UPOZORNĚNÍ: Stránky obsahují militantní, drastické
a potenciálně psychicky nebezpečné informace.
Může-li vás to jakkoliv poškodit, tyto stránky opusťte!!

Na Tajné stezce – 14.kapitola

Kapitola čtrnáctá

Žita se ztratila z polí, jako by šlehl tajemným proutkem. Po strniskách uvidíš sem tam pobíhat slepice nebo husy. Lidské hemžení utichlo a přichází již jen ojedinělý člověk – oráč a podmítá. Jakmile byly chlebodárné trávy odvezeny, rázem přestává žhnout horko jako z výhně. To už vítr probíhá se po uvolněných polích a noci se hlásí chladem.

Po ukončení žní je několik dní přestávka. Ves si oddechne. Chce si zavýsknout. Chce hlavu vztyčit, podívat se do slunka, nabrat vzduchu do plic a pak vážně vykročit do příštích dnů, do práce. To už nebude práce tak slavná, jako když se sváží režná úroda. Další plodiny jsou již popelkami. Brambory, oves, len, to je již práce za ticha, kdy jen vítr a déšť zpívá. K takové práci je třeba chuti, rozběhu. A proto po režné sklizni je pouť.

Pouť stoupe pomalu po horách. Poutě začaly již někdy začátkem března tam dole na rovinách. Každý týden poskočí rozveselená děvuška pouť do další vsi blíže horám. V létě to už je v horách a končí svou cestu v malé horské vsi nad starou pilou. Poslední pouť se slaví v hospodě u rychtáře Sukáče.

Ani letos tomu nebylo jinak. Snad v úterý nebo ve středu byly dovezeny poslední snopy a na nich kytice z klasů, chrp a vlčích máků. Tři vítězné barvy žní: zlato, modř a rudá červeň. Ještě nezapadla vrata za posledním povozem a už vidíš na vsi děvčata se džbery s vodou.

Čistí se okna, dvéře, líčí se chalupy a hospodyně zadělávají ve větších mísách a dížích. Pekař roztápí velkou pec a každou chvíli přeběhne cestu děvče s vlasy pod šátkem svázanými a utíká s plechem plným drobných koláčků k pekaři.

Spěch a hemžení je i na dvorech, kde se přepečlivě čistí stáje, kartáčuje dobytek. Mrva se ustýlá do hranice jako peřiny v parádní světnici. Dvůr se vyrovnává a zametá a leckde to i kvičí. Chystá se maso, ač ještě není doba k zabíjení drůbeže. Většina masa bere se od řezníka, ovšem nějaká ta kačka, husa, slepice nebo holub ozdobí poutní tabuli.

O pouti také kostelník musí vzít si slavnostní háv. Tam několik babiček rovná kvítí a chvojí, jež horliví ministranti přinesli ze vsi i z lesa. Oltář dostává nové roucho, všechny schody jsou pečlivě vydrhnuty a z lavic je otřen prach. Vlaštovky, které si postavily hnízdo až nahoře u stropu, dívají se na to dění s překvapenýma očima a snad už jim to připomíná, že brzy přijde den, kdy i ony se spojí ve velké procesí a poputují za poledním sluncem. Kamsi tak daleko, že ti lidé zde nemají o tom ani zdání.

Nebudeme si povídat, co se děje v Osadě na staré pile, vždyť to si může každý snadno domyslet. Chlapci s tygří odvahou pracovali na žních a s výsledky byli spokojeni nejen oni, ale i jejich hospodáři. Ale tak nějak samozřejmě si na to zvykli, že Oskar byl až překvapen, když ani jednou nezaslechl postesknutí: „Pane, to byla dřina,“ nebo uspokojení: „že už je aspoň po tom dření.“

Hoši na to ani nevzpomněli, jen snad na nějakou tu veselost. Chlapci, kteří snad již někdy prodleli prázdniny někde na rovinách, byli překvapeni, když se dozvěděli, že se zde hned po žních nemlátí. Pochopili to však snadno, když uviděli ten rychlý sled, v němž se nyní musely sklízet plodiny. Časnější plodiny jsou tu omeškány pozdním jarem a nižší teplotou a pozdnější musí se opět brzy sklízet, neboť velmi brzy se hlásí podzim i se sněhem. Na poli se potom už nedá nic dělat, když všechno leží pod sněhem a tu se teprve mlátívá, neboť se obyčejně také do chalupy vrátí aspoň jedny silné mužské ruce ze světa, kde byly na výdělku.

Karaska přiběhla ze vsi, kde ještě někomu pomáhala a pustila se rychle do úklidu. Byla nějak rozzlobena. Taktak že odpovídala chlapcům na pozdravy a vůbec se s nimi nepustila, jak to bylo jejím zvykem, do řeči hlavně o tom hrozném světě. Snad byla také vypětím posledních dnů unavena. Karas byl dnes ještě tvrdší a uzavřenější než obvykle. Chlapci už si tak zvykli na jeho podivínství, že jim to nebylo ani nijak nápadné.

Starý pilař chodil dnes jako bez duše. Bylo ho dnes vidět na celé pile. Hned byl u náhonu, za pár vteřin viděli jej hoši u spodního pramene a hned nato kutil něco v kůlně. Ovšem ani tam dlouho nevydržel, neboť najednou se rozběhl do kuchyně a pak zase s dýmkou mezi zuby prohlížel zahrádku, která mohla představovat zdrobnělinu pralesa.

„Karas něco hledá a sám neví, co,“ řekl si Jiří, který dnes zase pečlivě sledoval jeho jednání.

Oskarova příhoda nebyla bez významu na myšlení Jiřího. Uvědomil si, jak neblahý vliv může mít i vážné podezření, jež není doloženo žádným důkazem, byť i bylo sebepravděpodobnější. Přemýšlel po několik dní o tom, co se dozvěděl od vůdce Osady. Ubohého Simenona bylo mu upřímně líto a několikrát byl rozhodnut, že se Oskara zeptá, kdo dal nebohému chlapci do sešitu tu poznamenanou stokorunu. Byla to shoda okolností, která bez zlého úmyslu zavinila truchlivé zakončení této příhody. A ten Viktor, to byl pašák. Věru krásně to nastrojil. Jiří uznává bystrý nápad. Sám by na to nepřišel. Jen jak se to vše zvrtlo. Což neměl ubohý Simeon nějakého nepřítele mezi svými spolužáky. Ten mohl v zlomyslnosti vložit bankovku do sešitu. To mohl být ten pravý pachatel.

