachvělo. Něco jako cíp pláště. A plášť, to byla Břitvova specialita. Byl to přesně takový ten druh pláště, který si koupíte, když potřebujete něco schovat. Břitvův plášť také schovával spoustu věcí, ale dělal to takovým způsobem, že bylo jasně vidět, že něco schovává, a že pro váš zdravotní stav bude nejlepší, když se nikdy nedovíte, co to vlastně je.


Ten plášť a způsob jakým přijel a zaparkoval přímo před domem mě ujistily, že na mě Major opravdu nasadil Břitvu. Tím byla otázka mého útěku uzavřená. Pokud mám v patách Břitvu, jsem už předem mrtvý muž. I když Břitva ze zásady nepoužíval žádné zbraně složitější než otvírák na konzervy, ještě se nestalo, že by někoho nedostal. A podle toho, co jsem slyšel, byla většina jím polapených lidí nakonec ráda, že už to má za sebou.


Takže to dítě štěstěny, které teprve před pár hodinami udělalo obchod století, je teď chodící mrtvolou, napadlo mě. Život je holt plný překvapení. Tichounce jsem zaklel a zaposlouchal se, co říká můj pud sebezáchovy. Chvíli jsem neslyšel nic. Pak se mi kdesi v hlavě objevila myšlenka, která mě napadne skoro pokaždé, když se dostanu do průseru: UTEČ.


Co mi můj pud sebezáchovy už neřekl, bylo, že bych to měl udělat potichu.










Dvě


„Nevěř nikomu.


Nejmíň sám sobě.“




KNIHA MRTVÉHO MUŽE


Čtvrtek 0:20


Zarachocení cihel, které jsem skopnul při pokusu o nenápadné odplížení by probudilo i mrtvého. Břitva se okamžitě odpružil od sedla a rozběhl se po zvuku. Pravá ruka mi vyskočila ke krku, utrhla plastikovou lahvičku s miniaturním válečkem uvnitř a odhodila ji, jak nejdál to šlo. Pak jsem se obrátil a prchal.


Jestliže jsem se cestou k bytu otloukl o spoustu výčnělků a hrbolů, tak při běhu zpátky k motorce, jsem nevynechal ani jedinou překážku, na kterou se dalo narazit. V kotnících, které jsem si minimálně třikrát málem vykloubil, mě píchalo, v hlavě mi hučelo po modrém bonbónu a několika srážkách s vyčnívajícími trámy, dlaně jsem měl rozedřené, jak jsem stále padal a znovu se zvedal. Po pár minutách toho šíleného běhu jsem se zastavil a snažil se zklidnit dech, abych se mohl zaposlouchat.


Bylo ticho.


Identifikační štěnici, kterou jsem si nechal načerno vyoperovat týden po tom, co mi ji Majorovi lidé nastřelili, jsem zahodil i s lahvičkou, ve které jsem ji nosil, takže teď teoreticky neexistoval způsob jak mě vystopovat. Užíval jsem si předklonu, hlubokého vdechování a občas jsem vyplivl chuchvalec hlenu, který mi stoupal do krku. Zrovna když jsem se chystal narovnat a znovu si odplivnout, jsem se málem udusil. Noční ticho rozrazil zvuk jaký vydávají startující stíhačky – Břitva nahodil svou Yamahu.


Nevím co přesně s tou motorkou dělal, ale byl to svého druhu unikát. Převodovku, která původně měla pět rychlostí, upravil tak, že na ní šly zařadit jen tři stupně: jednička, dělo a superdělo. Na třetí rychlost jela motorka maximálně devadesátkou, ale rychlost byla ve Městě k ničemu. Nepotřebovali jste jet rychle. Potřebovali jste dojet všude. A Břitvova Yamaha to dokázala. Jednou, když měl Břitva to, čemu říkal dobrá nálada, předváděl nám, jak Yamaha trhá dlažbu. Prostě se na ni posadil, nastartoval se zmáčknutou přední brzdou a přidal plyn. A z cesty vypálilo pár dlažebních kostek.


Inspirován Břitvou jsem se pokusil o něco podobného. Dlouhé hodiny jsem strávil v garáži rozebíráním, upravováním a opětovným skládáním motoru, ale to co Břitvova Yamaha můj bavorák nikdy nedokázal.


Hlen jsem si z brady otřel až za běhu. Hnal jsem se co mi nohy stačily, abych ke své motorce doběhl dřív, něž k ní Břitva dojede po chodníku. Bez motorky a věcí, které jsem měl v bočních kapsách, bych ve Městě nevydržel ani den.


Když jsem motorku konečně uviděl, napadlo mě, že teď přichází její životní příležitost. Jestli se nedostanu z tohohle, už nebude nic, z čeho bych se mohl dostávat. Naskočil jsem, přilbu si narazil na hlavu a identifikační kartu zasunul do škvíry. Dotkl jsem se červeného tlačítka na palubní desce a okamžitě ucítil, jaká síla mi dřímá pod zadkem. Jen jsem doufal, že jí bude dost.




* * *




Po rozjezdu, pro který je i slovo „agresivní“ pouhým eufemismem, jsem měl pocit, že mi hlava zůstala kdesi vzadu a že tělo dožene až za chvíli. Byl to takový ten pocit, který musí mít postavičky z kreslených seriálů, když je do zad trefí dělová koule.


Pár desítek metrů jsem urazil po chodníku. Pak jsem z něj sjel a začala pekelná jízda. Ne že bych měl nějaké zvláštní potěšení z jízdy v terénu, kde by měl problémy i dobře školený kamzík, ale v některých neobydlených oblastech Města, jsem měl pro pronásledovatele připravených pár překvapení – většinou nepříjemných.


