UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Zákony silnějšího, 2. část

„Jak se ti daří, chlapče?“ zeptal se Major, čímž začala hra, kterou už jednou prošel. Trochu paradoxně si Major potrpěl na velké scény – asi mu dělalo dobře, když mohl předvést svůj ostrovtip. Režie jeho představení většinou za moc nestála, ale o to větší byly jejich úspěchy. Většina těch, kteří některým z jeho vystoupení prošli, z toho byla úplně mrtvá.



„Dobře, pane, děkuji,“ odpověděl jsem a na okamžik zvedl oči, takže se můj pohled setkal s Majorovým. Vydržel jsem to skutečně jen chviličku – pak jsem zase začal pozorovat vyleštěnou desku stolu.



„Já na tom také nejsem nejhůř,“ řekl a pohodlně se rozvalil ve svém koženém křesle. „Obchody jdou dobře, všichni se řídí zákonem – “ tady se zarazil, jako by na okamžik znejistěl. Moc dobrý herec nebyl, takže mi bylo hned jasné, co přijde. „Nebo se pletu?“ Otázka visela ve vzduchu jako odsouzenec na šibeničním vrchu. Mlčel jsem a přemýšlel, jestli bude lepší zapírat, nebo se rovnou přiznat.



„Nebo se pletu?“ opakoval Major mnohem důrazněji a tvrději.



„Ne,“ rozhodl jsem se. „Nepletete, pane,“ řekl jsem. Myslel jsem si, že jsem připraven na všechno, ale zmýlil jsem se – to co Major provedl sotva jsem domluvil, jsem opravdu nečekal. Dlaní se opřel o vyleštěnou desku stolu a jediným skokem překonal celou její šíři. Bezpečně přistál pár centimetrů přede mnou a z dopadu přešel plynule do úderu. Ránu jsem inkasoval přímo na solar. Voda, kterou jsem do sebe nalil, ve mně zavířila a já se vší silou snažil udržet ji uvnitř. Kdybych Majorovi poblil kancelář, docela určitě by mě zabil. Takhle mi jen uštědřil další čtyři rány: na žaludek, na obě lícní kosti a na bradu. To ho trochu uklidnilo, a mohl na mě začít řvát: „Ty hovno, ty nicko, ty ubohá nulo. Ještě jednou zkusíš něco takového, a budeš srát vlastní krev. Já ti dám, že ne. Ty drzý sráči!“ Poslední rána šla znovu na solar.



Další příval urážek jsem už nevnímal. Kvantoví fyzici by, kdyby byli v té chvíli v Majorově kanceláři, měli radost. Nejmenší částice ve vesmíru seděla zbitá, pokořená a třesoucí se v židli, před kterou stálo sto devadesát centimetrů Majorovy atletické postavy.



Major na okamžik přerušil svou litanii a za uši mi zvedl hlavu. „Dívej se mi do očí, ty špíno,“ zařval. I přes brýle, které seděly na jeho aristokratickém nose, mě jeho pohled drtil. Kdyby se dalo pohrdání, odpor a nenávist stáčet do lahví, dodával by Major koktejl té nejvyšší kvality. Když se mé oči apaticky ustálily na Majorových ústech – pohled do těch hrozných očí jsem nesnesl – pokračovalo ještě chvíli spílání.



Pak se Major najednou uklidnil. Všechna agresivita z něj vyprchala a celý se uvolnil. Kdybych ho neznal, nechápal bych, jak jsem mohl být tak hloupý a myslet si, že by mě tenhle spořádaný chlapík mohl uhodit. Upravil si na míru střižené sako, které mu podle holoprojekce postavy šili u Huga Bosse, a pomalu obešel stůl. Usadil se a z humidoru vytáhnul doutník. Již oříznutý konec si pomalu zasunul do úst a zapalovačem, který vylovil z kapsy si připálil. Bafnul a chvíli bez hnutí seděl. Asi to mělo vypadat, že si předraženého Davidoffa vychutnává, ale na to jsem ho znal příliš dobře. 





* * * 





Poprvé jsem na Majora – tehdy ještě zaměstnance České armády – narazil v metru. Patřil ke skupině zelených mozků, která se po dopadu rakety jakoby odnikud objevily v přeplněném metru, a snažily se udržet alespoň jakýs takýs pořádek při rozdělování potravin a vody. Některým se to i povedlo. Majorovi tedy zcela určitě.



Prvním důkazem jeho prozíravosti bylo, že nás ještě první večer připravil o všechny ostré, nebo nabrousitelné předměty, o jakékoliv náznaky šňůr a lanek, prostě o všechno, co by v případě nouze šlo použít jako zbraň.



Narozdíl od ostatních velitelů nenechával mrtvoly sebevrahů a zkolabovavších kardiaků pálit, ani zakopávat, ale přikázal je porcovat a opékat. Po prvním týdnu jsme měli nejnižší procento sebevražd a docela slušnou zásobu pečeného masa.



Pak se, ale všechno nějak zvrtlo. Sklady CO, do kterých se před výbuchem pravidelně nakupovaly potraviny a léky, totiž nebyly tak plné jak měly být. Doufám, že člověk, který zajišťoval zásobování, si ty ukradené plechovky s masem a kartóny penicilinu užil. Nám rozhodně chyběly. A stalo se, co se muselo stát: Někdo došel k závěru, že ve vedlejší stanici mají nějak moc jídla na nějak málo lidí. A tak začaly spanilé jízdy.



Během týdne se metro proměnilo v jedno velké bojiště. Jak ubývalo ze zálohy povolaných vojáků a nepoužitého střeliva, začali jsme ustupovat od hromadných útoků a boje se přesunuly spíše na barikády z převrácených vagónů a ztrhaného obložení stanic. Tehdy jsem se dostal do centra Majorovy pozornosti.



Mohly za to – jako ostatně za spoustu věcí v mém životě – mé sny. Abyste mi rozuměli – já nevěřím v žádné nadpřirozené ani paranormální síly. Telepaty, telekinetiky a všechny ty ostatní tele-já-nevím-co považuji za podvodníky. Opravdu si nemyslím, že existuje život po životě, a skutečně nikdy jsem se nepovažoval za mesiáše. Bohužel právě já jsem postižen něčím, pro co nemám vhodnější název než jasnovidecké sny.



Určitě znáte déja vu: uprostřed nějaké události si uvědomíte, že tohle jste už jednou prožili, že se vám to už někdy zdálo. Většinou takové poznání člověka úplně odrovná. Mluvíte, a víte přesně co vám ten druhý odpoví, ale nejste s tím schopni nic udělat. U mě to funguje obráceně. Probudím se celý zpocený s pocitem, že jestli se nezačnu soustředit na změnu, stane se to, co se mi právě zdálo. A většinou se ni zdá o hodně nepříjemných věcech.



Když Major zjistil, že výpravy za jídlem ze kterých jsem se nějakým způsobem ulil, končily smrtí většiny jejich účastníků, začal vyzvídat. Nejdřív jsem zatloukal, tvrdil jsem, že o ničem nevím a prostě se mi ráno vždycky udělá špatně, ale nakonec jsem mu to řekl. Zjistil jsem při tom zajímavou věc: velmi těžko se mlčí, když vám někdo k oku přibližuje zapálenou cigaretu. A tak mě Major začal zařazovat do všech akcí. Když jsem se ráno začal ošívat a tvrdit, že nemůžu, nebo že je mi špatně, akci odvolal.



Po pár týdnech mi Profesor, který byl náhodou velmi dobrým střelcem, řekl, že jsem jako ten kanár, co si ho brali horníci do dolů, aby zjistili, jestli někde neuniká plyn. Díky Majorovu přesvědčování jsem se do té doby považoval za velmi důležitou osobu. Říkal mi, že jsem pro něj i pro ostatní nepostradatelný, že bez mého talentu dlouho nevydržíme, a že bych přece neposlal na smrt kamarády, když můžu říct, jestli výprava dopadne dobře, nebo ne. Po tom, co mě Profesor upozornil na tu zajímavou analogii, jsem o své pozici začal pochybovat. Ano, určitě jsem zachránil spoustu lidských životů tím, že jsem řekl kdy je potřeba zůstat za barikádou, a kdy můžeme v klidu vyrazit. Ale na druhou stranu jsem jich měl spoustu na svědomí, protože jsem to byl já, kdo ráno říkal, jestli jdeme zabíjet, nebo zůstaneme sedět na zadku. Trvalo asi čtrnáct dnů, než mi z toho začala třeštit hlava. Viděl jsem před sebou záblesky z hlavní. Slyšel jsem chroptění, když kulky našly svůj cíl. Cítil jsem chuť masa, které jsem pak do sebe hltavě cpal.



Už jsem to nemohl vydržet. Jediné o čem se mi zdálo byly hromady lidských kostí, které vždycky někdo někam uklidil, aby nebyly tak na očích. Zdálo se mi o ženě, kterou jsme zajali, znásilnili a sežrali jako ta nejhorší hovada, protože nepatřila k nám, k naší smečce. To vše s Majorovým souhlasem. Se souhlasem člověka, který mi říkal, že beze mě nemůže pokračovat. Pokračovat v čem?



Rád bych si myslel, že za další chybu kterou jsem udělal mohlo to, že jsem nespal a nejedl. Ale nejde to. Řekl jsem Majorovy o svých pochybnostech i tom, kdo za ně může.



Druhý den jsme měli k obědu maso.



