UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Zákony silnějšího, 4. část

Svítilnu jsem položil na nějakou hromadu kamení tak, aby osvětlovala krosnu. Sáhnul jsem kamsi do hlubin svého oblečení a vylovil lahvičku se štěnicí. Rozepnul jsem uzávěr řetízku a lahvičku strčil do jedné malé kapsy bundy. Pak jsem na krosně povolil plastové spony, které ji držely zavřenou a povzdech si. Sundal jsem si bundu, položil ji na jedno méně zablácené místo. Pod ni jsem zasunul batoh s elektronikou, aby nezmoknul. Voda mi tekla po oholené hlavě a stékala za košili, která byla už tak dost propocená. Vytáhnul jsem skafandr a začal se do něj navlékat. Nejprve jsem nohy strčil do širokých nohavic, které byly zakončené něčím, co připomínalo velké boty. Vylovil jsem malý batoh a dal si jej obráceně, než se obvykle nosí, tedy na břicho. Pak jsem na sebe natáhnul horní část obleku, která do té doby bezvládně visela za mými zády, a zapnul soustavu zipů, které celou tu věc držely uzavřenou a téměř vzduchotěsnou. Uvnitř skafandru byla spousta místa. Ruce jsem mohl pohodlně vytáhnout z rukávů a manipulovat s batohem i věcmi uvnitř. Na hlavu jsem si nasadil přilbu. Znovu jsem zapnul několik zipů a vyzkoušel, jak mi to všechno sedí.



Tu chvíli, než se dovnitř napumpoval vzduch to nebylo nic moc. Když se ale skafandr nafouknul a když se vnitřní teplota díky termostatu ustálila na dvaceti stupních, bylo to mnohem lepší. Stisknul jsem několik tlačítek, která byla na vnitřní straně skafandru zhruba ve výši hrudi – Čipovy hrudi – a displej přilepený ke stěně neprůhledné helmy se rozsvítil. Ukazoval počítačem generovaný model krajiny přede mnou, vedle mě i za mnou. Stačilo jen pohnout očima mimo displej a obraz se automaticky posunul.



Obrátil jsem se ke krosně ležící na zemi, a zasunul ji pod bundu, která splihle ležela a odevzdaně čekala, až na ni spadnou další proudy vody. Zhasnul jsem svítilnu a vyrazil. 





* * * 





Už jsem to viděl. Iglú ne nepodobné tomu, které chránilo vstup do hnízda, bylo už na dohled. Skafandr fungoval skvěle, protože kdyby ne, laser, jehož paprsek kmital stále dokola a snímal tvar okolí, by už dávno někoho upozornil na mou přítomnost. Čipův skafandr byl na povrchu pokryt vrstvou jakési podivné látky, jejíž index lomu, a tedy i rychlost, kterou jí bude pocházet světlo, je možné řídit elektrickým napětím. Pod tím jsou průhledné snímače, které zjišťují, jak vypadá okolí, a kam dopadá laserový paprsek. Úplně dole je vrstvička čehosi lesklého, co dokáže měnit tvar. Celý oblek funguje tak, že snímače zjistí, jak se má nastavit odrazová plocha a jak je potřeba zpozdit paprsek, aby to vypadalo, že urazil celou vzdálenost od zdroje k cíli, který je za vámi, a zpět. Laserový skener pak žije v naivní představě, že všechno je v pořádku, i když stojíte přímo před ním. Čip byl vždycky chytrý chlap.



Pomalu – ve skafandru nešlo dělat něco jako rychlé pohyby – jsem došel až k vratům kopule. Konstruktéři asi nepředpokládali, že by někdo dokázal projít kruhem ochrany, aniž by nebyl zaregistrován, takže se nezatěžovali nějakou ochranou tady u vrat, kam laserový paprsek nedosáhl. Začal jsem si pomalu rozepínat skafandr. Vrata byla dost široká na to, aby jimi mohlo projet cokoliv do velikosti středně velkého náklaďáku Kamaz. Prostor před nimi byl osvětlen sodíkovou výbojkou visící na trubce vyčuhující z betonu iglú. Vrata se otevírala buď dálkovým ovladačem, který jsem neměl, nebo pomocí osmimístného vstupního kódu, který jsem neznal. Měl jsem ovšem další z Čipových hraček.



Přilbu, kterou jsem si sundal první, jsem položil na betonovou cestu, která se asi kilometr odtud napojovala na síť těch pár vyčištěných silnic, které tvořily dopravní tepny Města. Rozepnul jsem horní část skafandru a z batohu vylovil malou černou krabičku s anténou a displejem. Zapnul jsem ji a přiložil ke svítící klávesnici zámku. Krabička si z šumu, který vydával počítač uvnitř zámku vylovila typ zámku a na podsvětleném displeji se objevilo Připraven. Na klávesnici zámku jsem stisk nulu. Počítač v zámku přečetl klávesu, kterou jsem zmáčknul a z paměti vylovil správnou hodnotu. Mezitím, co obě hodnoty porovnával, krabička odečetla správný údaj a vypsala jej na displej. Na zámku jsem stiskl tlačítko pro opravu kódu, zmáčkl správné číslo a pak znovu nulu. Během chvilky se dveře s temným hučením pomalu otevřely.



Rychle jsem vběhl dovnitř, přilbu, kterou jsem držel pod paží, jsem položil na zem a stiskl tlačítko, kterým se dveře zavíraly. Uvnitř bylo teplo, sucho a světlo. I když vlastně o nic nešlo, vydechl jsem a opřel se o betonovou zeď za mnou. 





* * * 





Nákladní výtah jel pomalu. Skafandr jsem svlékl a nechal jej ležet kousek ode dveří. Byla neděle, něco po půl jedenácté – teď sem nepřijde ani noha. Výtah ještě víc zvolnil, až docela zastavil. Pak se rám s napnutým pletivem, který odděloval výtah od šachty, zvednul a já vystoupil. Byl jsem ve skladišti.



Tenhle sklad byl před tím, než se Město tak důkladně vylidnilo, přísně tajný. Byl jedním ze zařízení, do kterých naše vláda investovala miliardy po tom, co Českou Republiku konečně přijali do NATO. Byl dokonale stíněn, takže v něm uložená elektronika nepodlehla elektromagnetickému impulsu, který zlikvidoval veškeré křemíkové součástky. Byl dokonale staticky propočten, takže ani zemětřesení síly 9 na Richterově stupnici by s ním nehnulo a jeho stavba byla utajena tak dokonale, že o něm vědělo jen pár zasvěcených.



Tohle skladiště je další důvod, proč si myslím, že naše vojenské špičky věděly, že Rusové odpálí rakety. Proč by jinak byli v metru všichni ti vojáci a zbraně? Proč by všichni velitelé věděli, kde hledat tenhle sklad? Proč by jinak všichni členové vlády a prezident museli najednou vycestovat do zahraničí? A proč jsme my – ne, my, proč jsem musel zůstat v tomhle pekle? 





* * *  





Ve skladišti byly původně téměř výhradně vojenské potřeby: samopaly, náboje, granáty, takové ty malé rakety, kterými je možné sestřelit nízkoletící stíhačku nebo vrtulník, plynové masky, zelené mundůry všech velikostí… Kdybyste chtěli postavit malou armádu, neměli byste nejmenší potíže. Právě tady Major vyzbrojil své první diverzní jednotky. Tady, v té železobetonové kobce stíněné od okolí tou nejdokonalejší technologií, která existovala v době, kdy se to tu stavělo, jsme měli základnu, když jsme vyšli na povrch a snažili se vystřílet si na Rusech vlastní teritorium.



Když se situace trochu uklidnila a Major se cítil silnější v kramflecích, rozhodl se přesunout svou základnu za řeku a skladiště dál používal už jen jako skladiště. Neukládalo se sem nic horkého – věci jako bakteriologické zbraně a kufříkové atomovky měl Major schované v Hnízdě – tohle místo bylo už moc známé. Proto teď nebylo nijak zvlášť chráněné – jen ten laserový skener a kódový zámek. Přesto se tu pořád daly najít velmi zajímavé věci. Dokonce i takové, které ještě stále neseženete na černém trhu. Možná bych si to, pro co jsem přišel, mohl koupit legálně. Nebo kdybych řekl Majorovi, že potřebuji něco k tomu abych našel Alenku, nepochybuji, že by mi to dal. Ale mohl by se pak zeptat, k čemu to potřebuji, a to bych jen velmi nerad. Velmi nerad. 





* * * 





Odšrouboval jsem poslední šroub a odložil jej na zem. Vysokozdvižný vozík tiše čekal, až dokončím svou práci a trpělivě snášel všechny ty věci, které jsem mu právě prováděl. Otevřel jsem notebook a než se rozběl systém, zasunul jsem do jednoho z konektorů na zadní straně první redukci. Na ni přišly ještě další dvě, takže výsledek byl, že jsem z padesáti pinové samice CANON udělal obyčejný stereojack. Celý notebook jsem izolačkou pečlivě přilepil k boku vozíku a zkusil, jestli vydrží. Zdálo se, že ano. Ke kaskádě redukcí jsem připojil kabel zakončený třemi krokosvorkami. Z balíčku nářadí jsem vylovil miniaturní plynovou lampu a opatrně opálil kus izolace z jednoho třížilového kabelu, který se objevil, když jsem z vozíku odšrouboval kryt. Na vyčištěná místa jsem přicvakl krokodýly a celé své dílo přeletěl pohledem. Vypadalo to v pořádku, takže jsem mohl spustit program připravený v notebooku a nakopírovat do něj tu sekvenci, která měla vozík dovést k regálu, ze kterého jsem cosi nutně potřeboval. Nechal jsem program připravený a začal operovat s černými krabičkami.