Po prvních pár metrech, kdy jsem si zvykl na ten pocit, že se mi rozkrok snaží prodrat přes břicho někam ke krku, jsem zase začal motorku trochu ovládat a směroval ji tam, kde podle ukazatele na palubní desce byl severovýchod. Šlo to jen velmi pomalu.


Než se mi začalo chtít zvracet, ujel jsem dobře kilometr. Pak mi nějak začalo vadit poskakování světla vpředu před motorkou. Gyroskop, se kterým byla parabola světlometu propojená se sice snažil co mohl, ale i tak světlo přeskakovalo z místa na místo. Při svém chaotickém pohybu odhalovalo na zlomky vteřin neodklizené trosky, pokroucené a rzí olezlé automobily, trsy trávy a něco, co před tím, než to zmutovalo vlivem radioaktivního záření, mohly být břízy. No a samozřejmě jsem viděl i kostry. Byly šedivé a špinavé, zapadané do bláta a hromad radioaktivního prachu.


V místech, kde se vyskytovali živí lidé, byly mrtvoly hned první rok po okupaci ze zdravotních důvodů páleny. Od jara do podzimu obcházely Město čety dobrovolníků s plamenomety a likvidovaly zahnívající těla, ve kterých to překypovalo smrtelnými chorobami. Ale nebylo v lidských silách vyčistit celé Město do zimy. Na to bylo příliš mnoho mrtvých a příliš málo nadšení. A tak toho všichni s prvním sněhem nechali. Zbytek práce obstarali potkani.


Když jsem si trénoval průjezd touhle trasou přes den, nijak zvlášť mi kostry nevadily – prostě to byly jen další z pozůstatků atomového výbuchu. Ale v noci – cítil jsem se jako paranoik. Měl jsem pořád pocit, že se ty hromady práchnivějících kostí zvednou a začnou mě honit. Bál jsem se jako malý kluk, když jsem za bouřky jedním okem z pod peřiny sledoval stíny na zdi. Měl jsem nutkavou potřebu se otočit a ujistit se, že mě nepronásleduje tlupa vrzajících a chřestících mrtvol, ale bál jsem se, že když se otočím, ony se nějakým kouzlem dostanou přede mě a já je stejně neuvidím. Chvíli jsem tomu pocitu odolával, ale můj strach rostl takovým způsobem, že to nešlo vydržet. A tak jsem to risknul a otočil se.


To co jsem uviděl bylo mnohem horší než všechny zástupy pochodujících kostlivců na světě. Viděl jsem neklidný kruh světla, který se ke mně pomalu, ale vytrvale, blížil. Nedávalo to smysl. Jak mohl Břitva jet neznámým terénem rychleji než já, který tu znal skoro každou cihlu? Chvíli jsem tu myšlenku převaloval ve své poskakující hlavě, až jsem došel k jedinému možnému řešení: zmáčkl jsem spojku a zařadil vyšší rychlost.




* * *




Vjel jsem mezi dva domy. Nějakým zázrakem z nich zůstaly stát obvodové zdi, čehož jsem využil při stavbě první pasti, ke které jsem Břitvu zavedl.


Teď už jsem ho nejen viděl, ale i slyšel. Doháněl mě, a já proti tomu nebyl schopen nic udělat. Zrychlil jsem na maximum, které mi mé plomby a plný močový měchýř dovolily, ale on se stále přibližoval. Několikrát mě napadlo co si asi myslí myš, když ji honí kočka. Zbývající čas jsem se věnoval myšlenkám na to, co se s tou myší stane, když ji kočka dostane.


Přední, a vzápětí i zadní kolo poskočilo a motorka se ustálila. Vjel jsem na dlouhý pruh pěnoplastiku, který jsem vyrobil mezi dvěmi obvodovými zdmi. Ruka na plynu mi zacukala, ale ovládl jsem se a místo zrychlování jsem si užíval ten nádherný klid, který se rozhostil ve všech mých kloubech a ostatních pohyblivých orgánech. Nikdy jsem netušil, že jich mám v těle tolik.


Kritické místo se rychle blížilo a já odhadoval úhel, pod kterým musím zahnout. Když jsem byl se směrem, kterým motorka jela spokojený, vyřadil jsem a pustil plyn. Celá ta hmota kompozitů a oceli se setrvačností šinula vpřed, až přední kolo poskočilo dolů. Velký panel ztvrdlé konstrukční pěny sjel o deset centimetrů dolů a ve světle reflektoru se objevily stovky, možná tisíce ostrých břitů. Počkal jsem, až na pohyblivý panel sjede i zadní kolo. Pak jsem znovu zařadil a projel úzkou uličkou na druhou stranu.




* * *




Nečekal jsem, že by Břitva naletěl na něco tak pitomého jako je rovný pruh cesty, ale doufal jsem, že ho hledání cesty na druhou stranu alespoň na chvíli zdrží. Doufal jsem marně. Ještě než jsem stačil nabrat směr k další pasti, měl jsem ho znovu v patách.