Jiří poznával, že i tento bystrý nápad Viktorův měl slabiny, jež se bohužel projevily hned v nečekaném rozsahu. Což nemohl býti i Viktor sám tím, jenž peníze vsunul mezi Simeonovy věci? Mohl tak snadno odvrátit podezření od sebe nebo také mohl takto upozornit na svou detektivní schopnost.

Jiří často při práci, o přestávkách, i v noci místo spánku si vybavoval znovu celou příhodu do nejmenšího odstínu. Promyslel ji do všech podrobností, nenašel však rozřešení, kdo by mohl být pravým pachatelem. Oskar to neřekl při vypravování, nebyl pravděpodobně nikdo zjištěn. Což nedodal, že tak to bývá v životě nejčastěji?

Cítil velmi bezpráví, které bylo spácháno na ubohém Simeonovi a nejednou srovnával Simeona s Karasem.

„Jiří, neubližuješ podobně starému pilaři?“ ozvalo se najednou v jeho téměř patnáctiletém srdci.

„Vždyť o něm ničeho ještě nevím a nikomu to nepovídám,“ říká mu druhý vnitřní hlas.

„A což Karlovi jsi ničeho nepověděl?“ kárá ho zase něco z nitra.

„Však Karel to jistě už všechno zapomněl. Od té doby, co se vrátil z nemocnice, nevzpomněl ani jedenkrát na rozhovor a pátrání o Karasovi. Možná, že operatér vyňal v nemocnici Karlovi s přívěskem slepého střeva i kus paměti,“ myslil si jako na svou omluvu.

Ani Oskarovi neušlo podivné chování pilařovo. Byl tehdy velmi překvapen objevem Jirkovým, a čím dále, tím více musel dávati chlapci za pravdu. Jednání Karasovo bylo nezvyklé a podezřelé. Domů chodíval nepravidelně a Oskar už také postřehl, že leckdy odešel v noci a zase před svítáním se vracel. A pak ukrytá pytlácká puška sváděla k domněnkám až příliš divokým. Snad se i polekal toho všeho, když se mu Jiří svěřil se svými objevy. Věděl, že Jirka je chlapec bystrý, byl však také i velmi mladý a přespříliš si důvěřoval, a proto mohl způsobit svou zvídavostí i sdílností velké nepříjemnosti obyvatelům Osady. A proto bylo jej třeba důrazně varovat před nějakou chlapeckou nerozvážností. A tento úkol byl svěřen příhodě o Simeonovi.

Dříve se starý pilař často zastavoval s Oskarem a porozprávěl s ním. V posledních dnech měl stále na spěch. I dnes se vyhýbal všem řečem, na pozdrav odpověděl jen zběžně, aby se snad zdálo, že je zamyšlen nebo že chvátá, ač chodil od ničeho k ničemu.

„Snad nás podezřívá,“ pomyslel si vůdce Osady.

„Asi mu také neušlo několik návštěv četníků v Osadě, ačkoliv všechny byly řádně odůvodněny. První byly ve spojitosti s Jindrovým útěkem a ve dvou dalších se vyšetřovalo, proč nebylo zřízení osady řádně ohlášeno četnické stanici. To tu byl přítomen také rychtář Sukáč a bylo i dosti hluku kolem toho. Vždyť byl i protokol spisován a jednotlivě předvolání i chlapci, takže nikdo nemohl mít tušení, že to byla jen záminka, pod kterou sem přišel vrchní četnický strážmistr optat se, zda se opět v noci objevují lidé na tajné stezce.“

To vše probíhalo dnes Oskarovi hlavou, když se zahleděl na Karasa, který si již po třetí zapaloval dýmku a nemohl docílit úspěchu.

„Je nějak nervosní, Karas,“ řekl si skoro nahlas.

„Ejhle, kampak se ubírá náš detektiv Jiří?“ chtělo se mu vykřiknout, neboť uviděl chlapce na cestě k lesu. A k tomu byl skoro v plné „polní“ výzbroji. Na jedné straně se mu pohyboval triedr a druhé kožená brašna s fotografickým aparátem. Včera vyvolával Jiří ve sklepě a měl již také úspěchy. Některé obrázky se pěkně vydařily.

V nestřežených okamžicích klapala spoušť jeho přístroje a teď když ustal žňový ruch, bude mít plné ruce kopírování obrázků. V posledních týdnech už dobře postřehl Jiří, jak se má postavit, aby mu slunko nesvítilo do přístroje, jak užívat filtru. Hlavně aby zachytil výjev tak, aby byl z obrázku zřejmý pohyb a čin. Není toho málo, co musí znát fotograf a Jirka pomalu vnikal do těch tajů. Nejraději by byl fotografoval v přírodě: rostliny a zvířata. Ale to nebylo tak snadné, jak se domníval, když doma prohlížel některé knížky plné nádherných fotografií. Zkoušel to nejprve s rostlinami.

„Ty mi aspoň neutekou, než si rozdělám nádobíčko,“ říkal svým druhům, když jej zpovídali, proč zvěčňuje hlavně „bejlí“.

Ovšem první výsledky jeho práce nebyly slavné. Nejčastěji se mu na obrázku ztratilo to, co tam chtěl mít nejlépe zachyceno. Jednou to byl květ, který byl rozmazán, nebo se za ním objevila taková spleť stébel a listů, takže pěkná květina úplně utonula ve spoustě podrobností. Rostliny bylo třeba oprostit od všeho nežádoucího. A tu již byl Jirkovým rádcem Vojtěch Bylinka.