Nákladní výtah, kterým jsem přijel dolů, byl v rohu obrovské haly, ve které byly na regálech uloženy všechny věci, které sem kdy kdo přinesl. Když jste něco potřebovali, šli jste do kukaně hned vedle výtahu a zeptali se obsluhy počítače, samozřejmě zaheslovaného, a odtud téměř nenabouratelného, jestli je to na skladě. Když bylo, vyslal počítač jeden z vozíků. Místo antény, byla celá hala obehnána smyčkou měděného drátu, do které se vysílaly povely pro vozíky. Vozíky měly příjmač, od kterého vedl jeden třížilový kabel k řídící elektronice. Když jsem malou černou krabičku s anténou položil vedle příjmací antény vozíku, a na dálkovém ovladači zmáčknul tlačítko, byl příjmač vozíku přehlcen signálem tak, že to v něm vyvolalo dojem poruchy a odpojil se. Pak už stačilo jen stisknout tlačítko na klávesnici notebooku a čekat. 





* * * 





Nevelkou krabici jsem strčil do batohu a rychle odstranil všechny úpravy, které jsem provedl na vozíku. Notebook, stále olepený izolační páskou, jsem hodil do batohu, ani jsem se nezdržoval vypínáním. Z balíčku nářadí jsem vytáhnul dvě malé lahvičky spreje s mechanickými rozprašovači. Jedním sprejem jsem postříkal místo, kde byl přilepen notebook a než přípravek zabral, natáhnul jsem mezi prsty ten kus odizolovaného kabelu a nastříkal na něj z druhé lahvičky vrstvu rychleschnoucí izolace. Ještě než izolační hmota stačila zgumovatět, rozpustila kousek neporušené izolace a přejala její barvu.



Rukávem jsem otřel rozleptané stopy po izolační pásce, která na boku vozíku zanechala lepkavé pásy. Pak jsem přišrouboval kryt, všechno vybavení naházel do batohu a rozběhl se k výtahu.



Z nějakého záhadného důvodu jsem spěchal. Nevěděl jsem proč, ale najednou mi přišlo vrcholně důležité co nejdříve vypadnout. Měl jsem nepříjemný pocit déja vu





* * * 





Nasoukal jsem se do obleku a popadnul přilbu, abych si ji nasadil. Najednou jsem se zarazil. Byl jsem úplně mimo. V jednu chvíli jsem usilovně pracoval na tom, abych odtud zmizel, v další chvíli jsem byl zcela paralyzován strachem. Ztuhnul jsem a během okamžiku mě polil pot. Svaly se mi napnuly k prasknutí, oči začaly nervózně těkat okolo.



Uviděl jsem žebřík, po kterém se dalo dostat nahoru, na velké plechové výustě ventilace. Najednou jsem pocítil obrovskou touhu vylézt po tom žebříku a co nejsilněji se přimáčknout k té plechové krabici, visící pár desítek centimetrů pod stropem, nemohl jsem se však pohnout. Přilbu jsem křečovitě svíral v ruce a upřeně pozoroval žebřík. Ne, musím ven, musím se odtud dostat, ozvala se druhá polovina mého mozku. Jenom na chvilku, napadlo mě. Nic za to nedám. Začal jsem zrychleně dýchat. Pak jsem udělal pár nejistých kroků směrem k žebříku. Očima jsem stále sledoval zámek.



V okamžiku, kdy jsem došel k závěru, že není důvod se vzrušovat, se ze zámku ozvalo pípnutí. Obrátil jsem se a vystartoval k žebříku. Když jsem dorazil k jeho patě, ozvalo se dvojité pípnutí a betonová masa vrat se začala odsouvat stranou. Vyskočil jsem, pravou rukou se zachytil za nejvyšší šprušli na kterou jsem dosáhnul a přitáhnul se. Nohama jsem divoce kopal, aby se zachytily za nějakou příčku, ale hladké podrážky skafandru mi po kovových stupních žebříku klouzaly a sjížděly. Pravá ruka začala povolovat a já zvolna klesal dolů. Konečně našla pravá noha oporu a já se postavil.



Vrata se pomalu pohybovala do strany.



Třemi prsty levé ruky jsem držel přilbu, malíčkem a prsteníčkem jsem se přidržoval, abych z žebříku nespadnul. Příčky jsem bral po třech, ale zároveň se snažil nadělat co nejméně hluku. Ještě kousek a budu nahoře. Sakra – noha mi podjela a málem jsem z třímetrové výšky spadl dolů. Ke koňské dávce adrenalinu, kterou jsem už měl v žilách, se přidala další. Překonal jsem poslední úsek a snažil se ovládnout, abych na plechovou konstrukci ventilace neskočil.



Vrata byla otevřená téměř dokořán.



Celý roztřesený jsem udělal opatrný krok na potrubí, které vypadalo, že se každou chvíli rozhoupe, a všemi silami krotil svůj splašený dech. Opatrně jsem vyhlédnul ven. V pološeru před rozevřenými vraty stála nějaká postava zachumlaná do bundy. Její pravá ruka se posunula směrem k hlavě kryté kapucí a konec cigarety zažhnul. Pak ruka nedopalek poslala někam pryč, trychtýř hutného kouře obarvil kapky deště do šeda a postava vstoupila do kopule.



Tisknul jsem se k chladnému plechu ventilační šachtice a snažil se neexistovat. Sakra! S tímhle výletem jsem čekal do neděle proto, že v neděli přece žádný rozumný člověk nepůjde kontrolovat nějaký pokažený vozík! Jak je možné, že se tu objevil ten chlapík v modrožluté šusťákové bundě?



Přilbu jsem svíral v levé ruce, a pravou se přidržoval spoje kolena, zahýbajícího v pravém úhlu nahoru a dlouhé vodorovné části ventilace. Dýchal jsem krátce a tiše a vůbec se snažil vydávat co nejméně hluku. Muž dole si shodil kapuci z hlavy a udělal pár kroků směrem k výtahu.



Najednou se kopulí rozlehlo zapípání jeho telefonu. Zastavil se a zalovil v kapse bundy. Zřetelně jsem slyšel jak to cvaklo, když se vyklopil mikrofon.



„Jo, co je zase?“ řekl chlapík otráveně. Chvíli poslouchal a pak nevrle řekl: „No jo, sakra,“ zaklapl telefon a schoval ho zpátky do kapsy. Obrátil se k východu a ještě než za ním betonová vrata zapadla, zaslechl jsem jak říká: „Podělaná práce!“



Uvolnil jsem se a vydechl. Čelo jsem měl orosené jak dobře vychlazený půllitr. Pomalu jsem se přesunul na žebřík a slezl dolů. Trochu hystericky jsem se zasmál. Pak jsem zakroutil hlavou a polohlasně řekl: „Podělaná práce!“ 





* * * 





Otevřel jsem otřesuvzdornou přepravní krabici a zkontroloval obsah. Ampule byly neporušené a plné čiré tekutiny. Jednu jsem vytáhnul a podíval se přes ni do světla zářivky. Zakroutil jsem hlavou a strčil ji zpátky. Pak jsem zašel do dílny, ze stolu vzal dvě přísavky a připlácnul je k jedné dlaždici. Palci jsem stiskl odsávací tlačítka a zabral. Dlaždice – tak devadesát na devadesát – pomalu vyjela ven, a pod ní se objevila betonová deska s úchyty. Pod betonem byla šachta dobře metr hluboká. Postavil jsem kuši nastojato a položil vedle ní krabici. Když jsem tajnou schránku zase zakryl, zkusil jsem na dlaždici zaklepat prstem. Zněla úplně normálně.



Postavil jsem se a otřásl se zimou. Opary, které se mi sotva začaly hojit, zase pálily, jako by se chystaly znovu vyrazit na vítězné tažení po mých rtech. Projíždět se na motorce v dešti, zpocený, v promoklé bundě a bez přilby, opravdu není nejzdravější. Domů jsem dorazil úplně promočený, s plným nosem a vyčerpaný adrenalinovým šokem, který mi připravil ten údržbář.



Přešel jsem do kuchyně abych se ujistil, že čaj už má tu správnou teplotu, která je potřeba, aby se dokonale promísil s rumem. Zjistil jsem, že ji má – jakákoliv teplota je správná, pokud jde o přidávání rumu – a s hrnkem, který mě příjemně pálil do dlaní, jsem se odebral do koupelny, kde jsem se naložil do vany plné horké vody. Dlouho jsem tam přemýšlel o tom, co by se stalo, kdybych si ve skladišti nepospíšil. 











Dvanáct 



 



„Na řeči mě fascinuje to množství výrazů pro věci, které neexistují.



Třeba: pravda, svoboda, spravedlnost…“ 





KNIHA MRTVÉHO MUŽE  



Pondělí 11:30 



Z toho krásného snu, plného vyvinutých poprsí, mě probudil telefon. Ospale jsem zašmátral po sluchátku bytového telefonu, které se povalovalo někde na nočním stolku a připlácnul si ho k uchu.



„Ano?“ řekl jsem hlasem, o kterém by se ani s hodně velkou dávkou dobré vůle nedalo říct, že byl příjemný.



