UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Zákony silnějšího, 3. část

Židle v kuchyni jsme postavili proti sobě a sedli si. Carola byla úžasná. Měla na sobě nějakou moji košili, o které jsem ani netušil, že může na někom vypadat takhle.



„Miláčku, co je ti?“ zeptala se. „Je něco špatně?“ zatvářila se, jako by se něčeho bála.



„Já – “ začal jsem, ale najednou jsem dál nemohl. Proč ženy vždycky všechno pokazí nějakým stupidním dotazem jako „Jak to s námi vlastně je?“, „Co dělá tvoje žena?“, nebo „Máš ochranu?“



„Carolo, podívej,“ řekl jsem a pomalu se nadechl, abych získal trochu času.



„Jestli mi to nechceš říct, tak nemusíš,“ podívala se na mě chápavě.



Sakra! Sakra! Sakra!



Copak mi musí dělat tohle?



„Carolo, já – Ty jsi skvělá, líbíš se mi a chci tě, ale tohle -“ Z nějakého důvodu jsem měl najednou pocit, že jsem řekl přesně to, co jsem nechtěl říct.



„Ty mi nevěříš?“ Vypadalo to, že každou chvíli začne brečet.



„Carol, to není o tom, že nevěřím tobě. Já nevěřím sobě.“ To druhé byla pravda. Chtěl jsem ji. Chtěl jsem aby byla se mnou. Ale jak – jak jí mám věřit? Copak jí vidím do hlavy? Co když je to jenom fór? Co když se vsadila s kamarádkami, že udělá pitomce z nějakého staříka?



„Carol,“ začal jsem a znovu udělal pauzu. Musel na mě být zoufalý pohled – čelo – nakrčené jak čumák boxera – jsem si třel levou rukou, v pravé mi doutnala cigareta, oči upřené do země.



„Já – Rád bych s tebou – Ale já – Prostě nedokážu – Nemůžu takhle rychle -“ Podíval jsem se na ni bezradně. „Prosím tě, dej mi trochu času.“ V tomhle jsem už dál pokračovat nemohl.



Najednou vypadala strašně smutně. „Dobře,“ řekla. Teď se na podlahu dívala ona. „Až se rozmyslíš, zavolej mi.“ Chvíli se nehýbala. Pak se zvedla, odložila hrnek, který byl pořád skoro plný kávy a přistoupila ke mně. Letmo mě políbila a rychle odešla do ložnice, kde na židli ležely její věci.



Strnule jsem seděl na židli a nechal popel, aby z cigarety odpadl na koberec.



Když byla oblečená, vrátila se Carola ještě do kuchyně, a na stůl položila papír se svým telefonním číslem. „Ahoj,“ řekla a odešla.



Slyšel jsem, jak jí Hubert řekl Nashledanou a zavřel dveře.



Cítil jsem se jako spráskaný pes. 





* * * 





Trvalo mi to asi půl hodiny, než jsem se vzpamatoval. Vzal jsem si další cigaretu a vysvětloval si, že teď mám jiné starosti. Musím se podívat co všechno mi Major přihrál na té zatracené kartě.



Odploužil jsem se do pracovny a klepnul do klávesnice.



Displej se rozsvítil.



Čárka v obdélníku se o nepatrný kousek posunula dolů.



Už jsem se necítil jako spráskaný pes.



Bylo mi ještě hůř. 





* * *  





Pustil jsem si Psí vojáky. Nahrávka byla zašuměná, jak jsem ji stahoval z minidisku, na který byla nahrána z magnetofonové kazety, ale to nic nemění na tom, jak hluboce jsem se ztotožňoval s Filipem Topolem, který neuvěřitelně emotivním hlasem zpíval: 





Nikdo už mi nezavolá, nikdo už mě nepohladí,



Všem lidem totiž moje bytost vadí.





Carola mě dostala možná ještě hůř něž Major. Za ty roky, co jsem spoléhal na nejstarší řemeslo a svou pravou ruku jsem si odvykl brát ženy jako přítelkyně. Odvykl jsem si vůbec brát někoho jako přítele – snad s několika vyjímkami, ale i tak to byly velmi křehké vztahy, protože všichni byli potenciálními zakázkami, lidmi, které budu muset najít a udat a tím možná odsoudit k smrti proto, že mi někdo dal dost peněz na to, aby mé svědomí drželo hubu. Má práce končila telefonátem stejně, jako Oppenheimerova skončila vyrobením atomové bomby. Ty mrtvoly – to už jsem neudělal já.



A najednou přijde devatenáctiletá dívenka s okouzlujícím úsměvem a řekne, že mě miluje. A teď se kvůli tomu mám změnit? Mám být jiný a brát ohledy na někoho, o kom vím jen to, že při orgasmu strašně křičí? A co když přijde zakázka? Co když dostanu úkol a žena, kterou jsem ještě ráno miloval, se promění ve zboží? Co když zvednu telefon a někdo zaklepe na dveře a zeptá se Kde je? a já řeknu V koupelně, ale nenadělejte mi tu moc velký bordel?



Švédové přišli před pár lety se zajímavým projektem. V šestnácti, nebo kdy je teď člověk podle zákonů dospělý, se vytvoří kompletní psychologický profil, odebere vzorek DNA a všechno se to prožene počítačem. Z toho vypadne ideální partner, se kterým pak žijete šťastně až do smrti.



Proč se tohle nezavedlo? 





* * * 





Zběžně jsem prohlížel mapy. Bylo to jak jsem očekával. Skoro všechna místa, kde jsou ty nejlepší skrýše, byla už označená jako negativní. Zbylo už jen milion jiných míst, kde tělo, s možnostmi, kterými vládlo, mohlo být. A na to, abych je prohledal mám sedm dní. Angličané mají jedno slovo, které tuhle situaci vystihuje úplně přesně: deadline.  











Osm  





„Spousta lidí si myslí, že smrt je to



nejhorší co je může potkat, ale to je omyl.



Ještě můžete zůstat naživu.“ 





KNIHA MRTVÉHO MUŽE  



Pátek 12:05 



Ještě chvíli jsem zíral na obdélníček se třemi čísly a čárkou. Čára vašeho života je neuvěřitelně dlouhá, napadlo mě. Cynicky jsem se zasmál a postavil se. Než se do něčeho pustím, je potřeba, abych udělal pár věcí. Navíc si při tom pročistím hlavu.



 Předně jsem měl už pořádný hlad. Došel jsem do kuchyně a zvědavě nakouknul do ledničky. Byla prázdná. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, co si dám. Nakonec jsem někde vyštrachal nudle a tubu koření s nápisem „Strava kosmonautů“ a nechal linku aby z toho uvařila polévku. Nakonec to nebylo zase tak hrozné. Polévka sice měla takovou tu zvláštní pachuť, kterou mají všechny potraviny ve Městě, ale bylo to jídlo. S plným žaludkem vypadá svět hned o něco méně špatně. Když jsem dojedl a talíř strčil do myčky, trochu jsem se oblékl a šel se podívat na bavoráka.



Motorka stála na stejném místě, na kterém jsem ji nechal včera v noci, když jsem vedl Carolu. Její malá, červená Honda byla samozřejmě pryč. Teď, v denním světle, byť rozptýleném hustými mraky, které Město zakrývaly, vypadal bavorák ještě o trochu hůř, než když jsem ho prohlížel včera ve světle Radimovy tříkolky.



Povzdechl jsem si a pomalu jej odtlačil do garáže. Uvnitř byla stejná zima jako venku, ale nefoukal tam vítr. Po pravé straně byly regály zamazané od šmíru, obložené náhradními díly do bavoráka a nástroji potřebnými k jeho opravě. Samozřejmě se tu našly i nějaké diagnostické jednotky, ale nic z toho jsem teď nepotřeboval.



Bavoráka jsem postavil vedle nablýskané zeleně Suzuki, která stála na stojanu nalevo. Byl to obyčejný terénní motocykl, který sice měl o něco víc ovládacích prvků a vypadal mnohem efektněji než BMW, ale ani zdaleka se mu nemohl rovnat co se týče motoru. Suzuki jsem používal jen v případech nouze, jako byl třeba tenhle. Na opravování bavoráka jsem neměl ani čas ani náladu a v příštích dnech budu stejně muset hodně chodit pěšky – místa na která se budu muset vypravit budou docela určitě na motorce nepřístupná.



Postavil jsem se k Suzuki, odšrouboval víčko nádrže a začal hledat plný kanystr. Když jsem jeden objevil, zasunul jsem do tlakového uzávěru přečerpávací hadici a její druhý konec zatlačil do Suzuki. Bezpečnostní kroužky a gumičky zapadly na své místo a ozval se při tom zvuk, pro který nemám jiné označení než obscénní mlasknutí. Stiskl jsem tlačítko na ovládacím panelu oprostřed hadice a počkal, než se vodík přečerpá z kanystru do nádrže. Když Suzuki konečně oznámila, že má dost, odpojil jsem ji a kanystr a hadici vrátil na původní místo.



Identifikační karta byla ve slotu, takže stačilo jemně pohladit startér a garáž zaplnil řev motoru. Hned jsem ho vypnul, ale přesto mi trochu zalehlo v uších. Párkrát jsem naprázdno polknul, ale šumění, které se mi ozývalo v uších nepřešlo. Unaveně jsem se odšoural zpátky do útulného depresivna mého prázdného bytu. 





