UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Zákony silnějšího, 5. část

Típnul jsem cigaretu a vyklepl z krabičky další. Vedle mě ležela termoska s kafem, ale po tom jsem pokaždé jako hydrant, takže jsem si ho zatím odpustil. Zapálil jsem si a pro jistotu se podíval do dalekohledu. Neviděl jsem nic. Plánoval jsem počkat do rána, a kdyby se nic nestalo, šel bych se podívat, kam jsem to vlastně došel. Pokud bych objevil nějaké známky toho, že jsem opravdu na správné adrese, zavolal bych Majorovi a nechal jeho chlapce, aby tu špinavou práci dokončili. Odložil jsem dalekohled a dál se věnoval kouření.



Neležel jsem sice zrovna moc pohodlně, ale dalo se to vydržet a nebylo kam spěchat. S tímto povzbuzujícím vědomím, jsem vykouřil další čtyři cigarety.



Pak dalekohled zablikal. Rychle jsem ho zvedl a podíval se k místu, kde jsem očekával vchod do sklepa nebo něco podobného. To co jsem uviděl mě překvapilo. Ještě víc mě ale překvapilo co jsem v tu chvíli ucítil. Něco kulatého mě zatlačilo mezi lopatkami. Něco jako hlaveň samopalu. 





* * * 





Zůstal jsem strnule ležet. Pak jsem pomalu zvedl ruce nad hlavu a ještě o něco opatrněji se převrátil z břicha na záda. Nade mnou stálo sto devadesát centimetrů té nejlepší vojenské výzbroje a velmi jednoznačným gestem mi dávalo najevo, že bych se měl postavit, pokud možno tak, aby to nebylo možno vyložit jako pokus o útok.



Zmateně jsem se začal zvedat. Nechápal jsem co se to kolem mě děje, kde se tu vzal ten ozbrojenec a proč v místě, kde měla stát jedna malá holka je najednou pět lidí a všichni vydávají takovou tu typickou tlumenou auru, kterou méně kvalitní snímače infrazáření nejsou s to zachytit.



Pak mi to došlo. Měl jsem chuť začít si nahlas nadávat, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, jak moc nervózní je prst, který se dotýká spouště toho samopalu, raději jsem se udržel. Ta první vize byla správná! Alenka je opravdu někde kousek od Administativy. To nebyl žádný zkrat způsobený strachem z Majora. To bylo to co jsem hledal. Podvrh bylo to druhé místo, to na které si můj mozek vzpomněl v okamžiku, kdy jsem začal myslet na to, co se mnou Major udělá, když zklamu. Uviděl jsem, kde je ta slavná Philipsí neuroklinika. Místo, kde z lidí dělají stroje. 





* * * 





Strážný mi hodil pouta a já si je poslušně nasadil. Pak jsem klopýtal tmou k místu, kde byl vchod. Narozdíl od mého průvodce jsem na očích neměl fotonásobič, takže jsem neviděl na cestu a pořád jsem do něčeho narážel.



Že jsme už na místě jsem poznal podle další hlavně, která mě zatlačila pro změnu do břicha. Zastavil jsem a čekal. Na hlavu mi nasadili nějakou páchnoucí umělohmotnou přilbu, která mi zakryla oči, zacpala uši a málem i nos a pusu. Pak mě několik minut vodili sem tam, než mě opravdu vzali dovnitř. To jsem poznal podle toho, že mi už netáhlo na nohy.



Další asi tři minuty jsem zkoušel používat fintu, kterou jsem nastudoval ze špatných knih a filmů – pokoušel jsem se rovnoměrně počítat a pamatovat si u kterého čísla jsme odbočili na kterou stranu. Vydrželo mi to přesně do třetí obrátky. Pak jsem se v tom nějak ztratil.



Když mi z hlavy sundali přilbu a z rukou želízka, byl jsem ve skleněné krabici, ve které byla postel, noční stolek s lampičkou, nějaké časopisy na plastikovém stole, dvě židle a hlavně – čistý záchod. Kovový rám dveří zaklapl do zárubní a já se rozhlížel co je venku. Byly tam jen další skleněné krabice, stejné jako ta moje, a v nich trosky lidí. Někteří byli špinaví a otrhaní, někteří byli okoupaní a navlečení do nějakých modrých papírových oblečků, ve kterých vypadali jako pacienti psychiatrického ústavu. Většina těch špinavých se tvářila odevzdaně, jako by byli uklidněni nějakými sedativy, všichni ti čistí a namydlení měli obličeje prázdné. Nemyslím tím jen nějaký nepřítomný obličej masového vraha, ale absolutní uvolněnost všech mimických svalů, která je typická pro tu fázi výroby těla, ve které se ladí ovladače právě pro mimiku a gestikulaci.



Posadil jsem se na postel a automaticky si do koutku hodil cigaretu. Pak jsem se rozpačitě rozhlédl po nějaké skryté kameře, které bych se mohl zeptat, jestli si můžu zapálit. Žádnou jsem neviděl, takže jsem si zapálil. Z nějakého zvláštního důvodu jsem se s těmi ostatními lidmi a už ne-lidmi neztotožňoval. Vůbec mě nenapadlo, že bych se měl vzrušovat tím, že by ze mě také udělali tělo. Bylo mi úplně fuk, co se mnou bude. Možná to bylo dojezdem ze Styxu, a možná toho na mě za ten týden bylo už moc.



A tak jsem jen tak seděl a pokuřoval a čekal, až někdo přijde. 





* * * 





Nakonec přišel mladý, dynamicky působící člověk v saku, na nose decentní brýle, krátké vlasy napatlané celými tunami gelu, pod paží tenkou složku. Když vešel, neříkal jsem nic. On se posadil na jednu z těch dvou židlí, složku položil na stůl a otevřel ji. Pak se rozhlédl po místnosti, nakrčil nos, jako by nesnášel cigaretový kouř a konečně si mě všiml.



„Hi,“ řekl anglicky.



„Good morning,“ zaperlil jsem svou oslnivou angličtinou. Dál se rozhovor vyvíjel tak, že on něco řekl, já jsem půl minuty hledal slova, mával rukama a vůbec se snažil naznačit mu, že má mluvit raději česky.



Z naší krátké rozpravy vyplynulo asi tolik, že jemu je opravdu líto, že jsem se nechtěně připletl zrovna k jejich výzkumnému centru, nicméně, že mě musí prověřit a tak dále.



Zrovna v okamžiku, kdy se chystal přátelsky se na mě usmát a odejít, stalo se něco neuvěřitelného. Za sklem se objevili Soňa a pánové Nerozhodný a Nervózní. Zoufale jsem zavřel oči a cítil jsem, jak se mi pod víčky sbírají slzy. Tohle už bylo na mě opravdu příliš.



To povedené trio doprovázeli tři ozbrojenci a vypadalo to, že tři mladé obličeje se v nebližší době změní z vystrašených, zlomených a odevzdaných na prázdné. Sklopil jsem hlavu a doufal, že si mě nevšinou. V okamžiku, kdy jsem si říkal, že už je to v pohodě, mě Nerozhodný poznal a ukázal na mě svýma spoutanýma rukama. Sklo bylo zvukotěsné, takže jsem neslyšel co říkají, ale podle toho se dělo dál, předpokládám, že Nervózní se rozhodl předvést další z úžasných lidských vlastností: když už mám jít ke dnu, tak ať nejdu sám.



Skupinka se zastavila, a elektronický zámek na dveřích se tiše rozebzučel. Dovnitř vešel jeden ozbrojenec a něco pošeptal tomu mladému dynamickému muži, který se už stačil postavit. Podíval se na mě – jeho pohled byl najednou studený jak polární noc – pak se spěšně otočil a odešel. 