„Miláčku?“ ozvalo se. „Jsi to ty?“



„Carol,“ řekl jsem překvapeně, „co se děje?“



„Já ti jenom volám, jestli jsi nezapomněl, že dneska jdeme na to sezení,“ řekla a já se znovu složil na postel, ze které jsem se už už zvedal.



„Samozřejmě, že nezapomněl.“ Ani jsem se nezastyděl.



„Tak dobře. Já se pro tebe kolem půl třetí stavím, jo?“



„Dobře,“ řekl jsem a přemýšlel co dál. „Co teď vůbec děláš?“ vypadlo ze mě nakonec.



„Já jsem v práci,“ řekla Carola. „Máme teď pauzu na oběd, tak ti volám.“



„Aha,“ zasršel jsem vtipem. Pak bylo chvíli něco, čemu se obvykle říká trapné ticho.



„Tak já pro tebe přijedu,“ řekla Carola nakonec.



„Dobře. Ať ti to rychle uběhne,“ vzpomněl jsem si na jednu klasickou filmovou frázi.



„Díky,“ řekla Carola potěšeně. „Tak ahoj.“



„Ahoj,“ řekl jsem a zavěsil. Zavřel jsem oči a zavrtěl hlavou. „Bože,“ řekl jsem. Taky se někdy cítíte tak trapně? 





* * * 





„Bože, ne! Proč zrovna já?“ zamumlal jsem, když jsem uviděl mistra. Byl to dlouhán s vyholenou hlavou, zabalený do nějaké oranžové plachty přepásané kusem provazu. Na nitích, které měl omotané kolem krku, viselo několik kultovních předmětů – byla to směska všeho od komančských amuletů až po kus dřeva, o kterém – jak předpokládám – bude tvrdit, že je to úlomek z Kristova kříže. Když jsme k němu došli, uklonil se – Carola také – a zvědavě se na mě podíval.



„Přivádíš k nám hosta?“ zeptal se Caroly, aniž by ze mě spustil oči. Asi to měl být pronikavý pohled, ale člověk, který prožije setkání s Majorem ví o pronikavých pohledech své. Tenhle barevný kašpárek mě nemohl zdeptat ani omylem.



Carola ovšem byla jiného názoru. Na tváři se jí objevil ruměnec a jako školačka, která si do školy přinesla své oblíbené zvířátko, řekla směrem k hustému koberci, na kterém odpočívaly naše bosé nohy: „Ano, mistře. Chtěla bych, aby můj přítel sdílel naše štěstí.“ Na okamžik jsem se cítil jako filozof a Vesmíru jsem položil tu věčnou otázku: Proč lidé nemají alespoň trochu rozumu?



Tu chvíli, kdy mistr zřejmě četl mou minulost z množství špíny za mými nehty, jsem přemýšlel, proč jsme sem museli tak spěchat. Ani jsem Carole nestačil předvést co všechno se mi zdálo.



Svatyně, nevím jak to nazvat jinak, nebyla ničím jiným, než dobře vytopeným a vonnými tyčinkami zavoněným bytem. Carola mě táhla přes půl Města proto, aby mi předvedla, že nemá jen krásnou tvář a perfektní tělo, ale že se v ní skrývá opravdu vzdělaný a uvědomělý mozek. Proč, proč, proboha, se lidé musí pořád tak okatě předvádět? Napadlo mě, že bych se na to později mohl zeptat toho papírového mistra.



Lehce jsem se uklonil a představil se. Mistr-Papírák to zaregistroval a zatvářil se, jako bych ho vyrušil z nějaké hluboké meditace a roztržitě se na mě usmál. Carola z něj byla unešená. Dělal přesně to co chtěla aby dělal – tvářil se, jako by právě zjistil, že jsem vyvolený udělat něco opravdu velikého, ale že se budu muset ještě hodně snažit, aby se ta velká věc uskutečnila. A na mé snažení má dohlédnout Carola. Zapřemýšlel jsem, jestli mě ta holka opravdu miluje, nebo se jen snaží dojít skrze mě ke spasení. K jednoznačnému závěru jsem nedošel.



„Buď vítán,“ řekl Papírák a znovu se lehce uklonil. „Snad nalezneš pokoj v našem kruhu,“ odrecitoval mi tu nejotřepanější frázi, jakou můžete v sektě slyšet. Když jsem Papírákovi vracel jeho úklonu, vzpomněl jsem si na sezení s Radimem, která vždy začínala autosugescí: „Přežijí jen silní. Chci být silný, a jsem silný. Má síla je můj život. jsem síla.“ Nebylo to sice nic originálního, ale alespoň to dávalo nějakou motivaci, touhu po té síle, která způsobí, že přežiju, a možná se budu cítit lépe než ostatní. Hledání pokoje v nějakém kruhu vede pouze ke všeobecné lenivosti. Byl jsem v pokušení to Papírákovi oznámit, ale nakonec jsem se udržel a odpověděl, jak se v takových situacích očekává: „Děkuji za vaši pohostinnost.“ Pak jsem se ještě jednou uklonil.



Papírák vypadal spokojeně. Obrátil se k nám zády a šouravými kroky nás vedl z malé místnůstky, ve které jsme doteď stáli, hlouběji do bytu. Prošli jsme krátkou chodbou a vstoupili do velké místnosti. Jako všude, byl i tady na podlaze huňatý koberec, pod kterým bylo pravděpodobně vytápění, protože příjemně hřál do chodidel. Místnost byla osvětlená jen několika olejovými lampičkami, které víc čadily vonným kouřen, než osvětlovaly. Odkudsi se tiše linula ucajdaná meditační hudba. Tlumený hovor tak dvacíti lidí, kteří úplně nazí seděli rozděleni do několika skupinek, jen doplňoval vánoční atmosféru. Opravdu jsem se cítil, jako by za chvíli měl zazvonit zvonek a dovnitř vtrhnout oškubaný vágus s pytlem plným dárků.



I když jsem se už dopředu rozhodl, že na tomhle setkání budu hodně nepříjemný a skeptický, když jsem uviděl všechna ta nahá těla rozvalená po podlaze, přeci jen jsem trochu zaváhal. Jestli se tu mělo dít to, co jsem čekal, mohla by tu být ještě docela zábava. Od těchhle amatérských tantristů se člověk naučí spoustu zajímavých věcí. Nebo spíš příjemných





* * * 





Kdyby Papírák všechno nepokazil tou filozoficko-etickou přednáškou na závěr, řekl bych, že to nebylo až tak ztracené odpoledne. Jelikož nás v celé té skupince bylo jen osm mužů, hledělo si nás všech patnáct žen opravdu vzorově. Ani jsem netušil, kolik různých vjemů mi mohou přinést uši nebo prsty na nohou.



Když i ten poslední hrdina začal křičet, že už nemůže, řekl Papírák, který celou dobu seděl v lotosu a pozoroval to veselé hemžení kolem sebe, že je čas odpočinout si. A tak jsme se půl hodiny povalovali po tom měkkém koberci a objímali se a líbali a tak. Když jsme se všichni cítili dostatečně odpočatí, posadili jsme se do půlkruhu v jehož středu seděl ten oranžový kašpárek a zřejmě jsme měli mlčky a s náležitou úctou naslouchat moudrům, která se nám chystal sděloval.



„Žijeme zde, v tomto strašlivém světě,“ začal zeširoka, „a nemůžeme se od něj osvobodit. Jsme drceni ostatními, stíhá nás naše vlastní touha, náš chtíč, který, místo abychom jej využili a přeměnili v blahodárnou energii, v sobě tlumíme a přenášíme jej do jiných oblastí, než ze kterých vzešel.“ Poslouchal jsem ho tři minuty a už jsem nechápal, jak vydrží mluvit tak hrozným jazykem. To snad ani nebyla čeština. „Tím, že neuváženě převádíme energii určenou pro tělesné potěšení do oblastí jako jsou honba za penězi, nebo za jiným iluzorním štěstím, způsobujeme si nepředstavitelnou škodu. A tím, že naše tělo trpí, trpí i naše duše, neboť tělo a duše jsou svázány tolika pouty, že vlastně splývají v jediné. Přitom stačí, abychom dopřáli svému tělu to, co žádá, to co potřebuje stejně jako vzduch či vodu. Naším cílem tedy není potlačení našich citů, naší touhy. My se snažíme využít je, směrovat tyto emoce do objektů, které jsou ochotny je od nás přijmout. My chceme dosáhnout harmonie.“ Při slově harmonie pomalu rozpažil ruce s dlaněmi vzhůru, takže na chvíli vypadal jako ta socha nad Rio de Janerem. Odkašlal si a pokračoval.



„Posledně jsme se učili nalézt lásku tam, kde by ji jiný nehledal,“ koutkem oka jsem pohlédl na Carolu. Byla úplně mimo. Zbožně hleděla na toho člověka, který sice říkal pravdivá fakta, ale způsob jakým je podával a závěry, které z nich vyvozoval byly jemně řečeno zcestné. Samozřejmě, že lidé přenášejí svou sexuální potřebu jinam. Bylo to tak vždycky a taky to tak zůstane, protože kdyby k tomuto přenosu nedocházelo, lidstvo by místo všech těch báječných vynálezů, které se povalují na smetištích, vymyslelo jen dalších tisíc poloh. „Poučili jsme se, že lásku, kterou v sobě tlumíme, je potřeba vypustit ven, dát jí svobodu aby nalezla uplatnění a nedusila nás.“ Aha, takže takhle. Teď už mi bylo jasné, jak jsem ke Carole vlastně přišel. Trochu mě to rozhodilo. Pocit, že jste až ten druhý, navíc za nějakým vygumovaným mnichem, vám na duševní pohodě nepřidá. Pořád jsem sledoval Carolu, které pomalu padala brada, jak hltala všechny ty prázdné fráze, které do ní ten šaman hustil.