* * * 





Abychom v tom měli jasno:



Ano, každé tělo bylo člověkem, ale ne, po tom, co se do něj nahraje software a spustí se, už jím není.



Znám spoustu lidí, kteří by se se mnou o tomhle do krve pohádali, ale vím, že tělo není člověkem. Člověk je tvor, který je nadán něčím, čemu se obecně říká svobodná vůle. Nemyslím teď něco ve stylu toho zastydlého puberťáka Kanta, ale normální míru svobodné vůle, jako že si sami rozhodnete, co si dáte k večeři, nebo jestli si říhnete, nebo se poškrábete na zadku. Jestli si dobře vzpomínám, tak někde v Knize Mrtvého Muže je to vysvětleno mnohem vznešeněji: svobodná vůle znamená svobodu myšlení. Možná to tak opravdu je.



Tělo ale nerozhoduje o tom co bude mít k večeři, ani o tom, kdy si krkne; dokonce se ani nemůže poškrábat na zadku. A co je nejhorší, tělo nemá ani vlastní myšlenky.



Za tělo myslí software.



Můžete říct, že člověk je vlastně tělo, na kterém běží software Duše. Jenže Duše je soft, který je jednak velmi pevně svázaný s tělem na kterém běží, a jednak vzniknul tak nějak živelně, za přispění spousty věcí jako je velký nos, despotická matka, nebo holka, která ve správné chvíli neměla nohy v té správné poloze. A Duše dodržuje určitá pravidla – podléhá zvykům, svědomí, komplexům méněcennosti a všem ostatním vymoženostem moderní psychiatrie.



Software, který se nahraje do neuromontáže před akcí, je vytvořen plánovitě. Může být napsán tak, aby tělo bylo v jednu chvíli největším dobrákem jakého kdy tahle planeta nosila, a v příští sekundě se změní v krutého zákeřného hajzla, který vás donutí sežrat vaši vlastní ruku s octem a cibulí.



Tělo, na kterém běží software, nemá žádná práva, žádnou svobodu. Klidně skočí do kyseliny, aby zachránilo kartu s ukradenými daty, nahé přeleze přes roli ostnatého drátu, prorazí hlavou zeď, i kdyby si tím mělo přivodit vlastní zkázu. Tělo plní příkazy softwaru stejně slepě jako robot.



Pořád to může vypadat, že je to vlastně to samé, že mezi tělem a člověkem není rozdíl, ale to není to samé. Samozřejmě, že si uvědomuji všechny ty podobnosti mezi bio a technoevolucí, ale mezi člověkem a strojem – člověkem a tělem – je rozdíl, a to podstatný. Pokud někdo neuznává tohle, může se klidně oženit kuchyňskou linkou. Z jeho hlediska bude mít každá linka lepší software než většina lidí.



Další věc, kterou ví každý, kdo někdy přišel s těly do styku je, že tělo se nemůže utrhnout. Pokud byste někdy dokázali porazit tělo – což je asi tak pravděpodobné, jako že se lidi někdy přestanou navzájem zabíjet – nevěřte mu, když začne blekotat něco o tom, že se nějakým šokem probralo původní vědomí a že prosí o milost. Programátoři, kteří dělají software pro těla jsou napůl psychologové a dobře vědí, že většina cílů podlehne dojemné scéně se slzami a vzlyky. Vědí, že většina lidí nedovede napálit kulku do ležící trosky, do něčeho co je ještě níž než ty nejhorší děvky z ulice. Do něčeho, co si podvědomě přejeme litovat. Oni to vědí a počítají s tím.



To, že Major tvrdí, že se to jeho tělo utrhlo znamená jen jediné – někdo udělal chybu a tělo přešlo z direktivního režimu, kdy jej řídí software, na režim sdílení. Bloky, které držely původní řídící centra mozku pěkně v klidu, ve stavu hodně podobném hlubokému bezvědomí, jsou odstaveny a Duše může volně používat software, který je v montáži.



Ale tohle není ta nejhorší situace která může nastat. Je totiž ještě možné, že před tím, než bylo tělo přepnuto, někdo zapomněl vymazat paměťové banky, ve kterých je uloženo všechno, co tělo dělalo, když bylo na softwaru.



A právě to se stalo tomu Majorovu tělu – vzpomnělo si. 





* * * 





Možná to teď vypadá, jako bych si hledal omluvy pro to, co jsem měl udělat. Jako bych chtěl, aby bylo všem jasné, že vlastně o nic nešlo, že jsem jen měl najít nějaký kus hardwaru, ve kterém byl příšerně nebezpečný software, ale takhle to není.



Nepotřeboval jsem výmluvy, když jsem hledal lidi – stačilo, když zákazník včas a dobře zaplatil. Proč bych si měl tedy dělat hlavu, když šlo o můj život? Je tu přece nějaký pud sebezáchovy, který má silnější slovo než společenské konvence. Jiný život než můj není podstatný – jestli někdo není dost silný na to, aby přežil, tak ho prostě nahradí někdo jiný. Až se lidi konečně úplně vyvraždí, třeba se na Zemi objeví inteligentní komáři, co já vím. Mně osobně je úplně ukradené co se stane se světem až já na něm nebudu – to ať si řeší ti, kteří přijdou po mně. Mě se taky nikdo neptal jestli si přeji narodit se. 





* * * 





Vůně kávy a cigareta mi udělaly dobře. Na Carolu jsem už skoro nemyslel a byl jsem zvědavý, koho to mám vlastně hledat. Když jsem otevřel soubor s informacemi o tom uprchlém tělu, byl jsem dost překvapený.



Nějak jsem předpokládal, že půjde o muže. O silného svalovce, s blonďatými vlasy a dvoudenním strništěm na bradě. Místo toho se na displeji objevil obrázek dívenky ještě mladší než byla Carola. Mohlo jí být tak sedmnáct, měla řídké černé vlasy a vyplašený pohled. Vypadala jako by ji přistihli při něčem, co jí maminka důrazně zakázala, a ona se teď strašlivě bojí, že jí někdo naplácá na zadek.



Je to jen tělo, řekl jsem si.



Pod fotkou byly nějaké osobní údaje: Byla ještě mladší, než na kolik jsem ji odhadoval – narodila se před šestnácti lety v nějaké zapadlé díře v Maďarsku. Její původní jméno tu nebylo, jen docela příhodná přezdívka – Alenka. Opravdu vypadala, jako by ji hodili přímo do říše divů. Základní školu dokončila jako premiantka, ale dál se v maďarském vzdělávacím systému nedostala – její rodina neměla dost dobrou pověst. Z odkazu na její rodiče jsem zjistil, že byli deportováni za podvratné přednášky na vysoké škole. Prásknul je jejich nejlepší student – jeho matku měli zavřít za defraudaci a on jí sháněl polehčující okolnosti. Ve Městě Alenčin otec po třech měsících umřel na zápal plic, když ho Rusové vyhnali na skládku toxického odpadu uprostřed sněhové vánice. Matka propadla Mořské pěně, jejíž degenerovaná verze se v lágru běžně pěstovala. Když pak jednou nafetovaná poslala nějakého ruského důstojníčka tam, kam patřil, skupinově ji znásilnili tak, že roztrženou vagínou a konečníkem vykrvácela. Byly tu dokonce i fotky, které si ta ruská prasata udělala na památku. Pak se Alenka nějak dokázala půl roku protloukat sama, až ji Major koupil za pár šupů od kapitána, který potřeboval splatit dluhy z dostihů. To si vyberete vězně, na záda jim naložíte padesátikilové pytle s cihlami a necháte je běhat dokola. Jako povzbuzující prostředek je dovoleno cokoliv, mimo palných zbraní a plamenometu. Životopis uzavíraly fotky, na kterých byla Alenka zachycená tak jak ji přivezli od brány do Hnízda. Nebyl to hezký pohled.



Je to jen tělo, řekl jsem si znova.



Byla to taková normální holka, která prošla vším, čím jí podobné v lágru projdou. Měla bohužel tu smůlu, že nestačila umřít dost brzo, takže ji Major dal trochu do pořádku a odvezl ji na černou kliniku Philips Neurologic, o jejíž přítomnosti ve Městě nikdo nic neví, jejíchž služeb však všichni využívají. Alence tam nainstalovali špičkovou vojenskou montáž, která potřebovala vyzkoušet: obvody rozhozené po celém těle, aby nebylo možné je zachytit na žádném standardním ani speciálním detektoru, konektory pro dobíjení akumulátorů a zavádění softwaru připevněné k děložní stěně, možnost rádiového a akustického povelování. Všechno z těch nejlepších součástek, instalace provedena mladými doktory, kteří si potřebovali v realitě procvičit znalosti získané v kyberprostoru na univerzitě. Až vám někdo bude něco vykládat o Hippokratově přísaze, vzpomeňte si.



A pak už byla jen tělem.