* * * 





Odvedli mě do nějaké kanceláře. Tam mladého dynamického nahradil obtloustlý plešatý chlap, který vypadal, že si každý večer před spaním místo čištění zubů sežene nějakou holku a umlátí ji baseballovou pálkou. Rozvaloval se v křesle, které pod jeho nadváhou skřípalo. Před ním stál robustní stůl na kterém bylo rozházeno několik papírů a krabiček od cigaret v různém stádiu deformace. Chlap se potil tak strašně, že to bylo cítit až ke mně. Za mnou stáli z obou stran nějací strážní, pažby samopalů připravené tak, aby mi v případě, že bych se snad styděl mluvit, mohli dodat odvahy.



„Wie heißt du?“ řekl německy chlap, které jsem si pojmenoval jako Sadistu.



Napadlo mě, že bych se třeba mohl odvolat na Majora. Zkusil bych říct, že pro něj dělám a tak dál. Pak mi ale došla jedna věc, kterou jsem do té chvíle dost dobře nechápal. Uvědomil jsem si, že Majorova moc není tak neomezená, jak vypadá. Mocní totiž vždy stojí na základech ze zlatých cihel. A tihle jich měli mnohem víc, než o kolika se Majorovi mohlo i jen zdát. Tyhle lidi by naprosto nezajímalo, co chce nebo nechce nějaký Major. Protože on byl na nich závislý mnohem víc, než oni na něm. Oni svou kliniku vždycky mohli přestěhovat někam jinam, do nějaké rozvojové země, nebo i jen na předměstí amerických megaměst. Bylo by to pro ně asi o něco dražší a vyžadovalo by to vydatné podplácení, ale možné to bylo.



A tak jsem řekl: „I speak english only.“ A to byla první chyba.



Sotva jsem domluvil, Sadista neuvěřitelně rychle vyletěl z křesla, opřel se rukama o stůl a hlasem, který mi připomínal některé filmy o Druhé světové válce a Gestapu, na mě začal něco řvát. Pažby za mými zády se daly do práce a několika rychlými údery mi provětraly ledviny. Složil jsem se k zemi a za občasného hekání jsem do sebe nechal ještě chvíli mlátit. Pak se Sadista znova posadil, nervózně si vyklepal z jedné krabičky cigaretu a zapálil si. Strážní mě přestali zpracovávat, a několika kopanci do břicha mě přesvědčili, že bude lepší, když se znova postavím.



„Wie heißt du?“ porozuměl jsem znova jedné z mála naučených frází. Pak jsem pochytil ještě zařvání: „Sprich, du tschechische Schweine!“ Sadistova ruka popadla jednu z rozmačkaných krabiček a hodila mi ji do obličeje.



A tehdy jsem udělal další chybu – neovládl jsem se a použil jednu větu ze své skromné zásoby němčiny. Řekl jsem: „Leck mich am Arsh!“



Dál si pamatuju už jen křik a kopance a rány pažbami. 





* * * 





Probral jsem se v nějaké malé místnosti. Seděl jsem na židli, hlavu svěšenou na prsou, oči nateklé tak, že jsem sotva viděl, dolní ret roztržený. Ruce, nohy, tělo, hlava – to všechno mě neuvěřitelně bolelo. Znova jsem se ocitl za tou hranicí, kdy mi bylo všechno jedno. Jen jsem seděl a čekal co bude dál.



„Už jste se probral?“ ozvalo se někde přede mnou. Chvíli jsem zápasil s očima, které se nechtěly odtrhnout od nějakého zajímavého obrazce na podlaze. Pak mi někdo do obličeje chrstnul kýbl ledové vody. Málem mě to porazilo. Všechno mě začalo bolet ještě mnohem víc než jsem si myslel, že je to vůbec možné. Po nějaké dlouhé době jsem se konečně vzpamatoval a rozhlédl se trochu kolem sebe.



Na bílých stěnách byly krvavé šmouhy, podlaha byla plná podivných věcí o kterých jsem předpokládal, že kdysi tvořily součásti něčího těla. Veškerý nábytek byly tři židle, jeden kovový stůl a ze stropu visící žárovka bez stínidla. Přede mnou seděli nějací dva chlapi. Jeden se tvářil se jako by se mnou hluboce cítil, pohled toho druhého naopak mohl za můj celkový zubožený stav. A já pochopil, že začíná klasická hra na hodného a špatného policajta.



Rozhovor začal Špatný: „Tak se přiznej, ty svině, pro koho nás šmíruješ? Kdo tě platí? Kdo tě najal? Kolik si toho už stačil vyčenichat?“ Nahnul se nad stůl a zařval: „Tak mluv ty hajzle!“



Hodný řekl: „Podívejte, když budete spolupracovat, tak vám garantuji, že s vámi budeme zacházet slušně, ale -“



Špatný: „Jak se jmenuješ, ty zkurvysynu? Kde bydlíš? Kolik je ti let? Kde máš schované materiály?“



Hodný: „Chceme toho po vás tolik? Jen nám řekněte, kde – “



Špatný: „Tak mluv ty ksindle! Otevři tu svou zasranou klapačku, nebo ti pomůžu!“



A tak dále. Po chvíli jsem dokonce i začal mluvit, ale věci, ke kterým jsem se mohl přiznat, ty dva vůbec nezajímaly. Snažil jsem se jim to vysvětlit, ale Špatný mě pokaždé utnul nějakou dobře mířenou ranou, špatně nabroušeným nožem, nebo rozpálenou cigaretou. Hodný mi vysvětloval jak je důležité abych spolupracoval, a že ani jemu se nelíbí co se mnou jeho kolega dělá, ale že on, Hodný, nemá hlavní slovo a že s tím tedy nemůže nic dělat.



Nechápu jak je to možné, ale jako způsob vyprání mozku na mě ta hra zabrala téměř dokonale. Můžu říct, že když mi Hodný po dvou hodinách nechal přinést lavor heřmánku, byl bych mu odpřísáhl, že jsem Ježíš Kristus. To po mně ale nechtěl.



„No tak, člověče,“ říkal a já vzpomínal na svého otce, který mi podobným hlasem domlouval když jsem poprvé rozbil okno. „Nic po vás nechceme. Jen nám řekněte, jak dlouho už nás sledujete a kde máte schované materiály, které jste zatím získal.“



„Já se s tímhle podělaným čurákem nebudu srát,“ řekl Špatný. „Prostě mu dám pár pecek svářečkou a pak uvidíš jak to z něj posype.“



„Přece byste nechtěl, aby vás tady kolega mučil svářečkou. Jen mi řekněte, kde máte schované ty dokumenty a můžete jít domů dát se do pořádku.“



Jak já si přál mu to věřit! Jak jsem chtěl říct „Ano, tady máte ty papíry. Už mi nepalte obličej cigaretou, už mi neřežte kůži na dlani tupým nožem a nelijte mi do toho alkohol, už mě nechte, tady vám to všechno dávám a dejte mi pokoj.“ Ale já neměl žádné dokumenty, které by je zajímaly. Neměl jsem vůbec nic. A tak jsem tam seděl, tupě na ně zíral, téměř už nevnímal fyzickou bolest, o to víc se trápil tou psychickou a přál si, aby mě nechali být.



Pak jsem asi usnul, nebo lépe – propadl se do bezvědomí. 





* * * 





Nevím jako dlouho jsem spal, nevím co všechno se mnou dělali. Když jsem se znovu probral, jediné na co jsem se zmohl bylo, že jsem se zeptal kolik je hodin.



Od Špatného mi okamžitě přiletěla rána do rozkroku.