Nejčastěji chodívali spolu a krok za krokem vnikali do umění fotografovat rostlinky. Někdy se květ fotografoval proti nebi, jindy byla zase pozadím temná louka. Později se naučili užívat různých triků k docílení působivějších obrázků. Nejednou posloužil bílý šátek nebo tmavý kabát za vhodné pozadí. A to už bývaly slušné úspěchy, které ovšem byly také výsledkem velké trpělivosti. Nejednou si oba chlapci vzpomněli, kolik to bylo nepodařených snímků, než se podařil obrázek odlétajících ochmýřených nažek jestřábníku. Tato malá semínka tolik podobná semenům pampelišky nechtěla se svými krásnými padáčky dát se jen tak lehce polapit Jirkovou kamerou. Několik dní bylo k tomu třeba a hlavně rozvážného klidu. A jen jeden obrázek z těch mnohých byl zdařilý. Mohl jistě na každou výstavu. Tolik pohybu, světel, stínů i krásy bylo v každém tom letícím padáčku a větřík jako bys cítil vanout z obrázku.

Teď se pustil Jiří dále. I když nezapomínal na „hodné bylinky“, přece jen chtěl nějakou zvěř přivézt domů, jak psal v dopise rodičům. Své umění vyzkoušel nejprve na osvětlených tvorech domácích: koní, kravách, kozách i na drůbeži. S těmi to šlo poměrně velmi lehce. Ti mu neutíkali. Horší už to bylo se špačkem a s vlaštovkami. To bylo rozmazaných obrázků a na některých nebylo vůbec nic, nebo se ptáček tam objevil jako skvrnka, za které se nedal nijak vykouzlit slušný obrázek. To byla zvířata ještě takřka domácí. A kdo by nezatoužil po obrázku skutečné divočiny: srnec, káně, jezevec, liška, to byly pravé úlovky, ale o těch se zatím nedalo vůbec uvažovat. I pouhým okem byla tato zvířata málokdy k spatření, tím hůře bylo je zachytit na citlivou vrstvu filmu. A pak se pokoušel aspoň nějakou tu ještěrku zvěčnit. Nedávno podařil se mu mimořádný lov. Nehoře na stráni v nějakém zákoutí objevil mloky. Byl to vlastně jediný kousek, který velmi rychle zmizel. Druhé zvíře našel o několik kroků dále uhynulé. Jiří chodil vytrvale na tato místa, až se mu podařilo do svého přístroje zachytit to červenožluté zvíře, které svým zvláštním vzezřením již tolika lidem nahnalo strachu.

S dosaženými úspěchy rostla Jirkova ctižádost. Chtěl si odnést pěkný ptačí snímek, a proto se potlouká dnes kolem Osady a přemýšlí, jak to zařídit. Nad pilou vypátral už dávno svým kukátkem, že je tam drozdí hnízdo. Mláďata se sice už odstěhovala od svých rodičů, přece však by chtěl aspoň jednoho ze starých ptáků zachytit na film. Dnes konečně poslal mu otec několik metrů dlouhou spoušť a teď se vydal na cestu s plánem v hlavě.

Ví, co udělá. Přístroj upevní na stromku a zaostří na hnízdo. Tam se ptáci dosti často přes den vracejí. Spoušť odtud natáhne a skryje se tak, aby nebyl ptáky spatřen. Jak si to promyslel, tak to i provedl. Upevnil přístroj pevně drátem a provázkem na smrček sousedící se stromkem, na němž skoro u země bylo hnízdo drozdí rodiny. Musel však ještě na jednu věc myslet: na světlo. Teď právě svítilo slunko do hnízda a osvětlovalo dobře celý prostor. Po pečlivé přípravě musil se chlapec vzdálit a trpělivě čekat. Tentokrát nebylo ani dlouho. Snad jej sameček odněkud pozoroval a proto, když po několika minutách nastal klid, přiletěl a pečlivě si obhlížel, jaké změny provedl tu neznámý vetřelec – člověk Jiří.

A ten vetřelec ležel jen několik kroků od něho a napjatě čekal. Teď drozdík poskakoval kolem přístroje, snad si prohlédl to tajemné nepohyblivé černé zvíře, které se bez hnutí dívalo jediným okem do jeho hnízda. Dvakrát obletěl, jako by tušil nějaké neznámé nebezpečí a pak už neodolal. Všude bylo ticho, nic se nepohlo. Co se mu mohlo stát? Poskočil, zakýval hlavičkou a šup. Už byl, v hnízdě.

„Pozor, teď,“ řekl si Jirka potichu a zase byl napjat jako tětiva černošského luku. Aniž se pohnul, uvažoval rychle, zda už je pták na místě, na něž je zaostřen přístroj. Je pták dobře osvětlen a co jeho postavení? Sameček se poohlédne, vypne se a jako domácí pán rozhlíží se ze svého hnízda. Stisk prstů a cvaklo to, že pan domácí se rychle obrátil zobákem k tajemnému černému zvířeti. Avšak to mlčelo. Ani se nepohnulo.

„Co se tady děje?“ proběhne ptáčeti mozkem. Nechápe. Takové cvaknutí se jistě neobjevilo v jeho životě ani za života jeho mámy.

„Podivné věci se teď dějí na světě, “ zapípá si a odlétá, aby o to pověděl své drahé družce.

Toho využije Jiří. Může zase protáhnout své údy. Může se postavit a hlavně musí posunout film v přístroji o jedno políčko dále. Několik hmatů a to podivné oko zase nabylo způsobilosti podívat se na jediný okamžik do ptačího hnízda a zachytit tento okamžik jako obrázek, vzpomínku nejtrvalejší.

Jiří se ještě neusadil na svém starém místě a už tu byl zase pan domácí – drozd. Rozběhl se asi do borůvčí a tam vykládal užaslé paní, jaké podivné zvíře se usadilo v jeho okrese.

„Nevím, nevím, jaký to bude soused,“ stěžoval si pravděpodobně své ptačí choti.

„Nijak se neozývá, neposkakuje, ale z ničeho nic si najednou udělá klap, klap a pak zase svatoušek mlčí, ani se nepohne. Kdož ví, co vězí za tím jeho velkým okem.“

Paní Drozdová neodolá ovšem své přirozené ptačí i ženské zvědavosti a už letí se svým manželem ke svému hnízdu.

„Opatrně, opatrně, drahá paní,“ popiskuje drozd.

„Nejprve musíme z dálky obhlédnout situaci, zda se snad přece něco nezměnilo. Všude je ticho. Tam sedí tan náš soused.  Vidíš jej? Podívej se, jak se nafukuje a pohne se. Černý je jako kos…“

„A jak se divně dívá,“ vypiskuje drozdí samice.