Přemýšlel jsem, jak mě vlastně sleduje. Identifikační štěnici jsem odhodil a čipy v motorce jsem vybrousil hned jak jsem si ji pořídil, takže možnost, že by mě zaměřoval hledačem identifikačních značek, odpadala. Jakoukoliv dálkovou detekci kovů jsem, vzhledem k množství zbytkového železa v troskách, vyloučil. Samozřejmě mohl provádět akustické zaměřování. To si na motorku přiděláte spoustu senzorů, abyste mohli vyfiltrovat vlastní hluk a jedete podle toho odkud počítač slyší zvuk pronásledovaného motoru. Dokonce si můžete nechat kreslit trasu podle toho, jak se mění úhel zaměření. Tohle jsem považoval za nejpravděpodobnější. Proto mě může tak přesně sledovat, napadlo mě. Jestli má lepší software, tak podle toho jak se mění otáčky motoru dokáže poznat i mou rychlost.


Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou že zastavím a zkusím, jestli mě Břitva dokáže najít, když budu motorku tlačit. Nakonec jsem to ale zavrhnul – bylo to nejisté a mně se zatím nechtělo umřít. Ještě ne.


Pak jsme si uvědomil k jaké pasti se to vlastně blížím a musel jsem se zachechtat. Nenosí přilbu, uvědomil jsem si a šklebil se jako parodie na ďábla. Břitva nikdy nenosí přilbu.


Pak motorka poskočila, já si prokousnul jazyk a dobrá nálada mě zase přešla.




* * *




Ten podivuhodně zachovalý dům jsem hledal týdny. Měl nejen kompletní obvodové zdi, ale ve třetím a čtvrtém patře i stropy. To bylo zvlášť důležité.


Do čelní zdi jsem vyboural velkou díru, další na druhé straně a celý vnitřek natřel reflexní barvou – tou nejzářivější zelenou jakou jsem sehnal. Když jsem vjel dovnitř, byl jsem – i přesto, že aktivní vrstva na štítu přilby ztmavla na maximum – téměř oslepen. Přivřel jsem víčka a co nejrychleji vyjel ven. Ujel jsem dalších asi dvacet metrů a zastavil. Zhasl jsem motor a slezl z motorky. Sundal jsem si přilbu a chvíli čekal, než si oči zvyknou na tmu.


Břitva se mezitím přiblížil k domu a zpomalil. Možná plánoval jej objet, ale myslím, že housenka ostnatého drátu, kterou jsem položil na každé straně do vzdálenosti dobrých padesáti metrů ho odradila. Já mezitím prohmatal malou pagodu postavenou z oklepaných cihel, až mé prsty narazily na něco plochého a hladkého.


Párkrát jsem ovladač obrátil v ruce abych z něj setřel prach a palcem přepnul přepínač na pravé straně do polohy jedna. Do tmy zasvítilo zelené světýlko.


Břitva pomaloučku vjel do domu, zastavil a po chvíli zhasnul reflektor. Jeho oči měly asi dost problémů se vším tím světlem. A to ještě nepřišlo to nejlepší. V době, kdy mě ještě vymýšlení rafinovaných pastí bavilo, jsem od jednoho Rusáka koupil malou krabici na jednu ránu. Na černém matném povrchu byl jediný konektor pro spínač. Dověděl jsem se, že tohle zařízení se používá na hranicích v kombinaci s rádiovým poplachem. Zběh, který se snaží utéct brnkne o drát a krabice ho na deset až dvacet minut vyřadí. Doma jsem ke krabici vyrobil dálkový ovladač s dosahem nějakých padesát metrů a celé to nainstaloval do domu, ve kterém se Břitva právě snažil vzpamatovat z přívalů světla.


Počkal jsem, až se mručivý zvuk volnoběhu změní v opatrné dunění jedničky a přepnul přepínač do polohy dvě. A pak to přišlo.


Z tmavých oken domu vyrazily hladové paprsky toho nejintenzivnějšího světla jaké si dokážete představit. Motorka zaječela, jak Břitva reflexivně trhnul plynem a slyšel jsem jak se několikrát převrátila. I já, který jsem stál od domu poměrně daleko jsem měl najednou pocit, jako by mi do očí někdo zarazil hřebíky. Co to muselo udělat s Břitvou si nedokážu představit. A to byla jen první část představení. Druhá, mnohem horší, přišla s pětivteřinovým zpožděním.


Strašlivá exploze hluku, která mě rozechvěla od hlavy až k patě roztrhala noční ticho na kusy. Pokračovala dál a dál, a vyvolávala ve mně křeč, která mnou otřásala, procházela každým svalem mého těla, trhala mě na kusy, a já se znovu skládal dohromady, abych mohl zažívat další a další vlny té hrůzy.




* * *




Zatím co jsem ležel na zemi a lapal po vzduchu, obloha se zatáhla a začalo mrholit. Pokusil jsem se posadit, ale v mém žaludku se znovu cosi vzpříčilo a znovu jsem začal zvracet. Řídká tekutina mi tekla po bradě, kašlal jsem a snažil se potlačit ty odporné stahy břišních svalů.


Nakonec se mi podařilo trochu se sebrat a posadit. Zády jsem se opřel o motorku a stupačku, která mi poškrábala záda, jsem bral jako příjemné osvěžení. Tápavě jsem se postavil a s hlavou v dlaních se opřel o sedadlo. Přilba spadla a se strašlivým hlukem se někam odkutálela. Asi po deseti letech, co jsem tak stál jsem sebral dost odvahy k tomu, abych se narovnal.


Dýchal jsem zrychleně, otřásala mnou zimnice a jemné kapky vody mi vlhčily tvář. V ústech jsem měl jako v té nejhorší stoce plné kousajících potkanů. Bože, jak já nenávidím potkany!


Pomalu, velmi pomalu, jsem přehodil nohu přes sedlo. Vzpomněl jsem si na přilbu, ale při představě, že bych měl znovu slézt a začít ji hledat jsem se s ní raději rozloučil.