Hodný mi řekl, že jim mám ukázat, kde jsou schované ty materiály.



Špatný mi zakroutil zlomeným nosem.



Hodný mě upozornil, že se takhle zničím.



Špatný mi znovu trhnul za poraněné ucho.



Hodný smutně pokýval hlavou a řekl, že mé zatvrzelosti nerozumí.



A tak jsem se přiznal. 





* * * 





Odtáhli mě do nějaké podzemní garáže a naložili do vozidla velmi podobného vojenským obrněným transportérům. Nízký rakvovitý tvar, po třech kolech na každé straně, dveře vzadu a nahoře věž s malým kanónem. To vše obaleno několika centimetry pancíře. Vevnitř bylo místo tak pro osm, možná deset lidí. Seděl jsem na jedné straně. Trochu nalevo naproti mně čtyři strážní se zbraněmi, napravo od nich Špatný a vedle něj, úplně u stěny, Hodný. Napadlo mě, jestli si Špatný sedl naproti mně proto, aby mi mohl, v případě potřeby, jednu napálit. Pak jsem ale došel k závěru, že jsem příliš velký optimista, protože u jedné rány by zcela jistě nezůstalo.



Když se za úzkými průzory z tlustého skla objevilo denní světlo – vůbec jsem neměl představu co je za den, nebo hodina – přesedl si Hodný na mou stranu a ukázal mi mapu. Chvíli mi trvalo, než jsem se v ní zorientoval – byly to počítačově upravené družicové snímky – jen trochu jinak uspořádané než moje mapa. Pak jsem se několikrát dotknul displeje a nechal kousek zvětšit. Když jsem rozeznal to správné místo označil jsem ho. Hodný pokýval hlavou a poplácal mě po rameni, že jsem pašák. Projevy jeho radosti mi způsobily další vlnu bolesti. 





* * * 





Vozidlo jelo rychle, a hlavně velmi stabilně. Přibližně hodinu, během které jsem musel několikrát usnout, jsme kličkovali troskami Města. Když jsme konečně dojeli na místo, dva strážní mě vytáhli z vozidla a spolu se Špatným a Hodným mě vtáhli do předsíně.



„Huberte, otevři dveře, prosím,“ řekl jsem nakřáplým hlasem.



Hubert chvíli mlčel, pak řekl: „Hlas nerozpoznán, prosím vyslovujte zřetelněji.“



Zmučeně jsem se podíval na Hodného a ten rukou zadržel Špatného, který se mi za tu sabotáž už chystal dát přes hubu.



„Huberte, otevři dveře, prosím!“ zopakoval jsem a snažil se, aby mé pošramocené hlasivky mluvily alespoň trochu srozumitelněji. Hubert pípnul a dveře se otevřely. Vešli jsme do místnosti, ve které byla úplné tma. Ještě než strážní stačili zapnout své svítilny jsem řekl: „Huberte, světlo, prosím.“ A pak se pokoj opravdu rozzářil.



Pětice různě rozmístěných samopalů, která se zamířila už při našem vstupu do místnosti, spustila hromovou palbu a na kusy rozmetala všechno živé, co nemělo mou identifikační štěnici. Okamžitě mi zalehlo v uších, a jak kulky roztrhaly hlavy vojáků, kteří mě do té chvíle podpírali, svezl jsem se spolu s jejich mrtvými těly k zemi. Padl jsem do lepkavé hmoty, která zbyla z jejich hlav a nemotorně se obrátil na záda. Pak Hubert – jeden z jeho terminálů připojený k hlavní stanici pomocí sítě – rozsvítil tlumené světlo.



„Huberte,“ zaskuhral jsem. „Vozidlo před vchodem, minomet, čtyři rány, termitové nálože. Teď.“ Uslyšel jsem čtyři slabá pufnutí, jak nálože dopadly a hlasitější výbuch vodíku v palivových nádržích transportéru.



Ještě než jsem upadl do bezvědomí, napadlo, mě, že to byli strašliví pitomci. Měli vědět, že tohle všechno je jen past. Kdyby Hodný nebyl tak nedočkavý, a nechal Špatného, aby mě umlátil a pak ty dveře vyrazili násilím, mohli být teď ještě naživu. Vždyť to byla tak naivní finta.



Copak už jste někdy počítači říkali prosím











Šestnáct  





„Kdyby samochvála smrděla,



nedalo by se na Zemi dýchat.“  





KNIHA MRTVÉHO MUŽE  





Pátek 11:17 



Ze všeho nejdřív jsem uslyšel hlasy. Bylo takové to nesrozumitelné mumlání, které můžete slyšet z ložnice rodičů, když večer nemůžete usnout. Nerozumíte ani slovo, ale víte, že ty zvuky by pro vás mohly mít v poměrně blízké budoucnosti velmi vážný význam.



Pak jsem rozlepil oči. Neviděl jsem skoro nic. Teprve po chvíli mi došlo, že je to způsobeno tím, že je v místnosti zhasnuto a jediné světlo přichází z otevřených dveří do kuchyně.



Nakonec se mi podařilo i pohnout hlavou a podívat se, kdo to vlastně mluví. U kuchyňského stolu seděl na jedné židli rozvalený Radim, na druhé se choulila Carola. Chtěl jsem na ně něco zavolat, ale vydal jsem jen takový podivný zvuk, jako když se tuberkulózní stařec připravuje na svou první ranní cigaretu. Nevím jak je to možné, ale Radim i Carola mému projevu nějak porozuměli, protože zmlkli, pak se oba prudce postavili, oba hmátli po sklenici s vodou která stála na stole, a když ji Carola úspěšně uchvátila jako první, oba se vrhli do ložnice k posteli na které odpočívala má maličkost. Tolik péče mi dělalo opravdu dobře.



„Vstávej Lazare,“ řekl Radim a hodil po mě pohledem, který vyjadřoval něco jako nesouhlas s tím, že se povaluju v posteli, když bych se mohl věnovat užitečnějším věcem. Než jsem stačil odpovědět, vrazila mi Carola mezi rty brčko.



„Mlč a pij,“ řekla. A tak jsem mlčel a pil.



Když jsem měl dost, Carola odložila sklenici na noční stolek a jemně mě pohladila po obličeji. Oba jsem si je změřil pohledem a řekl něco jako : „Co vy tady, vy dva?“



Jako obvykle, promluvil první Radim: „Co tím chceš říct, co my tady? Mě ten tvůj trapný počítač vyruší z odpolední meditace a žene mě přes půl Města. Když to místo konečně najdu, vidím tam trosky nějakého vozítka, ve sklepě spoustu rozstřílených mozků, ve kterých si ty spíš jako zimní královna. Tak tě vytáhnu, zamažu si celou trojkolku, když tě vezu domů, umývám tě, obvazuju, láduju do tebe nějaké tabletky, aby ses konečně přestal cukat, a když se konečně stane něco zajímavého a dorazí tady Carola a já mám šanci, že to přece jen nebude úplně ztracený den, tak se probereš a přerušíš nás zrovna ve chvíli, kdy si domlouváme rande.



Není ti to trochu trapné ptát se co tu děláme?“ Zašklebil se, vyzývavě chytil Carolu kolem pasu a několikrát významně zacukal obočím.



Carola ho plácla přes ruku a řekla: „Taky jsi mu to nemusel hned všechno vyžvanit, divochu!“ Chtěl jsem vydat něco jako cynické uchechtnutí, ale žebra mě zabolela a místo smíchu ze mě vypadlo zaskučení. Carola se nade mnou starostlivě sklonila. „Jsi v pořádku, miláčku?“



Teď už jsem to nevydržel, a ať to bolelo jak chtělo, jsem se rozesmál. Radimovi se obličej roztáhl do širokého úsměvu a Carola chvíli nechápavě těkala očima ze mě na Radima a zpátky. Pak jí došlo co řekla a rozesmála se taky.