Oba jsou připraveni k útěku, ale tajemný host se neprojeví ani nejmenším pohybem.

Drozdí odvaha roste. Domácí pán po dlouhém odskakování a domluvách své paní, konečně se odváží do hnízda a láká ji sem též.

„Pojď a neboj se. On nic nedělá. Má sám asi strachu. Toho se bát nebudeme.“

Paní Drozdová se přece jenom bojí. Ač věří pevně svému manželovi, obletí ještě jedenkrát kolem a pak bázlivě pohopkává po větvičkách k hnízdu. Drozd vyjde jí vstříc, a kdyby byl člověkem, snad by ji uvedl za ruku jako malé děvčátko do svého domu. A tu už drozdí samička sama přiskočí na okraj hnízda. Za ní sameček. Ve svém domově podívají si sobě pěkně do očí.

To byl druhý šťastný dnešní Jirkův okamžik. Opět stiskl. Drozdice se cvaknutí tak lekla, že se poněkud naklonila, vyskočila splašeně na větévku stromku a už byla pryč. Pan domácí rovněž nečekal. Letěl za ní. Tam na břízce si jeden druhému postěžovali, jak zlé je to živobytí na světě, když drozd dostane špatného souseda.

Zatím Jiří odvázal přístroj a složil jej i s dlouhou spouští do brašny, vystoupil o pár metrů výše a jal se kukátkem pozorovat okolí. Netrvalo to ani půl hodiny a už uviděl zase šťastný pár drozdů poskakovat kolem jejich hnízda. Jistě byli oba rádi, že ten jejich tajemný soused vzal do zaječích a odstěhoval se z jejich okresu neznámo kam.

V zorném poli Jirkova triedru se střídali nejrůznější ptáci. To bývalo jeho zamilovanou zábavou: pozorovat ptáky. Nad údolím uviděl vznášet se dravce a brzy poznal, že je to káně. Byl to asi ten dravec, který tu velmi často létával. Snad se chlapci jednou podaří i vyslídit, kde hnízdí. Dnes to však už nebude, neboť se mu ztratil náhle s dohledu. Přesto však zábavy měl dost. Což jste neslyšeli, jak se ozvala kukačka? A hlásí se nějak vytrvale. Že by se už chystala na cesty? Jiří míří svým kukátkem na protější stráň a brzy spatří statného kukačáka na vrcholu jedle. Je v tom něco mimořádně napínavého, můžeme-li pozorovat tohoto bázlivého ptáka tak, že máte dojem, že byste jej mohli pohladit. Obraz za obrazem se zjevují před očima vnímavého chlapce.

Nachází na každém opeřenci i broučku něco zajímavého a krásného, i když přečasto se zastaví před záhadou: jak se jmenuješ, boží tvore? Chtěl by si na něj zavolat jako na své kamarády dole v Osadě: Karle, Václave, Milane. Brzy však poznává, že zde končí jeho možnosti. Světa neobsáhneš, a proto zadíván na červeného pavoučka, nedumá o jeho jméně a spíše se ptá:

„Kam chvátáš červenáčku břichatý? Jaké tajemství skrýváš v otvůrku, v němž jsi tak rychle zmizel?“

To by bylo otázek, které bychom mohli položit každé mušce a broučkovi. Jistě více ptaní než odpovídání.

„Copak dělají naši v Osadě,“ napadne chlapci z ničeho nic a zaměřuje svým kukátkem do nádvoří. Chlapci jsou rozptýleni po všech koutech a každý z nich kutí něco pro sebe. Václav si dokonce tamhle na kládách rozložil zrcátko a tajemné nástroje, jimiž se ohání a zbavuje svou bradu vousů. Jiří se usměje a hned si vzpomene, kolik to bývá poznámek, když se Václav holí. Jistě jen proto se uchýlil sem na klády do zátiší. Zde mu jistě nebude nikdo tvrdit, že nejdůležitějším holícím přístrojem je drobnohled – na hledání vousů.

„Budeme mít návštěvu,“ řekne si Jirka, když uvidí po břehu sestupovat starého faráře s panem řídícím. Nebyli již dlouho v Osadě, neboť i chlapci v posledním týdnu chodili na pilu jen spávat, jinak pracovali na polích. Snad se oběma starým pánům zastesklo trochu po studentské chásce, možná že si chtěli zavzpomínat i na doby svých vlastních studií, a proto ve volné chvíli, kdy v domácnosti jen překáží, se vypravili na pilu. Bývaly to obyčejně vzpomínky na vlastní mládí, se kterými tito mužové vcházívali do nádvoří staré pily a s rozhovorem o témže námětu zase odcházívali.

„Trošku nám to taky chlapci pobouřili,“ s úsměvem povídá pak farář, když už se stáčeli k horní studánce.

Jirka zahlédl právě jeho úsměv, nemohl však zaslechnout jeho slov.

„To je jistě hodný člověk,“ napadne chlapci a chtěl by se kukátkem zabořit zcela do té upřímné, vyholené tváře až do mozku, aby tam zachytil každou myšlenku.

Byl by se jistě dlouho díval na vesnického faráře, kdyby nebyl jeho pohled zase jinam zavadil.

„Vždyť to je Karas,“ chtělo se mu vykřiknout překvapením. Zapomíná na vše, co mu dnes proběhlo hlavou a cítí v sobě jakési mocné puzení, aby pozoroval starého pilaře. Tváře mu zahořely, ruce se poněkud i zachvěly, když stáčel triedr po svahu a ujížděl zrakem podél vantroků k narovnané hranici desek. Na ní byla stříška a na té seděl Karas.

„Proč se tam usadil?“

Tak podivně tam seděl. Jiří viděl jeho klobouk s úzkým dolů přehnutým okrajem a na něm špinavě nazelenalou stuhu. Byl skrčen, kolena skoro až u brady a neudělal ani jediného pohybu. Tak jej zezadu viděl chlapec. Teď si teprve povšimnul, jak jeho rezavě šedý kabát je samá záplata. Svým dobrým dalekohledem mohl stehy počítat. Do tváře starému muži vůbec neviděl.