Pak přišlo něco, co ve mě udusalo i ty poslední zbytky touhy po životě: Břitva nastartoval motorku. Padl jsem tváří na řidítka a bezmocně vzlykal.


Ten zkurvenec je lepší než já! Seděl tam uvnitř, uprostřed toho všeho, neměl žádnou ochranu a stejně se dokázal postavit, sebrat motorku a nastartovat. Jak člověk může utíkat před někým komu se nedá utéct? Je to jako s celou tou podělanou smrtí – pořád před ní utíkám a ona mě pořád dohání. Je pořád blíž a nedá se s tím nic dělat. Můžete utíkat jak chcete, namlouvat si, že vás se to netýká, zacpávat si uši, dávat si klapky na oči a stejně pořád víte, že tam je. Je vždycky na té straně kam se nedíváte. Jako ti kostlivci.


Obrátil jsem hlavu a nosem přejel po startéru. Motorka se pode mnou rozezpívala. Ucítil jsem, jak mi nějaká blbá ohnivá koule vystartovala po pátéři a zastavila se až nahoře v lebce. Trhnul jsem sebou a motorka se zakymácela. A to rozhodlo. Poslední kolo, řekl jsem si. Jedno jediné kolo a dost. Dál už na to kašlu. Tohle je naposledy co utíkám. Pak se otočím a nechám tomu voný průběh. A pak –


No co, nikdo nemůže žít věčně.




* * *




Když jsem znovu spadnul a znovu – asi po sté – si řekl, že život s ostnatým drátem omotaným kolem mozku je poměrně neradostná záležitost, došlo mi, že jsem na nejlepší cestě porušit to co jsem si slíbil – už zase mě ovládal pud sebezáchovy. Už zase jsem přemýšlel co budu dělat když ta primitivnost ke které se teď blížím zklame. A znova jsem si kategoricky přikázal: nic.


Sebral jsem trosky svého těla, trosky motorky, nějak to propojil dohromady a rozjel se. Ještě kousek a bude přede mnou krásný čistý pruh asfaltu. Pak se rychle rozjedu, naženu nepatrný náskok, který už stejně nebude mít smysl, zastavím a budu čekat. A dám si cigaretu, připomněl jsem si. Na to jsem se docela těšil. Po chvíli se motorka skutečně uklidnila a já se rozjel nejvyšší rychlostí, jakou jsem byl schopen zvládnout.


Byl jsem otlučený a všechno mě bolelo, měl jsem sucho v krku a mokro v kalhotách, byla mi zima a třásl jsem se a dýchal sípavě, bolela mě hlava a píchalo v uších a – a už se mi zase tak nějak chtělo žít. Projel jsem kolem zohýbaného sloupu pouliční lampy a přitiskl se k řidítkům. Svíral jsem plyn a pomalu počítal do desíti. Pak jsem se znovu narovnal, odhodlaně zařadil neutrál a nechal motorku aby dojela.


Slezl jsem, s vypětím posledních sil nahodil bavoráka na stojan a ztěžka dosedl na sedadlo. Z kapsy bundy jsem vylovil pomačkaný balíček cigaret a našel jednu nezlomenou. Než se mi povedlo otevřít zapalovač a připálit si, objevil se Břitva v dohledu.


Potáhnul jsem a čekal, jestli už je natolik hotový, aby udělal chybu. Byl. Přidal plyn a naplno se rozjel směrem ke mně. Najednou se mi zdálo, že stojím nad věcí. Vypadalo to, jako by se mě celá tahle zbytečná honička netýkala. Bylo vlastně jedno, jestli Břitvovi to karbonitové vlákno natažené nad cestou usekne hlavu nebo ne. Jestli bude tak hloupý, aby nezpomalil, dostane mě někdo jiný. Ach ano, budu slavný – budu ten, který sejmul Břitvu, ale mrtvole je sláva k ničemu.


A tak jsem tam stál a se zájmem spíše odborným, než osobním jsem sledoval, jak se Břitva blíží k místu, kde se ve větru chvěla půlmilimetrová struna. Viděl jsem jak k ní dojel, jak jeho motorka pokračuje vpřed, zatímco on zůstává viset ve vzduchu. A jako ve zpomaleném filmu jsem viděl jak pomalu padá k zemi, jak rozhazuje ruce a zůstává ležet. A bylo mi to jedno. Potáhl jsem z cigarety a pokrčil rameny.




* * *




Když se to tak vezme, bylo mi v tom okamžiku Břitvy vlastně líto. On za to nemohl, že jsem podvedl Majora. On jen dělal to, k čemu byl vycvičen – snažil se mě dostat. A kdyby dal na svůj výcvik věděl by, že rovná cesta vždycky znamená past. Tohle jsem si říkal, když jsem se pomalu šoural k místu kde ležel.


Další skvělá vlastnost lidské rasy: lidé jsou přitahováni nehodami. Nechtějí ani tak pomoci jejím obětem, jako se spíš pokochat pohledem na krev a vědomím, že to nejsou oni kdo leží na zemi a dodělává. Možná tohle nutkání mě dovedlo až k Břitvovu nehybnému tělu. Zalovil jsem v kapse a vytáhnul bodovou baterku abych si na něj posvítil.


Podle toho jak rychle jel, měl mít hlavu uříznutou až někde k páteři. Neměl. Měl ji přesně na tom místě kde lidé hlavu obvykle mívají, a měl ji dokonce i v poloze v jaké má být. Chvíli jsem to nechápal. Sklonil jsem se blíž abych se podíval o co jde a v okamžiku, kdy mi došlo, že jsem si strašně lichotil, a že jsem vlastně úplný pitomec, mě Břitva bleskovým pohybem popadl za klopy bundy a čelem mě udeřil do kořene nosu.