„Promiň,“ řekla.



„To nic,“ řekl jsem velkodušně. a jak mi to můj bolavý krk dovoloval, kroutil jsem hlavou. Přesto, že moje tělo bylo v dezolátním stavu, mé mysli bylo fajn.



Pak to odeznělo a mě začala dobrá nálada pomalu opouštět. „Kolik je hodin?“ zeptal jsem se. A rychle jsem dodal: „Co je dneska vlastně za den?“



„Je pátek,“ řekl Radim, „něco po půl dvanácté.“



Zavřel jsem oči a uvolnil se. Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak jsem řekl: „Podejte mi telefon a vypadněte. Oba, hned.“



Carola vypadala chvíli zmateně, ale Radima dobrá nálada neopustila.



„Zklidni se,“ řekl.



„Říkám vám, abyste vypadli. Už zhruba dvě hodiny jsem na Černé listině, takže jestli nechcete mít problémy, tak vypadněte a nechte mě tady. Já zavolám Majorovi a řeknu mu, že jsem to nezvládl.“



Radim se pořád usmíval. „Myslíš, že bysme tě tu nechali teď, když se mejdan začíná konečně trochu rozjíždět?“



„Radime,“ začínala mi docházet trpělivost. „Prosím tě, běžte pryč. Nechci, abyste -“



„Nejsi na žádné listině,“ řekl Radim.



„- měli nějaké -“ zarazil jsem se a zmateně se na Radima podíval. „Cože?“



„Nejsi na žádné listině,“ řekl Radim znova. „Tedy alespoň do dnešní půlnoci ne.“ Udělal významnou pauzu. Výsledný efekt mu ovšem trochu pokazila Carola.



„Radim volal Majorovi a umluvil ho na posunutí termínu.“ Obdivně si Radima prohlížela a mnou projelo cosi jako žárlivost. „Měl jsi to slyšet, jak na sebe řvali!“ Zavrtěla hlavou.



Radim byl v sedmém nebi. Usmíval se od ucha k uchu, oči mu svítily. „No řekni,“ prohlásil nakonec hlasem plným obdivu, „nejsem já skvělý?“ Tázavě se na mě podíval.



„Odtud, zdola, vypadáš spíš jako nafoukaný frajer,“ řekl jsem, i když jsem mu tiše skládal ty nejvyšší pocty.



„Nevděk světem vládne!“ řekl zklamaně a zoufale se podíval na Carolu. „Pojď, kočko. Necháme ho tady a vyrazíme si, co ty na to?“



Carola se zatvářila nerozhodně. „No, já nevím – “



„I ty, Brute?“ řekl Radim zhrzeně. Zakroutil hlavou a deprimovaně dosedl na mou postel. „Vidíš to? No řekni, vidíš to?“ řekl s očima upřenýma někam ke stropu. 





* * * 





Carola do mě ládovala nějakou řídkou polévku. Chtěl jsem se nakrmit sám, ale zjistil jsem, že ti dva mi ruce obalili neuvěřitelně silnou vrstvou obvazu.



„Nepohneš se z postele, dokud to já neuznám za vhodné,“ řekla mi Carola, když Radim odešel. Zkusil jsem zaprotestovat. Chtěl jsem říct něco v tom smyslu, že mám čas jen do půlnoci a že musím ověřit spoustu věcí, ale byla neoblomná. A tak jsem se rezignovaně položil na postel a nechal se krmit.



Když měla pocit, že jsem dostatečně sytý, ačkoliv já osobně jsem na jídlo neměl ani tu nejmenší chuť, což je po seprotrofinu – velmi účinném prostředku na tlumení bolesti – naprosto normální. Pak mi uvařila kávu a mezi rty strčila cigaretu. Tím si mě ovšem získala. Pomalu jsem pokuřoval a přemýšlel jak dál. Než Carolu začaly pálit prsty, měl jsem jasnou představu. Nechal jsem si k posteli donést jeden ze záložních terminálů, které jsem měl schované v dílně, obrátil se na bok a začal dávat Hubertovi instrukce. Carola se svlékla do kalhotek a položila do postele za mě. Její ňadra mě příjemně tlačila do zad, rukou mě lehce objímala a upřeně sledovala, co dělám.



Nejprve jsem vyvolal sadu družicových snímků Města. Vybral jsem sektor pět set krát pět set metrů, v jehož středu byla Administrativa a nechal ho zvětšit. Pak jsem Hubertovi přikázal, aby snímky zpracoval a vyrobil trojrozměrný obraz toho místa. Po chvíli se na displeji objevila hustá síť, kterou jsem očesal několika filtry, aby se v tom vyznal i normální smrtelník. Když s tím byl Hubert hotový, měl jsem poměrně věrný třírozměrný model Administrativy, mostu Legií a části nábřeží. Nastavil jsem správné zvětšení a začal obrazcem pohybovat. Po desíti minutách přenastavování a vzpomínání na záblesky vize, jsem konečně dostal pohled který jsem hledal. Znovu jsem mapu přenastavil a podíval se, kde musí být pozorovatel, aby viděl to, co jsem tak pracně nastavil. Souřadnice jsem přenesl do své poněkud podrobnější mapy. Byla to výusť nějakého kanálu.



Odložil jsem terminál a obrátil se na záda.



„Carol,“ řekl jsem trochu nepřítomně, „mohla bys ze mě sundat tohle všechno?“ zvedl jsem ovázané ruce a prosebně se na ni podíval. Klekla si vedle mě a začala mi obvazy odmotávat z rukou.



„Nechápu,“ povídal jsem si spíš sám se sebou než, že bych se snažil konverzovat, „jak se tam ta holka může schovávat.“ Zavrtěl jsem hlavou a Carola mi sundala poslední zbytek obvazu. „To místo je naprosto nemožné.“ Carola někde objevila kus náplasti a začala mi přelepovat řezné rány, které jsem měl jak na dlaních tak na hřbetech rukou. „Nevěřím, že by si Major nezajistil ochranu na takovém místě jako je Administrativa.“ Carola dokončila svou práci a spokojeně si ji prohlížela. A zkoušela jestli náplasti drží. „Možná spoléhá na to, že to tělo, vykombinuje něco opravdu šíleného a říká si, že takovou jednoduchou věc, jako přejít po Legiích ho ani nemůže napadnout.“ Zavrtěl jsem hlavou, a Carola zavzdychala.



Zamrkal jsem a teprve teď si všiml, jak přesně kontroluje kvalitu těch náplastí. Přitiskla si moje ruce na prsa a jemně si je masírovala. I přes to, že jsem měl hmat seprotrofinem pořádně otupělý, jsem cítil, jak jí ztuhly bradavky. Nasucho jsem polkl. Vůbec si toho nevšímala a zatímco mou pravou rukou dál pokračovala v krouživém pohybu, levou mi vedla po svém pevném plochém břiše níž až –



Taky nemusíte vědět všechno. 











Sedmnáct  





„Nic není takové jaké se to zdá být,



nic se nezdá být takové, jaké to je.



Všechno je totiž ještě mnohem horší.“  





KNIHA MRTVÉHO MUŽE



Pátek 20:11 



Carolina ženská prozíravost se opět projevila a nejen, že nezapomněla přibalit do mého batohu dvě deky, přidala tam i termosku s kafem a balíček nějakých sušenek, o nichž jsem ani netušil, že je doma mám.