Napadlo mě, jestli to má smysl. Může mě milovat jen proto, že jí její duchovní vůdce řekl, že někoho milovat má? Je možné takhle zapnout lásku? Jestli jí ten člověk pere mozek dost dlouho, a v tomhle směru jsem si iluze nedělal, tak zřejmě ano. Prostě jí vysvětlí, že sexuální přitažlivost je láska, že jakmile k někomu pocítí touhu, znamená to, že jej vlastně miluje. Jenže láska není emoce, která by vznikla během těch pár sekund, které stačí na to, abyste zjistili, jestli se s někým chcete vyspat. Láska vzniká. Trvá to dny, týdny, než někoho začnete milovat, a nejméně dvakrát déle trvá, než milovat přestanete. Neexistuje něco jako láska na první pohled, stejně jako neexistuje bezbolestný rozchod – pokud tedy opravdu milujete.



Problém byl v tom, že se mi v hlavě objevila jedna docela důležitá otázka: až Carola najde někoho, kdo ji bude přitahovat víc než já, opustí mě? Odpověď jsem neznal, ale preventivně jsem si v sobě připravil takovou malou depresi, pro případ, že by se na mě vykašlala.  





* * * 





Nevím, jestli to bylo špatnou náladou, nebo něčím jiným, ale když Papírák začal mluvit o tom, jak špatně se máme ve Městě, už jsem se neudržel.



„Ale prosím tě drž hubu,“ řekl jsem mu. Všichni na mě pohlédli jako na kacíře. Napadlo mě, jestli tu mají pro takový případ nějaké kanystry s benzínem. „Co ty víš o hrůzách?“ zeptal jsem se, a Papírák na okamžik znejistěl. Vzápětí se ale vzpamatoval, a znovu zapnul svůj zářivý úsměv. „Myslíš si, že to, co se děje v Majorově polovině Města je nějaká hrůza? Myslíš si, že to čím jsi prošel v lágru, než jsi zdrhnul sem, bylo strašné?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Víš úplný hovno.“



Odmlčel jsem se, protože to, co se mi teď promítalo v hlavě se nedalo komentovat jinak než tichem. Myslím, že Wittgenstein měl s tím mlčením o věcech, o kterých se nedá mluvit, docela pravdu.



„Viděl jsem – “ řekl jsem a nevěděl jak to přesně popsat, protože, co jsem viděl bylo tak strašné, že to musela být pravda.



„Před časem se mi do rukou dostala karta, na které byly záběry z Varšavy.“ Rozhlédl jsem se kolem, jestli někdo z nich ví o čem je řeč. Nikdo nereagoval. „Chtěl jsem to distribuovat, ale Rusové přitlačili na Majora a ten mi to zakázal dřív, než jsem to stačil někomu prodat. Ale stihl jsem si to přehrát. Jen jednou, ale bylo to -“ Slova, chyběla mi slova pro to, co ta karta obsahovala.



„Varšava je dost daleko od hranic se Západem, takže nikomu nevadí, že tam Rusové po té věci s těmi raketami postavili novou jadernou elektrárnu. Je to ta nejlevnější jaderná elektrárna a největší úložiště radioaktivního odpadu na světě. Kromě míst, kde jsou lidi, kteří to tam řídí, vynechali padesát procent ochranných opatření. Zrušili roboty na rizikových místech, neutráceli za ochranné pomůcky. Nahnali tam odsouzence za jakékoliv jiné delikty než je politická provokace. Jsou tam vrazi, zloději, násilníci. Neříkám, že to není špinavá pakáž, ale to co se nimi děje -“ Zavrtěl jsem hlavou a dál říkal všechna ta slova.



„Nemají žádné ochranné prostředky. Nemají Dvořák-Sheparda. Nemají ani to nejzákladnější zdravotnické vybavení. Mají jen neustalý přísun dalších odsouzených – hlavně Poláků. Ti lidé jsou vyhublí na kost – není na nich nic než kůže. A z té lezou nádory velké jako mužská pěst. Pracují se vším tím svinstvem bez obleků, nemají ani dýchací přístroje. Jí tak málo, že i ti, kteří mají štěstí a neschytají pořádnou dávku záření, jsou do tří měsíců mrtví hladem.



Padají tam jakou mouchy, oblečení mají jen to, ve kterém je přivezli. V zimě jim v barácích netopí, i když je tam spousta odpadního tepla. Chcípají tam hůř než ta poslední havěť a ty mi tu budeš vykládat něco o utrpení?“ podíval jsem se na Papíráka a na okamžik se odmlčel. „Jediné, co dokážeš, je prát lidem mozky a šoustat – a ani to ti nejde moc dobře,“ Zavrtěl jsem hlavou. „Běž do prdele,“ řekl jsem znechuceně a Papírákovi ztuhnul úsměv na rtech. Obrátil jsem se k odchodu. Bylo mi fuk, jestli jde Carola za mnou. Došel jsem k hromádce svých věcí – měl jsem co dělat abych se nerozbrečel – a za naprostého ticha se oblékl. Než jsem vypadnul ven, ještě naposledy jsem se otočil a směrem ke strnulému Papírákovi pronesl: „Běž do prdele, chlapče.“ 





* * * 





Venku už byla tma. Byl jsem opřený o sedadlo Suzuki a kouřil třetí cigaretu od chvíle, kdy jsem vyšel ven. Vzpomínky na Varšavu mi vířily hlavou a já se jich nemohl zbavit. Viděl jsem ta vychrtlá těla, která se nějakým zázrakem stále ještě pohybují, viděl jsem detailní záběry housenek, které těm ubožákům žraly dásně, viděl jsem zkrvavené ocelové trubky, kterými si ruští vojáci sjednávali pořádek. Je jedno jak hroznou věc ti lidé provedli – tohle si nezaslouží nikdo.



Ale nejhorší na celé té věci nebylo to, že se tam děly takové hrůzy. Nejodpornější bylo to, že ti Venku o tom věděli – americké špionážní družice musely pořídit stovky vynikajících snímků všech těch hrůz, které se ve Varšavě děly – a nikdo s tím nic nedělal. Protože ti z Varšavy nebyli lidé. Byli to jen nějací zatracení hajzlové z Východu. Stejně jako všichni ostatní na východ od Německa.



Nedopalek opsal oblouk a dopadnul kousek od Caroliny Hondy. Carola, jejíhož příchodu jsem si ani nevšiml, cigaretu zašlápla a smutně se na mě podívala.



„Myslela jsem, že se ti tu bude líbit,“ řekla smutně. Neměl jsem zrovna nejlepší náladu a věděl jsem, že ať řeknu cokoliv, může to situaci jen zhoršit. Takže jsem raději mlčel. Carola ke mně přistoupila a upřeně se mi zahleděla do očí.



„Miluju tě,“ řekla po chvíli tiše a obejmula mě.



Mlčel jsem. Byl jsem strnulý a křečovitě jsem Carolu svíral kolem pasu. „Já tebe taky,“ zašeptal jsem jí nakonec do vlasů. A měl jsem opravdu co dělat, abych se nerozbrečel. 





* * * 





Tak konečně. Tiskli jsme se k sobě snad sto let, než jsme si znova pohlédli do očí. Jemně jsem ji políbil a pohladil po tváři. Opřela se mi hlavou o hruď, mé ruce vjely do jejích vlasů.



„Carol,“ řekl jsem.



„Pššt!“ zaprosila a já zmlknul a znovu se topil ve vůni jejích vlasů.



Bylo mi krásně, ale věděl jsem, že teď Carolu musím opustit. Nechtěl jsem, aby mě viděla ve stavu v jakém budu, až se vrátím domů. Potřeboval jsem teď být sám, i když jsem nic nechtěl víc, než ležet v posteli vedle ní, cítit její kůži na své, objímat ji, líbat, pronikat do ní.



Ale to muselo počkat.



Teď přišel čas zfetovat se. 











Třináct  





„Jestliže se dva hádají, má pravdu vždy



ten silnější“ 





KNIHA MRTVÉHO MUŽE  



Pondělí 21:50 



Gorila vymáhající vstupné vypadala neústupně. Bylo to strašně dávno, co jsem se v Pekelné Brázdě ukázal naposledy a tohohle svalovce jsem neznal. Na tváři měl vytetovaných několik variací na hákový kříž, po mohutném předloktí, okázale vyčnívajícím z upnutého černého trička, se plazili čtyři modří hadi. Prsty měl pokresleny něčím, co nepříjemně věrně připomínalo ostnatý drát.



„Nazdar,“ oznámil jsem mu suverénně. „Jdu za Kyklopem,“ dodal jsem a začal se tlačit do dveří. Brázda bylo původně podzemní parkoviště, takže dveře byly široké. Vyhazovač je svými rameny dokázal ucpat celé. Jeho tričko se zavlnilo jako by se v něm prohánělo celé stádo vetřelců, a jedna z jeho pracek mi dopadla na rameno.



„Vstupný,“ ozval se hlas, který se k tomu chlapovi hodil stejně dokonale, jako se vypálená kulka hodí k hlavě, „vstupný je šest pětek.“ Celkem zbytečně jsem se pokusil jeho ruku setřást. Bylo to jako bych se pokoušel právníkovi vysvětlit, co je to morálka.