Nebránil jsem se a nechal ho aby mi předvedl co všechno se naučil o anatomii a kolika různými způsoby mi dokáže způsobit bolest. Možná jindy, za jiných okolností bych mu i udělal radost a začal řvát, ale dnes jsem na to už opravdu neměl sílu. Jen jsem odevzdaně ležel na zádech a čekal až ze sebe dostane všechnu tu zlost a bolest, kterou jsem mu způsobil. Když skončil, necítil jsem se ani líp, ani hůř než před tím. Chtělo se mi jen umřít. Ani by to nemuselo být v klidu a bezbolestně. Hlavně aby to bylo rychle.


Když se mnou byl Břitva hotov, byl celý zadýchaný a pod rozedranou košilí se mu dmul tmavě hnědý povrch mikrosendvičové pseudoživé kombinézy. Byl to ten typ vojenské kombinézy která začíná na chodidlech a končí u brady a za ušima. Makromolekuly, ze kterých je celá ta věc poskládaná dokáží během mikrosekundy ztvrdnout jako ocel. Vtip je v tom, že podle síly s jakou narazíte, nebo něco narazí do vás, se do ztuhlého stavu uvede větší, nebo menší plocha. Takže když do Břitvových ramen – nebo krku – narazil ten drát, místo aby ho přeřízl vejpůl, jen se neškodně svezl po krunýři, ve který se změnil celý povrch Břitvova těla.


Zdálo se mi, že v Břitvově jinak ledově chladném pohledu, je nepřátelství, a snad i nenávist, když na mně klečel a před obličejem mi šermoval jedním z tajemství svého pláště: neuvěřitelně ostrým nástrojem na holení.


„Ty zasranej zkurvenče,“ vyrážel ze sebe sípavě. „Mám tě přivýst k Majorovi.“


Někdy je Břitva opravdu neodolatelný.












Tři


„Užívej dne – možná je tvůj poslední.“




KNIHA MRTVÉHO MUŽE


Čtvrtek 3:40


Jeli jsme po proudu Vltavy. Kusy betonu, cihel a malty se svažovaly k vodě jako písek na mořské pláži. Na popraskaném asfaltu sebou motorka neuvěřitelně házela a otlučená nádrž Yamahy mě tlačila do břicha. V hlavě mi hučelo, za což mohlo dílem to, co se mnou Břitva prováděl než mi na ruce a nohy nasadil pouta a přehodil mě přes nádrž, dílem rachot spalovaného vodíku, který hnal Yamahu kupředu. Mezi tím, co jsem se snažil nevnímat co se dělo s mými ušními bubínky, jsem si prohlížel konstrukci motorky zblízka. Chtělo se mi smát.


Břitva mě musel vyhmátnout už když jsem byl u Maxe. Když jsem se díval zblízka na hydrauliku přivařenou k vidlici a rámu, a na patnáct centimetrů široký válec, který posouváním zátěže uvnitř dokázal naklonit motorku o nějakých třicet stupňů na každou stranu, došlo mi, že jsem nejen větší pitomec než jsem si o sobě kdy myslel, ale že jsem dokonce ten nejpitomější chlap v celém Městě. Něco tak stupidního, jako že by mi Břitva mohl na motorku přilepit štěnici a potom mě sledovat pomocí Hi-Jacku, který snímal mou rychlost a polohu a podle toho řídil Břitvovu motorku, mě opravdu nenapadlo.


Projeli jsme kolem zkrouceného a zčernalého torza Tančícího domu, jehož prázdná okna vyčítavě hleděla k tomu, co zbylo z Hradčan. Moc toho nebylo. Jedna z hlavic, která se odloupla z vršku rakety v den D, musela vybuchnout jen malý kousek od Hradu. Z cihlových staveb nezbylo skoro nic a křehká pískovcová konstrukce Svatého Víta se přetavila v jedinou neforemnou hroudu. Ten výhled Tančícímu domu opravdu nezávidím.


Břitva zpomalil a když jsme minuli hromadu čehosi, co kdysi bývalo Národním divadlem, zahnul na most Legií. Obrovská písmena, která nějaký cynik nastříkal na místo, kde kdysi býval symbol české kulturnosti vyzařovala světlo které posbírala během dne a posměšně hlásala: „Národ sobě“.


Most jsme přejeli ze dvou třetin. Pak Břitva zastavil aby se identifikoval hlídkám. Než nás chlapi s noktovizory a samopaly pustili dál, chvíli si prohlíželi Břitvovo oblečení. Zdálo se mi, že jich tam stojí víc než obvykle.


Lidé, kteří kdysi dávno dávali jméno Střeleckému ostrovu, netušili jak jim dá jednou historie za pravdu. Střelecký ostrov totiž bylo jediné místo, kde byly k vidění jinak striktně zakázané střelné zbraně. Na pilonech zapuštěných do poloutopeného ostrova, byla vybudována jednoduchá stavba o dvou podlažích, ve které probíhal veškerý styk obyvatel Města s Majorovými úřady. Odváděly se tu daně, žádalo o připojení vody, nastřelovaly identifikační čipy. Ať jste udělali cokoliv, někdo v Administrativě se o tom vždycky dověděl. Celý ten ráj byrokracie strážilo neuvěřitelné množství ozbrojenců. Jeden člověk se samopalem stál před každými dveřmi, několik jich hlídkovalo na střeše, další se procházeli po betonových záplatách rozpadajícího se mostu; a všichni byli nadržení na to, vyprázdnit do někoho zásobník. Ani v krematoriu není takový klid a pořádek jako v Administrativě.