„Co tam starý Karas dělá?“ vrtalo Jirkovi v mozku, „vždyť se vůbec nehýbe, a jistě se mu tam nebude dobře sedět.“

„Hryže jej svědomí,“ napadá Jirkovi opět přes všechna dobrá předsevzetí uplynulých dnů, že si o Karasovi nebude myslet nic špatného.

Člověk na deskách sedí jako socha a to už skoro půl hodiny. Kdyby nebylo malého pootočení klobouku, mohl by ses domnívat, že není ani živ.

Jiří neví, co by si měl myslit. Už zase přišel na něco, s čím si neví rady. Neví, co má podniknout. Kdyby zde byl Oskar aspoň. Ten by snad poradil.

„Anebo by zase pověděl příhodu o nějakém Simeonovi, aby se nepřímo vysmál a ukázal, že se honím za pavučinami.“

Zaťuká nějaký výsměšný hlas.

,„Kdyby nebyl na mne tehdy přišel Oskar u almary, jistě by mě tam byl zastihl starý Karas, a nemohl bych se vůbec omluvit. Považoval by nás za zloděje a pátrání by bylo zcela zmařeno,“ domýšlí ještě příhodu.

„Snad bylo i dobře, že mne tam Oskar přistihl,“ říká si.

A už zase míří zrakem ke Karasovi, který jako skrčenec se dívá do nádvoří Osady, kde ho nikdo nevidí, neboť chlapci mají dosti své práce a zájmů, než aby se mohli dívat, kdo sedí někde vzadu u vantroků na hromadě prken.

„Musím se k němu přiblížit.“

Jiří se sesouvá pomalu a opatrně po svahu, aby se přiblížil k hranici prken co nejvíce. Je také třeba, aby se někde ukryl, neboť na nezalesněném svahu mohl by být snad zpozorován. Před ním je asi padesát kroků prázdná nakloněná plocha. Tu musí nejprve přeběhnout. To jde snadno, neboť pilař je k němu obrácen zády, a proto vůbec nemůže mít ani zdání o tom, že za ním někdo slézá stráň. Teď dostihl Jiří první skupiny keřů a drobných stromků.

„Tady mě už neuvidí,“ říká si uspokojeně a hned se plazí pod rozvětvený smrček, aby si odtud ověřil, že Karas je na svém místě.

Je. Ba ani se nepohnul. Zas tam seděl jako vytesán. Chlapec se tím uspokojil a vydal se na další výzkumnou cestu. Cítil se jako pes, jemuž kočka vyběhla na strom. Hafan pak běhá kolem stromu a ňafá do vzduchu, neboť se nemůže kočce dostat na kůži.

Kdož ví, jaký výsledek bude mít i jeho dnešní pátrání. Teď musí ještě obejít kolem této skupiny hustých keřů. Prolézt se to nedá. Je tam hojně trní, snadno by si mohl roztrhat šaty a pohodlnější i rychlejší je udělat menší okliku. Okolo houštin to šlo velmi snadno, neboť nemohl být shlédnut. Také si mohl upravit obě brašny: na fotografický přístroj i na kukátko. Posunul si je na záda a tak měl volné ruce a mohl se mnohem lépe pohybovat. Zde je keřík šípkových růží. Zde se zastaví a vydechne. Odtud pak již zbývá jen kousek, ale nejhorší.

Jiří za těch několik týdnů prolezl každý kout. O půlnoci by mohl jíti lesem, nejen že by nezabloudil, ale snad by ani nezakopl. Ví tu asi o každém kamenu i o každém pařezu. Za šípkovým keřem je srázná stěna hluboká čtyři nebo pět metrů. Někdy se tam vydrolil kus kamene, pak přišli lidé a vylámali několik balvanů, to bylo asi při stavbě pily, a teď se tam objevila díra jako ošklivá rána na těle stráně. Jiří se rozmýšlí, jak by překonal tuto poslední překážku.

Mohl by sice obejít, ale tam by jej Karas spatřil. Teď se ještě naposledy přesvědčil, že pilař neodešel ze svého místa. Už jenom dostat se dolů přes ten malý lom. Dole je rovinka a na okraji opět keře. Tam se bude moci ukrýt a pozorovat ze vzdálenosti jen několika metrů. A bude ve stejné výši jako muž na hranici desek.

Své brašny posunul si Jiří ještě dále na záda a chystal se k odrazu, aby skočil na travou porostlou plošinku. Najednou však pohnulo se mu něco pod nohama a než si to mohl uvědomit, cítil, že se vznáší ve vzduchu. Ještě za letu uviděl Karasův klobouk a jen tento pohled zabránil jeho výkřiku, který se mu za nenadálého pádu dral z prsou.

Pak už jako kočka napínal před sebe nohy i ruce, aby na ně pokud možno měkce dopadl jako na pružná péra. Doufal, že dopadne na měkký pažit. V okamžiku pohlédl před sebe a dech se mu zatajil hrůzou. Řítil se proti kamenu, jednomu z těch, které tu byly zapomenuty při lámání. V nejbližším zlomku vteřiny narazí na tvrdé hrany svým tělem. Chtěl by nějak uhnout, mrsknout svým tělem, aby dopadl aspoň o tři dlaně nalevo, kde je bělavý jetelíček. Marně. Kamenné hrany přitahují jej jako silný magnet jehlu. Jiří nechce jen tak trpně čekat a v posledním okamžiku sebou cukne, aby se vyhnul hrozné srážce, až je zabolí celé tělo. Snad přece se mu to podařilo.

„Co tak sebou mrskáš,“ zařeže mu najednou do uší divný hlas.

Chlapec má oči zavřené a bojí se je otevřít. Což jestli narazil a při nejbližším pohnutí se projeví bolest někde v kloubu nebo zabolí zlomená kost? Bojí se myslit na přítomnost. Oči neotevírá, má strach vydechnout. Napíná pomalu levou nohu pak ruku. Sláva. Nic nebolí. Teprve teď otvírá oči a zírá.

Nejprve vidí kdesi vysoko, snad v samém nebi zelené skvrnky. To jsou vrcholky stromů na úbočí stráně. Nad sebou uzří kus zemité barvy. Nemůže to honem pochopit.

„Proboha, vždyť to je lidská tvář,“ zhrozí se chlapec v myšlenkách.