Psychologický profil byl krátký a výstižný: Nereaguje na podměty, reflexy žádné, zřejmě hluboká deprese, pravděpodobnost zlepšení téměř nulová. Prostě sen každého, kdo potřebuje tělo – nejsou s ní vůbec žádné starosti. I když zrovna není na softwaru, můžete se spolehnout, že se ani nehne. Musíte ji sice krmit a přebalovat, ale to není nic proti tomu, kolik dostanete za zakázku, ve které potřebujete holčičku pro nějakého vypaseného pedofila se sadistickými sklony. Udělá, co mu na očích uvidí. A když prvního zákazníka někdo přeplatí, může ho děvčátko nakonec zabít. Z konečníku vytáhne kus plastické trhaviny a celý dům – BUM! – vyhodí do povětří. Protože zákazník si to tak přál. Dodržíte všechny smlouvy a berete dvakrát – platí se samozřejmě předem. Jestli někdo není dost silný na to, aby přežil, nahradí ho někdo jiný, silnější.



A abych nezapomněl – je to jen tělo. 





* * * 





Přemýšlel jsem, co asi musela prožít, že se dostala do stavu ve kterém byla. Nepochyboval jsem, že před tím, než ji dostal Major, zažila spoustu hrozných věcí. Jak jsem už řekl cvičili se ve východní části Města speciální jednotky ruské armády. Do výcviku se dostali jen ti nejlepší a měli také ty nejlepší možné cíle: živé. Nebo skoro živé – chudáci, kteří už nebyli schopni pracovat, se belhali ode zdi ke zdi a vymazané mozky v zeleném po nich střílely z pušek. Jako na střelnici.



Alenka navíc byla typ děvčete, které si nepodávají jen vojáci, kteří mají rádi čerstvé maso, ale také kápové vězeňských gangů. Přesto, že se do Města dostávali lidé především za přestupky proti propagandě, nebo státní úředníci, které někdo přichytil při defraudaci, chovali se tihle takzvaní intelektuálové ještě hůř než vyvrhelové, kterými oni pohrdali a které vlaky odvážely do Varšavy. Podle vzdělání byly baráky rozkastovány na manažery, inženýry a póvl. Manažeři, z větší části právníci a ekonomové, byli tou nejvyšší a nejužší vrstvou, která se paklovala s ruským velením. Většina jich byla deportována za podvody a daňové úniky, takže ani nemuseli přijít o nějaké krásné ideály. Stačilo, aby dostali trochu moci a tichou podporu vojska. Inženýři byli většinou ovládáni strachem a manažery. Je v systému udržovalo to, co inženýry udržuje v klidu kdekoliv jinde – spokojenost se stavem věcí. Neměli se špatně, dělali práci, která nebyla zase až tak hrozná a většinou se o ně nikdo příliš nestaral. Póvl pracoval na skládkách a v ocelárně, která stála na místě Zahradního města. Než se stali póvlem byli ti lidé filozofy, lékaři případně jen nespokojenými lidmi, kteří nevěděli před kým zůstat zticha.



Přísun čerstvých pracovních sil do lágru, byl víceméně plynulý, protože i když někdo zrovna neměl protistátní řeči, mohl za ně být zatčen, vyslýchán, mučen a odsouzen k doživotním nuceným pracem. Princip gulagu, který v Rusku prozíravě zavedl už Lenin, se vesele využíval dál. Rusové byli vždycky spíš vojáci než cokoliv jiného. A vojáci přece nepracují, vojáci využívají otroky.



Jediné do drželo ruskou ekonomiku nad vodou byla právě ta otrocká práce. Nejdříve byla východní Evropa levnou pracovní silou pro Američany, pak se stala neplacenou pracovní silou pro Rusy. Potraty byly zakázány, umělé oplodnění co tři roky bylo povinné pro dívky nad sedmnáct let. Vysoké školy nabíraly studenty jednou za pět let a většinu času se na nich vyučovala ideologie a historie Sjednoceného Ruska. Televize už zase informovala o stodvacetiprocentním plnění plánu a voleb se zúčastňovali i lidé, kteří už tři roky hnili v hrobě. A celému tomuhle cirkusu se říkalo ruský model demokracie. Vzpomínám si na jeden citát: Demokracie je to nejhorší státní zřízení které známe. Tečka. 





* * * 





Když uvážím, jak hluboko byla zapadlá do své deprese, musela Alenka při přechodu do režimu sdílení projít pořádným šokem; museli s ní dělat něco obzvlášť odporného. Když nevymažete tělu paměťové banky v montáži, zaplaví ho při přechodu vlna strašlivých emocí. Do mozku se nahrnou všechny ty strojové vzpomínky, postupy algoritmů, bleskové analýzy montáže a prázdnota, kterou byl mozek naplněn během doby, co běžel program. Je to jako by se ve vaší hlavě objevilo něco cizího, odporně nelidského.



Některé civilní montáže jsou upraveny tak, aby se data převáděla do nějaké stravitelnější podoby, ale vojenské montáže nic takového nemají. Voják je tvrdý muž s výcvikem a pevnou morálkou. Je cvičen k tomu aby ho ty přívaly vzpomínek nemohly zničit. Když se během vojenské operace vojín přepíná z režimu do režimu, aby mohl jednou sám posoudit situaci a jindy nechal montáž aby třeba rozluštila složitý kód, musí být na takové věci připravený. Navíc těch vzpomínek není mnoho – tak maximálně den.



Ale Alenka mohla být na softwaru klidně měsíc. Pak ji náhodou přepnuli a celý měsíc jejího života vyrazil na spanilou jízdu její myslí a do nejmenších detailů jí ukazoval všechna zvěrstva kterými její tělo prošlo.



Musel jsem trochu poopravit co mě napadlo, když jsem poprvé poslouchal Majorův vzkaz. Kdybych já byl Alenkou, chtěl bych po takovém procitnutí, jen jednu věc. Myslím, že Major věděl stejně dobře jako já, jako každý, kdo by si přečetl ten soubor, že to, co chce Alenka udělat, není útěk z Města. Chce se pomstít. A myslím, že Major se bál, že se jí to povede. 











Devět  



„Láska?



Nic než chemie.“ 





KNIHA MRTVÉHO MUŽE  



Pátek 13:10  



Znovu jsem si zobrazil mapy. Pak jsem otevřel soubor se seznamem mnou připravených skrýší a nechal to porovnat. Vypadly mi čtyři místa, která Majorovi chlapci ještě nekontrolovali. Sice byla nulová šance, že Alenka bude v některé z těch skrýší, ale zkusit jsem to musel. Podíval jsem se o která místa jde, hodil na sebe bundu, do kapsy strčil krabičku cigaret a vyrazil ven.



Suzuki, i když nejela nejhůř, mi proti komfortu bavoráka připadala ubohá. Přesto jsem se k místu, odkud jsem musel pokračovat pěšky dorazil za čtyřicet minut. Z kapsy visící pod sedlem, jsem vylovil podlouhlé pouzdro elektrického biče a stejně jako malý vojenský dalekohled a baterku, jej zasul ho jedné z těch velkých kapes, které zimní bundy mívají. Pak jsem vyrazil. Než jsem narazil na něco, co trošičku připomínalo chodník, ušel jsem tak pět šest metrů. Nějak jsem musel lidi do úkrytů, které jsem vytvořil, dostat, takže jsem vyrobil něco, co vypadalo jako cestička vyšlapaná častým chozením.



Dutá mikrovlákna, kterými byla bunda vycpaná, izolovala opravdu dobře, takže po pár desítkách metrů plahočení tím příšerným terénem, jsem musel rozepnout zip a nechat studený listopadový vítr, aby mě trochu ochlazoval. Přestože goretexové boty ve kterých jsem chodil, byly docela kvalitní, po deseti minutách přeskakování a obcházení hromad všeho, mě pořádně bolely kotníky. Navíc se k tomu přidala bolest z ran a modřin a namožených šlach a svalů, takže chůze pro mě byla opravdovým utrpením. Na druhou stranu to mělo tu výhodu, že jsem mohl myslet na to, jak mě všechno bolí a nemusel uvažovat o všech těch věcech, které se na mě zčistajasna nahrnuly.



Během chůze jsem pokuřoval což vyžadovalo spoustu pozornosti, abych si do bundy nepropálil díru, takže půlhodina, která uběhla než jsem došel k místu, které jsem hledal, mi utekla opravdu rychle. Zastavil jsem a vytáhnul dalekohled. Hledal jsem nějaké známky toho, že skrýš někdo obývá, ale nic takového jsem neobjevil. To sice neznamenalo, že je prázdná, ale bylo to víc než pravděpodobné.



Schoval jsem dalekohled a vytáhnul bič. Byla to taková ta teleskopická hračka, která dokáže protivníkem prohnat milisekundový impuls o amplitudě dvacet kilovoltů. Pokud by ten protivník měl náhodou kardiostimulátor, asi by se mu trochu pokazil, ale normální člověk se z šoku za pár minut probere. Opatrně jsem postupoval ke vchodu do skrýše. Měl jsem s návštěvami opuštěných míst určité zkušenosti a nemínil jsem riskovat, že by mě někdo uzemnil jen proto, že jsem si sám před sebou hrál na velkého tvrďáka.



Když jsem došel až k díře, která vypadala jako náhodně vzniklá kapsa – dalo mi to spoustu práce ji takhle upravit – pomalu jsem nakouknul dovnitř. Okraje byly lemované rozdrcenými cihlami, které se i při lehkém dotyku drolily a sypaly dolů do sklepa. Do levé ruky jsem vzal baterku a trochu nemotorně se spustil dolů.