Profesora jsem už nikdy neviděl.



Od toho dne až do chvíle, kdy jsme se dostali ven, se mi už žádné sny nezdály. 





* * * 





Přes všechny Majorovy vady, bylo jeho vedení to nejlepší, jaké v metru bylo. Major totiž měl absolutní důvěru ve svou úlohu ve vesmíru – v tomhle ohledu přehnanou skromností rozhodně netrpěl. Vždycky přesně věděl co je potřeba udělat, s naprostou samozřejmostí rozděloval úkoly a práci, když někdo začal trpět depresemi nebo klaustrofobií dokázal dotyčného rychle vyléčit – ať už povzbudivým slovem, nebo kulkou z pistole. Dokázal nás udržet při životě celé ty tři měsíce, než jsme si prohrabali cestu ven.



Když jsme se konečně – zavšivení, špinaví a vyhublí – dostali z těch prokletých kobek, a ruské jednotky se nás pokusily nahnat do lágrů, zorganizoval Major několik partyzánských akcí. Když ztráty na životech dosáhly určité meze, došli Rusáci k názoru, že některé lidi je lepší nechat na pokoji. Kdosi sice přišel s geniální myšlenkou kobercového bombardování s nasazením chemických zbraní, ale nakonec z toho sešlo. Možná že změně ruského postoje pomohly i americké stíhačky, které se nad Městem objevily dřív, než se ruské bombardéry vůbec stačily přiblížit.



Major pak za vydatné pomoci z Venku vybudoval síť překupníků a pašeráků, a později, když raketami sestřelil několik ruských, z Venku pašujících vrtulníků, ovládl svou část Města úplně. Ruští vojáci, kteří za walkmany, televize a holandské pornofilmy vyměňovali zbraně, střelivo a svou techniku si uvědomili, že asi udělali chybu. To už ale bylo pozdě. Zlikvidovat někoho s Majorovým označením znamenalo tvrdou odvetu. A Majorovi gladiátoři byli pro boj ve Městě vycvičeni mnohem lépe než ruští Specnaz, kteří tu prodělávali část svého výcviku.



Jak Major rostl, rostly i jeho zakázky. Z drobné elektroniky a porna přešel na technologie a černé kliniky, které zásoboval pokusným materiálem z řad provinilců evidovaných na Černé listině. Jednou dokonce vrtulníky přes Město do Sjednoceného Ruska propašoval pět univerzálních obráběcích strojů Allen-Bradley na opracování součástek do nanostrojů.



Major se stal téměř neomezeným vládcem snad padesáti tisíců duší, jeho roční zisk byl stejně vysoké jako obrat poloviny ruské ekonomiky, obleky mu šili v nejdražších módních salónech, kouřil to nejkvalitnější kuřivo, které se dalo na světě sehnat, a přesto na něm bylo vidět, že není spokojený. Nebylo to tím, že by měl málo – on toho měl naopak příliš mnoho. Vládl lidem, kteří ho nenáviděli, musel studovat ekonomiku, ke které měl stejný odpor jako nekrofil k živému masu. Trávil hodiny na jednáních, kde se s vyslanci ruských průmyslníků handrkoval o každou korunu, a místo pohodlných maskáčů se musel navlékat do obleků, o kterých říkal, že jsou dobré tak pro buzeranty. Nebyl spokojený, natož šťastný, protože byl stále vojákem a musel si hrát na podělanýho byrokrata.



Major by se rád vrátil zpátky do tunelů, kde bylo všechno jednoduché a jasné, ale nedokázal to. Musel dělat to co dělal, protože k tomu byl vychován. Přistoupil na nějaké hodnoty a ani sebevětší tlaková vlna je nedokázala odnést. A přesto, že se Major staral jak nejlépe mohl, jediné co jste ve Městě mohli cítit byla beznaděj. Problém byl totiž v tom, že jemu vůbec nezáleželo na lidech. On byl posedlý potřebou udržet systém





* * * 





Voňavý a hutný kouř doutníku začal plnit místnost. Major ještě jednou bafnul. Pak se na mě podíval – jestli v jeho očích bylo něco jako stud, pak ho hezky rychle potlačil – a šluknul si. Majorovy plíce jsem vždycky obdivoval.



„Chlapče, chlapče,“ řekl Major a z úst se mu valila oblaka kouře. „Víš, že pro tebe mám slabost, ale tohle jsi přehnal.“ O Majorově slabosti k mé osobě jsem věděl své. Z posledního projevu jeho přízně jsem měl půl roku noční můry.



„Spoustu věcí jsem ti odpustil,“ pokračoval, „ale co je moc, to je moc,“ řekl a nasadil utrápený obličej. Oběma nám bylo jasné, že to ve skutečnosti nemyslí vážně. Byl jsem mu naprosto ukradený celých těch šest let co jsme se neviděli. Platil jsem daně a vodu a v levotách, které jsem prováděl, bylo tak málo peněz, že ho prostě nezajímaly.



„Půl milionu je ale moc,“ řekl. Chtěl jsem se ohradit, ale gestem mě umlčel. „Je to příliš na podvodníčka tvého kalibru. Kdyby šlo o dvacet tisíc, možná bych nad tím ještě mávnul rukou, ale tohle…“ na čele se mu nakrčila kůže, takže vypadalo jako rozmlácená roleta.



„Pane,“ řekl jsem tiše, „vždyť víte, že to nebylo půl milionu. Za takovou cenu bych to nikdy neprodal. Maximum co mně někdo dá je dvě stě tisíc. Víc ani ťuk.“ Majorův obličej se znovu nebezpečně změnil. Vypadalo to, že dodrží svůj slib a že opravdu brzo začnu srát krev. Možná by to bylo lepší. Pokud z tohohle nějak nevybruslím, čeká mě něco mnohem horšího.



Naklonil se nad stůl a chvíli na mě hleděl, jako by rozvažoval, jestli si moje střeva pověsí na zeď vedle svého oblíbeného obrazu. Pak se prudce narovnal a znovu potáhnul z doutníku. A znovu kouř vdechnul do plic.



Jak vyfukoval oblak kouře, naklonil se nad stůl a klepnul do malé klávesnice počítače. Na obrazovce za ním přestaly rozverně vybuchovat supernovy a objevilo se tam pár řádek textu. Po chvíli jsem pochopil, že je to výtah z dokumentu, který jsem – bože, bylo to teprve včera! – prodal. Došlo mi, jak mě vyhmátnul.



ORACLE, který mi dokument přeložil a zkrátil, je velmi zvláštní program. Ať do něj vložíte stejný text kolikrát chcete, nikdy nedostanete stejný výsledek. Ano, obsahově je to pořád to samé, ale forma se liší. Jde o drobné nuance ve slohu, ve skladbě vět a spoustě dalších věcí, kterým nerozumím. Pokud budete chtít, můžete do ORACLU nacpat dvacet vět, ze kterých vám vytvoří divadelní hru k nepoznání od Shakespeara. Ale text, který visel na zdi za Majorovými zády, byl do posledního slova stejný jako ten, který jsem včera večer četl u sebe doma. Ve své zbrklosti jsem totiž zapomněl na jednu docela podstatnou věc: že totiž ORACLE požaduje opravdu výkoný počítač. Nemyslím, že by Hubert byl nějaký chudinka. Je už sice starší, ale vylepšoval jsem ho pravidelně, takže by se nemusel stydět ani před mnohem novějšími stroji dováženými z Venku. Ale přesto by se mu translační a rešeršní systém ORACLE ani nevešel do paměti. Jediný kdo měl ve Městě dostatečné vybavení byl Major. Když jsem ORACLE spouštěl, Hubert se automaticky připojil k síti a můj dokument odeslal do Hnízda. Když s ním byl systém hotový, poslal jej zpátky ke mně. Druhá kopie šla Majorovi na stůl.



Už poněkolikáté za posledních čtyřiadvacet hodin jsem se cítil jako idiot. I když jsem si myslel, že to už víc nejde, přece jen jsem se v židli ještě víc schoulil.



Když Major uviděl jaký účinek na mě jeho představení mělo, uchechtl se. Klepnul prsty o stůl, abych zvednul hlavu. Byl jsem najednou velmi, velmi unavený, ale překonal jsem to a podíval se na něj. Teď už jsem jeho pohled snesl úplně klidně. Největší příležitost svého, už tak dost podělaného života jsem promarnil. Už mi nezáleželo na tom, co se mnou Major udělá.



Jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu. Ještě neskončil, ještě mi nepředvedl všechny triky, které měl v rukávu. Znovu se lehce dotknul klávesnice. Kus zdi napravo se rozestoupil a do kanceláře vešel obtloustlý vousatý muž. Od pohledu Rus. Major se zatvářil velmi, velmi sarkasticky a řekl: „S Andrejem se, myslím, už znáte, že?“



Řekl jsem, že jediné co ve Městě je, je beznaděj? To jen proto, že silnější slovo už neznám. 





* * * 





Andrej, jestli se tak ten bonzácký hajzl vůbec jmenoval, odnesl svých padesát kilo nadváhy a Majorův úsměv se vypařil. Najednou byl strašně věcný. „Mohl bych tě na místě zabít -“ na chvíli se odmlčel, jako by uvažoval, jestli by si před tím sundal to své trapné sako, „- ale to by pro tebe bylo příliš jednoduché,“ tvářil se, jako by pro mou osobu našel nějaké zvlášť odporné využití. Napadlo mě, jestli by mě dal zaživa hodit do bazénu s piraněmi, ale pak jsem si řekl, že ne. Tak hodný na mě nebude. Spíš udělá to, co se mnou udělal už jednou.