Vidí pod rozrývaným čelem dvoje sivé obočí nad úzkými štěrbinami víček. Pak úzký zahrocený nos a ústa téměř beze rtů. Na horním rtu schlíplý vous a tváře vpadlé jako jámy. V ústech jsou osamocené a zažloutlé zuby.

„No tak, už byste se mohl probudit,“ zaslechne Jiří zas ten řezavý hlas, který jej probouzí k vědomí. Probouzí jej k hrozné přítomnosti, neboť teď poznává, že to je „Karas“.

Toto ujištění stačí k tomu, aby napnul své svalstvo a seskočil. Dívá se kolem a vidí, že jej Karas držel v náručí.

„Co se stalo?“

Zadívá se jako bez ducha na kámen, který jej přitahoval jako zázračný magnet. Pak se dívá na Karasa.

„Karas mne zachránil?“ mihne se mozkem myšlenka a zas se podívá na muže, který tu stojí před ním s vyhrnutými rukávy a usmívá se jeho poplašenému vzezření.

„Pane Karas, to jste vy?“ vypadne z Jiřího otázka jako kolečko ze spadlých hodin.

„Vidíte přece, že jsem to já, né?“ ozve se pilař jaksi nezvykle měkce.

„Tady se dívám, jak se plazíte po stráni a pak najednou se postavíte na sám okraj břehu, kde je všechno podebráno. Chci volat na vás a v tom už letíte jako balík a hezky zrovna na mne sem k tomu kameni. Mohlo to být krásné. Tak jsem vás trochu pochoval jako máma. Vykrmený jste dost a váhu máte taky slušnou. Po druhé choďte raději pořádné cestě. Ta indiánština nevede k dobrým koncům.“

Pak zakašlal suše, poškrábal se pod lopatkou a jako pohyblivá věžička klátil se pomalu k Osadě.

Jiří posud stále nechápal. Sleduje a pozoruje pilaře a myslí si, že to dělá jako nejdokonalejší stopař na světě a pak mu skočí do náručí.

„Jak je to možné? Vždyť ještě před dvěma minutami díval se na pilaře na stříšce nad hranicí prken a ten se najednou zjeví zde na výstupku pod malým lomem?“

Chlapec se pomalu vzpamatuje a chce si získat jasno.

Už se neplíží, ale přímo se podívá na tu hraničku. Vždyť Karas odešel a ještě jej vidí dole u plota. Právě se zatáčí ke kládám a Jirka si povšimnul pod jeho vyhrnutými rukávy boulovitých loketních hrotů.

A na hranici? Pohled a úlek. Taky tam sedí Karas.

„Není možné. Kde by se tam vzal?“ druhý nedůvěřivý pohled potvrzuje první zjištění.

Poznává klobouk s úzkou dopředu přehrnutou stříškou a kabát s povědomými záplatami.

Nemůže pochopit. Cítí se v začarovaném kruhu. Vzpomíná si teprve teď na svůj fotografický přístroj a dalekohled. Přesvědčuje se, že všechno je v pořádku.

„A teď dolů. Za Karasem číslo dvě.“

Teď už jde zase jako prostý občan Osady. Veřejně a přímo. Krátkou pěšinou do Osady a pak po rovině ke hranici desek. Ze spodu vidí jen klobouk a kousek kabátu záhadné sochy. Jiří je zvědav a nejraději by toho záhadného Karasa setřepal jako hrušku se stromu. Přece však cítí v sobě, že se nesmí dopustit žádné ukvapenosti, jak to učinil před malou chvilkou. Postaví se pod hranici a zavolá:

„Pane Karas, mohu si tam vylézt za vámi?“

Shora se ozve nějak huhňavě:

„Jen si vylez, jenom dej pozor, aby ses nepoškubal.“

A klobouk se poněkud pohne a Jiří vidí zas jen kus vyčnívajících kolen.

„Začíná to být zajímavé,“ zabručel by si chlapec pod vousy, kdyby byl o dvacet let starší. Takto však neříká nic a leze po vyčnívajících příčkách nahoru. Už se dostal na stříšku, a teď, aby se divil znova. Dívá se na Karasa číslo dvě a nemůže jej poznat. Je to starší muž s vousy již hodně prošedivělými, bosé nohy jsou oblečeny v uzounkých nohavicích, jimiž místy je vidět lidskou kůži a hlavně ukazují se kolena, která jsou přitažena skoro až k bradě. Je skrčen a v jedné ruce drží cosi jako tužku a kreslí na kousek lepenky, který si opírá o kolena. Před ním leží špinavý, roztrhaný a skoro prázdný batoh.

„Vy nejste pan Karas, že?“ souká Jiří ze sebe už zase překvapením a dívá se do podivné kulaté, zrůžovělé tváře muže, jemuž se kroutí u ucha bílé vlasy v nezvyklou ozdobu.

Neznámý se na chlapce nepodívá, jen tak koutkem povídá:

„Ne, já jsem Ferda. Karaska mi dala po starém Karasovi kabát a klobouk. Starý Karas už beztoho dlouho nebude. Kašle.“

A pracoval zas dál.

„To je jistě nějaký žebrák.“

Pomyslí si Jirka a má celou příhodu nesmírně jednoduše vyřešenou. Chtěl by teď zase slézt, přece však zvědavost mu nedá. Přistoupí a dívá se na práci podivného chuďasa, kterého považoval za Karasa. Byl nemálo překvapen tím, co viděl. Na čtvrtce papíru byla vykreslena celá Osada i s několika osobami. Teď právě několika tahy dočrtával u kůlny mužskou postavu s ostrými rameny. Jiří tam už nikoho v tomto okamžiku nezahlédl, nebyl však ani chvilku v pochybnostech, že to je pilař Karas. Na obrázku viděl před chalupou ženskou postavu vylévat vodu, na kládách holícího se Václava a u lavičky dokonce pana řídícího a faráře.

Jiří žasl nad dovedností tohoto roztrhaného pobudy. Takový obrázek by nikdo z chlapců v Osadě nenamaloval a teď tu sedí nějaký otrhaný žebrák v kabátě a klobouku po kašlajícím Karasovi a tvoří takové zázraky.

„Vy jste malíř?“ optá se Jiří, neboť chápe, že má před sebou člověka, jakého nepotká každý den.