„Říkám ti, že jdu za Kyklopem,“ řekl jsem trochu podrážděně. Stisk zesílil a vazounova tvář nabyla výrazu, jaký mají sadističtí pedofilové v reklamách na paralytický plyn. „Tak mu zavolej,“ řekl jsem mnohem méně sebejistě a kývnul směrem k telefonu, který visel na zdi, za vazounovými zády.



Svalovec sevřel čelist a hákové kříže se našponovaly. „Telefon nefunguje,“ procedil mezi zuby. „Zaplať, nebo jdi do prdele,“ řekl a roztomile mi zakroutil ramenem. Kdybych to nezažil, nevěřil bych, že je možné někomu zakroutit ramenem.



Rezignovaně jsem vytáhnul čipovou kartu a zajel jí do štěrbiny čtečky. Svalovec rázem pookřál, pustil mě a s nechutným úsměvem řekl něco jako služebníček.



Nesnáším vyhazovače. 





* * * 





Kyklop seděl u baru a cosi vykládal dvěma ženám, které měly tu smůlu, že neodešly hned jak si k nim přisedl. Ženy se po sobě dívaly, nervózně se usmívaly a snažily se nezírat na Kyklopovo jediné oko, které na ně vyzývavě pomrkávalo. Vzhledem k tomu, že to oko bylo umělé, to vypadalo dost morbidně.



Jednou jsem viděl plakát, na kterém byl namalovaný takový ten malý mimozemšťan s uzoučkým hrudníčkem a obrovskou šišatou hlavou, který mezi prsty držel rozkouřeného jointa. Nad mimozemšťanovou hlavou bylo velkými písmeny napsáno: Take me to your dealer!. Kdybych se někdy dostal do situace, že by po mně nějaký obyvatel létajícího talíře požadoval adresu opravdu solidního dodavatele omamných a halucinogenních látek – tak zní oficiální název pro dealera v Majorově Sborníku povolených zaměstnání – poslal bych ho bez váhání ke Kyklopovi. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že Kyklop je na distributora drog opravdu férový chlap. Když si u něj například koupíte pět dávek Kolotoče a dáte do zástavy své ledviny, můžete si být jistí, že vám Kyklop tři dny počká, než pošle někoho, aby si je od vás vyzvednul. Já jsem se sice do podobné situace nikdy nedostal, ale znal jsem spoustu lidí, kteří přišli nejen o ledviny, ale také o játra, a spoustu dalších orgánů. Většinou si pak pro další dávku už nepřišli.



Já měl to štěstí, že jsem na sebe, po jednom hašovém dýchánku, prozradil Rozumovi, že jsem kdysi trochu dělal do klubové hudby. Rozum byl majitelem Brázdy, a s Kyklopem měl velmi výhodnou smlouvu, která spočívala v tom, že Kyklop mohl v Brázdě prodávat fet bez jakýchkoliv poplatků, což Rozumovi zajistilo stálou klientelu. Ti dva do mě tehdy naládovali dvě tablety Styxu, počkali až zabere a pak mě strčili do masterboxu. Z nějakého podivného důvodu se má improvizace tanečníkům v posledním suterénu líbila, takže jsem se pak skoro každý večer chodil zadarmo sjíždět a oblažovat davy nadšenců svými depresemi přetvořenými do rytmů a melodií.



Kyklopovo oko přeletělo místnost, aby se ujistilo, jestli tu není někdo, kdo by potřeboval vyspravit náladu trochou něčeho ostřejšího, než je limonáda. Zastavilo se na mé maličkosti. Soustava čoček v oku chvíli měnila vzájemnou polohu, jako by nemohla uvěřit tomu co vidí. Pak se Kyklop postavil, zařval cosi jako „Ohaři, ty kurvo! Já tě snad zabiju!“ a rozběhl se ke mně. Jeho umělé nohy rachotily o betonovou podlahu a já trochu podřepl a duševně se připravoval na náraz, který musel nevyhnutelně přijít. Za tu dobu co jsem se s Kyklopem neviděl jsem musel ztratit cvik, protože mi náraz sto padesáti kilogramové masy tuku, kostí a oceli, malém přerazil všechna žebra.



„Ty voničemáku, ty slámožroute, ty hagešáku!“ zasypával mě lichotkami a oběma rukama mi přitom masíroval záda. Pak mě pořádně objal a když jsem se trochu vzpamatoval, měl jsem v puse zapáleného jointa.



Potáhl jsem a chvíli v sobě kouř podržel. Kdyby za decentními zrcadlovkami FLYWAY byly oči schopné vyjadřovat pocity, vypadaly by v té chvíli napjatě. Konečně jsem vydechl a přemýšlel kam trávu zařadit.



„Vesuv?“ zkusil jsem jméno nejsilnějšího modelu, jaký jsem kdy zkusil. Kyklopův obličej se rozzářil a znovu mě několikrát poplácal po zádech.



„Hovno Vesuv, vole. Vesuv je proti tomuhle materiálu úplnej čajík.“ Významně se odmlčel. „Říkám tomu Krakatoa,“ řekl a zalovil v jedné z naditých stehenních kapes svých khaki šortek. Vytáhnul balíček, ve kterém byla palice velikosti dětské pěstičky.



„Vidíš to?“ zeptal se, a i když to nebylo možné, zdálo se mi, že se jeho umělé oko Hitachi zalesklo vzrušením. Jestli si Kyklop na něčem opravdu zakládal, pak to byly tři věci: konopí které pěstoval a které v sobě mělo rok od roku stále více a více THC, Hitachi, které si nechal implantovat přímo doprostřed čela a umělé nohy Standford Protetics Research, které vyčnívaly z jeho skejťáckých šortek a které si už ze zásady odmítal zakrývat.



Historie trávy, oka i nohou je v podstatě jediný příběh, který Kyklop vykládal na potkání. Nepochybuji, že v okamžiku kdy mě uviděl, se právě chystal oznámit těm dvěma ženám, které se už stačily decentně vypařit, jak že se to všechno vlastně stalo.



Když se hlavice taktické střely rozprskly nad Prahou jako čínský porcelán, byl Kyklop právě ve sklepě a zaléval miniaturní políčko, na kterém zrála jeho první úroda. V prvním okamžiku si ani neuvědomil co se děje. Země se zatřásla, zhasla světla, kterými osvětloval rostliny a ozval se strašlivý rachot. Když se trochu vzpamatoval, zjistil, že je ve sklepě zavalený a že od vnějšího světa ho dělí pár metrů trosek, ve které se proměnil jeho dům během těch pár vteřin než se přehnala tlaková vlna. Kyklop tvrdí, že mu tráva zachránila život a že měl obrovské štěstí, že ji šel zkontrolovat zrovna v okamžiku, kdy raketa doletěla na konečnou. Vzhledem k tomu, co se dělo dál, bych tomu já osobně neřekl štěstí, ale kurevská smůla.



Kyklop mohl dýchat – nějakým zázrakem zůstal v roztříštěném zdivu průduch, kterým mu dovnitř šel čerstvý vzduch. Kyklop mohl i pít – do sklepa prosakovalo už před tím, a otřes nadělal do izolace spoustu děr, takže tam bylo dost vlhkosti na to, aby ji mohl sbírat do plechovek. Co Kyklop nemohl, bylo jíst, protože sebou dole neměl ani balíček žvýkaček.



„Nejdřív jsem sežral všechny žížaly, který jsem naházel do tý krabice s hlínou co mi v ní rostly rostlinky,“ začínal Kyklop vyprávění o tom, jak dokázal přežít tři a půl měsíce bez jídla. „Vždycky jsem je trhal na půl, aby mi zase jako dorostly, ale už třetí den jsem měl pořádnej hlad takže jsem je během dalšího tejdne sežral všechny. A pak jsem si moh’ -“ tady clonka Hitachi významně zamrkala a jeho radiací spálený obličej se roztáhl do širokého úsměvu – “ akorát tak vyhonit. A taky jsem to udělal,“ říkal a jeho úsměv byl už tak široký, že odhaloval i zažloutlé zuby.



„Nejdřív jenom tak, abych zahnal nudu, ale hned podruhý mi došlo, že je to vlastně škoda a že zbytečně vyhazuju spoustu kvalitní mrdky, která je plná špičkový bílkoviny.“ V tomto momentě odpadala většina slabších povah, ale to nejlepší teprve mělo přijít.



    „Jenže když si ho honíš dvakrát denně, aby ses udržel alespoň trochu ve formě, tak ti za pár dnů vyschnou koule. Já měl péro rozedřený do krve, ale nemoh’ jsem z něj dostat ani kapku.“



Jeho tvář vážněla a clonka, která měla alespoň trochu připomínat víčko, se přivírala. „Tak jsem přemejšlel co bych tak ještě sežral. Kdybych jenom tak ležel a hovno dělal, klidně bych se na nějaký žrádlo vykašlal, jenže já se snažil vyhrabat a na to jsem potřeboval energii, že jo.“



Pohlédl na konečky svých zničených prstů a řekl: „Víš, ty vole, co to je rvát beton a mít akorát jednu podělanou baterku se kterou si můžeš svítit tak pět minut denně?“ Na prstech mu chyběly nejen polštářky, ale také většina nehtů.