Místnost byla prázdná. Jediné co tu bylo vidět byly dva barely plné vody a spousty prachu. Kdybych tu byl poprvé řekl bych, že tohle místo je nějaká zapomenutá skrýš. Přesně tak to mělo působit.



Vylezl jsem ven. Nic jsem si od toho hledání nesliboval, takže jsem nebyl zklamaný. Do setmění bylo ještě docela daleko, takže jsem se rozhodl, že obejdu i zbylé tři skrýše. To, co asi budu muset nakonec udělat, stejně můžu začít připravovat nejdřív zítra, takže není kam spěchat.  





* * * 





Poslední skrýš byla už skoro na dohled. Byl jsem unavený a každou chvíli se mělo setmít, takže jsem to chtěl mít rychle za sebou. Vytáhnul jsem dalekohled a přeletěl místo kde měla být další díra do země. Neviděl jsem nic.



Únava ze mě okamžitě sletěla. Takže tu někdo je, napadlo mě a přikrčil jsem se. Sakra, už mě určitě viděli – byl jsem stejně opatrný jako nadržený panic při prvním milování. Krčil jsem se za kusem zdi, a přemýšlel. Můžu buď ustoupit, nebo to zkontrolovat. Alenka to určitě nebude, takové štěstí bych mít nemohl, navíc nebude tak naivní aby se schovala na tak stupidním místě. I když – kdo by ji hledal tady?



Ale ne, zavrtěl jsem hlavou, spíš se tu schovává někdo z Černé listiny, nebo někdo, na koho je vypsána odměna. O tyhle ptáčky teď nemám zájem – peníze nepotřebuji a Černá listina mi může být ukradená. Nikdo neví, že o nich vím, tak co.



Obrátil jsem, se, že se pomalu odsunu, ale dopadlo to úplně jinak.



Uviděl jsem dívčí tvář a černou plechovku spreje.



Uslyšel jsem zasyčení a ucítil něco štiplavého v nose.



A pak přišla tma. 





* * * 





Byli tři. Mladí, v kožených bundách s řetězy, krátké vlasy obarvené hned několika zcela protichůdnými barvami a nos na každé straně proděravělý trojicí nastřelených pecek. Jedna dívka a dva chlapci. Tak osmnáct, devatenáct – nejspíš sourozenci deportovaní i s rodiči, kterým se nějakým způsobem povedlo utéct z lágru.



„…říkam ti, že ho sejmem,“ zaslechl jsem. Opile jsem pokyvoval hlavou ze strany na stranu, abych získal trochu času. „Ten hajzl nás vyčmuchal a práskne nás,“ pokračoval nervózní chlapecký hlas. „Musíme ho oddělat,“ ujišťoval své společníky, a nejspíš i sám sebe.



Takže pan Nervózní přesto, že je o půl hlavy menší než druzí dva, je šéf. Čekal jsem, že dívka mu bude oponovat, ale ozval se druhý mladík. Pan Nerozhodný: „Já nevím. Soňa říká, že to vypadalo, jako by věděl kam se má dívat. Možná si tohle místo připravoval pro sebe.“



„Hovno,“ odsekl Nervózní. „Je to normální čmuchal. Když ho pustíme, tak nás práskne.“ Sevřel rty a zavrtěl hlavou. „Já jsem vám říkal, že toho dealera máme zabít, ale vy jste ho museli nechat běžet. Prásknul nás a teď po nás jdou.“



Nerozhodný vypadal, že přemýšlí. „Ale on nebyl registrovaný, to jsem ověřoval. Nemohl nás nahlásit, protože by mu přišli na tu černotu.“ Teď zavrtěl hlavou zase on. „Zbytečně děláš vlny. Klidně jsme mohli zůstat doma a tu pěničku si užít.“



„Hovno nenahlásí,“ rozčílil se Nervózní. „Najmul si tady toho parchanta aby nás našel a sejmul a donesl mu co zbylo z tý podělaný pěny.“ Nepřátelsky si Nerozhodného změřil pohledem. „Kdybys mě nechal, abych ho oddělal, tak jsme se do těchle sraček nikdy nemuseli dostat.“



Nerozhodný nasupeně zacukal nosem. „A kvůli vraždě by nás určitě nikdo nehledal, co?“ řekl a otočil se k Nervóznímu zády. Čelem ke mně. Nepřátelsky na mě hleděl. „Taky ses do tohodle nemusel přimíchat, pitomče,“ řekl mi a já se stupidním výrazem přikývl. Byl jsem už docela střízlivý, ale potřeboval jsem ještě trochu času. Zatím to vypadalo tak, že Nervózní nakonec prosadí svou, pak se s Nerozhodným pohádají o to kdo mě zabije a nakonec mě opravdu sejmou. Soňu, jestli se tak opravdu jmenovala, jsem mohl ze hry vyřadit. Ta byla jasně sjetá.



Nervózní hleděl střídavě Nerozhodnému na záda a na mě. „Strč ho zatím dozadu,“ řekl po chvíli unaveně Nerozhodnému a přešel ke stolu, u kterého už seděla Soňa a pozorně sledovala film, který její oči viděly na jeho plastikové desce. Pan Nerozhodný na mě rezignovaně pohlédl, pak mě obešel, zezadu mě chytil pod pažemi a odtáhnul do druhé místnosti.  





* * * 





Takže feťáci. Pokud se Nerozhodný zfetuje stejně jako jeho sestra, tak než si Nervózní dá svou dávku, docela určitě mě zabije. Obrali černého dealera a myslí si, že po nich někdo jde. A ona je to určitě pravda, jenže mé ceny jsou trochu vysoké na to, aby si mě někdo najmul kvůli nějaké Mořské pěně. Dá se na ní sice trhnout balík, ale je to dost rizikové podnikání, protože licenci na distribuci drog udělil Major pouze jednu – všichni ostatní distributoři byli jeho vlastní – a drogy byla jedna z velmi hlídaných oblastí černého trhu. Kdyby ti tři toho člověka, kterého okradli, práskli, docela určitě by se dostal na Černou listinu a měl by úplně jiné starosti než je hledání nějakého ztraceného sáčku pěny. Jenže oni od toho dealera už určitě něco brali, a moc dobře při tom věděli, že je to levota. Takže vlastně byli spoluviníci, protože ho měli prásknout hned jak jim tu drogu nabídnul. Jenže oficiální cena pěny je dvakrát vyšší, než za kolik ji nabízejí černí dealeři.



Co z toho plynulo pro mě bylo, že musím pěkně rychle něco vymyslet. Tenhle úkryt měl dvě místnosti. V první, kterou se lezlo dovnitř, stál stůl, v nádrži pod podlahou bylo pár desítek litrů vody, ve skříňce nějaké plechovky s jídlem. Akumulátory a solární nabíječka připravené. Všechno nachystané k zabydlení. Druhá místnost byla prázdná. Byly tu jen krysy a nějaké harampádí.



Tahle skrýš byla poměrně luxusní. Když jsem občas seděl na číhané v téhle části Města a potřeboval přespat venku, někdy jsem ji používal. Měl jsem v tu přichystaný i balíček poslední záchrany. V první místnosti byla jedna cihla ve zdi vyndavací a za ní byl nůž, baterka a karta s trochou peněz.



Takže jsem byl prakticky volný. Jediný detail, který jsem ještě musel vyřešit bylo, jak se svázaný několika pruhy látky dostanu nepozorovaně do první místnosti, doplazím se k protější zdi, vytáhnu tu jednu cihlu, která je metr a půl nad zemí a až si rozřežu ty pouta, jak nepozorován uprchnu.



Povzdechl jsem si a snažil se zjistit něco o věcech, které byly v komoře. Pode dveřmi procházelo trochu světla, takže úplná tma nebyla, ale na to, abych něco opravdu viděl to nestačilo. Zkusil jsem se pohnout, ale k ničemu to nevedlo. Svázali mě opravdu dobře.



Uvolnil jsem se a zavřel oči. 





* * * 





Probudilo mě rámusení ve vedlejší místnosti. Chtěl jsem si protřít oči, ale zjistil jsem, že mám svázané ruce. Vzpomněl jsem si co se mi stalo. „Kurva,“ ulevil jsem si. Historie se opakuje, napadlo mě, protože se mi už zase chtělo močit. Nemělo cenu dál hrát omámeného. Ten uspávací plyn, který mi Soňa fouknula do obličeje účinkuje maximálně dvě hodiny – záleží kolik a komu toho natlačíte do nosu – takže jim muselo být jasné, že už jsem vzhůru.



„Hej,“ zakřičel jsem a čekal co se bude dít. Chvíli bylo ticho, pak se ozvaly kroky a dveře se otevřely. V bílém světle zářivky se objevila silueta. Odhadoval jsem, že je to Soňa. „Potřebuju se vychcat,“ oznámil jsem jí zdvořile svůj požadavek. Ticho. Zamžoural jsem do světla, které mě trochu oslepovalo a řekl: „Přece mě nenecháš nadělat si do kalhot,“ řekl jsem dobrácky a doufal, že nenechá. Jednou mi to stačilo ažaž.