Odulá tvář se na něj podívá upřímně. V zářezu brady se vztýčí zakroucených bílých vousů „podivná muška“, skrčené nohy se natáhnou, tužka zajede pod klobouk a poškrábe pokožku na hlavě.

„Inu trochu. Každý se živí, jak může a umí.“

Povídá chlapci poněkud šišlavě.

„Pro koho malujete ten obrázek?“ ptá se náš slídil už odvážněji.

„Oni studenti si to koupí na památku. Já dělám taky hlavy.“

Vytahuje z batohu několik papírků a Jiří poznává na nich Václava, Oskara, Vojtěcha, Zdeňka, Karla, vůbec skoro všechny osadníky. A zde zas Václav ohánějící se břitvou, taky Milan štípající dřevo. Jen sebe nemohl chlapec nelézt. Pochopitelně. Vždyť neznámý malíř tvořil obrázky asi v době, kdy Jiří číhal nahoře na stráni na drozdí rodinu. Je zadíván do těch známých tváří a žasne. Kdo by to řekl do toho ubohého člověka, že v hlavě pod nespořádanými snad léta nečesanými vybledlými kučerami je tolik umění. Hoch neví, co by řekl.

Než si prohlédl všechny ty pěkné kartičky, podal mu malíř novou, nad kterou se chlapec zarazil. Poznal sebe sama.

Těch několik minut stačilo a chlapecká tvář zabraná do přebírání kreslených pohledniček je zachycena také na jedné z nich. A jak jednoduše a věrně. Sám se poznává na první pohled. Teď se zasměje Ferda šťastně a vytáhne z batohu nůžky a stříhá cosi z papíru. Pak natře zadní stranu lepidlem, přilepí na bílý aršík a chlapec zas uvidí – sebe. Černý obrysový obrázek, na kterém se již tíže poznává. Věří však, že i tento obrázek je věrný.

„Prosím vás, pane Ferdo, mohl byste mi prodat ten můj obrázek. Já vám jej rád zaplatím,“ odvažuje se Jirka poprosit.

„Vždyť já to prodávám. Jeden stojí tolik jako pohlednice v krámě,“ dovídá se od šišlavého souseda.

„A mohl bych si vás tady vyfotografovat?“

„To máš zbytečný. Škoda kazit materiál. A ono se to někdy ani nepodaří. Jestli chceš, namaluju ti obrázek, jak tady sedím a tebe vedle. Budeš to mít lacinější. Jenom chvilečku počkej. Já na sebe nevidím, tak to bude trvat trochu déle. Já jsem sebe ještě nemaloval. Už tolik let dělám obrázky, obyčejně chlapcům děvčata, holkám zas mládence, maluju děcka, ale Ferdu ještě nikdo nechtěl na obrázku až ty. Tak ti to udělám,“ a pustil se na novou škartku do malování.

Jiří se zatím přebírá po kapsách a zjišťuje, že tu stojí jako poustevník na poušti, bez haléře. Pobyt v Osadě daleko od města způsobil, že si chlapci docela odvykli nosit sebou peníze, jež zde k ničemu nepotřebovali. Jirka nemá, čím by zaplatil.

„Odpusťte, pane Ferdo, já si skočím dolů pro peníze. Nemám tu sebou žádných. Budu zde ihned,“

omlouvá se.

„To sem už nemusíš lézt, ještě si zlámeš krk. Počkej dole. Přijdu tam rozprodávat obrázky. A ten můj obrázek ti dám zadarmo.“

Podotýká šišlavý malíř jen mimoděk, neboť je zahleděn do své práce a odcházejícího chlapce si vůbec nevšímá. Povídá to jen tak, jako by rozprávěl se svým aršíkem papíru. Stopař Jiří nemůže stále pochopit, co se s ním děje.

„Jiří, ty jsi dnes jako v Jiříkově vidění,“ řekne si, když už zase stojí na pevné zemi, která je dnem kotliny se strmými břehy, které světu skrývají starou pilu s pilařovou chalupou, tedy místa, kterým deset chlapců říkalo „naše Osada“.

Žasnoucí osadník si zadupne několikrát do tvrdé půdy. Chce si ověřit, že je zase ve skutečném světě a pak se dá do běhu a zarazí se až před dolní ložnicí. Shodí obě brašny s ramene, skočí ke kufříku a v mžiku vytáhne si svou peněženku. Vše nechá ležet a běží opět na dvůr.

Spatří Oskara v rozhovoru s farářem a řídícím učitelem.

Zamíří k nim a hned vykládá:

„Oskare, to je úžasné. Tam na prknech, ten člověk, Ferda se jmenuje, ten umí malovat, jak jsem ještě nikoho na světě malovat neviděl. Všechny nás vypodobnil a prodává obrázky za cenu pohlednic.“

Dále už nemohl. Vypověděl mu dech.

Oskar povídá se káravě i nechápavě na Jiřího, který sem vypadl jako hrom a jako by neslyšel, řekl:

„Tu trať do chalupy jsi běžel ve velmi pěkném čase a cestou sem jsi snad dokonce rekord zlomil.“

Chlapec se zarazil, zčervenal a hned poznal, že přestřelil a díval se provinile na oba usmívající se hosty. Teprve teď si vzpomněl, že měl pozdravit a hned dodával na svou omluvu:

„Promiňte pánové, jsem dnes tak bez sebe, že jsem to nemohl vydržet, a proto jsem zapomněl vás i uvítat. Tam nahoře sedí nějaký odraný člověk a tvoří na kousku papíru divy. Slíbil, že sem za chvilku přijde a uvidíte to. Všechny chlapce z Osady vypodobnil jako živé. Pilu namaloval i s vámi pane faráři a s vámi pane řídící, s Karasovými a to jen tužkou. To je hrozná krása.“

„To se vám, mladý příteli, vůbec nedivíme, že vás to tak poplašilo. Ferda je jistě umělec, velmi nešťastný umělec.“

Navázal starý farář rozhovor na slova, jež tu Jiří ve zmatku pronášel.

Farář i řídící učitel pověděli oběma chlapcům o osudech podivného mistra tužky.