„Tak jsem tam seděl,“ pokračoval, „a přemejšlel co bych tak ještě mohl sežrat. No a pak mi došlo, že jediný co je v tom zasraným sklepě ještě k jídlu jsem já.“ Cynický škleb a pauza, jako by nabíral sílu na další vyprávění.



„Tak jsem si začal žrát nohy.“ Ještě delší pauza. Jeho kovové končetiny sebou začaly pocukávat, jako by i ony znovu cítily tu bolest.



„Začal jsem prstama. Byl jsem v tý době už dost pohublej – než to začlo vážil jsem dobře stodvacet kilo – ale byl jsem už zvyklej na malinkatý dávky jídla, takže mi to nevadilo, že jsem zvládnul jenom jeden denně. Pižlal jsem to nějakým střepem, co jsem našel a než jsem chytil grif, trvalo mi to strašně dlouho. Vázal jsem si to do obvazů z košile, který jsem si měnil dvakrát denně. Použitý hadry jsem máchal ve vodě a tu pak chlastal – doufal jsem, že je v tom taky něco výživnýho.“



Dlouhé ticho.



„Nejhorší bylo koleno. To se strašně blbě řeže a hodně to krvácí. Když jsem došel ke kolenu, málem jsem se posral bolestí. Pak jsem to vzal do půl stehna a řek’ si, že budu muset začít s druhou nohou. Vzal jsem kus plechu a ňáký dřeno a to stehno si vypálil. Každej den jsem málem chcípnul, když ten průduch co jsem tam měl a kterým nestačil odcházet ani smrad ze chcanek, nestíhal přivádět čerstvej vzduch. Pak jsem si rozpálenou plotnu připlácnul na ránu a řval. Na druhej den jsem strhnul strup co se mi udělal a pálil to znova. Každej den. Každej posranej den.“ ší dlouhá pauza.



„Ty strupy chutnaly fakt odporně.“ Znechucený výraz a lehký třas.



„Když jsem se konečně vyhrabal, byl jsem prakticky mrtvej. Nohy jsem měl pryč a jak jsem nebyl zvyklej na světlo, tak mi slunko udělalo do očí díry.“ Zcela nevědomý pohyb, kterým si posouvá zrcadlovky na nose. „Neměl jsem sílu ani na plazení, takže jsem jenom tak ležel.“ Levá ruka se zvedla a Kyklop se zadíval na pahýl, který mu zbyl po malíčku. „Než mě nějací podělaní Rusáci našli, trvalo to dva dny.“ Spustil ruku a nechal svá slova účinkovat. Pak se zachechtal. „Vy čuráci,“ šklebil se, „fakt si myslíte, že to bylo tak hrozný?“ Naslouchajícím se na tváři objevilo cosi jako úleva, ale jen na okamžik, protože Kyklop dodal tu větu, kterou všichni čekali, ale nějak si nechtěli připustit, že by to mohla být pravda. Kyklop řekl: „Bylo to ještě mnohem horší!“



A pak se strašlivě rozesmál. 





* * * 





Úsměv mi ztuhl na tváři.



Krakatoa začínala soptit.



Ruce mi vzplály jasně žlutým plamenem a udržet všechen ten oheň pod kontrolou, mě stálo ohromné úsilí. Kyklop schoval balíček s paličkou a Hitachi uprostřed jeho čela spiklenecky zamrkalo. Pak mě vzal za předloktí, jemně mi odsunul rozkouřený joint od úst a odtáhl mě k nejbližšímu volnému stolu.



Bar byl velký jako menší tělocvična. Stoly byly chaoticky rozesety po hale, která kdysi sloužila jako první suterén parkoviště. Kromě zdi po mé pravé ruce, kde byl barpult, byly všechny stěny pokryty soustavou více méně optimistických grafitti a plastik. Byla tu torza lidských trupů zoufale se vzpínající do volného prostoru, hrůzou zkroucené obličeje, obrazy hromadných poprav, na kterých zrůdy s plynovými maskami na tvářích a kovovými helmami střílejí polonahé děti. Prostě pohoda.



Nejlepší byl ovšem strop. Tam nebyly žádné obrazce, ale změť optických zpožďovacích vláken. Vlákna byla vyrobena z podobného materiálu je Čipův oblek, takže když se do nich vpustilo několik krátkých impulsů světla, vypadalo to, jako by po šílené pavučině pobíhalo několik fosforeskujících pavouků.



Kyklop mě usadil, řekl, že se hned vrátí a někam odběhl. Hlava se mi točila, ruce hořely, proudy energie se přelévaly z různých částí těla. A navíc na mě pomalu začínala lézt žravá. To na trávě nesnáším – vždycky se strašně přejím a je mi pak špatně.



„Pane Bože,“ hlesl jsem tiše a složil si hlavu do dlaní.



„Přejete si?“ ozvalo se nade mnou. Pak mi to došlo: Rozum kdysi dávno došel k závěru, že člověk, který řekne Pane Bože, potřebuje jedinou věc: panáka.



Prohlédl jsem si koženou bundu do které byl vrchní oblečený a stříbrný řetízek, který začínal v jeho levém ušním boltci a končil v nosní dírce. Vypadal nějak divně. Jako hlava, která nemá ani ruce ani nohy, ale jen tu hlavu. Zamrkal jsem a když vrchní znovu nabyl alespoň přibližně lidských tvarů, řekl jsem: „Flastr do půllitru a čtyři utopence.“ Vrchní si udělal nějakou poznámku na displej svého handtopu a odběhl pryč.



„Ohaři, ty starý feťáku!“ ozval se za mnou Rozumův hlas. Neuvěřitelně pomalu jsem se otočil a pohlédl do Rozumovy zarudlé tváře. Rozum byl snad jediný člověk v Brázdě, který nefetoval. Místo toho se napájel pivem, nebo jak tomu říkal on, kropil se vitamíny. A opravdu – při svých třiceti pivech za den, byl zdravý jako řípa.



Rozum se usadil na židli naproti mně, a Kyklop, který stál těsně za ním, zabral židli napravo. Než Kyklopovy kovové nohy přestaly škrábat o dřevěnou desku stolu, objevil se číšník, postavil přede mě talíř s utopenci a půllitr černého čehosi, co se tvářilo, že to každou chvíli rozleptá sklenici a vydá se to na procházku po okolí. Před Rozumem se, jaksi samo sebou, objevilo pivo, Kyklop, který alkohol neuznával, si dal Pekelný šleh – energy-drink, na který létají americké raketoplány.



Když čísník odkráčel, roztáhl se Kyklopův obličej od ucha k uchu a zeptal se: „Dobrej model, ne, sjezdaři?“



„Kurevsky,“ řekl jsem a snažil se stáhnout rty, které mi ztuhly v úsměvu, abych nevypadal jako úplný pitomec. Zvednul jsem sklenici a pokynul jí někam mezi Kyklopa a Rozuma. Když jsme se napili, pustil jsem do utopenců a s plnou pusou jsem cosi nesouvisle žvatlal o tom, jaká je to škoda, že jsme se tak dlouho neviděli.



Když jsem byl s jídlem hotový, cítil jsem se skoro výborně. Jediné co mi v tu chvíli kazilo náladu, bylo pomrkávání Kyklopova Hitachi. Snad minutu jsem konsternovaně sledoval, jak se záklopka otvírá a zavírá. Pak jsem to nevydržel a zeptal se: „Kyklope, proč ty vlastně máš jen jedno oko? Normální oči od Philipse musí stát polovinu toho, co tě stojí údržba téhle příšernosti.“



Kyklop se usmál a řekl: „Ty vole, znáš někoho jinýho s vokem uprostřed čela?“



„Ne,“ řekl jsem popravdě.



„No a vo tom to je.“ 





* * * 





Jak jsem se trochu vzpamatovával z účinků Kyklopova jointu, začínali jsme mluvit o normálních věcech. Nakonec byla všechna obvyklá konverzační témata vyčerpána a Rozumovi, který se mi věnoval víc než Kyklop, který stále odbíhal za nějakými zákazníky, zbyla jen ta poslední otázka: „A co tě sem vlastně přivedlo?“



Podíval jsem se na Kyklopa, který si právě přisedl, pak na Rozuma, kterému bylo jasné, že jsem nepřišel jen tak. Pak jsem překontroloval své nehty a nakonec řekl: „Potřebuju dvě tablety Styxu.“ Kyklop s Rozumem se naráz z usměvavých starších pánu změnili na nepřístupné rozhněvané muže.



Když má drogová fáze dospěla do stádia, kdy jsem byl každou volnou chvíli sjetý, vzali si mě Rozum s Kyklopem stranou a začali mi vysvětlovat, že ze začátku všechno samozřejmě byl jenom obchod, ale že pro mě mají tak trochu slabost, a že se nemůžou dívat, jak se ničím. Samozřejmě jsem udělal co jsem musel – poslal jsem je do prdele. A oni mi samozřejmě dali pár facek. A pak jsem se začal léčit.



Už jen při pohledu na jídlo jsem se pozvracel, takže jsem zhubnul na nějakých šedesát kilo. Vypadala mi polovina vlasů a ruce se mi třásly tak, že i ze zašpuntované láhve jsem dokázal vycintat všechnu vodu. Ti dva mě zavřeli do nějaké místnosti, nosili mi vodu a vynášeli kýble s tím co ze mě lezlo ven. Když jsem konečně mohl na vzduch, byl jsem vyléčený. Ne že bych neměl chuť si šlehnout. Bože – co já bych dal za to, kdybych si tu první hodinu mohl vylepšit něčím pěkně rychlým. Ale nešlo to. Když jsem viděl, co Kyklop s Rozumem udělali pro to, aby alespoň trochu odčinili své hříchy, nemohl jsem.