Postava přistoupila ke mně. Opravdu to byla Soňa. Kdyby neměla na hlavě osm různých barevných odstínů, byla by docela přitažlivá. Pecky v nose se zaleskly, stejně jako její oči. Poznal jsem, že je pořád ještě trochu pod parou.



Něco mě pošimralo v mozku. Byla to vzpomínka na nějakou věc, kteoru jsem kdysi věděl, a která by se mi teď mohla hodit. Pořád mi to unikalo. Nemohl jsem si vzpomenout, ať jsem přemýšlel jakkoliv. Chvíli jsem se tím trápil, ale nic jsem ze své děravé paměti nedostal. Zavrtěl jsem hlavou a nechal to být. Později si vzpomenu.



Tu chvíli, kterou mi zabralo uvažování, na mě Soňa upřeně hleděla. Podíval jsem se jí do očí a promluvil: „Holka, prosím tě, pomoz mi vymočit se.“



Žádná reakce.



Ona je snad úplně vypatlaná, napadlo mě. „Hej,“ řekl jsem. Nic. Ani se nepohnula – jen stála a dívala se na mě. Asi se mi na obličeji odehrávalo něco hodně zajímavého. Přemýšlel jsem co dál. Je nafetovaná jak zákon káže a její bráchové nejspíš dvakrát tolik – jinak by tu už dávno byli.



Zkusil jsem něco naprosto zoufalého – zavrčel jsem.



Soňa sebou trhla a podle toho, co jsem viděl z její tváře, nasadila vyděšený výraz. Skvělé. Takže už vím, že nějak se s ní dorozumět dá. Trochu jsem si odkašlal a nejtemnějším a nejchraplavějším hlasem jakého jsem schopen jsem řekl: „Pojď sem!“ Kupodivu ke mně přistoupila.



„Postav mě!“ přikázal jsem stejným hlasem. Nic se nedělo. Zkusil jsem svůj příkaz zopakovat, ale opět nereagovala. Znovu jsem zapřemýšlel. Možná není důležité abych jen nějak mluvil, ale abych se i nějak tvářil – po pěně je člověk citlivý hlavně vizuálně.



Zašklebil jsem se, takže jsem musel vypadat jako Satan, nebo někdo podobně ošklivý. Pak jsem řekl: „Tvůj Pán přišel, pokloň se!“ Na Soňu to zapůsobilo. Trhla sebou, roztřásla se a s vytřeštěnýma očima si pomalu klekla.



„Uvolni mě!“ kul jsem železo, dokud bylo žhavé, ale Soňa jen zavrtěla hlavou. Zamyslel jsem se. Asi jsem to přehnal. Bála se tak, že mě nechtěla rozvázat. Kdybych se potkal, sám bych se polekal. Kdyby tak bylo něco –



Vzpomněl jsem si. Měl jsem co dělat, abych se nezačal křenit, ale ovládl jsem se a řekl: „Jsem tu, abych splnil tvá nejtajnější přání, dcero.“ Vyděšeně na mě hleděla a já pokračoval: „Ukojím všechny tvé touhy, naplním všechna tvá očekávání!“ vychloubal jsem se. „Přistup a okus zakázaného ovoce,“ začaly se u mě projevovat básnické sklony. A Soňa opravdu přistoupila a začala je okoušet. 





* * * 





Nedělal jsem to rád, ale musel jsem tu ubožačku uzemnit ranou do obličeje. Rozvázala mi sice ruce, ale potom ze mě začala rvát i šaty a na nějaké laškování jsem opravdu neměl čas. Pamatujte si: až budete někdy chtít dostat nějakou ženskou do postele, přisypte jí do pití trošičku Mořské pěny. Na ženy má tenhle preparát velmi specifické účinky – jsou po něm nadržené jako stepní kozy.



Soňa se složila k zemi, ani nevzdechla. Rozvázal jsem si nohy a trochu se protáhl. Pohledem jsem zkontroloval ty dva ve vedlejší místnosti. Byli oba těžce v limbu. Mohl bych před nimi vystřelit z pistole a ani by se nehli. Překročil jsem Soňu, abych se dostal do rohu místnosti. Pak jsem rozepnul kalhoty a uvolnil se. 





* * * 





Přemýšlel jsem co s nimi. Mohl jsem je svázat a obvolat ostatní lovce, jestli na ně někdo z nich nedostal zakázku. Nebo jsem je mohl svázat a zapomenout na ně, což by si zasloužili, za to co mi udělali. A nebo jsem je mohl nechat být. Nakonec jsem se rozhodl být velkodušný a nechal je být. Posbíral jsem svých pár věcí a vyrazil ven.



Byla tma. Podíval jsem se na hodinky. Ručičky ukazovaly půl deváté. Když jsem kontroloval skrýše, obešel jsem vlastně velký kruh, po jehož obvodě ležely skrýše a v jehož výchozím bodě stála má motorka, takže by mi to k ní nemělo trvat víc jak dvacet minut rychlé chůze. Dobrá – je tma, takže pětačtyřicet minut. Vyrazil jsem a přemýšlel co dál. Je pátek. U Maxe bude živo minimálně do dvou do tří hodin. Když tam zajdu a trochu se namažu…



Možná bych tam mohl potkat Carolu, uvědomil jsem si. Znovu jsem musel přemýšlet co jí vlastně řeknu. Než jsem se došel ke konečnému řešení téhle otázky, objevila se ve světle baterky Suzuki. Chvíli jsem na ni zíral a přemýšlel o tom, jak ještě předevčírem vypadal život hezky.



Ach jo. 





* * * 





Carola seděla naproti mně a brčkem usrkávala nějaký tříbarevný koktejl. Bar byl plný hluku. Jak jsem čekal, praskal ve švech, protože i když to ani zdaleka nebyla jediná občerstvovací stanice ve Městě, byla rozhodně nejoblíbenější. Možná to bylo i díky tomu, jak Max pokaždé neodolatelně cukal víčkem pravého oka, když jste si něco objednávali.



Carola se nedívala na mě, ale pozorovala zvolna se mísící vrstvy svého koktejlu. Už nějakou chvíli jsme oba mlčeli. Jediné, co jsme si řekli před tím, než jsme začali mlčet, bylo Ahoj. Dost ubohá konverzace.



Lidé kolem se procházeli, mávali na sebe, křičeli na celé kolo a poplácávali se po různých částech těla. Z velkého sálu k nám doléhala nějaká kytarová hudba – nic moc, ale muzika měla říz a byla podepřená opravdu jadrným textem.



Carola začala brčkem kroužit ve sklenici, takže se ty tři různé barvy mísily a v neuvěřitelně krásných spirálách a jazycích se prolínaly do sebe. „Paráda,“ řekl jsem tiše. Carola zmateně vzhlédla, protože přes ten hluk nemohla slyšet co přesně jsem řekl. Ukázal jsem prstem na sklenici a řekl: „To pití vypadá fakt dobře.“ Carola přikývla a se strnulým výrazem ve tváři řekla: „Já vím.“



„Piješ to často?“ zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou. „Je to dost drahý a já nemám zas tak vysoký plat.“ No co, lepší stupidní konverzace než žádná. „Jak se to vlastně jmenuje?“ zeptal jsem se a zvědavost ze mě jen sršela.



„Podívej,“ řekla Carola, „musíme v tomhle pokračovat?“ Vypadala unaveně.



„Ne,“ řekl jsem tiše a zavrtěl hlavou. Teď jsem se svému pití věnoval pro změnu já.



„Jestli mi něco chceš říct, řekni to teď.“ Její ruce nervózně žmoulaly brčko. „Já to nevydržím tady jen tak sedět.“ Mé ruce byly zalité tím zvláštním studeným potem, který člověku vyrazí pokaždé, když je v nějaké hodně trapné situaci.



„Carol,“ začal jsem v prstech obracet krabičku cigaret, „hodně jsem o tom – o nás – přemýšlel. Já pořád nevím, jestli si můžu věřit, ale -“ zoufale jsem se na ni podíval, ale neulehčila mi to ani trošku. „Prostě ano,“ řekl jsem. „Chci s tebou být.“ A bylo venku. Upřel jsem oči do své sklenice Medvědího mlíka a nosem se snažil zachytit vůni rumu. Carola mě jemně chytila za bradu a zvedla mi hlavu. Usmívala se. „Já jsem věděla, že to řekneš,“ řekla tiše. Pak se naklonila přes stůl a políbila mě. 





* * * 





„Já opravdu nevím, jak to dopadne,“ zakončil jsem svůj desetiminutový monolog. Carola se mračila, jako by usilovně přemýšlela.



„A ty nemáš vůbec žádnou představu, kde by mohla být?“ zeptala se.



Zavrtěl jsem hlavou. „Dneska jsem procházel pár míst, která Major vynechal, ale našel jsem jen nějaké feťáky, kteří mě svázali.“ Carola se zatvářila zvědavě.



„Byli sjetí, takže jsem se z toho dostal,“ řekl jsem. Chápavě přikývla.



„Takže co teď budeš dělat?“ zeptala se a já měl takový podivný pocit, že v čím větším průšvihu člověk je, tím častěji tuhle otázku slyší.