„Mohl bych – “ zarazil se upřeně se na mě zahleděl, aby se ujistil, že vím, co by mohl. Ano, věděl jsem. Až příliš dobře jsem to věděl. “ – ale to taky neudělám,“ řekl. Ztuhnul jsem. Ne? „Dám ti ještě poslední šanci, Ohaři.“ Opravdu řekl ne? „Neber to tak, že když se ti povede to co pro tebe mám – o čemž silně pochybuji – tak ti všechno smažu a začneš znova. Prostě tě jen nechám na pokoji do příští hovadiny, kterou uděláš.“



Pořád jsem tomu nemohl uvěřit.



On mi dává šanci! Panebože, kdybych měl dlouhé vlasy a nějaký olej okamžitě bych mu umyl nohy. Dal mi ještě jednu šanci. Kdo ji nikdy nedostal, neví co s člověkem udělá. Skoro zešílíte vděčností k tomu kdo vám ji dal a vůbec vás nezajímá, že je to ten samý parchant, který vám ještě před chvílí chtěl namočit hlavu do kyseliny. Může vypadat jako vousatý blázen a mít na sobě bílou kutnu nebo nosit zlaté brýle a oblek od Bosse. Může být přitlučen na kříž, nebo sedět za stolem a pokuřovat doutníky. Je vám to fuk. Máte poslední šanci.



V euforii, která mě zaplavila mi skoro utekla další Majorova věta: „A ty ji uděláš, to vím jistě.“ Nepřemýšlel jsem o tom co řekl a jen nadšeně přikývnul. Major znechuceně zakroutil hlavou a povzdechl si. Jeho rty se trochu pohnuly a skoro bych přísahal na to, že tichounce řekl chudáku. Pak ze stolu zvednul paměťovou kartu, která tam celou dobu ležela a hodil ji Břitvovi. Ten ji zachytil a štítivě mi ji nacpal do kapsy.



Poslední šance! znělo mi pořád v hlavě.



Poslední šance!



Usmíval jsem se jako debil, kterého posadili na nočník, a když Major mávnul rukou, jako by odháněl něco odporného, nechal jsem se Břitvou vyvést z místnosti.









Pět 



„Kamarád je někdo, komu se můžete



svěřit se svými problémy. Přítel



je někdo, komu se můžete svěřit se



všemi svými problémy.



Smrt je něco, co vaše problémy vyřeší.“ 





KNIHA MRTVÉHO MUŽE  



Čtvrtek 18:22 



Z euforie mě vytáhnul až studený vítr a pohled na zšeřelé Město. Čekal bych, že za ta léta si už trochu zvyknu, ale ten výhled na mě působil stále stejně silně. Pokaždé, když jsem uviděl, jak důkladná a naprostá je zkáza Města, cítil jsem se zbytečný, marný, opuštěný a zatracený. Proč já? Proč zrovna já musím žít v něčem takovém? Proč musím hnít ve městě, kde místo domů a paláců zbyly jen tuny kamení a cihel?



Co bylo ovšem nejhorší – zdálo se, že takhle to skončí s celým světem. Ještě než jsem přestal číst zprávy CNN, které mi pravidelně posílal Mecenáš, byla situace otřesná. Stav ozónu se přestal hlásit dobře před šesti lety, kdy jeho množství kleslo pod osmdesát procent jakéhosi pochybného dlouhodobého normálu. Na východě pokračovala válka Ruska s Čínou o poslední zbytky ropy. Indie vyhlásila válku kde komu v den, kdy ten psychopat, který se vydával za novou Buddhovu inkarnaci, řekl hladomorem a nemocemi zdecimované miliardě lidí, že čas utrpení právě skončil, a že nyní je možné brát z jeho plodů. Irák vydíral USA, EU i celý zbytek světa ukrajinskými jadernými zbraněmi, které stačil koupit ještě než Rusové Ukrajinu pohltili. Jejich požadavky byly poměrně skromné: chtěli zrušit Izrael a všechny jeho občany nahnat do koncentračních táborů, kde by nucenými pracemi odčinili svou vinu. Jaká vina to přesně byla, to nikdy neřekli, ale jejich argumenty byly dost pádné na to, aby s nimi Američané začali o jejich návrhu jednat. Sahara se sice rozvalovala přes tři čtvrtiny afrického kontinentu, ale přesto Afričané stále stačili zásobovat zbytek světa kvalitními virovými chorobami. Předposlední prezident Spojených států, jehož volební kampaň platil mediální gigant Microsoft, byl Japonec a homosexuál. Jediné, v čem hoši ze CNN neměli okolo jeho osoby dlouho jasno bylo, co z toho je na něm vidět víc. Nakonec se shodli, že to druhé.



V tomhle světě, kde Greenpeace kladla bomby na nádražích a z Brazílie pašovala vysoce kvalitní drogy se samolepkami Nature Product, ve světě, kde černí a žlutí s chutí vraceli bílým dlouhá léta rasismu, ve světě, kde Evropský úřad pro kontrolu porodnosti prováděl povinná umělá oplodnění, aby pokles populace udržel na nějaké přijatelné úrovni, v tomhle světě nebylo kam utéct. Jediné co můžete dělat, když jste obklopeni šílenci, kteří se ženou přímou cestou do horoucích pekel, je přidat se k nim. Jinak vás převálcují. 



Možná nakonec přece jen někdo svět zastaví, abychom mohli vystoupit, ale bojím se, že to bude pro tuhle planetu konečná. Možná, že kdybychom všichni jen nežvanili, a občas taky někdo něco udělal, mohl svět vypadat jinak.



Možná. 





* * * 





Z rozjímání, které bych od sebe nečekal, mě vytrhlo zabzučení vodíkového motoru a melodický ženský hlas, který mi oznamoval, že dveře jsou otevřeny a že pokud do minuty nenastoupím, bude zahájena palba. Trochu zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe. Přímo přede mnou stál malý samonavigační automobil. Nemínil jsem zjišťovat, jestli to ten krám s tou střelbou myslí vážně a raději nasedl. Dveře se s tichým klapnutím zavřely a samohyb se rozjel.



Uvnitř auta bylo místo tak pro čtyři lidi a dva samopaly. Úzkými průzory jsem ještě chvíli sledoval zhroucenou konstrukci Žižkovského vysílače, který se jako ochablý pyj impotentního starce marně vzpínal k temné obloze. Pak se za okny objevil pomalovaný beton obranných zdí a já chtě nechtě, musel začít přemýšlet o tom, co se mi to vlastně stalo v Majorově kanceláři.



Nadšení nad tím, že mé tělo přece jen ještě chvíli nebudou žrát červi pomalu vyprchávalo a já začal uvažovat nad tím, co může být na té kartě, kterou mi Břitva zasunul do bundy. Zamyšleně jsem ji vylovil z kapsy a chvíli na ni zíral. Moc to nepomohlo – pořád jsem věděl stejně málo, ale něco jsem si přece jen mohl domyslet. Kartu jsem dostal já, některými lidmi považovaný ze nejlepšího čmuchala ve Městě, takže muselo jít o pátračku. Ten člověk, kterého Major hledal musel být hodně důležitý – rozhodně důležitější než já. Musel být taky hodně schopný, jestli ho Majorovi hoši nenašli sami. Když to dáme dohromady – měl jsem najít někoho, kdo má něco po čem Major touží tak, že udělal vyjímku a já se nestal exemplárním případem pro ostatní kšeftmany. A dál – musí to být odborník na skrývání, což znamená, že to bude taky odborník na spoustu jiných věcí, jako například na to, jak vyrobit bombu ze zubní pasty a kousku mýdla. Tyhle případy opravdu miluju.



Než jsem došel k závěru, že možná nemám až takové štěstí jak jsem si původně myslel, vozítko zastavilo. Dveře zašuměly a já vystoupil. Stál jsem na konci mostu a díval se do tváře jednomu z těch ostrostřelců, co hlídali Administrativu a vstup do Hnízda. Hlaveň samopalu mi pokynula, a já pomalu vyrazil přes most.



Když jsem, i se svým garde, dorazil k početné skupině ozbrojenců, byli jsme zhruba v polovině mostu. Jeden z vojáků vytáhnul nastřelovací pistoli a kývnul hlavou. Pochopil jsem a začal se svlékat. Oblečení jsem měl mokré, ale stejně mi bez něj byla ještě větší zima než před tím. Na to, abych se na sebe podíval jsem ještě neměl dost odvahy, takže když jsem zvedal ruce nad hlavu, hleděl jsem přímo před sebe. Voják mi chladný kov pistole přitlačil do podpaží a stiskl spoušť. Štíplo to a identifikační štěnice se ze zásobníku přesunula do mé ochablé svaloviny. Zasyčel jsem a začal si svědící místo škrábat. Vojáci na mě upřeli pohled tak-už-konečně-vypadni a já už konečně vypadnul. Stejně jsem nikdy nepochopil, proč všichni Majorovi vojáci museli mít vyoperované hlasivky.