Seděli jsme na korbě rezavého náklaďáku. Nastavil jsem svůj druhý dalekohled na infra a namířil ho na místo kde jsem čekal Alenku. Pak jsme se s Carolou přitiskli k sobě, zabalili do dek a tiše si povídali.



„Proč nezavoláš Majorovi?“ zeptala se mě po chvíli nevinného erotického klábosení.



Zavrtěl jsem hlavou. „Zaprvé ho nechci provokovat – děkuju Bohu a Radimovi, že mi protáhnul ten termín do půlnoci – jsem rád, že mi zatím dává pokoj.“ I když jsem si byl skoro jistý, že lov dopadne úspěšně, otřásl jsem se při představě, že se to nepovede. „Zadruhé by to ti jeho kašpaři se samopaly jen pokazili. Uspořádali by tu vojenskou přehlídku a ta holka by zdrhla ještě než by stačili zasalutovat.“



„Co když se to nepovede?“ zeptala se Carola a z jejího hlasu byl slyšet strach.



„Budu muset zavolat Majora a říct mu, že mám tip, ale že nevím, jestli je to ono.“ Pokrčil jsem rameny. „Pokud se pletu -“



Chvíli jsme mlčeli.



„Miláčku, můžu se tě na něco zeptat?“ řekla Carola tiše.



„Ptej se,“ řekl jsem a stiskl jsem ruce, které jsem měl položené na její hrudi.



Usmála se a řekla: „Co se s tebou stane, když to bude špatně?“



Ztuhnul jsem a Carola se začala hned omlouvat: „Promiň, já jsem nechtěla,“ políbila mě na tvář a zoufale nakrčila obočí. Nevydržel jsem to a usmál se. Vypadala jako malá, zoufale krásná holčička.



Zavrtěl jsem hlavou a políbil ji zpátky. Pak se mi úsměv někam vytratil.



„Udělá ze mě zase tělo,“ řekl jsem. Carola se na mě nechápavě podívala a já přikývl. „Mám sobě montáž. Je to nějaký starší typ, ale to je úplně jedno. Je v perfektním stavu – stačí nabít akumulátory a nahrát software.“



Carola se ode mě trochu odtáhla. „Jak se ti to – Jak jsi k tomu -“



„Kdy mě upravili?“ zeptal jsem se za ni, když jsem viděl, že si s tou otázkou neví rady. Na chvíli jsem zmlknul a začal vzpomínat. Bylo to jako začít se přehrabovat v hrobě, který už dávno zarostl travou.



„Bylo to tak tři roky po bombě – Město už bylo rozdělené na Majorovu a ruskou část. Bylo nás osm a už se nám nějak nelíbilo tady hnít. Chtěli jsme ven. Tak jsme naplánovali Velký Útěk.



Honza – byl předtím u letecké záchranky – uměl pilotovat vrtulník. Marek býval chemik, takže nám dal dohromady nějaké výbušniny, Ondra byl expert na vymýšlení katastrofických scénářů – každý jsem uměli něco, co se hodilo. Já jsem třeba uměl trochu střílet z kuše, což byla v té době jedna z mála zbraní, která ještě nebyla zakázaná.



Když jsme byli připraveni – když jsme si mysleli, že jsme připravení – dopravili jsme se k plotu na západní straně a začali do země nastřelovat malé nálože, abychom probudili ty čidla, co jsou tam zakopaná. Když jsme odpálili asi tři, nebo čtyři nálože – byly to spíš takové prskavky, jen se trochu zatřásla země, aby se ta čidla probrala – zalezli jsme pod maskovací plachty, které jsme si nachystali.



Za patnáct minut tam byl ruský transportní vrtulník. Pomalu sednul a vyskákalo z něj tak dvacet kluků, kterým sotva začaly růst vousy. Začali se opatrně rozhlížet a kontrolovat okolí, jako by byli v nějaké špatné počítačové hře.



Já a Pavel jsme leželi připravení kousek od ostatních, takže když Marek vyhodil svůj první granát – byla to plechovka, která udělala strašný randál a trochu oslepila – vyskočili jsme a rozběhli se k vrtulníku z opačné strany. V tu chvíli už začali ti kluci střílet ze samopalů a rozhazovat opravdu ostré granáty, takže jsme dost spěchali. Já jsem se zastavil asi pět metrů od vrtulníku, Pavel doběhl až k okénku pilota, přilepil k němu malou nálož a skutálel se pod čenich té mašiny. Když nálož vybuchla, počkal jsem chviličku, a než se pilot stačil vzpamatovat a odstartovat, prostřelil jsem to popraskané sklo kuší. Tyhle sportovní kuše jsou malý zázrak – na padesát metrů prostřelíš deset centimetrů dubu, nebo půlcentimetrový plech, takže tím popraskaným bočním sklem šíp proletěl skoro bez nehody. Hlavně ale dokázal projít kevlarovým opletením pilotovy přilby. Opeření se strhalo, ale pilot měl helmu přišpendlenou k hlavě a ještě kousek šípu vyčníval.



Na druhé straně vrtulníku se mezitím už pořádně střílelo. Pár Rusů bylo oslepených, pár popálených, ale většina už se jich stačila dát dohromady a začínali dělat problémy. Pavel, který se před tím schoval pod vrtulníkem, se začal dobývat do pilotní kabiny, aby vyhodil toho mrtvého pilota. Já jsem se, přesně podle plánu, protáhl pod ocasem a začal jsem kuší tiše kosit vojáky. Než si všimli, že je někdo zezadu ostřeluje, bylo jich o pět míň.



Ta moje střelba je trochu zmátla, čehož využili ostatní a z pistolí a jednoho ukradeného samopalu, je pokosili všechny. Bylo to všechno podle plánu – až na jednu drobnost. Počítali jsme, že máme tak deset minut, než se někdo objeví. Od začátku našeho útoku uběhlo tak pět, maximálně sedm minut a od severu se už blížil další vrtulník.



Začali jsme panikařit. Někdo se na to chtěl vykašlat a utéct zpátky do Města. Honza už ale seděl ve vrtulníku, připravoval se na start a řval, abychom se rozhoupali a naskákali dovnitř, že to zvedne. Stáli jsme tam a nevěděli co dělat. Ten vrtulník letěl nízko a byl pořád ještě hodně daleko, takže na nás s kanónem nemohl – a jinou výzbroj asi neměl. Ten náš tedy neměl nic. Jenže jakmile bychom se zvedli do vzduchu, neměli bychom šanci. Honza uměl létat, ale ne vyhrávat vzdušné souboje.



Pak vyběhl z mašiny Pavel a měl v ruce jednu z těch malých příručních raket. Měl jsem o těchhle hračkách něco nastudováno, takže jsem ji hned rozbalil a pokusil se ji zapnout. Chlapi už byli ve vrtulníku – jediný kdo byl ještě venku, jsem byl já. Nakonec se mi povedlo uvést tu věc do provozu. Zamířil jsem směrem odkud se měl objevit ten druhý vrtulník a čekal. Honza začínal být netrpělivý. Pomalu sa začal zvedat a já pořád stál na zemi a snažil se alespoň přibližně zamířit na ten druhý stroj. Pak se najednou objevil ve středu zaměřovače, já odpálil raketu, odhodil prázdný tubus a otočil se, že naskočím. Jenže vrtulník byl už dobře pět metrů nad zemí. Mával jsem na ně, řval, nadával jim, aby mě tam nenechávali, ale nikdo mě neslyšel. Vrtulník přeletěl přes plot a pokračoval dál na západ.



Chvilku jsem tam stál a litoval, že nemám ještě jednu raketu, abych je mohl sundat. Pak jsem z východu uslyšel další vrtulníky a začal utíkat směrem do Města.