„Mám jeden plán – nechci o tom teď mluvit – ale jestli se mi to povede, mohl bych mít alespoň přibližnou představu, kde to tělo je. Jestli se to nepovede -“ pokrčil jsem rameny a pokusil se zatvářit se optimisticky. „V každém případě na tom budu moct začít dělat nejdřív zítra v noci. Je to tak trochu nelegální, takže tě do toho nechci zatáhnout,“ řekl jsem a vzápětí toho litoval. Proč já jen vždycky musím všechno vyžvanit? Nemůžu jednou taky, pro změnu, být zticha? Sakra.



„Nelegální?“ zamračila se Carola samozřejmě.



„No, ne tak úplně,“ začal jsem se vymlouvat a přemýšlel, na co bych svedl řeč. „A co ty děláš takhle večer, když si tady nedáváš tenhle parádně vypadající koktejl?“ zeptal jsem se, a snažil se aby to vyznělo jednak žoviálně a jednat tak, že o legálnosti svých plánu se dál nemíním bavit. Carola to asi pochopila, protože se usmála, jako bych začal o jejím oblíbeném tématu.



„Chodím do jednoho kroužku,“ řekla a já přemýšlel, jestli je to kroužek, nebo Kroužek. „Učíme se tam harmonii a lásce,“ řekla. Aha, takže s malým k. Radim v kroužku učil převážně úctě a vzájemnému respektu. Za slovem harmonie se může skrývat úplně cokoliv a lásku nepovažoval za nejvhodnější artikl. Od lásky je totiž hodně blízko k nenávisti, a když se náhodou objeví někdo s lehce destruktivními sklony, dokáže kroužek založený na lásce poměrně rychle rozložit.



„Je to úplně perfektní,“ zářila Carola, „mistr nás učí jak poznávat jeden druhého, jak najít krásu v ostatních, jak pomáhat lidem a tak.“ Další poznatek: Carolin mistr neví co přesně dělá. Můj názor – přiznám se, že jsem ho přijal po jedné hodně ostré debatě s Radimem – je, že kdyby se každý staral hlavně sám o sebe, a o své problémy, bylo by na světě mnohem lépe.



„Nechceš se přijít podívat na sezení?“ řekla Carola a tvářila se jako by to byl opravdu výborný nápad.



„Ale jo, proč ne,“ pokrčil jsem trochu ztuhle rameny a věděl, že jestli opravdu půjdu na nějakou seanci, nedopadne to dobře.



„Skvělý,“ rozsvítily se Carole oči. „Nejbližší sezení máme v pondělí,“ řekla opravdu nadšeně. Musel jsem se hodně ovládat, abych nezavřel oči a neřekl něco jako Bože, ne! Proč zrovna já?  











Deset 





„Pravda je útěchou pro hlupáky,



lež je zbraní silných.“  





KNIHA MRTVÉHO MUŽE  



Neděle 14:50 



Carola spala u mě. I když možná by to, co se dělo po tom, co jsme přišli od Maxe, lépe vystihovala věta Carola spala se mnou. Opravdu spát jsme šli až někdy kolem čtvrté, takže jsme vstávali těsně před polednem. Popravdě řečeno jsme se před dvanáctou probudili. Z postele jsme vylezli o půl druhé. Pak jsem Carolu taktně, ale rychle odeslal domů s tím, že teď musím zařídit pár věcí, a že jí potom zavolám. Zeptala se, kdy je to potom. Raději jsem to moc nerozebíral, a řekl, že potom je později; vypadalo to, že v nejbližší době budu mít plné ruce práce.



Když jsem Carolu polibkem vyprovodil, pořádně jsem se oblékl, ze skříně vylovil velkou, zatím prázdnou, krosnu, hodil si ji na záda a vyrazil ven. Chvíli jsem stál venku, nechal studený vítr, aby mi foukal do rozepnuté bundy, sledoval zataženou oblohu, po které se převalovaly tmavé mraky a přemýšlel, co musím udělat nejdřív.



Přejel jsem si rukou po vlasech. Začínaly být nepříjemně dlouhé.



Aha, napadlo mě, nejdřív si potřebuji zajít k holiči. 





* * * 





Ohmataný holící strojek hrčel a zkracoval mé vlasy na předpisových sedm milimetrů. Naštěstí mám docela kulatou hlavu, takže mi tenhle druh účesu nevadí, ale ostatní návštěvníci Šampónova kadeřnického salónu už takové štěstí mít nemuseli. A protože toto byl jediný střih, který Šampón ovládal, mohli jste na mužích vidět převážně extrémně dlouhé, nebo extrémně krátké vlasy. Ženy, kterým na účesu přece jen záleží, navštěvovaly jiná kadeřnictví, kde jim sice na hlavě nějaké vlasy zůstaly, ale platily za to mnohem víc, než kolik činila obvyklá Šampónova sazba.



Když jsem k Šampónovi jel, vůbec jsem nepochyboval, že bude otevřeno. Jeho firma poskytuje komplexní služby – tedy oholení a odvšivení – tři sta pětašedesát dnů v roce.



Když jsem vstoupil do holičství – nepříliš úhledně upravená místnost kousek od Šampónova bytu – zeptal se mě Šampón, posedávající na malé židli v rohu místnosti: „Tak jak to bude, šéfe?“



Mile jsem se na něj usmál a řekl: „Sjeďte mě až na holý maso, mistře!“



Šampón tiše písknul, odložil čtečku, na jejímž displeji se pomalu odvíjel text nějaké knihy a odběhnul kamsi dozadu, aby si na tenhle speciální sestřih připravil nástroje. Když byl s přípravami hotov vrátil se a pokynul mi, bych se pohodlně usadil. Kolem krku mi uvázal prostěradlo – původně snad bílé – a začal mě stříhat. I když jsem to nevěděl jistě, dal bych krk za to, že hlavní část výbavy byla v tom kovovém, rzí olezlém, křesle.



Během celé operace jsem se se Šámpónem nezávazně bavil o počasí a literatuře. Hlavně tedy o literatuře, protože Šampón, kromě holičství, provozoval také prodejnu knih. Nějaký jeho Mecenáš pro něj vykrádal elektronické knihy, které se právě objevily na trhu a posílal mu je cestou podobnou té, kterou jsem používal já. Mám podezření, že hoši od FREE-FOR, byli velmi vytížení.



Občas jsem si od Šampóna něco koupil; naposledy to byla reedice Stephena Kinga. Tuším, že se ta knížka jmenovala Řbitov zviřátek. Byla to hrozná knížka – dva dny po jejím přečtení jsem měl příšerné sny. Bylo to možná ještě horší, než když jsem jednou, v záchvatu nejvyšší nouze, přečetl celou Knihu Mrtvého muže.



K Šampónovi jsem od jisté doby chodil poměrně zřídka. Byl – jako skoro všichni lidé ve Městě se kterými jsem se stýkal – veterán. Poznali jsme se v metru a díky tomu, že jsem znal některé z knížek, které Šampón přečetl, zabíjeli jsme čas dlouhými debatami o tom, co chtěl autor vlastně říct. V metru taky Šampón potkal toho chlapce. Byl to kluk, který, jako my všichni, během pár sekund přišel úplně o všechno. Seděl na zemi, netečně hleděl před sebe a vůbec nemluvil. Potřeboval aby ho někdo objal, aby ho někdo políbil, aby se mohl někomu vybrečet na rameni. A když nebyl po ruce nikdo lepší, spokojil se i s malým, mírně obtloustlým a plešatějícím Šampónem, kterému už tehdy bylo přes třicet. Spali spolu v jedné posteli, jedli vedle sebe, smáli se spolu. Pak Major dal klukovi do ruky samopal a poslal ho akce. Když se vrátil byl jiný. Pohrdavě se šklebil a křičel na Šampóna něco o teplouších a srabech.



Samozřejmě se stalo to, co se muselo stát – když jsme se dostali ven, přidal se kluk k Majorově gardě a myslím, že byl svým způsobem i šťastný. Pár let to docela šlo, pak ale začal být nezvladatelný. Bezdůvodně střílel na každého, kdo se na něj jen trochu škaredě podíval, vyvolával rvačky, znásilňoval svobodné ženy. Major pro něj musel mít slabost, jinak by ho jen nevyhodil, ale dal rovnou popravit. Kluk, který teď přišel i o to málo, co od výbuchu získal, začal dělat opravdové problémy.



A pak jsem dostal zakázku. Měl jsem najít zboží. A já ho našel. A zvedl telefon. Potřeboval jsem peníze na vodu a na vodík a potřeboval jsem je hned – už si nebylo od koho půjčit. Prásknul jsem člověka, kterého miloval jeden z mých přátel. A Šampón toho kluka opravdu miloval – už nikdy jsem ho neviděl s jiným mužem, nebo ženou.



Týden jsem se pak za své poctivě vydělané peníze udržoval v lihu, abych o tom nemusel přemýšlet. A když jsem do záchodu vyzvracel úplně poslední kousek svého svědomí už jsem necítil vinu. Jen sebelítost. Brečel jsem tehdy. Ale ne nad tím, co jsem udělal, ale nad tím, jak je ke mně život hnusný. 