Než jsem dorazil na druhý konec mostu, byl jsem už zase oblečený. Věděl jsem, že teď musím udělat dvě věci. Zaprvé jsem prohmatal kapsy a vytáhnul rozmočenou krabičku cigaret a zapalovač. Otevřel jsem krabičku a chvíli se v ní zklamaně přehraboval. Nakonec jsem však přece jen našel něco, co tvarem alespoň připomínalo cigaretu. Trochu jsem ji narovnal a zkusil vysušit plamenem zapalovače. Moc to nepomáhalo, ale po pár pokusech se mi podařilo ji přece jen zapálit. Potáhnul jsem, a přesto, že jsem zvyklý kouřit kde co, jsem se malém udusil. Nakonec jsem se ale ovládnul a dokonce si tu odpornost vychutnával.



Když jsem měl cigaretu bezpečně umístěnu mezi rty, začal jsem se znovu šacovat. Telefon jsem sice našel rychle, ale zato byl obalený něčím, co před tím, než to zvlhlo, mohl být posmrkaný papírový kapesník. Štítivě jsem malou černou krabičku, ze které vyčníval krátký prst antény, otřel o kalhoty a otevřel ji. Displej zeleně zamrkal a na chvíli se na něm objevilo logo Motoroly. Potáhnul jsem z cigarety a okamžik zvažoval, komu zavolám. Nakonec jsem došel k závěru, že jen jediný člověk, který mi může pomoct, a tak jsem z paměti telefonu vylovil jeho číslo.



Jak jsem předpokládal, ozval se mi záznamník. 





* * * 





Šel jsem tak rychle, jak mi to mé domlácené tělo dovolilo. V botách mi čvachtalo, klepal jsem se zimou a cigareta, která mi pomohla přestát těch prvních pár minut, byla nenávratně pryč. Sakra. A Radim nikde.



Nechal jsem mu na záznamníku vzkaz, že potřebuji někam dopravit, protože jsem momentálně bez motorky a doufal, že si ho poslechne co nejdřív. Jestli budu muset pěšky ujít celých těch patnáct kilometrů, které mě dělily od bavoráka, tak se pominu. Motorku jsem si koupil abych na ní jezdil, ne abych ji někde hledal. Šel jsem a nadával a přemýšlel, která místa budu muset při svém pátrání prohledat nejdřív.



Možná to vypadá, že v troskách dvoumilionového města není možné někoho najít, ale to je omyl. Zaprvé jsem mohl počítat s tím, že dotyčný bude v Majorově polovině Města. Dostat se dovnitř je totiž mnohem jednodušší než dostat se ven. Když chcete dovnitř, máte dvě možnosti: buď vás Major koupí za pár šupů jako otroka, pár let vás bude využívat a pak vám dá něco jako svobodu, aby ve Městě udržel kupní sílu. Druhá možnost je o něco riskantnější, ale ne o moc. Jediné co musíte udělat je utéct z ruského sektoru – to znamená dostat se přes plot z ostnatého drátu a pár vojáků se psy – a u brány do Města si nechat nastřelit štěnici. Na druhou stranu to jde už hůř: jednak je Majorův plot mnohem kvalitnější, a jednak mají Rusové hledače štěnic, takže když vejdete na jejich území okamžitě se na vás sesype spousta olova.



Zadruhé můžete vyloučit všechna místa, kde není voda, nebo jednoduchý přístup k ní. Je hezké, že ve Městě existuje miliarda míst, kde se schováte tak, že vás nikdo nemůže najít, ale bez vody je vám taková schovka celkem k ničemu.



Další pravdou je, že spousta lidí se schová na místech, kde je zkušenější člověk vyhmátne skoro okamžitě. Tyhle místa jsem sice mohl vyloučit – ta už Major určitě nechal prohledat, ale nevěřili byste, kolik zakázek jsem vyřídil skoro bez práce tím, že jsem sám připravil několik geniálních skrýší. Pak stačilo jen jít a vybrat kořist z pasti.



Další pomocí jsou gangy. Je jich po městě několik a jsou vždy připravené přijmout mezi sebe někoho nového. Tahle možnost ovšem taky padala, protože gangy držela při životě jen Majorova blahosklonnost, nebo spíš to, že mu nemohly nijak uškodit.



Suma sumárum by šlo na mapu Města nakreslit několik červených oblastí, ve kterých se schovává každý, kdo se schovat potřebuje. Pokud tedy s tím, že se jednou bude schovávat nepočítal, a neudělal si zásoby jídla a vody někde dost daleko. Jako jsem to udělal třeba já.



Zastavil jsem se a zaposlouchal. Po pár vteřinách jsem poznal typický ryk Radimova přetáčeného motoru. Pak jsem v houstnoucím šeru uviděl záblesky dvou reflektorů a oddechl si. Konečně. 





* * * 





Radimova tříkolka se přiřítila neuvěřitelnou rychlostí osmdesáti kilometrů za hodinu a skoro na fleku zastavila. Mohutná péra zaskřípěla se celé monstrum pohybující se na mohutných balónových pneumatikách zastavilo. Mohutný motor ještě chvíli brblal, než s mohutným zaduněním utichl. Pak nastalo mohutné ticho. Radim si z hlavy shodil přilbu a s jemným úsměvem, na mě zakřičel: „Zdravíčko!“



Ta tříkolka se k Radimovi prostě nehodila. Nikdy jsem se nedověděl proč si ji pořídil a nikdy mě nenapadala žádná Radimova vlastnost, která by nasvědčovala megalomanii.



První debatu s Radimem jsem podstoupil týden po malém třesku. Seděl obklopen několika lidmi a vysvětloval jim zbytečnost vzteku a důležitost sebeovládání. Takových kazatelů se dalo najít víc, ale na Radimovi mě zaujalo, že ve společnosti, kde lidé pohřbívají svá jména spolu se svou minulostí, si nechal říkat křestním jménem. Radim nikdy neměl žádnou přezdívku a nikdy nikomu přezdívkou neřekl. Trval na tom, že každý máme své jméno, a že je projevem neúcty k lidem, kteří nám dali život, říkat si jinak. Radim se také stále usmíval, a i když se náhodou neusmíval, měl vždy dobrou náladu. Bylo to jako by se mu všechny problémy vyhýbaly obloukem. Stačilo s ním mluvit pár minut a získali jste dojem, že váš pesimismus je něco naprosto stupidního. Zdálo se vám, že přes to všechno, co se na světě děje, je to vlastně báječné místo k životu. Nejdřív jsem myslel, že takhle působí jenom na mě, ale postupně jsem zjistil, že tenhle dojem z něj mají úplně všichni. Několikrát jsem ho viděl debatovat i s Majorem, který pak pokaždé působil uvolněně a přirozeně. Řekl bych, že se v takových chvílích choval skoro lidsky.



Pár týdnů po tom, co jsme vylezli z metra, se kolem Radima utvořila společnost, pro kterou nemám lepší slovo než sekta, i když on sám by to tak nikdy nenazval. Slovo sekta důsledně odmítal a razil označení Kroužek. Pod jeho vedením nebožáci bez vůle k životu a bez špetky naděje, upravili během pár měsíců podzemní komplex, ve kterém pak zhruba tři tisíce lidí mohlo žít způsobem, který jim dával alespoň nějaký smysl. Živili se pěstováním rychlyb – geneticky vyšlechtěných ryb, živících se úplně vším a neuvěřitelně rychle nabývajících na váze. Jejich maso bylo sice drahé, ale bylo to to nejlepší jídlo, jaké jste ve Městě mohli sehnat.



Nevím jak je možné, že ze všech lidí jsem Radimovi padnul do oka zrovna já. Možná to bylo tím, že jako jeden z mála lidí, kteří s ním někdy seděli v Kroužku jsem si dovolil odporovat mu – i když je pravda, že jsem většinou prohrával. Radimův mozek měl totiž zvláštní schopnost dávat dohromady zlomky obrovských znalostí které obsahoval, poněkud zvláštním způsobem, takže to vypadalo, že to co říkáte je blbost, a že byste si měli uvědomit, že jediný, kdo má, a může mít, pravdu je on. To vše beze stopy arogance.



Proti jeho sebevědomí a osobnímu kouzlu vypadalo to Majorovo poněkud nedomrle. Dokonce jsem někoho slyšel říkat, že hned po porodu ho někdo vymáchal v celém kýblu charisma. Když jsem se na to Radima ptal, popřel to, ale kdo ví.



Velmi zvláštní na Radimovi byla kombinace jeho přirozené schopnosti strnout lidi a naprostý nedostatek zájmu toho nějak výrazněji využít. Říkal, že zneužívání podobných schopností k vlastnímu prospěchu, je pod úroveň jakékoliv bytosti se stupněm morálky, který by očekával od člověka. Možná, že byl ještě stále naživu jen proto, že nikdy neprojevil ani náznak ambicí nahradit Majora na jeho pozici.



Co se týče jeho života před tím, než se architektonický ráz Města tak zásadně změnil, nevím o něm skoro nic. Nikdo vlastně nevěděl, co dělal před tím, než začal dělat to, co dělal po tom. Jestli měl nahoře nějakou rodinu, nikdy se o ní nezmínil. Co jsem o něm z jeho vyprávění vyposlouchal bylo, že když přišel třesk, měl těsně před státnicemi na psychologii a sociologii. Jediná další věc kterou vím o jeho minulosti je, že předtím udělal ještě jednu vysokou školu; nejspíš masivně paralelní systémy a umělou inteligenci.