Ještě ten večer mě vyhmátli Majorovi hoši. Dovedli mě do Hnízda – tehdy se ten podzemní komplex teprve začínal stavět – a Major si mě podal. Řekl, že pro mě má nabídku. Když se mu na dva roky upíšu a budu pro něj dělat, tak mě nevydá Rusům, kteří na mě tou dobou už pořádali štvanici. Major řekl, že jim někdo prásknul, že jsem byl v té skupince a že jsem zůstal ve Městě, a že si na mně chtějí smlsnout za tu sestřelenou helikoptéru. Myslel jsem, že jsem z toho vyváznul vlastně ještě dobře a aniž bych si ji četl, podepsal jsem mu smlouvu. On se jen podivil, že souhlasím tak rychle, že většina lidí má k tělům odpor.



V té chvíli mi došlo, co mi ten hajzl udělal. Podvedl mě. Říkal, že pro něj budu pracovat, ne že ze mě udělá tělo. Skočil jsem po něm a chtěl jsem ho zabít. Jednou ranou mě smetl a když mě uklidnil pár kopanci do ledvin a do hlavy, řval na mě, že jestli si myslím, že jsem dopadl špatně, tak ať si laskavě uvědomím, že FREE-FOR na naléhání ruské diplomacie vrátily ostatní členy naší skupinky zpátky Rusům. Řval, že mi vlastně prokazuje laskavost, protože to, co se stane se mnou je úplná dovolená na Havaji proti tomu, co čeká těch zbylých sedm.“



Odmlčel jsem se a přemýšlel jsem, jestli jí mám říct i ten zbytek. Jestli jí mám vyprávět, jak jsem se probouzel jako troska bez vůle a bez myšlenek. Jak jsem začal docházet do Brázdy, abych něčím vyplnil to strašlivé prázdno, které jsem měl v hlavě, a které bylo horší než cokoliv co může člověk zažít. Jak jsem si po vypršení Majorovy smlouvy půl roku ulevoval dvěma tabletami Styxu denně, abych zahnal ozvěny věcí, které se se mnou děly, když jela montáž. Jak jsem si někdy nastříkl i něco ostřejšího, když jsem před očima viděl obličeje a místa a slyšel hlasy a zvuky, které se draly ven a já nevěděl odkud se berou ani jak se jich zbavit. Jak mě Kyklop s Rozumem dávali tři měsíce dohromady a jak mi pak pomohli z Majora vymámil licenci na čmuchání.



Pak jsem si ale řekl, že pro dnešek toho Carola slyšela už dost. Jestli spolu vydržíme, možná jí někdy řeknu, jak je to hrozné když jede montáž a najednou ji vypnou a mozek tápe, jak hledá čeho by se zachytil, vytahuje ven ty nejhorší věci, které v něm jsou uloženy. Možná ta malá holčička v ní někdy bude připravená slyšet všechny tyhle věci, ale teď ještě ne. Teď se musí vzpamatovat z toho co jsem. Nemá cenu ji zatěžovat i tím jaké to je





* * * 





Bylo skoro jedenáct, když se dalekohled rozblikal. Byl jsem rozhodnutý, že jestli se nic nestane do půl dvanácté, zavolám Majorovi a celou tu věc ukončím, ať už to bude znamenat cokoliv.



Carola hmátla po dalekohledu o něco pohotověji než já a začala pomalu prozkoumávat místo, kam byl zaměřen. Po chvíli mi přístroj vrazila do ruky, seskočila z korby na které jsme seděli a rychle se rozběhla někam do tmy. Zůstal jsem jako opařený. Vůbec jsem nechápal co se děje. Teprve po chvíli mi došlo, že bych se mohl taky podívat, abych zjistil, co přesně ji přimělo k tomu nočnímu joggingu a začal jsem pátrat po místech, ve kterých jsem očekával nějakou aktivitu. Carola, o které jsem si do té chvíle myslel, že technice rozumí zhruba stejně, jako já rozumím vaření, přepnula dalekohled z infra na fotonásobič. V zorném poli jsem neviděl žádnou aktivitu, takže jsem začal přejíždět terén kolem místa, kde jsem čekal nějaký pohyb.



Pak jsem zachytil Carolu, jak se rychle přesouvá směrem k řece. Nemělo cenu běžet za ní, když jsem nevěděl kam míří. Takže jsem seděl a čekal, až zastaví. Místo aby zůstala stát, však najednou zmizela a na displeji dalekohledu zbyla jen hromada trosek. Chvíli jsem na to zíral a snažil se to pochopit. V hlavě se mi objevilo několik myšlenek, které nebyly nijak zvlášť příjemné, ale rychle jsem si je zakázal. Na přemýšlení bude dost času potom.



Kdy potom?



Později.



Zvedl jsem se, popadnul svítilnu, která ležela vedle batohu, neohrabaným skokem jsem překonal ten metr který mě dělil od země a dal se do klusu. Cítil jsem píchání a svědění, takže jsem zalovil v kapse, vytáhnul platíčko a vyloupnul další seprotrofin. Nasucho jsem ho polkl a doufal, že zabere rychle. Běžel jsem k místu kde jsem Carolu viděl naposledy.



Když jsem se konečně octl před tím, co jsem do té chvíle považoval jen za hromadu kamení, všiml jsem si díry, které se vyzývavě otevírala směrem k obloze. Posvítil jsem do ní svítilnou, ale viděl jsem jen rezavé železné stupačky vedoucí kamsi dolů. Váhal jsem jen chvíli. Pak jsem lampu vypnul, zasunul do bundy a začal se cpát do toho neširokého otvoru. 





* * * 





Dole to vypadalo strašně. Strop stoky byl polorozpadlý, chodníky, které vedly po obou stranách kanálu byly rozdrolené, hustá páchnoucí břečka, která zalévala většinu podlahy, stála stejně nehnutě jako Indián ve frontě na ohnivou vodu. Rozhlížel jsem po nějakých stopách, po Carole a po tom, kdo do stoky vlezl před ní, ale nic jsem neviděl.



„Carolo,“ zachraptěl jsem tiše. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že zakřičet na místě jako je toto se rovná sebevraždě. Rozhlédl jsem se. Chodba pomalu klesala směrem k řece. Nerozhodně jsem otáčel hlavu zleva doprava a přemýšlel, kam se mám vydat. Pak jsem si vzpomněl na svou vizi a dal se doprava – dolů k vodě. 





* * * 





Došel jsem na další křižovatku. U první jsem se rozhodl poměrně rychle – chodba, která se připojovala, byla po pár metrech zasypaná, takže jsem se jí nezabýval a pokračoval směrem dolů. Teď jsem ale stál na místě, kde se k chodbě kterou jsem přišel, téměř pravoúhle připojovala druhá – o něco menší. Posvítil jsem do ní. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být zavalená.



Kdyby mě neobklopoval ten omračující smrad, zhluboka bych se nadechl. Místo toho jsem jen sevřel víčka a snažil se přenést zodpovědnost na své podvědomí. Moc to nepomáhalo, takže jsem zakroutil hlavou a pokračoval dál v přímém směru.



Po chvíli jsem dorazil k závalu. Levá strana chodby byla zavalená až po strop, napravo však zůstal úzký průchod, kterým bych se případně mohl protáhnout.



„Carolo,“ řekl jsem znovu stejně tiše jako předtím. A stejně jako předtím, mi odpověděla jen slabá ozvěna a čvachtání mých goretexových bot v tom slizkém odporném bahně. Zatnul jsem zuby a začal se tlačit mezi hromadu propadlého zdiva a dosud pevnou stěnu chodby.