* * * 





Když byl Šampón s mým účesem hotov, servilně se uklonil a nastavil dlaň. Rozmarně jsem mu do ní plácnul čipovou platební kartu. Šampón zmizel kamsi dozadu, do místnosti oddělené od holičství jen igelitovou plachtou. Když se vrátil, zářil jako vánoční stromeček. Do ruky mi vrátil kartu, pod kterou jsem cítil něco jako malou plastikovou lahvičku.



Je hodně nepříjemné, když vás někdo může zaměřit, aniž byste o tom věděli, ale ještě mnohem nepříjemnější je, když víte, že procházíte identifikačním rámem a nemůžete nic dělat s tím, že si vás nějaký mizerný počítač poznamená. Aby se mi žádná podobná ošklivá věc nemohla stát, musel jsem navštívit Šampóna.



Nejprve něco v tom jeho křeslo přečetlo číslo štenice, kterou mi předevčírem nastřelili do podpaží na mostě Legií. Pak se číslo vypálilo do jiné štěnice – tu mi Šampón nenápadně podstrčil i s mou platební kartou – a nakonec několik velmi silných impulsů elektromagnetického pole zničilo ten malý váleček ukrytý někde v mém mase.



Technický pokrok se nezapře – první štěnici kterou jsem dostal, mi Šampón odstraňoval se skalpelem v ruce. Na druhou stranu mě to tehdy nestálo pět tisíc. 





* * * 





Druhá osoba, s níž jsem si potřeboval promluvit byl Čip. Byl jedním z těch lidí, kteří nikdy nedospějí – ještě ve třiceti měl nápady patnáctiletého puberťáka. Měl – nebo spíše okatě simuloval – utkvělou představou o vlastní slabosti. Tři hodiny denně trávil v posilovně, kde své tělo mučil činkami, kliky a zhyby a já nevím čím ještě, aby nebyl pohublý. Svaly po něm vířily jako armáda vylekaných veverek, ale on pořád tvrdil, že je úplný voničomák, a že se takhle nemůže ukázat mezi lidmi, protože by jim bylo špatně z toho, jak je vychrtlý. Fakt je, že většině lidí, kteří ho viděli bez trička bylo opravdu špatně. Ale rozhodně ne z jeho vyhublosti.



Další, ale mnohem pragmatičtější, Čipovou slabostí byla elektronika. Sháněl všechny možné čipy, které se ve Městě objevily a vyráběl z nich zařízení, která by nejedné tajné službě Venku pěkně zamotala hlavu. Součástky, ke kterým neměl žádný katalog nebo návod, si sám otestoval, aby zjistil co vlastně dělají. A mnohdy tak objevil vlastnosti, které by od svých obvodů nečekal ani sám výrobce. Místo obrazů měl na stěnách struktury nějakých procesorů, relaxoval tak, že si zapnul k počítači připojený logický analyzátor a sledoval šílené hemžení impulsů na obrazovce. Jeho byt, to bylo jediné skladiště součástek a bastlů, které se neoznačené povalovaly úplně všude. Většina udělátek, které jsem měl doma, pocházela z Čipových uklízecích dnů, kdy zjistil, že některá zařízení jsou už zastaralá a je potřeba vyrobit nová. Většinou svým známým oznámil, že dělá úklid a všechno co nepotřeboval vydražil. Některé ceny šly opravdu vysoko. Například nevyčerpatelnou platební kartu – byla neustále nabita na pět stovek – prodal za sedmdesát tisíc.



Ještě než jsem došel ke vchodu jeho vývojové laboratoře, dveře se otevřely a velmi nepříjemný hlas mi oznámil, že jsem vítán. Nebyl to žádný lidský hlas. Nebyl to dokonce ani normální počítačový hlas. Čip si pro tuhle zrůdu napsal speciální program, který mluvil naprosto bez intonace, pořád stejně monotónně, jako by mu vaše existence byla úplně ukradená. „Říká to stroj, tak ať je to poznat,“ řekl mi Čip, když jsem ho poprvé upozornil, že má asi pokažený reproduktor. Myslím, že mu ta elektronika už trochu lezla na mozek.



Vešel jsem do předsíně, a vydal se po schodech dolů. Pak jsem přešel pět metrů dobře osvětlené chodby, minul tři obdélníky šedivé oceli, za kterými byly další místnosti, a počkal až pneumatika otevře dveře přímo přede mnou. Čip, jak jinak, seděl u stolu a něco bastlil. Chvíli jsem fascinovaně hleděl, jak jeho velké, ale přesto neuvěřitelně šikovné ruce, sázejí pinzetou titěrné součástky do kousku plošného spoje a přichycují je laserovou páječkou.



Pravou půlku těla měl Čip pokrytu tetováním. Byly to černou barvou vyvedené obrazy ochranných plátů, plošných spojů a součástek, umělých kloubů, hadic hydrauliky a miniaturních čerpadel. Takhle nějak musí vypadat ten kyborg, který se podle neověřených správ potuluje někde po Pentagonu.



Čip věděl, že se rád dívám jak pracuje, takže v klidu pokračoval a čekal, až začnu hovor. Než jsem promluvil, zhruba půl minuty jsem jako očarovaný sledoval jeho precizní práci.



„Ahoj Čipe,“ řekl jsem po chvíli tiše.



„No nazdar,“ řekl, dokončil spoj a vzhlédl. Jako pokaždé, si mě chvíli zkoumavě prohlížel, pak odložil nástroje a z hromady nepořádku na stole vylovil krabičku cigaret. „Jak se máš, chlape?“ zeptal se a strčil si mezi rty cigaretu. Místností to blesklo a konec cigarety zažhnul. Tohle byla názorná ukázka Čipových srandiček – v rohu místnosti byl malý laser a po stěnách byla rozmístěna soustava zrcadel, která dokázala koherentní svazek zaměřit téměř na jakékoliv místo v pokoji. Když jste si v dílně vytáhli cigaretu, počítač si ji našel, a v okamžiku, kdy se cigareta ocitla mezi vašimi rty odpálil laser. Takhle to vypadá jednoduše, ale byla za tím spousta práce. Někdo by dokonce řekl, že zbytečné, ale to by byl omyl. Program a výkresy téhle hračky prodal Čip Ven za docela slušný balík. Stačilo několik úprav a NATO tyhle systémy – mimochodem mnohem levnější než původní konstrukce od Rockwellu – začalo používat na hranicích. Samozřejmě, že laser je mnohem výkonnější než ten Čipův a kamery připojené k počítači nehledají cigarety, ale oči nezákonných imigrantů.



„Jde to od desíti k mínus pěti,“ řekl jsem a Čip se usmál. Hromadu papírů, která ležela na něčem, co kdysi dávno bylo židlí, jsem položil na podlahu – vedle jiné, velmi podobné hromady – a posadil se.



„Se mnou taky. Hele jak jsem pohubl,“ řekl a zatnul biceps. Chvíli jsem na tu neskutečnou hroudu masa hleděl. Mohl mít tak pětačtyřicet, možná padesát čísel obvod – nevím, v tomhle se moc nevyznám.



„Jo, máš pravdu,“ řekl jsem abych mu udělal radost. „Jestli to nebude tím, že stárneš.“ Čip nakrčil čelo, jak by o tom usilovně přemýšlel.



„Myslíš?“ zeptal se nakonec a nasadil trochu vyplašený obličej. Přikývnul jsem.



„Možná by ses měl míň povalovat po dílně a víc cvičit. A taky pořádně jíst. Přiznej se, co jsi měl dneska k obědu?“ zeptal jsem se hlasem starostlivé babičky. Čip se teď zatvářil omluvně.



„Jenom hrnek brambor a trochu rychlyb,“ řekl. Hrnek, jak jsem kdysi zjistil, je jakékoliv množství nad litr, trochu znamená něco málo pod kilogram. Zavrtěl jsem hlavou.



„Nestydíš se? Takhle zanedbávat jídlo!“ podívali jsme se na sebe a vyprskli smíchy. 





* * * 





„Potřeboval bych půjčit skafandr,“ řekl jsem.



„Kterej?“ zeptal se Čip, protože skafandrů vyrobil několik.



Rozvážně jsem si strčil cigaretu do úst a modlil se, aby se Čipův počítač trefil. Když se koneček cigarety rozsvítil, napětí, které mi svíralo žaludek, se uvolnilo a já se znovu pohodlně rozložil v té hrozné židli. Tři původně dřevěné nohy byly vyspraveny kusy plechu, které držely obrovské bambule izolační pásky. „Mít izolačku, to je základ,“ deklamoval Čip s oblibou.



„Laserový,“ řekl jsem a potáhnul. Čip se na okamžik zamračil.



„Jo,“ přikývl po chvíli. „Ten tu někde mám,“ udělal rukou s cigaretou rozmáchlé gesto po místnosti. Byl jsem rád, že místnost osvětluje jen ta malá zářivka, protože alespoň nebylo vidět ten strašlivý bordel, který tu vládl.