„Zdravíčko,“ řekl Radim ještě jednou, když seskočil ze svého stroje. Podal mi ruku a vřele jí potřásl. Pak se na mě trochu kriticky podíval a řekl: „Průser?“ Přikývnul jsem. Povzdychl si a zakroutil hlavou. „Velký?“



„Jo,“ řekl jsem.



Radim na mě chvíli zkoumavě hleděl, jako by zvažoval, co bude nejlepší udělat. Pak se usmál a řekl: „Tak nejdřív zajedem, pro tu motorku.“ 





* * * 





Pásy, které jsem měl zkřížené na prsou, mě sice nepříjemně řezaly, ale tu chybu, že bych jel s Radimem nepřipoutaný, jsem udělal jen jednou. Když jsem tehdy, po dvaceti vteřinách jízdy, vyletěl ze sedadla, pochopil jsem, že při Radimově stylu jízdy, je být nepřipoutaný přímá sebevražda. Motor rachotil tak, že jsem neslyšel ani vlastní myšlenky, tříkolka sebou házela, jak její podhuštěná, metr a půl vysoká kola přeskakovala po kusech zdiva. Při Radimově rychlosti jízdy, kterou to, že už je tma, nemohlo nijak ovlivnit, jsme byli na místě během dvaceti minut. Radim zpomalil a projel kolem lanka, které bylo po Břitvově nárazu hodně prověšené.



Bavorák stál na stejném místě, kde jsem ho nechal. Než jsme přijeli blíž, vypadala motorka docela zachovale. Pak ale světla tříkolky ukázala celý rozsah jejího neštěstí, a mně se chtělo brečet. Hodiny práce byly fuč. Kapotáž byla zprohýbaná a odřená, nádrž svým tvarem připomínala přerostlý brambor, kůže na sedadle byla roztrhaná. Celý stroj byl odřený a vypadal uboze. Nechápal jsem, jak je možné, že vodíkem nasáklá uhlíková voština v nádrži, ještě neexplodovala. Slezl jsem z tříkolky a přistoupil k motorce. Chvíli jsem prohlížel tu hrůzu, kterou jsem jí provedl. Pak jsem zkušebně zmáčkl startér a do palubního počítače naťukal pár příkazů k autodiagnostice. Motor naskočil a začal tiše příst. Pak počítač párkrát přidal plyn a motor se rozeřval. Senzory připojené k počítači se snažily najít v tom zvuku nějakou nepatřičnost, ale bohudík byl motor vpořádku. Po chvíli marných pokusů o rozsvícení zadních světel se na displeji objevil seznam zjištěných závad a motor zhasnul.



Radim se opřel o přední kolo tříkolky a chvíli mlčky sledoval, jak se marně snažím vyrovnat zprohýbané plechy. Pak řekl: „Tak povídej.“ Zvedl jsem oči od motorky a podíval se mu do očí. Bylo mi jasné, že začala mentální ždímačka. Bude mě teď trápit tak dlouho, dokud ze mě nedostane úplně všechno – dokonce i to, o čem ani nevím, že to vím. Když jsem tímhle procesem prošel poprvé netušil jsem, jak očistné účinky bude mít. To, jakým způsobem ze mě Radim doloval věty, jak mě nechal abych mu vysvětlil jak jsem to myslel, jak mi řekl, že mé vysvětlení je hloupost, a znova mě nutil vysvětlovat a opakovat co jsem už jednou říkal, mě osvobozovalo. Vlastně jsem se na to těšil.



Ale ne tady. Potřeboval jsem klid, teplo, cigaretu a něco teplého do žaludku.



Takže jsem se usmál, přehodil nohu přes sedlo a řekl: „Čekám tě u Maxe, opate.“ Radim se zašklebil a zatím co po žebříku z ocelových trubek šplhal do sedadla tříkolky, sebevědomě prohodil: „Když myslíš…“



Jestli říkal ještě něco dalšího nevím, protože jsme oba téměř současně nastartovali. 





* * * 





U Maxe to bylo přesně takové, jak jsem o tom snil celou dobu, co jsem se tam maximální rychlostí kodrcal na své potlučené motorce. Bylo tam teplo a útulně zakouřeno. Dobelhal jsem se ke stolu u kterého na mě už čekal Radim a unaveně se posadil.



„Ty vole, to byl den,“ začal jsem rozhovor.



„Co si dáš?“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a pozdravil Maxe, který mi postával za zády. „Dones mi půl litru grogu a dvoje cigarety,“ řekl jsem. Max přikývl a odešel mou objednávku vyřídit.



„Tak jaký to byl den?“ zeptal se Radim pro případ, že bych si to s tím povídáním rozmyslel. A tak jsem začal povídat. Dělal přesně to, co jsem potřeboval, aby pro mě někdo udělal: seděl a pozorně poslouchal. Když jsem skončil, zeptal se mě na pár věcí, které jsem tak nějak zapomněl říct. Například jak jsem to celou tu dobu co jsem byl u Majora vydržel bez záchodu. Už jsem se zmiňoval o mentální ždímačce?



Grog, který mi Max přinesl někdy v polovině mého povídání, jsem měl už skoro celý v sobě. Jak tepelné panely za mými zády vysušovaly mé oblečení, nebylo mi teplo už jen uvnitř, ale i na povrchu a tak jsem se nádherně uvolnil. Rozvalil jsem se pohodlně na židli, a snažil si uvolnit zmožené svaly. Kdybych nebyl v takovém maléru řekl bych, že to byla idylka. Bohužel, nebo bohudík – tímhle jsem si nikdy nebyl jistý – mě Radim nenechal na pokoji.



„Co teď budeš dělat?“ položil mi už po čtvrté stejnou otázku. Rezignovaně jsem se v židli narovnal a na okamžik se čelem opřel o sepnuté ruce. „Zkusím najít toho chlápka, co ho Major hledá,“ řekl jsem po chvíli přemýšlení. „Pokud to zvládnu, bude to v pohodě. Pokud ne,“ pokrčil jsem rameny. „Zkusím se někam zašít. Možná to pár týdnů vydržím, i když mi není jasné, proč bych se měl schovávat, když budu na Černé listině.“ Upřeně jsem se na Radima podíval. Měl sevřené rty a vypadalo to, že usilovně přemýšlí. Bylo mi jasné, že by riskoval porušení Majorových zákonů a schoval mě u sebe. Ale kdyby to došlo tak daleko, že by se mé jméno objevilo v tom diáři Smrti, byl Radim jediným člověkem, kterého bych o pomoc nepožádal. Právě proto, že by mi ji neodmítl.



„Možná bys mohl přejít na ruskou stranu,“ řekl. Zakroutil jsem hlavou.



„I kdybych si vypálil štěnici, tak mě Rusáci sejmou. Pořád u nich mám škraloup.“ Radim pomalu přikývnul.



Ven se asi dostat nemůžeš, že,“ spíš konstatoval, než se zeptal.



Usmál jsem se.



„Ne, to opravdu ne,“ řekl jsem a Radimovi se obličej roztáhl do úsměvu.



„Tak ne,“ řekl. „Jenom jsem to zkoušel,“ culil se na mě.



„Ty jsi pako,“ řekl jsem mu a kroutil hlavou. „Normální pako.“ A přesto, že na tom nebylo nic směšného, musel jsem začít pochechtávat. „Ven. Ty jsi dneska samá sranda,“ řekl jsem a přemýšlel, jak to dělá, že mě pokaždé dostane. „Ty vole,“ řekl jsem a zatvářil se smrtelně vážně, „jestli to přežiju tak vstupuju do Kroužku. Těš se, během týdne ti tu tvou sektu zevnitř rozložím.“



„Pche,“ odfrknul si Radim. „Na to nemáš. Ani náhodou.“ Podíval se na mě a oba jsme se rozesmáli.



„Když jsem seděl v té díře,“ řekl jsem, když jsme se uklidnili, „hodně jsem přemýšlel.“



„Už zase?“ zvednul Radim obočí. Zakroutil hlavou a povzdechnul si. „Víš co si myslím? Ty to ve skutečnosti vůbec nechceš udělat. Člověka, který to myslí vážně, poznám. Do Kroužku jich už pár přišlo, a všichni vypadali stejně. Mlčeli, nic neříkali, jen se rozhlíželi kolem sebe. Ráno byli na posteli tuzí. Člověk, který chce spáchat sebevraždu o tom nemluví. Prostě to udělá.“ 











Šest  



„Soulož je tou nejstupidnější



formou masturbace.“ 





KNIHA MRTVÉHO MUŽE  



Čtvrtek 20:50 



Kop, který svalovec vyslal směrem k mé hlavě, byl poslední ranou, kterou jsem vykryl. Mé tělo opravdu nebylo ve stavu, kdy by sneslo nějaké další otloukání, takže se rozhodlo zkusit další variantu – totiž hrát mrtvého brouka a doufat, že mě ten svépomocný karatista nebude chtít dorazit.



Spoléhat na lidskou dobrotu a smysl pro čest, jsem považoval vždycky za nesmysl, ale když mě další kopanec do žeber složil k zemi a chlapík nade mnou si připravil loket, aby mi ho mohl vrazit co nejhlouběji do krku a ještě jím zakroutit, říkal jsem si, že život je opravdu svině.