Ferda byl chlapcem chudého chalupníka. Už od skorého mládí vynikal nadáním, takže jeho rodiče se rozhodli na doporučení učitele a kněze, že chlapce dají na studie, ačkoliv kromě Ferdy měli ještě třináct dětí. Na gymnasiu se brzo projevilo chlapcovo nadání takovou měrou, že od začátku býval primusem třídy, ač od nejčasnějšího věku musil si sám opatřovat prostředky na studium. Jednou za čtrnáct dní nebo za měsíc přinášela mu matka do města v uzle pecen chleba nebo v šátku několik ušetřených korun a vyprané prádlo. Před městskou branou obula si své botky a ubírala se k svému synu – studentovi. Požehnala jej na čele a zase kráčela ke svým třinácti dětem deset hodin cesty po bosých nohách, aby neroztrhala střevíce.

Chlapec prospíval a jeho rodiče se těšili, že z něho bude hodný kněz, který požehná svým rodičům za práci a odpírání, jehož bylo třeba, aby mohl studovat. Kamarádi měli Ferdu také velmi rádi, neboť chlapec si přinesl z domova zvláštní cit pro spravedlnost a pravdu. Nesnesl žádné nespravedlnosti, tím méně nějakou lež. Vždy se zastával těch chlapců. Kterým bylo ublíženo, třeba i proti profesorům, takže se nejednou stalo, že upadl v nemilost u některého svého učitele. Jeho nadání však bylo takové, že svým věděním, dovedl brzy nějaký ten stín vyhladit.

Pan řídící jako jeho spolužák vzpomíná na jednu takovou podivnou příhodu. Měli profesora latiny, který skutečně svým vyučováním a hlavně zkoušením mnoho studentů potrápil, že na něj neradi vzpomínali. Byl to nešťastný člověk, který studenty pronásledoval, kde to jen bylo možné. Kdysi byl také ve třídě ve své pověstné náladě a dával jednu nedostatečnou za druhou, studentům nadával a velmi zle se na ně osopoval, takže když odešel ze třídy, zůstalo v lavicích třicet bledých rozechvělých postav, z nich už žádná nebyla způsobilá myslit. Hodiny profesora Kukačky zapisovali si studenti do rozvrhu, jako „očistec“.

Po takové hodině jednou se Ferda rozběhl k tabuli a než měli studenti čas se vzpamatovat, zapsal pérem do třídní knihy: „Profesor Kukačka zachází nelidsky se studenty“.

Pod to datum a podpis: Ferda.

Následky tohoto revolučního činu nedaly na sebe dlouho čekat. V příští hodině přišel profesor češtiny, starý Kožíšek, a když se zapisuje do třídní knihy, sveze se jeho zrak na podivný zápis. Chtělo se mu zasmát, přece však se ovládl velkou silou a pak se ptá:

„Ferdo, to jste vy sem zapsal?“

Ferda vstane a přiznává se pouhým:

„Ano.“

Profesor Kožíšek prohodil:

„Nešťastný kluku.“

Pak se o příhodě již vůbec nezmínil. Pokračoval ve vyučování jako by se nic nebylo přihodilo. Po hodině však odnesl třídní knihu do sborovny. Všichni čekali napjatě, jaké následky bude mít tento Ferdův skutek.

Ferda měl být vyloučen ze školy. Profesor Kukačka odešel na zdravotní dovolenou, kterou skončil někde v blázinci. Po četných přímluvách byl Ferda vzat na milost, tak mohl gymnasium dokončit. Tato událost měla však velký vliv na celý jeho život. Ferda stal se zatrpklým chlapcem a jeho prospěch se neustále horšil a u matury prošel jen s ohledem na svou minulost než zásluhou svých vědomostí. Všichni jsme cítili, že se v chlapci něco zlomilo, že ztratil to, co mu bylo oporou při všem jednání.

Po matuře myslili jsme všichni, že Ferda půjde studovat bohosloví, jak to bylo přáním jeho matky. Ačkoliv několikrát prohlásil, že půjde do semináře, přece se nedal svému nejmilejšímu – malování. Chodil na akademii, připravoval se však na středoškolskou profesuru a skutečně dostal se brzy za suplujícího profesora na nějaké venkovské gymnasium.

Dlouho nevyučoval. Jednoho dne nepřišel do vyučování. Ztratil se. Nikdo neví, jaká to byla příhoda, která jeho životní lodičce dala tak divný směr. Profesor Ferda potloukal se v lesích a po hospodách a maluje. Stále má v batohu zásobu papíru a vše na potkání maluje a prodává, aby si mohl opatřit kořalku. Nepřijme od nikoho žádného daru. Nikdo neví, kde bydlí, nikdo neví, čím se vlastně živí.

Poslední vetší událostí v jeho životě bylo úmrtí zastaralé matky. Ubohá žena zemřela žalem nešťastným osudem svého syna. Nemohli mu dát ani zprávu o jejím skonu. Nikdo nevěděl, kde se potlouká. Poslední ráno před pohřbem byla nalezena nebožka obložena samými svatými obrázky malovanými jen tužkou. Všichni poznali dílo Ferdovo. V noci asi vešel nikým neviděn k mrtvole své matky a celou noc tam prodlel. Před svítáním zase zmizel. Neobjevil se ani na pohřbu. Teprve když rakev byla spuštěna do hrobu, prodral se mezi lidmi a bez slova zasypával rakev svými obrázky. Pak udělal nad rakví kříž a než jej mohl někdo zadržet, zase zmizel.

Teď se obyčejně objevuje na vsích o poutích a posvíceních. Maluje a prodává. V zimě obyčejně spává ve stájích s dobytkem. Před dvěma roky byl by málem zmrzl. Lidé našli jej spícího ve sněhu u silnice.

Moc řečí nenadělá a má vždy jediný zájem: aby dostal dostatek kořalky. Pak se usadí někde v koutě a dívá se tupě před sebe a ani kleštěmi by z něho slova nevytáhl. Několikrát se již lidé pokoušeli odvrátit jej od dosavadního způsobu života, ale marně. Ferda patří mezi lidi, kterým se zde říká „boží člověk“. Má svou zvláštní životní kolej a lidská moc nemůže mu dát jiný směr.

Oba chlapci byli by si rádi ještě poslechli něco o božím člověku Ferdovi, leč pan farář přerušil řídícího:

„Myslím, že by bylo dobře, abychom už šli. Za chvíli přijde Ferda prodávat své obrázky. Však už přichází.“