První věc, kterou si Čip postavil, když na pár měsíců zabrousil do robotiky, byl pavouk. Měl šest nohou, soustavu očí a dvě klepeta, do kterých mohl vzít cokoliv do velikosti krabice banánů. Čip tu věc připojil ke svému počítači a napsal program, který robota řídil. Měl za úkol uspořádávat věci v místnosti tak, aby bylo možné se v nich vyznat. A robot to dokázal. Všechny desky a součástky, nástroje a přístroje přetřídil podle kritérií v programu a přemístil je na jedno místo, kde je uspořádal do krabic. Bylo to nádherné, ale mělo to jednu vadu: v místnosti už nezbylo žádné místo na Čipa. Sedl tedy znovu k počítači a program upravil. Teď robot uklízel věci tak, aby co nejlépe využil místo. A najednou se uprostřed pokoje objevil malý taneční parket. Jediný, téměř nepodstatný detail, kazil celkový dojem. Ty příšerné hromady všeho, které pokrývaly místnost od podlahy do výše pasu. Jediný, kdo se v tom všem vyznal byl pavouk, ale ten, z nějakého záhadného důvodu, přestal Čipovi vyhovovat. Takže se rozhodl, že si udělá nového. Starého prodal a k práci na tom novém se pořád nějak nemohl dostat. A nepořádek se kupil a kupil.



Při představě, jak prohledáván ty haldy věcí, ve kterých je někde ukryt přístroj který potřebuji, jsem obrátil oči v sloup. Čip, když to viděl se usmál a hvízdnul. Ze tmy se vynořil pavouk, chromově lesklý, téměř k nerozeznání od toho původního a poslušně přiběhl k Čipově noze.



„Hodnej,“ poplácal Čip po ploché destičce, která kryla vnitřnosti robota. Tenké kovové nohy se několikrát lehce pohnuly. „Úplně nová verze,“ řekl Čip. „Minulej tejden jsem ho dodělal. A představ si,“ řekl Čip a na tváři se mu objevil vítězoslavný výraz, „představ si, je naprogramovanej tak, aby měl emoce – když ho pohladím, tak se z toho skoro udělá, když ho nakopnu, tak žadoní a snaží se jako divej!“



Uznale jsem pokýval hlavou.



Čip na mě lišácky mrknul. „Snažím se teď totiž vyrobit ideální ženskou.“ Znova mrknul a mně zacukaly koutky. Podíval jsem se na pavouka a řekl: „Tak to jsi, myslím, na nejlepší cestě.“



Čip se zakřenil a odkašlal si. Pak se znova obrátil k pavoukovi a řekl: „Najdi skafandr, lejzrovej, poslední verzi, zabal ho a dones.“ Ještě než domluvil, robot se dal do pohybu. „Bude mu to chvilku trvat,“ řekl Čip. „Než se k němu prohrabe, musí přešíbovat pár věcí.“ 





* * * 





Vytáhnul jsem velkou krabici se skafandrem z krosny a rozbalil ji. Oblek jsem rozložil na postel v ložnici a chvíli na něj hleděl. Měl takovou nijakou barvu a vzdáleně připomínal ty celotělové neoprénové obleky, které si oblečete, když musíte vlézt do moře a nechcete, aby vám voda vyleptala do kůže nějaký zvlášť nápaditý vzorek. Doufal jsem, že se skafandr nějak nepoškodil, protože kdyby ano, měl bych o několik problémů víc.



Když jsem se vynadíval, začal jsem po bytě shánět věci, které budu potřebovat. Především jsem vyprázdnil batoh, ve kterém byla ještě pořád ta malá kuše. Chvíli jsem se na ni díval, pak jsem vzdychl a odnesl ji do dílny, kde jsem ji schoval. Pak jsem vyměnil články ve svítilně a vyzkoušel ji. Z šuplíku jsem vytáhnul balíček mikrobaterií a nacpal je do malé černé krabičky s malou anténou a displejem, do větší černé krabičky s větší anténou a malým skleněným okénkem, a do středně velké černé krabičky bez okénka a bez displeje. Všechny krabičky pocházely od Čipa a byly určeny pro záškodnickou činnost.



Když jsem všechny krabičky vyzkoušel, sednul jsem si k Hubertovi. Displej se rozsvítil a já otevřel několik programů chráněných heslem. Připojil jsem se k jedné debatní skupině, ke které jsem měl přístup a odtud k počítači, ze kterého vysílalo nejpopulárnější rádio ve městě – Ray-D-O. Celé rádio byl vlastně jeden jediný program, který z ohromné databáze muziky vybíral skladby tak, aby na sebe navazovaly a posílal je do sítě. Když jste chtěli poslouchat, stačilo se připojit a zapnout si na terminálu zvuk hodně nahlas. Popularita rádia ovšem spočívala v tom, že pokud jste měli přístup, a ten mohl získat prakticky kdokoliv, mohli jste si chvíli – maximálně padesát minut – sami zamixovat. Já jsem se připojil trochu nestandardním způsobem, takže vystopovat můj počítač přes všechny ty ochrany, které Hubert automaticky nastavil jakmile jsem požádal o přístup, by bylo poněkud obtížné. Řekl bych nemožné, ale co se počítačů týče nemyslím si, že by něco jako nemožné existovalo. Spustil jsem první připravený program, který byl prakticky totožný s tím, který řídil rádio a který se tvářil jako uživatel, který si chce zahrát. Hned potom jsem spustil druhý program, zadal do něj adresu jisté firmy, spadající pod Majorovu správu, a nechal jej pracovat. Než se prokousal všemi ochranami, trvalo to asi deset minut. Samozřejmě bylo možné udělat to i rychleji, ale pak bych neměl zajištěno, že na mě nikdo nepřijde.



Když se mi tedy na obrazovce konečně objevil seznam databází, kterými disponoval počítač té společnosti, vybral jsem tu jednu, kterou jsem potřeboval a stáhnul ji do Huberta. Přenos trval pár sekund a když skončil, spustil jsem třetí program, který během pár okamžiků smazal všechny stopy po mém vniknutí.



Otevřel jsem databázi a začal ji prohledávat. Trvalo to jen chvíli, než jsem našel položku kterou jsem potřeboval a k ní náležející sekvencí příkazů pro samonaváděcí vysokozdvižný vozík. Notebook, který jsem od Huberta ještě pořád neodpojil, zavzdychal, když jsem jej zapnul. Než jsem do něj nakopíroval tu sekvenci, překontroloval jsem, v jakém stavu jsou akumulátory. Byly plné.



Notebook jsem hodil do batohu, přidal k němu ty tři černé krabičky, několik kabelů a redukcí, kapesní sadu nářadí a jedno balení izolační pásky. Chvíli jsem na tu různorodou směs hleděl a přemýšlel, jestli je to všechno. Na nic dalšího jsem si nemohl vzpomenout, takže asi bylo.



Zašel jsem si do dílny pro laserový dálkoměr a pak do ložnice pro skafandr. Změřil jsem vzdálenost od místa kde jsem stál ke zdi. Pak jsem před dálkoměr strčil zapnutý skafandr a znovu provedl odměr. Usmál jsem se. Skafandr fungoval. Složil jsem ho a nacpal zpátky do krosny. Nahoru jsem hodil batoh s elektronikou a krosnu zavřel.



Podíval jsem se na hodinky. Za chvíli osm. Takže ještě stihnu kafe a tři cigarety. Pohoda. 





* * * 





Seděl jsem a snažil se nebýt nervózní. Žaludek jsem měl stažený a ruce studené jako led. Když jsem si zapaloval, plamínek zapalovače neklidně poskakoval sem a tam. Ale kdo by nebyl nervózní, když se má za pár hodin vloupat do druhého největšího Majorova skladiště ve Městě?  











Jedenáct  



„Jestliže nemáme osud, co tedy máme?“ 





KNIHA MRTVÉHO MUŽE  



Neděle 22:10 



Shodil jsem krosnu ze zad a tiše klel. Celý svět se proti mně spiknul. Když jsem odstavil Suzuki, asi čtyři kilometry od místa, kde jsem byl teď, proměnilo se jemné mrholení v pořádný déšť. Ne že bych snad promokl, na to jsem byl moc dobře oblečený, ale cesty i cestičky, kterými jsem šel, se proměnily v potoky bahna a chůze se stala noční můrou. Byl jsem unavený, zpocený a zadýchaný. Zvedl jsem svítilnu k obloze, a podíval se, jestli si to déšť třeba nerozmyslí, a přece jen se neuklidní. Jak to tak vypadalo, k ničemu podobnému se nechystal.



Cestou jsem přemýšlel o sobě a o Carole. Pořád jsem nějak nemohl přijít na to, proč tohle všechno vlastně dělá. Unikalo mi, čím jsem pro ni atraktivní. Za krásného jsem se rozhodně nepovažoval, a neměl jsem ani pocit, že bych byl něčím zajímavý, co se týče vzhledu. Další možnost byla, že bych ji oslnil svou pronikavou inteligencí a ostrovtipem, ale k tomu jsem v žádném případě neměl čas. Aby mohl člověk ukázat, že v jeho hlavě jsou i jiné myšlenky než na sex, potřebuje spoustu času – někdo celý život. Ale než se to všechno začalo komplikovat, byl jsem s Carolou sotva tři hodiny v hospodě, a pak jsme si spolu trochu užili. Nechápal jsem, kde se v ní, po tak krátké zkušenosti se mnou, vzala ta jistota, že jsem miláček. Jak řekl někdo s podobnými problémy: Ach ženy, ženy, jak rád bych vám porozuměl.



 

pokračování>>>