Radim mě upozorňoval hned zkraje, že se do té hádky nemám plést. Ale co byste dělali vy, kdyby nějaký nechutně osvalený hnusák obtěžoval tak nádhernou brunetu u vedlejšího stolu? Já jsem to nevydržel, a když ji začal za vlasy zvedat ze židle, vyskočil jsem – při tom rumu co jsem měl v žaludku to s tím výskokem nebylo až tak horké – a přešel k němu.



„Nech toho, chlapečku,“ řekl jsem. Odhadoval jsem ho tak maximálně na dvacet. Aniž by dívku – vypadala na devatenáct – pustil otočil se aby se podíval, kdo si ho to dovoluje vyrušovat. Když uviděl zubožený stav ve kterém jsem se nacházel, rozhodl se, že si před hlavním chodem dá ještě zákusek a dívku pustil. Ještě než jsem stačil něco mužného poznamenat, zaútočil mi na solar a pak na rozkrok.



Radim, který byl karate přímo posedlý, mě kdysi naučil pár fint, které se člověku ve rvačce mohou hodit. Protože jsem založením spíš přítelem pasivní rezistence, nepovažoval jsem nikdy za nutné je nějak zvlášť procvičovat. Proto byla moje obrana dost chabá. Na prvních pár sekund to ale stačilo. Maník mezitím vyčerpal zásobu skvělých útoků a začal používat hlavně nohy. Tři nebo čtyři kopy jsem vydržel, ale pak to se mnou začalo jít z kopce. Zaprvé mě brzdil ten rum. Zadruhé mě brzdila bolest, kterou mi způsoboval jakýkoliv prudší pohyb. Zatřetí mě brzdily mladíkovy ruce a nohy, které se míhaly nějak moc rychle. A tak jsem skončil na podlaze, bez brunetky, ale za to s vyhlídkou na proražený krk.



„Nech toho, chlapče,“ ozval se nějaký hlas. Znám jen dva lidi, kteří dokáží slovo chlapče říct tak, že se vám zježí vlasy a po zádech přeběhne mráz. Jeden sedí sto metrů pod zemí, a obklopený betonem a bandou pochlebovačů, zhnuseně kouří Davidoffy. Ten druhý je můj nejlepší přítel. 





* * * 





Když jsem od Radima dostával ty kurzy, často jsem se ho ptal, o čem to všechno vlastně je. Odpověděl mi na to jen jednou, když jsem mu oznámil, že končím.



Dal mi do ruky nůž a řekl, abych ho bodnul.



„A ty mi zlomíš ruku,“ řekl jsem mu tehdy. „To víš že jo.“



Jen pokrčil rameny a znovu zopakoval, abych se ho pokusil bodnout.



Chvíli jsem o tom uvažoval. Byl jsem v pokušení po něm tím nožem opravdu vyjet, abych se konečně dověděl co je to karate, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Zas tak moc jsem to vědět nepotřeboval. Vrátil jsem mu nůž a řekl, že se nenechám kvůli blbosti zmrzačit.



Radim se jen usmál a řekl: „Tohle je karate.“ 





* * * 





Chlapec ztuhnul a zvednul hlavu. Radim se na něj pokojně díval a znovu zopakoval svůj požadavek. Chlapec, kterému mé snadné složení asi dodalo hodně sebevědomí, se nervózně zasmál a postavil do střehu. Radim se ani nehnul, a s kamennou tváří jej sledoval. Chlapec zaútočil, ale Radim jen o krok ustoupil a úsporným pohybem úder vykryl.



„Chlapče nech toho,“ řekl klidně. „Nechci ti ublížit.“



Tohle Chlapce opravdu dopálilo. Pokusil se o otočku, ale moc ji asi neovládal, protože jeho pohyb byl příliš pomalý. Radim ho zkušeně chytil za kotník a strhnul na zem. Pak zase ustoupil.



To se už polovina hospody zvedla, aby mohla to představení sledovat. Radimovi o nic nešlo – věděl, že o nic nejde a neměl potřebu si něco dokazovat. Pro Chlapce to ale v té chvíli začala být otázka cti. Byl tady všem na očích, začal rvačku a teď měl dokázat, jestli na to má. Mezi lidmi to šumělo, jak někdo začal uzavírat sázky. Pro mě to bylo jasné už v té chvíli, kdy se Radim připletl do mého pokusu o hrdinství.



Chlapec znovu předvedl všechny efektní údery které se naučil, a Radim se jim všem klidně vyhnul. „Podívej,“ mluvil mezi tím, co tančil kolem toho zuřivce, „nech toho. Běž domů a vyspi se z toho.“ Nechápu, proč toho chudáka takhle provokoval. Možná to měla být výchovná lekce. Co jsem pochytil hned na první hodině, další z věcí, které Radim zásadně neschvaloval, bylo jakékoliv útočné použití bojového umění.



Chlapec, který na sobě měl hluboce vykrojené tričko, ve kterém vypadaly jeho svaly opravdu efektně, se začínal potit. Jak jsem sledoval Radima – během toho představení jsem se sebral z podlahy a ustoupil dozadu, pěkně mezi ostatní – ani se nezadýchal. Pak se odehrálo několik věcí neuvěřitelně rychle. Chlapec provedl výpad rukou na Radimovu hlavu. Radim ale neudělal to, co dělal dosud – neustoupil. Naopak šel ráně naproti. Jeho pravá noha přitom vyletěla do vzduchu a trefila Chlapce přímo do nekrytého podbřišku – do míst, kde se nachází močový měchýř. Chlapec odletěl dozadu a složil se na zem.



Kdyby to byla jedna z těch televizních bitek, ve které se protivníci mlátí do rozkroku ocelovými tyčemi a ani nehlesnou, musel by se teď Chlapec zvednout na všechny čtyři, otřepat se a jít si pro další ránu. Tohle ale nebyla televize, takže se stočil do klubíčka a poslušně si pozvracel kolena. Pak začal hekat, jak nemohl popadnout dech. Radim si povzdechl a sklonil se k němu.



Věc, která mě na karate dost překvapila je, že se můžete naučit nejen jak protivníka rozsekat na spoustu malinkatých kousíčků, ale že se dovíte i to, jak ho pak dát zase co nejrychleji dohromady. V rámci možností, samozřejmě. Radim Chlapce jemně prohmatal, aby zjistil rozsah škod, které jeho rána způsobila. Mladík jen hekal a brečel. Radim se obrátil k zvolna se rozpouštějícímu kolečku lidí a požádal o Chlapcovu bundu.



„Kdy ty si už dáš konečně pokoj?“ zeptal se a kriticky se na mě díval. „Jsi v pohodě?“



„Jo,“ odpověděl jsem trochu provinile. Nakopnutá žebra mě zabolela neuvěřitelným způsobem.



„Odvezu toho chudáka do Kroužku,“ řekl Radim a kývnul hlavou směrem k místu, kde si Chlapec znovu zvracel do klína. „Dám ho trochu do pořádku a zkusím mu vysvětlit pár věcí.“



„Radime díky, já -“ omlouval jsem se s hlavou sklopenou.



„Kašli na to,“ zavrtěl hlavou. „Ale dávej si pozor koho popichuješ. Někdy by se ti mohlo stát něco nepříjemného.“



„Jo,“ usmál jsem se. „Povídej mi ještě o nějakých nepříjemnostech.“ Radimovi zacukaly koutky a zakroutil hlavou.



„Ty jsi byl stejně vždycky vůl,“ řekl mi dobromyslně a poplácal mě po rameni. Pak mu někdo podal Chlapcovu bundu. Pomohl jsem mu toho chudáka obléct a vynést před lokál. Společnými silami jsme ho vytáhli do tříkolky a připoutali. Radim mi z té výšky zamával a nezvykle pomalu odjel – nemohl jet ani šedesát. 





* * * 





Teď přišlo to, proč jsem se do té hádky vlastně zamíchal: vrátil jsem se dovnitř a přisedl si k brunetce. Vlasy měla ostříhané jako všechny ty krásné ženy ve francouzských filmech – ani ne moc krátké, ani ne moc dlouhé. Její obličej byl –



Nevím jak to nejlépe popsat, ale bylo v ní něco naprosto ženského. Když jste se na ni podívali, bylo vám jasné, že je to žena, že ví o svém ženství a dovede z něj dostat co se dá. Že prostě je jaká je – když chce někoho políbit, udělá to, když si o někom myslí, že je idiot, řekne mu to.



Co je ale na tomhle druhu žen ze všeho nejfantastičtějšího, je úsměv. Když se na vás taková žena usměje, cítíte se jako král. Můžete stavět paláce, mezi řečí zuby chroustat křemeny, jedinou ranou srovnat se zemí město – prostě co chcete. Z toho úsměvu jde něco, co muže donutí vymýšlet ty nejšílenější věci na světě, a co je ještě horší – někdy je dokonce začnou i dělat. Znám to z vlastní zkušenosti – před lety jsem se takovou ženou oženil.



Představil jsem se a zamával na Maxe, aby mi donesl ještě jeden grog.



„Díky za snahu,“ řekla a mile se na mě usmála.



„V pohodě. Pro krásnou ženu se vždycky rád nechám zmlátit,“ machroval jsem.



„A já si myslela, že praví muži už vymřeli,“ usmála se ještě mileji než předtím.



„No, je nás už jen pár, takže to dá námahu, na nějakého narazit.“



„Narazit?“ nasadila ten nejnevinnější výraz jaký si dovedete představit.



„No to záleží jak se k tomu postavíš,“ řekl jsem stejně nevině, ale cítil jsem, že začínám rudnout.