Cítil jsem se jako ve špatném hororu. Místo abych zavolal Majorovi, vběhnul jsem do stoky, místo abych se držel dál od úzkých nepřehledných míst, cpu se do té nejužší části, kterou tu můžu najít.



Protlačil jsem škvírou pravou ruku. Levá, ve které jsem držel lampu, byla pořád zaseknutá v mezeře. Pravou nohou jsem šlápnul do nějaké zvlášť odporné kaluže a ucítil, jak se mi ta nechutná hmota dostává do ponožky. Otřásl jsem se hnusem a začal se tlačit zpátky. Snažit se dostat na druhou stranu, byla od začátku pěkná blbost. Kdybych místo máchání si nohou v nějakém sajrajtu zavolal Majorovi a nechal jeho chlapce, ať to tu vyčistí, mohl jsem teď mít nohy v suchu a být na cestě domů. To s Carolou by se nějak vysvětlilo. A pokud by Major dodržel slovo zůstal by mi můj čtvrtmilión –



Protlačil jsem se zpět a v kuželu světla, kterým se svítilna marně snažila prosvětlit temnotu stoky, se něco mihnulo.



„Carolo!“ zavolal jsem a rozběhl se tím směrem. Kužel světla se míhal sem a tam, a jako stroboskop v husté mlze ukazoval na krátké okamžiky části stěn a stropu a podlahy. Doběhl jsem ke druhé křižovatce. Na okamžik jsem se zastavil a pokusil se popadnout dech. Znova mě začalo někde něco píchat a bolet. S obličejem zkřiveným bolestí jsem vytáhnul platíčko a polknul další prášek. Na okamžik mě napadlo, jaká je u seprotrofinu vlastně povolená denní dávka. Pokrčil jsem rameny, vyrobil trochu slin, abych se zbavil odporné pachuti, která mi po tabletce zůstala v puse a znova se rozběhnul – tentokrát bočním tunelem, který jsem předtím minul. Chodba po chvíli začala zahýbat doprava. Běžel jsem – nebo spíše se rychle belhal – a snažil se nemyslet na to, co tohle všechno znamená.



A najednou chodba skončila. Stál jsem pár metrů před výustí a viděl matná světla lamp na mostě Legií. Zpomalil jsem a opatrně postupoval dopředu. Pak se něco strašně rychle pohnulo před výustí a já se reflexivně vrhnul dopředu abych to chytil. Vyskočil jsem ven a –



Dva paprsky bolesti mi proletěly z holení směrem nahoru k mozku. Nohy se pode mnou podlomily a já se složil k zemi. 









Osmnáct  





„Jen doufám, že všechny ty řeči o



posmrtném životě nejsou pravda.



Projít tím vším znovu – to bych už nevydržel.“ 





KNIHA MRTVÉHO MUŽE  



Pátek 23:40 



Probralo mě pár facek. Omámeně jsem otevřel oči a zjistil jsem, že to všechno nebyl jen nějaký hrozný sen. Opravdu jsem seděl na okraji té hnusné, odporné stoky a opravdu jsem cítil, že mi někdo jedinou ranou přerazil obě holeně. Kdybych v sobě neměl tolik seprotrofinu, byl bych teď mrtvý. Přerážení holení ocelovou trubkou se v některé z válek, kterou rozpoutala delikátní americká diplomacie, používalo jako způsob vykonávání trestu smrti. Teď si jen nemůžu vzpomenout, která strana tuhle techniku používala – jestli krásní, urostlí a za spravedlivé ideály bojující američani, nebo ti šikmoocí komunističtí bastardi, kteří měli tu drzost bránit své vlastní území.



Rozmazaně jsem před sebou uviděl nějaký obličej. Byl kulatý a vypadalo to, že jeho majitel nemá na hlavě žádné vlasy. Kdybych nevěděl, že je to nesmysl, řekl bych, že je to –



Papírový mistr z Carolina dýchánku pro sexuálně náruživé mi vlepil další facku.



„No tak už se prober,“ řekl a decentně přidal nezbytné sráči. Pak mě znova udeřil do tváře. Zaostřil jsem a přemýšlel jaké jsou mé šance, že ho skolím. Pak jsem se rozhlédl kolem sebe a nějakých nadějí se vzdal.



Na podlaze stálo několik svítilen, které chodbu vydatně osvětlovaly. Avšak místo aby rozbíjely hrůzný dojem, který jsem z ní získal, jen ho posilovaly. V té téměř rouhačské záplavě světla pobíhalo několik vojáků, všichni se tvářili důležitě a navzájem si kynuli hlavněmi svých samopalů. Když jsem hlavu otočil doprava, viděl jsem ven. Postávala tam malá skupinka mužů v šedivých kombinézách. Cosi kutili u nějakého přístroje na zemi.



„Jsem rád, že tě znova vidím,“ řekl Papírák a cynicky se na mě ušklíbl.



„Polib mi prdel,“ řekl jsem, abych mu udělal radost.



„Jestli ji dokážeš zvednout, tak klidně,“ odpověděl a zachechtal se, jako by řekl nějaký výborný vtip. „Copak tu děláš, chlapče?“ zeptal se mě jízlivě.



„Čumím na debilní ksicht,“ odpověděl jsem popravdě.



Papírák se na okamžik zatvářil zmateně – jako člověk, který neví co má říct. „Ááá, pán je opět vtipný,“ řekl nakonec. Pak se znova odmlčel a zkoumavě si mě prohlížel. „Mám pro tebe dobrou zprávu,“ řekl nakonec – opět zřejmě v dobrém rozmaru. „Major tě nechá.“



Věděl jsem co tohle všechno znamená. Nějak jsem to věděl už v okamžiku, kdy jsem běžel směrem ke vchodu do téhle pekelné díry, ale nechtěl jsem si to přiznat. A Papírák mi to teď přišel vysvětlit pro případ, že by mi to snad nedošlo.



„Všechno to na tebe bylo nachystaný, pitomče,“ oznámil mi se škodolibým šklebem na tváři. „Major to na tebe narafičil s tím souborem, aby ti, jak on tomu říká, dodal motivaci.“ Uchechtl se a pokračoval: „Pak jsme na tebe nasadili Carolu, aby dávala pozor co děláš.“ Rozhlédl se kolem sebe, pokýval hlavou a řekl: „Jak je vidět, dobře jsme udělali, protože sám bys to úplně podělal.“



Možná bych ho nechal mluvit dál, ale když jsem viděl jak se těší, že mě touhle informací dorazí, nemohl jsem si to odpustit: „Chystáš se mi říct něco nového, nebo tu budeš jen tak planě žvanit?“



Ztuhnul, jako by dostal facku. Oči se mu pohybovaly za strany na stranu, jak se střídavě díval do mého pravého a levého oka. Pak se nějak uklidnil a řekl: „Co říkáš Carole?“



A najednou se mi udělalo zle. Chtělo se mi strašně zvracet. A nebylo to z toho smradu – ten jsem už ani nevnímal. A nebylo to ani ze všech těch chemikálií co do mě pumpovalo mé vlastní tělo a které zatím tlumil seprotrofin. Bylo mi zle z toho, co mi Major provedl.