Sotva jsme opustili most, octli jsme se mezi dvěmi betonovými zdmi. Na jejich vrcholcích byly v pravidelných intervalech rozmístěny nejen bíle svítící sodíkové lampy a kilometry ostnatého drátu, ale také kulomety, minomety a spousta další výzbroje, kterou nebylo vidět. Major se o bezpečnost svého Hnízda staral opravdu dobře.


Po tom, co se ujal vlády nad Městem, vybudoval si na Petříně něco, co bych nejlépe popsal slovem pevnost. Možná by bylo přesnější říct v Petříně, protože pomocí techniky, kterou se mu podařilo získat nevím kde, provrtal celý kopec spletí tunelů, za které by se nemuseli stydět ani zfetovaní mravenci. Úplně nahoře, tam co bývala rozhledna, nechal postavit deset metrů vysoké železobetonové iglú, se základnou tak pětadvacet metrů. Podle zkazek, které šly Městem, to měla být jediná cesta do Hnízda. Osobně si myslím, že člověk, který dokáže budit respekt i u ruského velení, nemůže být takový pitomec, aby se zahrabal do betonové pasti, aniž by si někde nepostavil pár tajných východů.


Jak motorka stoupala spletí cestiček, ve kterých se dalo vyznat jen pomocí barevných kódů nastříkaných na zdi, můj ledový klid začínal pomalu tát. Major, dunělo mi v hlavě ať jsem se jakkoliv snažil na něj nemyslet. Pokud se rozhodne, že ze mně udělá exemplární případ, aby si ostatní rozmysleli jestli budou kšeftovat s něčím na co nedostali licenci, mám se opravdu na co těšit.


Než Břitva vybral poslední zatáčku a zastavil, třásl jsem se strachy z toho, co mě v následujících hodinách čeká.




* * *




Jak se ukázalo, čekalo mě něco, na co jsem nebyl připravený: nic. O to to bylo horší. Břitva projel mezi řadou nablýskaných motorek v Majorových barvách a zastavil na oranžově orámovaném obdélníku, který asi byl jeho vyhrazeným parkovištěm. Pak mě skopnul z motorky – dal si záležet na tom, aby mi v plicích zbylo právě tolik vzduchu abych se rozkašlal – a za pouta na rukou mě odtáhl ke vstupu do Hnízda. Být vláčen s rukama spoutanýma za zády, je docela nepříjemné.


Čočka tupě zírající do tmy si našla Břitvovo oko a identifikovala duhovku. Pak se ozvalo pufnutí, jak se tlaky mezi přetlakovanou kopulí a okolím vyrovnaly a masa zdi, kterou jsem ještě před chvílí považoval za prostou jakékoliv skuliny, odjela do strany. Před námi se objevil obdélník žlutého světla a Břitva mě vtáhnul dovnitř. Kopule byla – až na kabinu osobního výtahu a nákladovou plošinu – prázdná. Břitva mě vtáhnul do výtahu, dveře se zasyčením zaklaply a zrychlení mi zvedlo žaludek.


Když výtah po pár nekonečných vteřinách prudce zastavil, museli jsme být minimálně padesát metrů pod zemí. Břitva mě vytáhnul ven a rozepnul pouta na nohou. Pak mě setmělými chodbami dostrkal k dalšímu výtahu, který nás zavezl ještě o něco hloub. Když se dveře se slabým zasyčením pneumatických pístu otevřely, objevila se před námi malá místnost, z níž vedl jediný východ. Samozřejmě před ním byla mříž.


Břitva se pozdravil se zavalitým chlapiskem, které posedávalo na židli za hliníkovým stolkem.


„Někde ho zašij,“ řekl Břitva a ta hora masa přikývla.


„A moc se s ním neser,“ dodal ještě Břitva, než udělal krok zpátky do výtahu. Dveře zasyčely a my zůstali v místnůstce sami. Tlusťoch zapnul úsměv a přátelsky mě poplácal po rameni. Měl jsem pocit, jako by do mě několikrát udeřilo kladivo.


„Tak pojď,“ řekl. Palcem se dotknul prosvětlené plošky vedle dveří a mohutným kopancem mě poslal dovnitř.




* * *




Zavřel mě do malé cely, ve které byla záchodová mísa, palanda a strašný smrad.


„Hej,“ zařval jsem na zavírající se dveře, „sundej mi ty pouta.“ Z venčí se ozval jen pobavený smích.


Místnůstku osvětlovala jediná zářivka na stropě a já si všiml, že zdi jsou popsané nejrůznějšími zprávami: Majore, ty kurvo, chcípni nebo Zítra jdu na smrt, Mikeš nebo Užívej dne, další už nepřijde. Dál jsem to nečetl. Svalil jsem se na palandu a snažil se udělat si alespoň trochu pohodlí. Sotva se mi to podařilo, uvědomil jsem si dvě věci, z nichž jedna byla strašná a druhá ještě horší. Zaprvé: díky modrému bonbónu který jsem snědl, mám strašnou žízeň. A zadruhé: ze stejného důvodu se potřebuji rychle vymočit.


Znova jsem se posadil a začal se rozhlížet po něčem k pití. Samozřejmě jsem nic nenašel. Tak jsem začal přemýšlet o druhém problému: jak se vychcat. Došel jsem k záchodu a bezradně na něj hleděl.