„No to je pravda,“ přikývla. „Když se k tomu pořádně nepostavíš, tak to většinou nestojí za moc,“ pořád se culila jako neviňátko. V tom okamžiku mě zachránil Max a půllitr grogu. Schoval jsem svoje rozpaky nad tou konverzací, která se vůbec nevyvíjela jak jsem plánoval, ve sklenici a pořádně se napil.



„Slyšela jsem,“ řekla zatímco jsem pil, „že když muži moc pijí, začínají ztrácet rozhodnost.“ Na okamžik se zatvářila, že o něčem přemýšlí. „Myslíš, že to může mít vliv na to, jak se pak staví k některým věcem?“



Trochu jsem se zakuckal a odložil půllitr. „To záleží na člověku,“ řekl jsem nakonec mazaně. „Například jeden můj známý si dá tři piva, a už se nepostaví vůbec k ničemu.“



„A co ty?“ strčila si mezi zuby prst a napjatě na mě hleděla.



„Já si vždycky pevně stojím za svým,“ řekl jsem. A v tu chvíli jsem si za svým opravdu už docela pevně stál. 











Sedm 





„Naučil jsem se sice jak se schovat před ostatními,



ale pochybuji, že kdy zjistím,



jak se ukrýt sám před sebou.“ 





KNIHA MRTVÉHO MUŽE



Pátek 9:40 



Je zvláštní, kolik slov by si lidé mohli ušetřit, kdyby bonton dovoloval otázku Chceš se se mnou vyspat?. Možná by to nakonec byla jediná věta, se kterou by spousta jedinců vystačila na celý život. Místo aby zdlouhavě lámali jeden druhého, stačilo by se otevřeně zeptat a bylo by to. Na druhou stranu je fakt, že bychom si při tom neužili tolik zábavy. Ne nadarmo se říká: lov je cennější kořisti.



Během těch let, co svou existencí zdobím tuhle planetu, jsem zjistil, že existují v zásadě tři druhy vztahů:



Zaprvé můžete s někým jen tak vlézt do postele. Jsme dospělí lidé, dohodneme se jak to máme rádi, uděláme si to a ráno ten, který je na návštěvě odejde dřív, než se ten druhý probudí. Pokud to bylo fajn, můžeme se večer znovu někde sejít a zopakovat to.



S druhým typem je to už o něco horší. Pokud jste někdy jen tak pro sex chodili s někým, kdo to bral vážně, víte o čem je řeč. Žena se k vám tulí, říká vám miláčku, pořád vám volá, a vy nevíte co máte dělat, protože jediné co vám na ní není úplně ukradené je její tělo, přesněji ty jeho části, které se většinou schovávají v kalhotkách a podprsence. Cítíte se jako zvíře, protože nejde o nic jiného než o udržení rytmu dopředu-dozadu-dopředu-dozadu a nakonec se udělat a odvalit a rychle usnout abyste na to nemuseli myslet.



Poslední typ vztahu, který jsem vypozoroval se ve Městě příliš neprovozuje. Je to ten typ, o kterém se mluví skoro ve všech knížkách a kterému se říká láska. Problém je v tom, že nemůžete milovat ženu, pokud to není vaše přítelkyně – v tomhle jsem trochu staromódní a myslím si, že láska bez přátelství není láska ale sex. A je těžké mít přátele na místě, kde musíte prásknout každého, kdo je na nějakém seznamu.



Jak jsem na tom s touhle dívenkou, o tom jsem vůbec nepochyboval. Počítal jsem, že se se mnou jednou vyspí, aby nevypadala jako nevděčná, a ráno se probudím v posteli sám. Ještě na tom nejsem tak špatně, abych si myslel, že můžu být přitažlivý pro devatenáctiletou holku takovéhoto druhu.



Omyl.



Když jsem se ráno probral, ležela vedle mě. To byl malér, protože na takovéhle věci prostě nejsem zvyklý. Ano, občas jsem sbalil nějakou nešťastnici, která vypadala, že se nechá, nebo, když bylo nejhůř, si za pár korun ulevil s kurvou, ale vždycky jsem věděl, že ráno budu mít peřinu celou pro sebe.



Co bylo ale ještě horší, vůbec jsem si nepamatoval, jak se jmenuje. Jestli mi to někdy během večera říkala, tak mi to rum dokonale vymazal z hlavy. Ano, vzpomněl jsem si, že jsme se asi půl hodiny dohadovali o tom, proč se středě říká zástrčkový den, že jsme probírali, proč se do Města nedovážejí prezervativy velikosti XXL, a že nakonec jsme se shodli, že nejlepší bude, když pojedeme ke mně. Jak se ale ta holka jmenuje, to jsem si vzpomenout nemohl.



Pokusil jsem se posadit. To byla chyba. Všechny ty pohmožděniny, rány a odřeniny, kterými jsem vyzdobil své tělo během předchozích dvou dnů se uležely a nesnesitelně bolely. V hlavě mi strašlivě hučelo a kdykoliv jsem jí pohnul, projela mi bolest celými zády. Ruce a nohy jsem měl tak strnulé, že jsem jimi skoro nemohl pohnout. Těžká jsou rána opilcova.



„Huberte, světlo,“ řekl jsem a můj hlas zněl jako zadřená razička tunelů. Naštěstí si s tím Hubert poradil a celý byt prosvětlilo pár bodových lamp – pro případ, že večer nepřijdu domů sám, měl Hubert speciální instrukce co se týče světel a hudby. Pomalu jsem se zvedl – neobešlo se to bez vrzání kloubů a intenzivního nutkání ke zvracení – a zamířil do kuchyně.



Když jsem se tam konečně dovlekl, naťukal jsem do kuchyňské linky pár příkazů – na nějaké další mluvení jsem rozhodně neměl náladu – a pomalu se přesunul do koupelny. Pár krušných chvilek jsem zažil nad záchodovou mísou, když jsem přemýšlel, jestli se před močením ještě i vyzvracím, ale nakonec jsem pokusy o vyprázdnění žaludku vzdal a smířil se s tím, že mi dneska bude celý den trochu šoufl. Sednul jsem si do sprchy a pustil vodu.



To byla další chyba. Odřeniny začaly strašlivě pálit. Bralo mě to, abych se začal škrábat – neuvěřitelně to svědilo – ale raději jsem tiše trpěl, než abych pak měl košili přilepenou k rozškrábané ráně. Když všechno to svědění a kousání a štípání přešlo, začal jsem si sprchu trochu vychutnávat. Dlouho mi to ale nevydrželo.



Sakra, co tu ta holka ještě dělá? přemýšlel jsem trochu podrážděně. Neví co se sluší a patří? Měla vypadnout už minimálně před půl hodinou. Nejsem zařízený na nějaké dlouhodobé návštěvy – navíc sotva dospělých děvčátek. A vůbec: byl bych mnohem klidnější, kdyby mi její přítomnost alespoň trochu vadila.



Zavřel jsem oči, zaklonil hlavu a nechal vodu, aby mi naplnila ústa. Poslední žena, kterou jsem miloval, se odpařila, když se dvě hroudy uranu spojily dohromady a vzniklo tak něco dost odlišného od jedné, větší hroudy. Kdyby ta holka vypadla než jsem se probudil, jak je to ve slušné společnosti zvykem, mohl bych na ni teď klidu vzpomínat, a říkat si, jak jsem si hezky užil. Ona ale zůstala. Dokonce ještě spala, když jsem se probudil – víte vůbec jak krásně vypadají některé ženy když spí?



Vyplivl jsem vodu a začal hledat mýdlo. 





* * * 





Zrcadla, nalepená kolem všech stěn v koupelně, nebyla důkazem nějaké mé narcistické úchylky, ale toho, že jsem nepřišel na žádný lepší způsob, jak koupelnu vyzdobit. Jak jsem později zjistil, má tenhle způsob úpravy zdí i své výhody. Zaprvé si můžete vybrat, kde se oholíte a zadruhé, když máte na zádech modřinu od lopatek po bedra, můžete si ji prohlédnout opravdu detailně.



Jak jsem zjistil, když jsem konečně sebral dost odvahy na to, abych se prohlédl, jedna půlka mého těla vypadla strašně, druhá ještě hůř. Modřiny se slévaly do propojeného obrazce; ostrovy odřenin rudě svítily z oceánu podlitin. Těch pár šrámů, které jsem utrpěl přes protržené oblečení jsem mohl klidně zanedbat. A pak tu byl samozřejmě ten opar, který se mi tak trochu rozlezl po rtech. Přemýšlel jsem, že bych se mohl potřít nějakou dezinfekcí, ale bolesti jsem měl dost i bez toho, takže jsem na to raději rychle zapomněl.



Co nejopatrněji jsem se oholil, namazal se kolínskou – líh na podřeném obličeji je opravdu výjimečný zážitek – a nahý začal po bytě shánět nějaké oblečení. Nejdříve jsem sebral svoje rozpadlé šaty ze včerejška a po tom, co jsem vyprázdnil všechny kapsy, jsem je s největší lítostí nacpal do igelitového pytle. Drobnosti, které jsem nosil po kapsách jsem nastěhoval do nových džínsů – stejného střihu a velikosti jako ty předchozí. Pak jsem ze skříně vylovil teplou zimní bundu, kterou bych stejně za pár dnů potřeboval, a aby se vyvětrala pověsil jsem ji na věšák v chodbě.