„Hele, já nechci začít fetovat,“ řekl jsem. „Já prostě potřebuju dvě tablety Styxu. To je všechno – mě vůbec nejde o ten trip, jen do sebe potřebuju dostat nějaký harbotrizin -“ Nešlo to vysvětlit. Nemohl jsem jim to udělat, protože kdyby věděli nač ty tablety potřebuji a co se se mnou stane, až si ještě rozjetý vrazím do žíly stříkačku a nastříknu si půl ampule té husté tekutiny co odpočívá v ochranném balení ve skrýši u mě doma, neodolali by. Chtěli by to využít. A i kdyby se ovládli a k ničemu mě nenutili, hlodalo by v nich vědomí nevyužité příležitosti – vždyť oni oba byli především obchodníky.



Kyklop, který se smál při nejrůznějších příležitostech, zvláště pak tehdy, kdy se to hodilo nejmíň, zvážněl. Vypadal mnohem vážněji než Rozum a ve mně z nějakého záhadného důvodu sílil pocit viny. Asi jako když své matce oznamujete, že se musíte ženit.



„Ohaři,“ začal Kyklop. „Teď ti něco řeknu. Dávej dobrý pozor, protože se tě to týká.“ Zvednul ruku a zastavil proud omluv, které jsem se ze sebe chystal vychrlit. „Když jsem ležel v tom sklepě a nic jsem neviděl a někdy ani neslyšel a někdy dokonce ani necítil, protože už jsem neměl z čeho žít, ale pořád jsem mohl trpět, přemýšlel jsem, že bych srovnal účet. Měl jsem to sklo a měl jsem ještě dost síly na to, abych si jím přejel po krku. Obracel jsem ten střep v ruce a říkal jsem si, že bude lepší ukončit to rychle, než se trápit ještě dalších kdovíkolik dní. A vážně jsem si chtěl uříznout hlavu, protože jsem věděl, že jakmile jednou začnu, jakmile sním první kus svého vlastního masa, tak to nepůjde zastavit. Budu pokračovat tak dlouho, než ze sebe sním tolik, že už nevydržím naživu. Tehdy, když jsem si jezdil tím střepem po krku a nedokázal přitlačit, jsem si myslel, že jsem srab, že se nedokážu ani zabít. Dneska vím, že v té chvíli jsem měl víc síly než za celý život dohromady. Protože jsem to dokázal. Dokázal jsem si vybrat tu horší cestu, protože tam pořád byla ta naděje, pořád jsem měl šanci, že se zabiju a přitom bude stačit už jen pět minut práce. Chci ti říct, že život je vždycky lepší než smrt, protože když jsi mrtvý, nemáš vůbec nic. Nemáš žádnou naději.“ Pak se jeho obličej znova změnil a vypadal stejně tvrdě a neústupně, jako když se s ním někdo pokoušel hádat o cenu. „Chci ti jen říct, že jestli se chystáš začít jenom proto, aby sis vyřešil nějaký problémy, tak jseš pro mě vobyčejnej sráč. S Rozumem jsme ti věnovali spoustu času, abysme tě dostali z těch sraček, ve kterejch jsi lítal – částečně taky naší vinou. Jestli se to ale teď chystáš poslat do prdele jenom proto, že tě Major nachytal na svěstkách, tak se nemůžeš divit, že mám sto chutí rozmlátit ti držku.“



Ten proslov mě zasáhnul. Bolel víc, než si Kyklop dovedl představit. Možná si myslel, že mi dodá sílu, ale to se pletl. Řekl mi, že si myslí, že jsem pořád ještě latentní feťák, že první facka mě smete zpátky do světa za Styxem. Měl jsem chuť Kyklopa seřvat. Měl jsem sto chutí vsát a napálit mu pěstí přímo do toho jeho slavného oka. Měl jsem tisíc chutí vzít židli a přetáhnout ho přes hlavu tak, že by to už nerozdýchal. Ale to nemělo cenu. Kyklop viděl v životě příliš mnoho vyléčených feťáků, kteří si na druhý den přijdou pro další dávku. Byl poznamenaný tím co dělal, stejně, jako jsem byl poznamenaný já. Chápal jsem ho. A proto jsem se jen zvednul a beze slova odešel. 





* * * 





Seděl jsem na schodech které vedly k záchodům, v ruce jsem měl zapálenou cigaretu, ze které jsem ještě nepotáhnul, hlavu jsem měl položenou na kolenou, které jsem měl přitažené k tělu.



A brečel jsem.



Věděl jsem, že vedle mě sedí Rozum a okusuje si nehty – jako vždycky, když neví co má dělat – ale ignoroval jsem ho. Byl jsem sám a nic se na tom nedalo změnit. A tak jsem brečel. Všechny ty věci které se na mě sesypaly, se hrnuly zpátky. Všechno o čem jsem si myslel, že jsem se s tím vyrovnal mi dokazovalo, že se pletu, že problémy nejde jen tak zamést pod koberec, párkrát se po nich projít a nemyslet na ně. Hrnulo se to ze mě ven a jak jsem vzlykal, cílil jsem se najednou strašně starý a prázdný a k ničemu.



Rozum počkal, než mě to trochu přejde. Pak se na mě zkoumavě podíval a řekl: „Nechceš o tom mluvit?“



Zavrtěl jsem hlavou.



„Dobře,“ přikývl. „Já ti věřím, protože si myslím, že tě znám natolik, že poznám, kdy ti jde o drogy a kdy o chemii.“ Pokýval hlavou a pokračoval: „Z Kyklopa si nic nedělej. Když jsem odcházel byl na sebe naštvaný, jak jsem ho už dlouho neviděl,“ řekl a odkašlal si.



„On se ti nemůže omluvit za to co řekl, to je ti jasné,“ konstatoval.



Přikývl jsem.



„Nemusíš se tvářit jako by nic, ale zkus mu to odpustit,“ řekl Rozum a já to Kyklopovi odpustil. Odpustil jsem mu, protože když jsem se díval na Rozumův obličej, ze kterého, přes to všechno kolem, ještě stále vyzařovala víra ve zdravý rozum, bylo mi jasné, že i když to ve mně vře, tak logicky, racionálně, nemá smysl být na Kyklopa nazlobený.



A tak jsem znova přikývl.



Rozum se vděčně usmál a pevně mi sevřel rameno. A já najednou měl strašlivě silnou potřebu něco udělat. Potřeboval jsem něco silnějšího než jen stisk ruky. Podíval jsem se na Rozuma a pomalu jsem ho objal.



A byla to síla. 





* * * 





Když to pominulo, když se ta potřeba ztratila a my se od sebe odtáhli, vypadal Rozum jako by se trochu styděl. Abych mu pomohl, začal jsem smrkat. A on řekl: „Kolik jsi říkal, že toho potřebuješ?“ 











Čtrnáct  





„Deprese – absolutní soustředění bolesti,



strachu a beznaděje.“ 





KNIHA MRTVÉHO MUŽE  



Úterý 2:40  



Domů jsem odrazil někdy po půl druhé. V kapse jsem měl plastovou lahvičku se dvěmi tabletami Styxu a v hlavě mizernou náladu. Než jsem začal cokoliv dělat, pořádně jsem se vysprchoval studenou vodou, abych se trochu vzpamatoval a zahnal spánek. Než jsem koupelnu opustil, letmo jsem se prohlédl v zrcadle. Modřiny začínaly pomalu ustupovat, ale pořád jsem vypadal příšerně. Rozhodl jsem se, že oblékat se mi nechce a začal nahý pobíhat po bytě.



Lahvičku s tabletami jsem postavil na kuchyňský stůl a z ledničky vytáhnul láhev s něčím, co člověk, který mi to prodal, vydával za pomerančový džus. Hodil jsem do sebe tablety a zapil je pořádným lokem džusu. Kdyby nechutnal po mýdle, možná bych řekl, že nebyl hnusný.



Zkontroloval jsem čas. Bylo za deset minut tři. Měl jsem dvacet minut, než Styx pořádně zabere. Opustil jsem kuchyň a poručil Hubertovi aby otevřel malou místnůstku, kterou jsem skoro nepoužíval. Nebyl v ní žádný nábytek, žádné ostré hrany, nic, co by se dalo sebevětší silou uvolnit. Jen betonové stěny a na nich vteřinovým lepidlem připevněných dvacet centimetrů molitanové matrace. A dveře bez kliky. Uvnitř to páchlo potem a močí. Při představě, co se tu bude dnes dít, jsem se otřásl. Nastavil jsem Huberta aby mě po tom, co si v místnosti lehnu, zavřel, a ven mě pustil nejdříve za dvanáct hodin.



Pak jsem se přemístil do dílny. Otevřel jsem skrýš a z přepravní krabice vyndal jednu ampuli. Položil jsem ji na stůl, zakryl skrýš a začal hledat injekční stříkačku. Styx začínal pomalu zabírat.