* * *




První nutkavou potřebu vyprázdnit si měchýř se mi podařilo zaspat. Když jsem se pobudil měl jsem chvíli pokoj. Jediné co mě v tu chvíli trochu trápilo byla odporná pachuť zvratků v puse. Pohoda, to se dá přežít. Nesmíte ovšem být dehydrovaní. Po chvíli, co jsem tak seděl a čekal co se bude dít, mě začaly, jako ostatně vždycky když mám žízeň, svědit zuby. Je to takový ten pocit, kdy musíte co nejvíc skousnout, vydržet jak dlouho to jen jde a pak povolit, aby to bylo ještě horší. Vzadu v krku mě škrábalo, jazyk dřel o vyschlé patro. Zkusil jsem si vyrobit trochu slin a propláchnout si jimi ústa. To co moje slinné žlázy vyrobily však byl jen odporný sliz. Bylo mi potom ještě hůř. Už jsem si myslel, že horší to být nemůže. Omyl. Znovu se mi začalo chtít močit.


Asi tak sto let jsem se s tím snažil bojovat a namlouval jsem si, že každou chvíli přijde někdo, kdo mi z rukou sundá pouta. Nakonec jsem to vzdal a vrátil se k záchodu. Stál jsem tam dobře pět minut, pohupoval se na špičkách, čelem dřel o počmáranou zeď a zápasil sám se sebou. Nakonec zdravý rozum zvítězil nad a já si nadělal do kalhot.


Když jsem s tím byl hotov, strašně se mi ulevilo.




* * *




Přečetl jsem všechny nápisy. Většinou to byly citáty z Knihy Mrtvého Muže, doplněné různými kombinacemi sprostých slov. Jako způsob, jak zahnat myšlenky na vodu, to docela ušlo. Když jsem přečetl i tu poslední zprávičku, rozhodl jsem se, že se to všechno naučím nazpaměť. Když jsem si byl jistý tím, že umím opravdu každý citát, napadlo mě, že bych se je mohl naučit i pozpátku. Když jsem byl hotov i s tím, už mě nenapadalo vůbec nic.


Jazyk jsem měl suchý jako martini, a popraskala mi kůže na rtech. Když jsem zkoušel otevřít pusu cítil jsem, jak se mi kousky té uschlé kůže odtrhávají ode rtu. Abych zahnal hlad, který se pomalu začínal ozývat, začal jsem je polykat. Skvělé, napadlo mě. Už jsem jako ten Kyklop – stává se ze mě autokanibal.


Pak se mi znovu podařilo na chvíli usnout. Byla to spíš dřímota, než pravý spánek, ale byla doplněna nádhernými halucinacemi. Všechny věci kolem mě se začaly nějak divně deformovat a plazit se ke mně, aby ze mě vysály i ty poslední zbytky vody, které ve mně ještě zůstaly.


Místnost se najednou změnila v temnou chodbu a věci vypadaly jako tlupa potkanů po průchodu drtičem odpadků. Odhadoval jsem, že jsem v nějaké stoce, protože po mé pravé ruce byl žlab plný něčeho velmi odporného. Pak jsem ucítil strašlivý smrad. Nebyl to jen pocit, že něco cítím. Já měl opravdu nos plný hnilobného smradu, který by se snad dal přímo plnit do krabic a rozesílat do obchodů s pomůckami pro úchyláky. Z holení se mi do celých nohou šířila tlumená bolest. Potkany někdo slepil dohromady, takže se mohli začít blížit ke mně. Jejich kulatá očka se leskla ve světle svítilny, která ležela vedle mě, a –


Probral jsem se a pomalu se posadil. Sen mi pořád dozníval v hlavě a já měl takový divný pocit.




* * *




V okamžiku, kdy jsem začal zkoušet, jestli je opravdu možné zadržet dech tak, aby se člověk udusil, se dveře rozletěly a objevil se v nich nějaký neznámý muž.


Hleděl jsem na něj jako na zjevení. Kolem hlavy mu poletovaly hvězdičky a přesto, že stál jen pár kroků ode mě, zněl jeho hlas jako ze strašné dálky. Chvíli jsem na něj tupě civěl a fascinovaně sledoval, jak hvězdičky mizí a znovu se objevují, přesně jako když diamantovým kotoučem přejedete po železe.


Zamrkal jsem a hvězdičky zmizely. Místo nich se objevily žluté skvrny, které se zvolna přelévaly z jednoho místa na druhé, přičemž za sebou zanechávaly zářivou stopu jedovaté zeleně. Po chvíli bylo zelené a žluté už úplně všechno.


Chlapík přešel těch pár metrů, kterého ode mě dělily a já za jeho zády uviděl Břitvu.


Chtěl jsem se zachechtat, když se největší žlutá skvrna přenesla přímo doprostřed jeho nazelenalého obličeje, takže vypadal jako E.T. po zmršené pitvě. Místo cynického smíchu jsem však jen slabě zachroptěl a spokojeně upadl do bezvědomí.




* * *




Probralo mě něco studeného, něco, co mi tlačilo do zad a pomalu mě to posouvalo dopředu. Otupěle jsem sebral všechnu energii co ve mně zbyla a zkusil přijít na to, co to je.


Ležel jsem na boku a o záda se mi tříštil proud ledové vody. Trochu jsem zvedl hlavu a očima pomalu zaostřil malé bílé kachličky. Voda po nich divoce tekla směrem k odpadu, který mě tlačil do boku. Trochu jsem se naklonil a pil jako velbloud po měsíční rekreaci uprostřed Sahary. Cítil jsem jak mi voda proudí do žaludku, jak se tam přelévá a zaplňuje každé volné místo.