Nakonec jsem někde vyštrachal čisté trenýrky a tričko. Víc jsem toho na sebe zatím nepotřeboval. V kuchyni mě už čekalo připravené kafe. Vytáhnul jsem tedy cigaretu, zapálil si a pomalu snídal.



Když jsem se tak díval na všechna ta zranění která jsem si přivodil, napadlo mě, že bych měl navštívit nemocnici. Ne že bych měl nějaké obzvláštní potěšení z chození po doktorech, ale byly to už tři měsíce co jsem byl naposledy na Dvořák-Shepardově kůře a riziko nevratného postižení orgánů zbytkovým zářením je po pěti měsících od poslední návštěvy už poměrně vysoké. Při DS-kůře do vás napíchají sérii injekcí nejrůznějších velikostí i barev a na dvě hodiny vás strčí do něčeho, co připomíná takové to domácí solárium. Když vás z toho toustovače zase vytáhnou, jsou všechny tumory přeměněny v zapouzdřenou tekutinu, metastázy se změní v něco, s čím si tělo dokáže poradit a nějak se obnoví střevní výstelka, kostní dřeň a všechny ty buňky, které jsou háklivé na radiaci. Jediné, co vám Dvořák-Shepard nedokáže dát dohromady jsou spermie nebo vajíčka.



Vím, že to co teď řeknu bude znít odporně, ale byl jsem rád, že všechny ženy, které přicházely z Ruska do Města, měly chemickou cestou spálené vaječníky. Město bylo strašné místo, ale kdyby se v něm měly i rodit děti, bylo by to pravé peklo. 





* * * 





Típnul jsem cigaretu, dopil poslední hlt kávy, který byl v hrnku a začal se věnovat důležitějším věcem. Přešel jsem do pracovny, kde byl hlavní Hubertův terminál a do štěrbiny v přední části jsem zasunul kartu, kterou jsem vylovil z toho, co zbylo z mé bundy.



Displej se rozsvítil a ozvalo se tiché pípnutí. Na obrazovce se objevil malý obdélník, ve kterém byla tři čísla: 100, 50 a 0. Čárka, která asi měla indikovat něco důležitého, byla na stovce. Chvíli jsem na to zíral. Nakonec mi to došlo. Ta důležitá věc, byla doba, která mi ještě zbývá, než se moje jméno přesune na Černou listinu. „Ale ne,“ zaúpěl jsem a otevřel soubor, který se objevil na pracovní ploše.



Jednou z nepříjemných vlastností moderní techniky je dokonalost, s jakou dokáže uchovávat informace. Když se například z reproduktorů za mými zády s neuvěřitelnou věrností ozvalo: „Ohaři, chlapče,“ málem mě trefil šlak. Majorův obličej se objevil na obrazovce a poťouchle se na mě šklebil.



„Nemíním tě zdržovat, chlapče,“ řekl, „Takže budu stručný.



Asi ti už došlo, že jsi právě spustil hodiny, které odpočítávají čas, který máš na to, aby jsi udělal svou práci. Mám rád šťastná čísla, takže bude trvat přesně sedm dní, než počítadlo dojde k nule.“ Najednou mi to došlo – on se mě přece jen rozhodl zabít! Copak je možné najít člověka za sedm dní? Nejrychlejší podobná práce kterou jsem odvedl, mi zabrala dva týdny. A proti tomu, co jsem čekal teď, to tehdy byla úplná pohodovka.



„Je ti asi jasné, že budeš někoho hledat a určitě si říkáš, že je to málo času, sedm dní. Jenže ty ode mě dostaneš všechnu potřebnou pomoc, chlapče. V přílohách máš mapu míst, která jsme už kontrolovali, spolky, kterými se nemusíš zabývat, včetně území, která pro mě teď hlídají. Máš tam i aktuální mapu vodovodní sítě a další věci, takže máš vlastně spoustu času, protože se nemusíš zdržovat tím, že bys mi všechny tyhle informace kradl, jako to děláš obvykle.“ Kousl jsem se do rtu.



„Minulý týden se mi stala nepříjemná věc. Při transportu se mi utrhlo jedno tělo.“ Na okamžik jsem sevřel víčka a zhluboka se nadechl. „Nevím, jestli je to vada softwaru, nebo nějaká porucha na hardwaru, v každém případě se dokázalo dostat z transportéru a zabít mi šest vojáků.“ Ach Bože! „Než uteklo zdemolovalo deaktivátor, takže teď je nemožné ho vypnout dálkově a musí se to udělat zblízka zvukovým kódem. To už zvládnou moji lidé, až to tělo najdeš a zavoláš mi. Mám pro tebe ale špatnou zprávu, chlapče. V tom těle zůstal software.“ Major udělal něco jako dramatickou pauzu. „Nebezpečný software. Je to em devítka.“ Tohle nepotřebovalo komentář. M9 je druhý nejhorší software, který v sobě může tělo mít. Nejhorší je M10, přičemž nebezpečnost roste exponenciálně. „Není to ale standardní em devítka. Původně ten software patřil Zeleným baretům, ale Rusové ho trochu vylepšili o zkušenosti Specnaz.“ Trochu vylepšili? Kdyby stupnice nebezpečnosti vojenských softwarů nekončila u desítky, dal bych téhle kombinaci číslo dvanáct!



Major nasadil otcovský výraz a tónem, kterým jsme se utěšovali, když jsme u státnice čekali než na nás příjde řada, řekl: „Spousta lidí mi říkala, že jsi nejlepší, chlapče. Byli to samí důvěryhodní lidé, takže doufám, že mě nezklameš, když se ti naskytla taková příležitost dokázat co v tobě je.“



Obrazovka ztmavla a objevil se na ní nápis Konec záznamu.



Kecy, kecy, kecy, kecy, kecy.



Věděl stejně dobře jako já, že nemám šanci. Tohle nejde zvládnout! To tělo, pokud je ještě ve Městě, je schované takovým způsobem, že ho nenajdu, ani kdybych se rozkrájel. Ten zatracený hajzl! Zelené barety a Specnaz. To je opravdu trochu nebezpečná kombinace. To tělo může zarážet rukou hřebíky do dubového dřeva, na dvacet metrů mě zabít hozeným kamenem nebo se prostě vypařit z Města – když bude mít trochu štěstí a dost času. Je to týden co ho ztratili – v téhle chvíli je zhruba v polovině práce na něčem, co ho dostane Ven stejně spolehlivě jako vás British Airways přepraví přes Atlantik: je tu určitá pravděpodobnost, že se to nepovede, ale je tak malá, že je to vlastně nula.



Byl jsem opravdu naštvaný. To, co mi Major udělal, nemělo obdoby. Dal mi týden na to, abych našel člověka – tělo! – které se dokáže schovat ve flašce od okurek stejně dobře jako v tom co zbylo z amazonského pralesa.



Dal mi týden na to, abych pomocí kapesní kalkulačky, poznámkového bloku a propisovačky zlikvidoval vodíkovou pumu, která vybuchne v okamžiku, kdy se jí dotknu.



Skvělé, opravdu skvělé –



„Skvělé,“ zaznělo mi za zády. „Tohle jsem potřebovala.“ Dívka, na kterou jsem úplně zapomněl, stála za mnou, oblečená jen do hrnku s kafem. Došlo mi, že až do téhle chvíle jsem vůbec nevěděl jak moc je krásná.



– je úplně jedno, jestli začnu pracovat teď, nebo za dva dny, nebo vůbec, protože to bylo stejně zbytečné. To tělo nenajdu. To znamená, že nesplním úkol. To znamená –



„Ty jsi ještě nevypadla?“ řekl jsem jízlivě.



– to znamená –



„Ne, ale jestli o to tak stojíš, není problém,“ řekla a uraženě se otočila, jako by se chystala odejít.



– to znamená, že jsem mrtvý.



„Počkej,“ chytil jsem ji za loket.



„Nemyslel jsem to tak,“ řekl jsem smířlivě. „Jsem jenom trochu naštvaný na jednoho malého hajzlíka,“ povzdechl jsem si.



Dívka se zastavila. „Tak si to nevylívej na mně,“ řekla trochu ukřivděně. „Já jsem ti nic neudělala, tak po mně neřvi.“



„Pššt!“ přikázal jsem a ze zadu ji objal. „Omlouvám se.“



Otočila hlavu a políbila mě. 





* * * 





Nějak jsem se nepoznával. Opravdu jsem to udělal? Carola – dostat z ní jméno vyžadovalo sérii orgasmů a pár taktických vět – se právě sprchovala a já seděl v pracovně a nepřítomně hleděl na zhasnutý displej.



Copak jsem se úplně zbláznil?



Mám jedinou šanci jak přežít – sice skoro nulovou, ale alespoň něco – a místo toho, abych něco dělal, povaluju se v posteli a –



Carola.



Říkala, že se tak jmenoval nějaká česká feministka, a ji deportovali za to, že v práci vedla antiruské a feministické řeči. Říkala, že pracuje na farmě, že okopává brambory, nebo tak něco, a že má dneska odpolední.



Říkala –



Říkala mi miláčku.



Sedm dní. To je směšné. To prostě nejde zvládnout.



Sakra co mám dělat?



Mám ji vyhodit?



Když ona – je úžasná.



Jak se směje, jak se tváří, když ji líbám jak –



„Miláčku?“ ozvalo se z koupelny. „Utřeš mi záda?“ 





 



pokračování>>>