Když jsem konečně objevil jednu nepoužitou jehlu, ulomil jsem skleněný vršek ampule a polovinu jejího obsahu natáhl do stříkačky. Vyfouknul jsem bublinky a znova překontroloval čas. Nebylo důležité píchnout si tu věc v nějaký určitý čas. Stačilo, abych byl už rozjetý a podle toho co jsem cítil, jsem v tom už docela jel. V hlavě mi uháněla zářící světla a stálo mě to spoustu námahy udržet si orientaci. Ruce i nohy jsem měl najednou plné energie – kdybych chtěl, mohl bych zaběhnout světový rekord, nebo ohnout ocelovou trubku – nebo mi to tak alespoň připadalo. Předměty měnily tvar, zvuky se ozývaly jako z jiného světa.



Vrátil jsem se do molitanem vystlané místnosti a kleknul si. Podržel jsem stříkačku v zubech, pravou rukou si objal levý biceps a zapumpoval. Žíly na předloktí mi krásně vyskákaly – viděl jsem je jako oslnivě zelené zářící linky, kterými se ženou milióny tun vody – a já zapíchnul jehlu. Pokud jste si nikdy nedělali nástřik, nemůžete vědět co to s člověkem udělá. Nejdřív tlak v ruce, pak zahoří celé tělo – SSSSMMMMAAAAHHHH!!!! – a už to frčí.



V posledním záchvěvu vůle jsem vyhodil stříkačku otevřenými dveřmi ven a složil se na záda. Dveře zapadly a někde nahoře v rohu se rozebzučel malý ventilátor. 





* * * 





Ležel jsem a nechal myšlenky plynout. Viděl jsem obrazy, tváře a události. Slyšel jsem emoce a dech a tlukot srdce. Když jsem se uklidnil, když jsem si zvyknul na ten příliv ostrých a naprosto srozumitelných vjemů, pokusil jsem se soustředit.



alenka



místo



alenka



Myšlenky mi odbíhaly, ale přesto jsem cítil, že se začínám soustředit. V mé hlavě se začal rýsovat nějaký obraz. Překrýval ostatní, prolínal jimi a měnil jejich proporce. A pak jsme uviděl budovu a most. Byla tma, ale lampy dávaly dostatek světla na to, abych viděl vojáky. Uvědomil jsem si co to vidím. Byla to Administrativa a most Legií. Sakra! Na okamžik mě zachvátila panika. Tohle mě nezajímá! Chtěl jsem místo, kde skrývá ta holka, ne nějakou podřadnou asociaci. Pokud ji nenajdu takhle –



Najednou se všechno změnilo. Byl jsem někde jinde. Hromady trosek, pokroucené břízy a nějaké další křoví. Něco jako cesta kousek napravo.



cesta



cesta



cesta



A pak jsem věděl jak se tam dostat. Bylo to tak prosté – tohle místo bylo úplně perfektní. Blízko všeho, ale přesto zcela anonymní. Strach a napětí povolilo a já se mohl dál oddávat svištícím vlnám pocitů. 





* * * 





Deprese se vynořila jako ledovec před Titanicem a se stejně zničujícími účinky se zabořila hluboko do mých myšlenek. Převalil jsem se ze zad na bok a uvědomil si, jak mě to bolí. Uvědomil jsem si, že mě bolí úplně všechno. Nejen tělo, ale i myšlenky. Bolely jako když vám nešikovný zubař vrtá do zubu. Bolely a pálily. Znovu jsem se převalil, ale pohodlnou polohu se mi najít nepodařilo.



Posadil jsem se a najednou jsem přemýšlel o Carole. Cítil jsem strach, zděšení a nejistotu. A cítil jsem i hnus, znechucení a odpor. Pak jsem si vzpomněl na Majorovo pohrdavé chování, na hodiny strávené v jeho vězení, na Břitvův výlev vzteku. A dál se mi vybavil Kyklopův obličej, když mi předával lahvičku s tabletami a jeho zvláštní pohled, když mi podával ruku na rozloučenou. A uvědomil jsem si paniku, která mě zalila, když jsem si uvědomil, že Rozum, kterého objímám, má erekci.



Všechny ty věci se na mě valily a já najednou věděl, že jediný způsob jak se zbavit těch neodbytných myšlenek je rozříznout si žíly a tepny a nechat krev aby je vyplavila. Poručil jsem Hubertovi aby mi otevřel. Odpověděl, že podle instrukcí, které dostal mi nemůže otevřít. Začal jsem na něj křičet, řval jsem, mlátil jsem do molitanem pokrytých stěn. Když jsem se vyčerpal, svezl jsem se k zemi a jen tak ležel. Ležel jsem a nehýbal se. Už nebyl důvod se hýbat, nebyl důvod žít. Všechno a všichni se proti mně spikli. Byli tu jen proto aby mě trápili, aby mě mučili a ponižovali. Aby mě využívali a uráželi. Dech se mi zpomalil – hrudník se téměř nehýbal.



Pak jsem prudce zalapal po dechu. A další a další hromady bahna, které se mi sypaly na hlavu. Slabost. Je to slabost, nedokázat se zabít. Jsem slaboch a nicka. Nezvládnu ani svou vlastní smrt.



A pak jsem se vrátil na začátek.



Deprese se vynořila jako ledovec před Titanicem a se stejně zničujícími účinky se zabořila hluboko do mých myšlenek. 





* * * 





Když jsem do molitanu vymočil poslední zbytky chemikálií, které mi měly pomoct najít Alenku, byl jsem na smrt vyčerpaný. Hlasivky jsem měl ochraptělé, nehty zlámané, jak jsem se snažil servat molitan a rozbít si hlavu o beton. Nepovedlo se mi to, tak jsem hlavou tloukl alespoň o vlastní kolena. Rozdrásal jsem si kůži, pokousal ruce i nohy. Jak se maniakální fáze střídaly s depresivními, přicházel jsem o poslední zbytky fyzických sil a měl jsem čím dál tím silnější pocit, že jsem zešílel.



Teď, když jsem ležel a nebyl schopen pohybu ne proto, že bych neviděl žádný důvod proto se pohnout, ale proto, že jsem byl fyzicky úplně na dně, věděl jsem, že už nemohu být šílenější než jsem. Byl jsem – stejně jako všichni ostatní ve Městě – už dávno za hranicí toho čemu by se dalo říct zdravý rozum.



Ale na to jsem nemyslel. Nemyslel jsem vůbec na nic. Chtělo se mi jen strašlivě spát. 





* * * 





Probral jsem se kolem desáté večer a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Přesto, že jsem spal skoro jedenáct hodin, byl jsem úplně vyčerpaný. Posadil jsem se a podíval se na nažloutlé fleky, které po mně zůstaly na molitanu. Poručil jsem Hubertovi, aby poslal vysavač dát to do pořádku a odvlekl se do koupelny.



Podíval jsem se na vanu a přemýšlel, že bych se vykoupal. Pak jsem ale zavrtěl hlavou a postavil se do sprchy. Nejprve jsem na sebe pustil proud horké vody a opláchl ze sebe pot a špínu. Chvíli jsem jen tak stál a nechal vodu, aby mi dopadala na záda. Pak jsem pustil studenou a než jsem vylezl ven, cvakaly mi zuby jako bych se právě vrátil z polární výpravy.



Osušený a oblečený do čistých trenýrek a trička jsem si uvařil kávu a připravil něco k jídlu. Když jsem konečně dojedl, dopil a zapálil si cigaretu, bylo mi docela dobře. Přesunul jsem se k terminálu a zobrazil si mapu. Na dipleji jsem si všiml obdélníčku, který odměřoval můj čas. Čárce chyběla k dosažení dolní hranice necelá třetina – zbývaly mi dva dny. Chvíli jsem operoval s mapou, až jsem v té záplavě bílé barvy, která značila neevidovaná území, konečně našel místo, které jsem hledal. Označil jsem ho a nechal si mapku vytisknout. Papír jsem nadvakrát přeložil a začal si shánět oblečení. Nemělo cenu čekat – času jsem měl beztak málo a povalování jsem měl pro tento den dost.  











Patnáct  





„Kdybych mohl Bohu položit jedinou otázku,



zeptal bych se: Proč já? Proč zrovna já?“ 





KNIHA MRTVÉHO MUŽE   



Středa 1:38 



Studené cihly mě tlačily do břicha, vlhkost, která z nich stoupala, mi přes džíny zvolna prosakovala na kůži a studený vítr mi nepříjemně profukoval uši. Ležel jsem asi padesát metrů od místa, které jsem viděl když jsem byl in a opatrně potahoval z cigarety, schované v dlani. Dalekohled jsem měl přepnutý na infra-rozsah a díky automatickému režimu, by mě upozornil na jakoukoliv změnu v místech kam byl zaměřen.



Pořád jsem se ještě vzpamatovával z té očistné kůry kterou jsem si připravil a stále se ještě styděl za některé věci, které mě napadaly, když se matrotrixinol, který byl v ampulích, smíchal se Styxem. Na tuhle ďábelskou směs jsem přišel vlastně náhodou. Když jsem tyhle dvě látky poprvé smíchal ve své vlastní krvi, málem jsem se zabil. Nevěděl jsem ještě co mě čeká a v sebevraždě mi zabránil jakýsi člověk, který si všiml, že se nějak moc zajímám o podlahu. Tehdy jsem zjistil, že můj mozek dokáže nějak poskládat neúplné informace které má a vydedukovat z nich různé závěry, které se většinou – zatím pokaždé – ukázaly jako pravdivé. Někdo by to možná nazval věštectvím, ale podobné nesmysly jsou dobré leda pro slabé povahy, které nemají odvahu přiznat si, že Bůh je už hezkých pár století mrtev. Zázraky se už nedějí.



 



pokračování>>>