„Nechlastej tak,“ ozval se kdesi za mnou hrubý hlas. „Bude ti blbě,“ varoval mě. Nad tím bylo potřeba se zamyslet. Šlo to sice pomalu, ale nikam jsem nespěchal. Jsem dehydrovaný, napadlo mě. Jsem kdovíkolik hodin bez vody a teď se tu nalívám jak notorik po příchodu do hospody. Jasně, uvědomil jsem si, oslněn precizností vlastního uvažovaní, bude mi zle!


Udělalo se mi zle.


„Hovado,“ uslyšel jsem znovu ten hlas, když jsem skončil se zvracením. Tentokrát to znělo rezignovaně.


Počkal jsem až voda odplaví mé žaludeční šťávy a znovu se trochu napil. Pak jsem se začal zvedat.


Proud vody mě stále sledoval, když jsem se pomalu zvednul na všechny čtyři a pak si s hlavou opřenou o zeď i kleknul. Když jsem se jakž-takž stabilizoval, uvědomil jsem si, že ruce mám volné. Přejel jsem si jazykem po popraskaných rtech a zjistil, že se mi udělal nádherný opar. Všiml jsem si velkých strupů na zápěstí.


„Otoč se, ať ti můžu opláchnout ty pochcaný kalhoty,“ řekl hlas znechuceně a já se opatrně postavil na nohy a otočil. Chlápek, který mě pouštěl z cely, stál na druhé straně místnosti a mířil na mě hadicí. Proud vody mi přejel obě nohavice, trup a ruce. Pak chlap s pokřiveným úsměvem hadici sklonil o něco níž a voda mě udeřila do rozkroku. Zlomil jsem se v pase a zasténal.


Podělaný život.




* * *




„Díky,“ přikývnul Břitva, když mě chlápek konečně propustil z laskavé péče své hadice. Ještě než definitivně zastavil vodu, hodil mi krabici nějakého levného pracího prášku a řekl mi, abych se tím posypal a trochu to na sobě rozetřel – prý jsem smrděl jako pohlavní orgán malomocné stařeny. Přesto, že se ze mě snažil prášek opláchnout, zbyly mi na oblečení malé bíle hrudky.


Břitva mě popadnul za předloktí a strkal mě před sebou dlouhou chodbou lemovanou ocelovými dveřmi s okénky. Ani jsem netušil, že Major disponuje tak rozsáhlým vězením. Dosmýkal mě až do místnosti s výtahem a stiskem tlačítka zaklapnul mříž. Byl jsem nastoupen jsme do výtahu a ten se dal do pohybu.


Podíval jsem se na hodinky. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se třeba nerozbily při té pekelné jízdě, ale nakonec jsem došel k závěru, že ne a že jsem v té malé místnosti seděl opravdu jedenáct a půl hodiny. Jedenáct a půl hodiny ve smradlavé kobce bez vody.


Než výtah zastavil, zapálil si Břitva cigaretu.


„Nemáš ještě jednu?“ osmělil jsem se. Mluvil jsem tím neprosebnějším hlasem, jakého jsem byl schopen.


„Ne,“ odsekl Břitva a schoval plnou krabičku Marlborek.


Vytlačil mě otevřenými dveřmi do chodby plné pobíhajících lidí a začal mě postrkovat kupředu. Kolemjdoucí si s neskrývaným opovržením prohlíželi mé mokré a stále špinavé šaty a znechuceně kroutili hlavami nad mokrými šlápotami, které za mnou zůstávaly. Sklonil jsem hlavu, svěsil ramena a nechal se vést až k širokým dveřím na konci chodby.


Narozdíl od ostatních, které jsme míjeli, neměly tyhle dveře žádný štítek. Nebylo tu ani číslo, ani jméno člověka který sedí uvnitř. Byla tu jen ta odporná, všudypřítomná šeď a malá žlutá ploška, která matně svítila ze zdi.


Břitva k ní přitiskl palec a masivní ocelové dveře zajely do zdi.










Čtyři


„Hřbitovy jsou plné lidí,


kteří si mysleli, že jsou nenahraditelní“




KNIHA MRTVÉHO MUŽE


Čtvrtek 17:50


„Ohař,“ konstatoval Major. Seděl za bytelným dřevěným stolem, jehož deska byla důsledně uspořádána. Malý černý terminál v pravé přední části, štůsek bílých papírů vlevo, uprostřed stojánek s psacími potřebami, broušený popelník z tmavého skla a ke stolu ladící humidor. Na straně která ke mně byla obrácena, byla drobnými písmeny vyvedena značka Davidoff. Celkový dojem rušil jen matný plastik paměťové karty přímo uprostřed dokonale lesklé černé plochy.


„Dobrý den,“ řekl jsem a prosebně se podíval na židli stojící přede mnou. Major přikývl a pokynul mi, abych se posadil. Místnost byla zařízena opravdu ve velkém stylu. Na podlaze byl položen hustý koberec, na kterém mé promáčené boty zanechávaly mokré skvrny. Kolem stěn stál nízký černý nábytek – honosný, ale ne tolik, aby byl nevkusný. Celou stěnu za Majorovými zády pokrývala obrazovka s vysokým rozlišením, na které běžely počítačové animace jakési hvězdokupy. Vpravo od Majora, v obleku a s kamenou tváří, stál svalnatý panák – asi osobní stráž.




pokračování>>>