„Musím říct,“ pokračoval škodolibě Papírák, „že to byl můj zatím nejlepší software.“ Zavrtěl hlavou, jako by se chtěl rychle opravit. „Ne že by bylo nějak těžké přechcat pitomce jako si ty – na to stačily záznamy v Majorově archívu – ani jsem nemusel v softwaru dělat změny, když jsem tě přivedl na ten sexuální dýchánek a viděl jsem jak moc mi to žereš.“ Odmlčel se a zakroutil hlavou. „Vůbec se mi nechtělo věřit, že by někdo naletěl na tak banální kopii své vlastní manželky.“ Znovu se zašklebil a já měl najednou strašlivou chuť ho zabít. Chtěl jsem, aby za to, co řekl, trpěl. Aby prosil o milost a škemral, aby si nadělal do kalhot, aby –



Nic z toho ale nebylo možné, protože já jsem byl ten, kdo měl prosit a škemrat a nadělat si do kalhot. A v tom okamžiku jsem se rozhodl, že tohle už nikdy dělat nebudu. Že už toho bylo dost, nebo spíš příliš. Už to překročilo tu hranici, kdy to ještě mělo smysl.



 A Papírák, mezitím co jsem svíral ruce v pěst a krotil se, abych mu jednu nenatáhnul, pokračoval: „Musím ale říct, že ta část, kterou jsem psal speciálně pro Carolu a díky které se jí povedlo srovnat to utržené tělo, byla opravdu mistrovský kousek.“ Zasněně zakroutil hlavou, jak obdivoval svou vlastní dokonalost. „Nevěděl jsem, jak to udělá, aby se vyhnula přímému kontaktu s tím druhým tělem, ale když jsem viděl, že tě prostě vtáhla do týhle díry, pak si počkala až si to druhé tělo bude s tebou hrát, a pak mu do hlavy vpálila akustický kód – byl jsem vážně nadšený.“ Na chvíli se odmlčel. „Věřil bys tomu, že to druhé tělo nad tebou klečelo a brečelo a pořád žvanilo něco o tom, že tě nechtělo zabít?“ řekl nevěřícně.



Všiml jsem si, že Papírák mluví o Carole jako o Carole a o Alence, jako o tom druhém tělu. Jako by Carola byla něco jiného než stroj, který slepě plnil jeho příkazy, stroj který –



Který byl vlastně úplně stejný jako já.



A pak jsem si uvědomil absurdnost celé té věci. Tvrdím, že každá kuchyňská linka má lepší software než je většina lidských Duší, ale když jde o tělo, nejsem schopný přiznat, že software, který v něm běží je mnohem lepší než jakýkoliv program kuchyňské linky. Vždyť tělo je vlastně přirozeným nástupcem člověka. Až dovolíme tělům, aby programovala sebe sama, dojde k dalšímu evolučnímu skoku. Pak teprve bude člověk dokonalý. Podle potřeby bude buď hodný strýček, nebo zuřivá svině. Uviděl jsem před sebou tu zářnou perspektivu která se lidstvu otevře jen co se objeví první reklama propagující výhody nových, levných a zaručeně bezpečných montáží. Budeme lepší a lepší, až nakonec zapomeneme jací jsme byli tam na začátku. Už nebudeme lidmi. Budeme stroji, které budou programovat sebe sama podle toho, co zrovna bude v módě. Budeme vytvářet nové a nové verze vlastní identity, až někde cestou ztratíme to co z nás dělalo lidi. Bude tu nová rasa nadlidí s dokonalou pamětí, s bleskovými reflexy a s emocemi na heslo. Už nebude láska a nenávist, bude podprogram láska a podprogram nenávist. Budeme měnit sami sebe tak, abychom byli jednou skvělými milovníky, podruhé geniálními počtáři. Budeme se měnit tak dlouho, až budeme všichni stejní. Až nebudou rozdíly mezi povahami. Budou jen rozdíly mezi programy.



Podíval jsem se do tváře Papíráka, který se asi chtěl popást na mém zoufalství, ale já nebyl zoufalý. Byl jsem mrtvý. Napadlo mě, že takhle nějak se musel cítit Mrtvý Muž, když dopsal poslední z tisíce stránek své knihy a v přímém přenosu vypil litr kyseliny. Byl jsem vyčerpaný a prázdný. Bylo to podobné jako post-styxová deprese, ale bylo to nějak opravdovější, protože jsem věděl, že tohle není důsledek nějaké drogy. Tohle byl život.



Chlapíci venku se zvedli od své práce a když se po chvíli rozestoupili, uviděl jsem, jak mezi nimi vedle sebe sedí Carola a Alenka.



„Chm,“ řekl jsem a zavrtěl hlavou. Podíval jsem se na Papíráka, ze kterého přímo vyzařovala nadřazenost, a řekl mu: „Běž do prdele, chlapče„. 









Devatenáct  





„Sebevražda je jediná přiměřená



sebeobrana před životem.“ 





KNIHA MRTVÉHO MUŽE   





Svítá. Svítá a akumulátory v Motorole jsou ještě z poloviny plné. Svítá a Hubert mi ještě stále mlčky naslouchá a zaznamenává všechno co říkám.



Papírák a jeho suita mě nechali tady, v téhle úhledné stoce a odešli už před pár hodinami. Od té chvíle tu jen sedím, mluvím a polykám další a další seprotrofinové tablety.



Čas teď běží nějak podivně. Možná za to může ten seprotrofin, možná je to tím, že jsem mrtvý. Mé tělo dýchá, udržuje krevní oběh a naplavuje do mého mozku utišující prostředky. Ale já, , jsem už hezkých pár hodin mrtvý. Všechno co mě drželo na živu je pryč. Všechno, co mělo nějaký smysl zmizelo. Všechno, čemu jsem věřil, mě zradilo. Zbyly mi už jen tři věci: odporná pachuť seprotrofinu, bolest a poznání.



Poznal jsem, že celou tu dobu co jsem si myslel, že jsem svobodný člověk, byl jsem ve skutečnosti jen nástrojem, který někdo používá k tomu, aby dosáhl svého. Poznal jsem, že ten někdo je úplně stejná loutka jako já, že je ovládán někým kdo je zase nad ním. A poznal jsem i to, že na vrcholu celé té pyramidy je strach. Naprosto všemocný a všeobjímající strach. Strach, který je možné najít za všemi emocemi. Strach, který nás nutí dělat to co děláme. Strach, kterému se nemůžeme ubránit, protože je v nás snad ještě hlouběji než smrt.



A po všech těch letech, po všech těch hrůzách, po vší té bolesti, jsem našel způsob jak se z toho všeho vymanit. Teď už chápu kudy vede cesta a cítím, že mám i dost síly na to, abych jí prošel, abych už konečně zvítězil nad svým strachem.



A teď už konečně rozumím tomu, co Mrtvý Muž napsal jako poslední větu své knihy: 





 Nic není ztraceno, až na naději


komentáře 3

1 Pavel { 17.01.12 at 17.14 }

Užasný příběh. Za mě velice za něj děkuji, že jsem si ho mohl přečíst. Nádhera doufám že budou další mu podobná. Děkuji.

2 Pepča { 11.03.11 at 18.54 }

Jakákoliv podobnost s reálnými osobami je čistě náhodná… V Carol jsem poznal jednu mě blízkou slečnu – Karolínu. Sakra! Jdou po mě! 😀

3 Grey { 11.01.11 at 11.54 }

Vsetko to co sa dnes ucim. Povahy ludi, spravanie sa, bonton. Ako prezit. Ako zit. Ako hodnotit. Zda sa, ze sa tu ucim iba polovicu vedenia. Polovicu pravdy o sebe. O ludoch okolo. Namet na velmi dlhe rozmyslanie o sebe a o dokonalosti nasej spolocnosti.

Az sa nieco stane, mam pocit ze vsetky moje zle predtuchy o dokonalosti ludi okolo mna sa naplnia. Teda u tych, ktory to preziju. 🙂

Dobre citanie. Vela myslienok. A tie vety pred kazdou kapitolou mi najprv nedavali celkom zmysel. Ale teraz to trochu zacinam chapat.

Howk.